ECLI:CZ:NSS:2014:10.AS.64.2014:47
sp. zn. 10 As 64/2014 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobců: P. Š., zast. JUDr.
Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti žalovanému:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem
Kongresová 1666/2, Praha 4, o žalobě na vyslovení nezákonnosti zásahu správního orgánu –
vykázání žalobce ze společného obydlí ze dne 2. 4. 2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, č. j. 10 A 100/2013-
111,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci, obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a repliky žalobce
[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem
při sledování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu obsaženého v rozsudku
ze dne 5. 12. 2013, č. j. 9 Aps 11/2013-39, kterým bylo jeho dřívější rozhodnutí ve věci zrušeno
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, vyslovil výrokem I. nezákonnost zásahu spočívajícího
ve vykázání žalobce ze společného obydlí ze dne 2. 4. 2013. Výrokem II. městský soud zamítl
návrh žalobce, aby bylo Policii ČR zakázáno opětovné vykázání z místa trvalého pobytu
s odůvodněním, že žalobce nelze fakticky vyjmout z působnosti §44 zákona č. 273/2008 Sb.,
o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“). Městský soud k tomu doplnil, že nelze
„dopředu vyloučit, že by v budoucnu mohly být v případě žalobce podmínky pro jeho vykázání splněny.
V této souvislosti pak musí soud připomenout, že vykázání žalobce bylo shledáno nezákonným nikoli z toho
důvodu, že by pro jeho provedení nebyly dány zákonné předpoklady, ale z toho důvodu, že bylo po procedurální
stránce provedeno vadně.“ Výrokem III. městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti výrokům II. a III. tohoto
rozsudku namítl, že jím navrhovaný „zákaz směřoval na způsob provedení vykázání telefonicky.“
Rozsudek správního soudu se totiž vztahuje pouze ke konkrétnímu zásahu, nikoli však na zásahy
budoucí. Podobná situace by se tak mohla v budoucnu opakovat. Pokud by navrhovaný petit
nebyl hypoteticky v této souvislosti dostatečně určitý, měl městský soud stěžovatele dle §37
odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vyzvat k odstranění vad
podání. Tím, že tak neučinil, vyvolal ve stěžovateli „podložené naděje“, že žaloba splňuje veškeré
náležitosti. Zamítavé rozhodnutí městského soudu je proto překvapivé.
[3] Stěžovatel dále namítl, že v petitu správní žaloby výrok navrhující zákaz opětovného
vykázání z obydlí dle §44 zákona o policii uvedl v souvislosti s primárním návrhem,
tedy vyslovením nezákonnosti zásahu správního orgánu. Městský soud však o tomto výroku
rozhodl samostatně tak, že jej zamítl, a to aniž by splnil svou poučovací povinnost dle §37
odst. 5 s. ř. s., což se mohlo negativně projevit ve výroku o náhradě nákladů řízení.
[4] Výrok o náhradě nákladů řízení označil stěžovatel za nesprávný proto, že v řízení
o ochraně před nezákonným zásahem může správní soud dle §87 odst. 2 a 3 s. ř. s. rozhodnout
pouze dvěma způsoby; buď shledá zásah nezákonným, nebo žalobu zamítne. Tím, že městský
soud vyslovil nezákonnost zásahu spočívajícího ve vykázání stěžovatele ze společného obydlí, byl
vyčerpán předmět řízení a stěžovatel uspěl v plném rozsahu [stěžovatel analogicky poukázal
na řízení o soudním prodeji zástavy dle §200y a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), kde, pokud soud žalobě vyhoví, je žalobci přiznána plná náhrada nákladů
řízení i při částečném zpětvzetí žaloby]. I kdyby Nejvyšší správní soud těmto argumentům
nepřisvědčil, připomenul stěžovatel §60 odst. 8 s. ř. s. umožňující přiznat účastníkovi řízení
náhradu nákladů řízení, jsou-li pro to dány důvody hodné zvláštního zřetele.
[5] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu v napadených
výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost směřuje především
vůči výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž námitky vůči výroku II. rozsudku městského
soudu označil za podružné. Žalovaný se s napadeným rozsudkem ztotožnil, konstatoval,
že závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Aps 11/2013-39 již zahrnul
do své praxe, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[7] V replice k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti stěžovatel konstatoval,
že žalovanému nepřísluší hodnotit primárnost a sekundárnost důvodů podání kasační stížnosti.
Žalovaný měl dle stěžovatele závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 Aps 11/2013-39 ve své praxi reflektovat i bez nutnosti jeho vydání. Protože tak neučinil,
existuje obava opakování nezákonného zásahu. Zopakoval, že městský soud na základě jeho
žaloby nezákonnost zásahu shledal, takže při plném úspěchu ve věci mu měla být přiznána
náhrada nákladů řízení.
II.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadené výroky rozsudku městského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda stěžované rozhodnutí
či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě úvah dále vyložených.
III.A K námitce nesprávného zamítnutí návrhu na zákaz opětovného vykázání
ze společného obydlí
[9] Nejvyšší správní soud předně nepřisvědčil námitce, dle které městský soud nesprávně
zamítl návrh stěžovatele na zákaz opětovného vykázání ze společného obydlí dle §44 zákona
o policii. Nedůvodnou byla shledána i námitka, dle které – pokud navrhovaný petit nebyl
dostatečně určitý – měl městský soud stěžovatele dle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat k odstranění vad
podání.
[10] Stěžovatel v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem formuloval žalobní žádání
takto:
„I. Zásah Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, místního oddělení Čakovice, ze dne
02.04.2013, jímž došlo k vykázání Žalobce z místa trvalého pobytu, je nezákonný, a Policii České republiky
se zakazuje, aby Žalobce opětovně vykázala z místa trvalého pobytu. II. Žalovaný je povinen zaplatit Žalobci
náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce JUDr. Tomáše Těmína, PhD.“
[11] Nejvyšší správní soud k tomu nejprve uvádí, že citovaná formulace petitorního
požadavku je jednoznačná a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, čeho se stěžovatel
žalobou - formulovanou navíc advokátem – domáhal. Postup dle §37 odst. 5 s. ř. s. směřuje
k odstranění procesních vad, které brání projednatelnosti žaloby; v žádném případě však nemůže
vést k odstranění věcných nesprávností zakládajících její nedůvodnost. Soud je přitom
navrhovaným petitem vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009,
č. j. 7 Aps 2/2009-197). Nesprávná formulace petitu není obecně vadou, pro niž by nebylo
možné v řízení pokračovat, nýbrž má vliv na úspěch žalobce ve věci samé. Pokud městský soud
v posuzovaném případě neshledal, že by žaloba z procesního pohledu nějakým nedostatkem
trpěla (s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje), nelze mu vytýkat, že stěžovatele k odstranění
vad podání nevyzval, neboť žádné pochybnosti o tom, co stěžovatel po soudu jako žalobce žádal,
neměl. Z toho však není možné nikterak dovodit, že by se snad městský soud zároveň předem
implicite vyjadřoval k důvodnosti některého z žalobních návrhů a tím by ve stěžovateli vzbuzoval
„podložené naděje“, že jím předloženým návrhům bude vyhověno.
[12] Ve vztahu k výroku rozsudku městského soudu zamítajícího stěžovatelův návrh, aby bylo
žalovanému zakázáno opětovně jej vykázat z místa trvalého pobytu, uvádí Nejvyšší správní soud
následující.
[13] Jak již správně připomenul městský soud (strana 6 odůvodnění napadeného rozsudku),
byla původní zákonná úprava žalobní legitimace dle §82 s. ř. s. s účinností od 1. 1. 2012
novelizována. Původní text znějící „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen
přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat
ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování“ byl nahrazen
zněním „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu
nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu
nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ Dřívější úprava byla ostatně pro svoji značnou vágnost
předmětem nutné judikatorní interpretace (srov. výklad zákonného pojmu „opakování zásahu“
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2007, č. j. 8 Aps 1/2006-92, č. 1516/2008
Sb. NSS) vysvětlující, v jakém směru stíhá žalobce opírajícího žalobu o hrozbu opakování zásahu
nejen břemeno tvrzení, ale i břemeno důkazní.
[14] I když v důsledku změny zákona není citovaná judikatura již bezprostředně využitelná
pro řešení případu stěžovatele, přesto lze poukázat na její restriktivní znění vylučující, aby tvrzená
hrozba opakování zásahu – a to jako podmínka důvodnosti zásahové žaloby – byla považována
za právně významnou bez jakéhokoli důkazního podkladu. Je proto vhodné připomenout,
že stěžovatel žádné skutečnosti nasvědčující možnému opakování nezákonného zásahu v žalobě
(a ostatně ani v kasační stížnosti) vůbec neuvedl, natož aby k jejich prokázání navrhl důkazy.
[15] Nejvyšší správní soud k řečenému dodává, že stěžovaný zamítavý výrok rozsudku
městského soudu považuje v kontextu s celým projednávaným případem za zcela správný
i přesvědčivě (byť stručně) odůvodněný. Lze totiž bez výhrad souhlasit s tím, že do budoucna
mířící zákaz vskutku by fakticky vyňal stěžovatele z působnosti §44 zákona o policii. Přiléhavá
je i připomínka městského soudu, „že vykázání žalobce bylo shledáno nezákonným nikoli z toho důvodu,
že by pro jeho provedení nebyly dány zákonné předpoklady, ale z toho důvodu, že bylo po procedurální stránce
provedeno vadně.“
[16] Nedůvodná je i námitka, dle které městský soud o tomto návrhu rozhodl samostatným
výrokem, ačkoli se dle stěžovatele jednalo o součást primárně navrhovaného petitu.
Vzhledem k tomu, že městský soud stěžovatelem navrženému petitu vyhověl pouze částečně,
neměl jinou možnost, než o zbytku návrhu rozhodnout zamítavým výrokem samostatně.
III.B K nepřiznání náhrady nákladů řízení
[17] Nedůvodná je proto i námitka, dle které tím, že městský soud vyslovil nezákonnost
zásahu spočívajícího ve vykázání stěžovatele ze společného obydlí, byl vyčerpán předmět řízení
a stěžovatel uspěl v plném rozsahu, pročež mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení.
[18] Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že analogický postup s řízením o soudním
prodeji zástavy dle §200y o. s. ř. při částečném zpětvzetí žaloby, na který stěžovatel poukázal,
je v posuzované věci nepřípadný už proto, že v ní k částečnému zpětvzetí žaloby nedošlo.
[19] Nejvyšší správní soud také nesouhlasí s námitkou, dle které byl deklaratorním vyslovením
nezákonnosti zásahu vyčerpán předmět řízení. V této souvislosti je argumentace stěžovatele navíc
vnitřně rozporná, neboť na jedné straně se domáhal toho, aby bylo návrhu na zákaz jeho
opětovného vykázání z obydlí dle §44 zákona o policii vyhověno, a na straně druhé tvrdil,
že o tomto návrhu městský soud „vůbec nemusel rozhodovat “. Soud je však rozsahem žalobního
návrhu (žalobních návrhů) vázán, přičemž předmět řízení není vyčerpán do doby, dokud soud
nerozhodne o každém z nich.
[20] Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl ve věci jen částečně úspěšný, byla zcela namístě
úvaha městského soudu, dle které „vyšel soud z toho, že oba účastníci řízení měli ve věci stejný procesní
úspěch.“
[21] Nedůvodná je i námitka stěžovatele, že v posuzovaném případě byly dány důvody hodné
zvláštního zřetele pro postup dle §60 odst. 8 s. ř. s. Ten je totiž postupem výjimečným sloužícím
k nápravě zcela zjevné nespravedlnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 12. 2008, čj. 7 As 19/2008-126, č. 1866/2009 Sb. NSS); k té v projednávané věci k tíži
stěžovatele nedošlo.
[22] Správně proto nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z účastníků.
III.
Závěr a náklady řízení
[23] Nedůvodnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[24] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady
nad rámec jeho úřední činnosti, nemají účastníci dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu