ECLI:CZ:NSS:2014:10.AZS.9.2014:32
sp. zn. 10 Azs 9/2014 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Ch. A., zast. JUDr.
Athanassios Pantazopoulos, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám.
Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
policie, ze dne 7. 4. 2010, č. j. CPR-2689-1/ČJ-2010-9CPR-C236, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2013, č. j. 10 A 112/2010 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a argumentace stěžovatele
[1] Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
dne 27. 4. 2010 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, zamítajícího odvolání žalobce
proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie
Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Ústí nad Labem, ze dne 5. 1. 2010,
č. j. CPUL-08801-27/CI-2009-044063, kterým byla žalobci podle §87e odst. 1
písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta
žádost o povolení k přechodnému pobytu. Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem
zamítl.
[2] S účinností novely zákona o pobytu cizinců č. 427/2010 Sb. ke dni 1. 1. 2011,
se žalovaným namísto původně žalovaného stalo Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uvedl,
že se neztotožňuje se závěrem o účelovosti jeho manželství uzavřeného s paní D. J.. Případná
realizace napadeného správního rozhodnutí by byla hrubým porušením čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Rozhodnutí městského
soudu dle stěžovatele porušuje i „článek druhý Smlouvy o založení Evropského společenství “. Správní
orgány při svém rozhodování nezohlednily práva (tehdy ještě) nenarozeného dítěte stěžovatele a
paní J. plynoucí z čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.; dále jen „Úmluva o
právech dítěte“) a čl. 8 Úmluvy. Nepřiměřeně dlouhá délka řízení před soudem a nevyslechnutí
manželky stěžovatele v řízení před soudem navíc odporuje čl. 6 Úmluvy.
[4] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
II.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti
kasační stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek městského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či řízení jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě
úvah dále vyložených.
[7] Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že se zcela ztotožňuje se závěry žalovaného
a městského soudu stran účelovosti manželství uzavřeného mezi stěžovatelem a paní J.. O té
svědčí řada okolností, které městský soud rekapituluje na str. 6 a 7 odůvodnění stěžovaného
rozsudku, zejména uzavření sňatku po dvoudenní známosti, následné okamžité roční odloučení
manželů a vzájemná neznalost jejich osobního i pracovního života v době uzavření sňatku.
Ve zbytku proto pro stručnost postačí na ně odkázat. Již tyto skutečnosti
jednoznačně a dostatečně nasvědčují tomu, že manželství stěžovatele s paní J. bylo uzavřeno
účelově s cílem obejít pravidla stanovená pro pobyt cizinců na území České republiky. Nejvyšší
správní soud považuje za podstatné, že stěžovatel zmíněné nejvážnější skutečnosti v žádné z fází
správního ani soudního řízení nezpochybnil.
[8] Stěžovatel odmítá spekulace krajského soudu týkající se finanční závislosti D. J. na
bývalém partnerovi (N. I. O.). K této námitce Nejvyšší správní soud podotýká, že krajský soud
považoval v tomto ohledu za relevantní vyjádření paní J., dle kterého s panem O. žije a sdílí
společnou domácnost, přičemž toto prohlášení učinila časově bezprostředně před příjezdem
stěžovatele do ČR, tj. v průběhu tvrzeného funkčního manželského vztahu. Finanční závislost
nebyla předmětem posuzování.
[9] Otázku, zda neznalost výše kauce za společně užívaný byt potvrzuje domněnku
fiktivního manželství či nikoliv, je nutno posoudit v kontextu s ostatními skutkovými okolnostmi.
V projednávané věci se jednalo o dílčí nesrovnalost, která je dle Nejvyššího správního soudu
pouze podpůrným, nikoliv zásadním, argumentem pro výrok rozhodnutí. Pouze na základě
této dílčí nesrovnalosti ve výpovědi D. J. by nemohl být přijat závěr o účelovém uzavření
manželství, avšak to se v projednávané věci nestalo.
[10] Dle názoru Nejvyššího správního soudu byl v této souvislosti správný i postup
městského soudu při ústním jednání, během něhož opakovaně soud poučil
přítomného stěžovatele o právní úpravě, podle které při přezkoumávání žalobou
napadeného rozhodnutí musí soud vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
[11] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že účelovost manželství nelze posuzovat pouze ke dni
jeho uzavření, neboť vztahy mezi manželi se mohou vyvíjet. Nejvyšší správní soud
k tomu v rozsudku ze dne 31. 12. 2013, č. j. 5 As 104/2011-102, č. 2781/2013 Sb. NSS,
konstatoval, že „[p]okud by tedy bylo v řízení před správními orgány prokázáno, že manželství plní
svou funkci (i když by tomu tak od jeho úplného počátku nebylo), nebylo by možné takové manželství považovat
za účelově uzavřené.“ V průběhu správního řízení však funkčnost manželství ve smyslu
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, ani k datu správního rozhodování
prokázána nebyla.
[12] Za této situace tudíž nelze přisvědčit námitce stěžovatele o porušení unijního práva.
Článek 35 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie
a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států,
o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS,
72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS
a 93/96/EHS, totiž stanoví, že „[č]lenské státy mohou přijmout potřebná opatření k odepření, pozastavení
nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu,
například účelových sňatků.“ Toto pravidlo nalezlo svůj odraz ve stěžovatelově případě
aplikovaném ustanovení §87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, dle kterého ministerstvo
žádost o povolení přechodného pobytu zamítne, jestliže se „žadatel dopustil obcházení tohoto zákona
s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství
nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství.“
[13] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku porušení čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy, neboť ve správním řízení nebylo prokázáno,
že by stěžovatel se svou manželkou svůj soukromý a rodinný život doopravdy uskutečňoval.
Již sama existence účelového manželství totiž realizaci tohoto práva mezi manželi
pojmově vylučuje. Jakkoli stěžovatel v kasační stížnosti napadl některé závěry městského soudu
týkající se účelovosti jím uzavřeného manželství, nikterak nezpochybnil celou řadu skutečností,
které závěru o účelovosti manželství naopak nasvědčují, a na jejichž základě
i Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že toto manželství účelovým skutečně bylo
(viz zde odst. [7]).
[14] Opodstatněná není ani námitka, dle které správní orgány (a posléze městský soud)
při svém rozhodování nezohlednily práva, v době rozhodování žalovaného ještě nenarozeného,
dítěte stěžovatele a jeho manželky plynoucí z čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte
a čl. 8 Úmluvy. Jelikož v době rozhodování žalovaného dítě, k němuž stěžovateli svědčí
otcovství, nebylo narozeno, nevyvstala ani potřeba řešit, zda by nevyhověním
stěžovatelovu odvolání mohla být práva tohoto dítěte dotčena (otázka právní subjektivity plodu
ve vztahu k základním právům a svobodám – jakkoli je judikaturou i právní vědou
doposud nedořešena – není v této souvislosti rozhodná). Z uvedeného plyne, že žalovaný
se v dané věci nedopustil pochybení, které by mohlo a mělo být napravováno zásahem
městského soudu. Z tohoto důvodu se ani Nejvyššímu správnímu soudu neotvírá prostor
judikovat v rámci posuzovaného případu obecná pravidla zavazující správní orgány v řízení
o povolení k přechodnému pobytu zkoumat také případné porušení práv nenarozených dětí.
[15] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce porušení čl. 6 Úmluvy v důsledku
nepřiměřené délky řízení před soudem. Sama délka soudního řízení totiž v zásadě není a nemůže
být důvodem pro kasaci stěžovaného rozsudku. Jeho případným zrušením
by se ostatně celková doba soudního rozhodování v dané věci ještě prodloužila. Právní řád
v této souvislosti nabízí jiné prostředky ochrany, o kterých však Nejvyššímu správnímu soudu
v tomto řízení nepřísluší rozhodovat.
[16] Nedůvodnou Nejvyšší správní soud shledal i námitku vady řízení před soudem
spočívající v nevyslechnutí manželky stěžovatele jako účastníka řízení. Podle §52 s. ř. s.
„[s]oud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné.“ Městský soud
přitom nikterak nepochybil, pokud důkazní návrh výslechem stěžovatelovy manželky
pro nadbytečnost zamítl (jak plyne ze zvukového záznamu ústního jednání ze dne 6. 12. 2013)
a vycházel ze skutkového stavu zjištěného v řízení o žádosti o povolení přechodného pobytu
(§75 odst. 1 s. ř. s.), ve kterém již manželka stěžovatele coby účastník řízení podala dvě vyjádření
(ve dnech 8. 7. 2009 a 5. 11. 2009). Správní orgány dle názoru Nejvyššího správního soudu
v posuzovaném případě zjistily skutkový stav řádně a jejich rozhodnutí se opírá o skutečnosti
ve spise obsažené. Městský soud v odůvodnění stěžovaného rozsudku
přehledně a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů se s takto zjištěným skutkovým stavem
spokojil. Neprovedení dalšího dokazování nepředstavovalo případ opomenutého důkazu
a nemohlo tudíž být důvodem pro kasaci naříkaného rozhodnutí.
[17] Postavení stěžovatele, o něž je kasační stížnost opřena, není řešitelné v rámci námitek,
které byly v kasační stížnosti předneseny. Nejvyšší správní soud není povolán
k tomu, aby právně relevantní otázky spojené se stěžovatelovým současným pobytem v Nigérii,
tedy odloučení od manželky a dítěte, k němuž mu svědčí otcovství, sám nastoloval a řešil,
neboť – jak již shora uvedeno – stejně jako krajský soud musí vycházet ze skutkového stavu věci,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[18] Souhrnně lze konstatovat, že žalovaný, resp. původní žalovaný,
dospěl procesně bezvadným způsobem k závěrům respektujícím relevantní zákonnou úpravu;
práva stěžovatele nebyla ve správním řízení ani v rozhodnutí jím završeném nikterak zkrácena.
Městský soud následně podanou žalobu správně a s dostatečným odůvodněním zamítl,
a to aniž by se při svém rozhodování dopustil pochybení způsobilého přivodit zrušení
stěžovaného rozsudku.
III.
Závěr a náklady řízení
[19] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[20] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady
nad rámec jeho úřední činnosti, nemají dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu