ECLI:CZ:NSS:2014:10.AZS.175.2014:25
sp. zn. 10 Azs 175/2014 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: V. C. N.,
zast. JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. Box
78, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2014, čj. CPR-2887-3/ČJ-2014-930310-V238,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014,
čj. 4 A 19/2014-47,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, čj. 4 A 19/2014-47, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru
cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (správní orgán I. stupně)
ze dne 23. 1. 2014, čj. KRPA-21429-103/ČJ-2011-000022, bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. b)
bod 9 ve spojení s §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, uloženo
správní vyhoštění a stanovena doba jednoho roku, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie. Správní orgán I. stupně dále podle §118 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců stanovil počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, a to od okamžiku,
kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Zároveň podle §118 odst. 3
téhož zákona stanovil dobu k vycestování z území České republiky, a to do dvaceti dnů od nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí. Konečně konstatoval, že podle §120a zákona o pobytu cizinců
se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování dle §179 téhož zákona. Žalobce
se odvolal. Rozhodnutím označeným v záhlaví žalovaná jeho odvolání zamítla.
[2] Žalobce pak proti rozhodnutí žalované podal správní žalobu. Městský soud v Praze žalobu
rozsudkem ze dne 27. 6. 2014 zamítl. Nepřisvědčil námitce, že se žalovaná dostatečně nezabývala
přiměřeností dopadů svého rozhodnutí. Městský soud konstatoval, že žalovaná při rozhodování
o správním vyhoštění žalobce správně přihlédla ke všem skutečnostem vyžadovaným dle §174a
zákona o pobytu cizinců. Dále pak uvedl, že žalovaná zjistila skutkový stav, o kterém nelze mít
důvodné pochybnosti a konečně uzavřel, že správním vyhoštěním žalobce nedojde k porušení
ani čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ani čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
II.
Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti v záhlaví uvedenému rozsudku městského soudu
včasnou kasační stížnost, a to z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Domnívá se,
že se ani žalovaná, ani městský soud dostatečně nezabývaly přiměřeností zásahu správního vyhoštění
dle zákona o pobytu cizinců. Městskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil tuto právní otázku,
neboť v jeho případě převážila ochrana veřejného zájmu na vyhoštění nad ochranou před zásahem
do soukromého a rodinného života. Dále se domnívá, že žalovaná při zjišťování skutkového stavu
postupovala příliš formalisticky, což specifikuje na příkladech. Městský soud prý také porušil jeho
právo na spravedlivý proces, neboť při ústním jednání, na kterém z důvodu pochybení soudu nebyla
přítomna zástupkyně žalobce, jeho žalobu zamítl.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti žalobce nevyjádřila.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů; shledal přitom, že napadený rozsudek trpěl vadami, k nimž je Nejvyšší správní soud
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Zdejší soud se předně zabýval stížnostní námitkou, že městský soud porušil právo
stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel totiž tvrdí, že pro pochybení městského soudu nebyla
při ústním jednání, během něhož městský soud jeho žalobu zamítl, přítomna jeho právní zástupkyně.
Stěžovatel se domnívá, že městský soud nedodržel přiměřenou lhůtu pro doručení předvolání
zástupkyně, což zatížilo řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci.
[8] Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou, přičemž vyšel z následujících úvah.
[9] Ze spisu městského soudu zdejší soud zjistil, že právní zástupkyně stěžovatele informovala
dopisem ze dne 11. 6. 2014 městský soud o vzetí stěžovatele do vazby, požádala o nařízení ústního
jednání a zajištění tlumočníka z vietnamského jazyka. Přípisem vypraveným v pondělí 23. 6. 2014
pak městský soud předvolal zástupkyni stěžovatele k ústnímu jednání nařízenému na pátek
27. 6. 2014 v 9:30 hod. Z doručenky založené ve spisu městského soudu není zřejmé,
kdy toto předvolání k ústnímu jednání bylo doručeno. Městský soud k dotazu NSS telefonicky
upřesnil, že předvolání k ústnímu jednání bylo zástupkyni stěžovatele doručeno dne 30. 6. 2014,
tj. tentýž den, který jako den doručení předvolání označuje kasační stížnost (viz č.l. 21 spisu NSS).
[10] Dle §49 odst. 1 s. ř. s. nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání a předvolá
k němu účastníky tak, aby měli čas k přípravě přiměřený povaze věci, alespoň však 10 dnů; kratší čas k přípravě lze
stanovit v řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny. Dle §172 odst. 7 zákona
o pobytu cizinců soud rozhodne o žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění do 60 dnů.
Ze zákona je tedy patrné, že doba přípravy k ústnímu jednání má být přiměřená povaze věci
a ve věcech přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění může být kratší než 10 dnů. Přiměřenost
lhůty je v těchto případech nutno posuzovat vždy přísně individuálně, ve vztahu ke komplikovanosti
věci, ať již právní či skutkové, dosažitelnosti klienta advokátem atd.
[11] V nyní projednávané věci však zástupkyně stěžovatele, který nemluví česky a je umístěn
ve vazební věznici, neměla k přípravě na jednání čas žádný; předvolání jí totiž nebylo do data
nařízeného ústního jednání vůbec doručeno. V první řadě je tedy třeba zjistit, zda zástupkyně
stěžovatele odpovídá za to, že jí předvolání k nařízenému ústnímu jednání nebylo doručeno.
Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, vychází
z profesionality advokátů, kteří by pravidelně měli kontrolovat své datové schránky a přebírat takto
došlou poštu. To se projevuje též v tom, že advokátům, na rozdíl od jiných podnikajících fyzických
osob, se zřizuje datová schránka automaticky, a to bezodkladně poté, co Ministerstvo vnitra obdrží
informaci o jejich zapsání do zákonem stanovené evidence (§4 odst. 3 zákona o elektronických
úkonech). Zákon současně není ve vztahu k doručení dokumentu advokátům stejně přísný
jako ve vztahu ke správním orgánům. Teprve pokud advokát datovou schránku neotevře
ani do 10 dnů od dodání datové zprávy, podle §17 odst. 4 téhož zákona je datová zpráva doručena
fikcí.
[12] V nynějším případě však mezi odesláním datové zprávy (tj. v pondělí 23. 6. 2014
v 16.28 hod.) a termínem, kdy bylo jednání nařízeno (tj. dne 27. 6. 2014 v 9.30 hod.), uplynulo pouze
něco více než tři dny. Nemohlo proto být chybou zástupkyně stěžovatele, že si v takto krátkém
časovém intervalu datovou schránku neotevřela. Zástupkyně stěžovatele by však pravděpodobně
neměla dostatečný čas k přípravě na ústní jednání, ani pokud by poštu vybrala hned následující
pracovní den po odeslání předvolání k ústnímu jednání. Dva plné pracovní dny jsou v zásadě příliš
krátký čas k přípravě na jednání, pokud byl stěžovatel umístěn ve vazební věznici, pokud věc
samotná nebyla právně ani skutkově jednoduchá, a navíc komunikace stěžovatele a advokátky byla
ztížena jeho nedostatečnou znalostí českého jazyka. V nynějším případě navíc ze spisu není ani
patrné, že by stěžovatelova zástupkyně činila v průběhu řízení jakékoliv procesní obstrukce.
Za nedoručení předvolání k nařízenému ústnímu jednání proto není odpovědna zástupkyně
stěžovatele.
[13] Nejvyšší správní soud spatřuje v postupu městského soudu vadu řízení nejen v tom,
že městský soud doručoval zástupkyni stěžovatele předvolání k ústnímu jednání v podstatě tři dny
předem, ale hlavně v tom, že ústní jednání neodročil a žalobu zamítl navzdory informaci o absenci
doručení předvolání zástupkyni stěžovatele (viz „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“
na č.l. 25 soudního spisu, kde údaj o doručení chybí). Městský soud zabránil zástupkyni stěžovatele
jakkoliv bránit práva jejího klienta v ústním jednání, o které sama soud požádala. Tím porušil právo
stěžovatele na spravedlivý proces a právo na právní pomoc. Naplnění tohoto práva lze spatřovat
též v osobní účasti zástupce stěžovatele na ústním jednání. Postupem městského soudu tak bylo
stěžovateli upřeno právo na jakoukoliv právní pomoc ve fázi řízení, které bylo pro souzenou věc
mimořádně důležité. Městský soud za daného skutkového stavu mohl ve věci jednat jen a pouze
v případě, že by neúčast zástupkyně na ústním jednání byla evidentní procesní obstrukcí, která slouží
k oddálení rozhodnutí ve věci [srov. obecně např. nález ÚS ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96
(N 87/6 SbNU 123; č. 293/1996 Sb.)].
[14] Co do judikatury zdejšího soudu lze odkázat např. na rozsudky ze dne 13. 10. 2004,
čj. 3 As 40/2003-66, č. 469/2005 Sb. NSS; a ze dne 29. 5. 2008, čj. 2 Azs 27/2008-130,
v nichž Nejvyšší správní soud považoval nedostatečné předvolání zástupce stěžovatele k jednání
před soudem za procesně vadný postup, který narušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces
a tím způsobuje i nezákonnost meritorního rozhodnutí soudu. Tento postup byl označen za vadu
řízení, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
neboť následkem neúčasti zástupce stěžovatele na jednání, při kterém došlo ke skončení věci,
nemohl stěžovatel v plné šíři uplatnit a kvalifikovaně využít zákonem daná práva účastníka řízení,
mezi jiným i právo na veřejné projednání věci, na kterém výslovně trval (srov. odlišný názor
na neobeslání zástupkyně co do pohovoru před správním orgánem v rozsudku NSS ze dne
11. 12. 2008, čj. 9 Azs 64/2008-67).
[15] Stěžovatel evidentně nemohl svá práva v ústním jednání efektivně hájit sám. Za efektivní
účast v ústním jednání samozřejmě nelze pokládat situaci, kdy je cizinec, který nemluví česky
a spoléhá na svou právní zástupkyni, předveden na ústní jednání z vazební vaznice.
I ze stručného protokolu o ústním jednání je patrné, že stěžovatel, který počítal s tím, že v řízení
bude zastupován právním profesionálem, v ústním jednání na výzvu soudu uvedl pouze pár
skutkových tvrzení.
[16] Vzhledem k povaze této procesní vady se zdejší soud se podrobněji nezabýval ostatními
kasačními námitkami.
IV.
Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná;
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V novém řízení je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Je proto povinen doručit předvolání k ústnímu jednání takovým
způsobem, aby zástupkyně stěžovatele mohla efektivně bránit jeho práva a svobody.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu