ECLI:CZ:NSS:2014:2.ADS.9.2014:99
sp. zn. 2 Ads 9/2014 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. B. B., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 9. 8. 2012, č. j. X, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 3. 12. 2013, č. j. 72 Ad 49/2012 - 152,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 3. 12. 2013,
č. j. 72 Ad 49/2012 – 152, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce, ročník 1954, vysokoškolsky vzdělán s technickým zaměřením, byl od roku 2006
plně invalidní, od roku 2007 částečně invalidní a v roce 2010 došlo k uznání invalidity prvního
stupně. Trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, který si v minulosti vyžádal několik
operací a spočívá zejména v onemocnění jícnu a žaludku, levého kotníku a kolene, ale má i řadu
dalších potíží (např. hypertenze, obezita, onemocnění trávicího traktu). Dne 29. 2. 2012 požádal
o zvýšení stupně invalidity pro zhoršení svého zdravotního stavu (vyžadující implantaci totální
endoprotézy kotníku, kolene a reoperaci jícnu).
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 9. 8. 2012, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla
námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 17. 4. 2012, č. j. X, jímž byla zamítnuta
žalobcova žádost o zvýšení invalidního důchodu. Dle napadeného rozhodnutí činil pokles
žalobcovy pracovní schopnosti 40 %, což podle §39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“), lze kvalifikovat nadále jako invaliditu prvního stupně, takže u žalobce nedošlo
ke změně stupně invalidity, a nebyly tudíž dány podmínky pro zvýšení jeho invalidního důchodu.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, v níž namítal nesprávně zjištěný
rozsah jeho zdravotního postižení. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále
jen „krajský soud“) v rámci dokazování nechal posoudit zdravotní stav žalobce a míru poklesu
jeho pracovní schopnosti Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci
Králové (dále jen „PK MPSV“). Ta na základě lékařských zpráv a odborných nálezů prošetřila
zdravotní stav žalobce a dospěla k závěru, že žalobce trpí dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem, jehož rozhodující příčinou je stav po náhradě levého hlezenního kloubu. Podřadila
ji pod kapitolu XV. (funkční poruchy, postižení po úrazech, operacích) oddíl B (postižení končetin) položka
8b (středně těžké poruchy, s poruchou motorických funkcí končetiny, svalovými atrofiemi, podstatným omezením
hybnosti v kolenním a/nebo kyčelním kloubu, se značným snížením celkové pohyblivosti, některé denní aktivity
omezeny) přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „vyhláška č. 359/2009 Sb.“), s rozpětím poklesu pracovní schopnosti 30 – 40 %.
Vzhledem k ostatním žalobcovým zdravotním postižením komise stanovila konečnou procentní
míru poklesu jeho pracovní schopnosti na střední hranici rozpětí, tj. na 35 %. PK MPSV sice
identifikovala odlišnou rozhodující příčinu žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu než lékařské posudky sloužící jako podklad napadeného a prvostupňového rozhodnutí
stěžovatelky, potvrdila však, že žalobcův zdravotní stav k datu vydání napadeného rozhodnutí
odpovídal nadále jen prvnímu stupni invalidity.
[4] S ohledem na námitky žalobce vytýkající posudku PK MPSV nereflektování stavu
žalobcova kolene a kotníku v souvislosti s operacemi absolvovanými již v září 2010,
jakož i vzhledem k tomu, že posudek PK MPSV nezhodnotil dobu od podání žádosti o zvýšení
stupně invalidity (tj. od února 2012) do vydání napadeného rozhodnutí (srpen 2012), si krajský
soud vyžádal zpracování doplňujícího posudku PK MPSV, který zmínil provedení náhrady obou
těchto kloubů, avšak setrval na původních závěrech, přičemž konstatoval, že přiznat invaliditu
na plánovaný operační výkon nebo po dobu hospitalizace právní předpis neumožňuje.
[5] Na základě námitek žalobce proti posudku PK MPSV a jeho doplnění krajský soud nařídil
vypracování znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství. V období od případné změny
invalidity (podání žádosti) do 9. 8. 2012 (vydání napadeného rozhodnutí) znalecký posudek
MUDr. Vítězslava Lorence identifikoval u žalobce dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
s mnohočetnými zdravotními postiženími, z nichž nejvíce významná jsou onemocnění zažívacího
traktu a postižení pohybového aparátu. Znalec shrnul, že žalobce absolvoval implantaci totálních
endoprotéz dvou nosných kloubů, doba léčení přesáhla 1 rok. Nebyl schopen vykonávat žádnou
pracovní činnost, absolvovat rekvalifikaci ani pracovat za zcela mimořádných podmínek.
Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem
na pokles pracovní schopnosti od 29. 2. 2012 k datu napadeného rozhodnutí bylo dle znaleckého
posudku těžké arthrotické postižení hlezenního a kolenního kloubu levé dolní končetiny podle
kapitoly XIII. (postižení svalové a kosterní soustavy) oddílu A (artropatie), z funkčního hlediska
srovnatelné s postiženími v položce 1d (zvláště těžké postižení, těžké postižení pohybových schopností,
celkové výkonnosti, některé denní aktivity značně omezeny) přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb. Znalec
stanovil míru poklesu pracovní schopnosti na 70%, přičemž ji navýšil dle §3 citované vyhlášky
o dalších 10% z důvodu více zdravotních postižení a pro úplnou neschopnost výkonu výdělečné
činnosti v daném období kvůli arthrotickému postižení kloubů. Celková míra poklesu pracovní
schopnosti v daném období tak dle znaleckého posudku činí 80%, tedy odpovídá invaliditě
třetího stupně. Popsaný stav trval prokazatelně do 31. 7. 2013 a pro další období bude třeba
zhodnocení novým posudkem.
[6] Krajský soud s ohledem na námitky žalobce a obsah znaleckého posudku shledal,
že posudky lékařské posudkové služby a PK MPSV úplně a přesvědčivě skutkový stav,
který byl základem pro souzenou věc, nezhodnotily. Proto krajský soud vycházel, po vyjasnění
rozporů ve všech odborných posudcích, především ze znaleckého posudku a jeho závěr
o žalobcově invaliditě třetího stupně od 29. 2. 2012 převzal s odůvodněním poukazujícím
na jeho přesvědčivost, podrobnost a úplnost. Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro vady
řízení, neboť si žalovaná neopatřila důkazy v takovém rozsahu, aby byl prokázán skutečný stav
věci. Zavázal žalovanou k respektování právního názoru soudu o datu vzniku i stupni invalidity
žalobce.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[7] Proti v záhlaví označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) podala žalovaná
(dále „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vadu řízení
před soudem spatřuje v tom, že krajský soud své rozhodnutí opírá výhradně o posudek znalce
vycházející ze stejných podkladů, z nichž čerpaly posudkové orgány, jenž také shodně určil
za rozhodující obtíže ortopedické, nikoli interní; rozdíl mezi posudky tedy dle stěžovatelčina
mínění nespočívá v rozsahu zjištění skutkového stavu, ale pouze v rozdílném hodnocení znalcem
oproti předchozím posudkům. Dle stěžovatelky znalec své posudkové hodnocení chybně opírá
o skutečnosti očekávané do budoucna (předpokládaná ztráta pracovní schopnosti žalobce
po později provedené operaci) a argumentuje zákroky provedenými až po dni vydání napadeného
rozhodnutí, jež proto nemohly být zohledněny, a tím hrubě nadhodnotil pokles pracovní
schopnosti žalobce. Znalecký posudek tak podle stěžovatelky nelze považovat za objektivní
a použitelný podklad k posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.
[8] Krajský soud podle stěžovatelky pochybil, když námitky žalobce neřešil žádostí o další
doplnění posudku PK MPSV, podrobnější zdůvodnění jejích závěrů či vyžádáním
si srovnávacího posudku od jiné PK MPSV. Vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí posudkové
komise jako kolektivního orgánu má větší míru přesvědčivosti a erudovanosti než posudkový
závěr jednotlivce, byť by byl soudním znalcem. Poukázala na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, podle níž je třeba za stavu, kdy má soud k dispozici dvě rozdílná hodnocení stejného
skutkového stavu, vyjasnit rozdíly např. vyžádáním srovnávacího posudku od jiné posudkové
komise, která znovu komplexně zhodnotí zdravotní stav žalobce a vyjádří se k rozporům mezi
původním a znaleckým posudkem. Navrhla zrušení napadeného rozsudku.
[9] Žalobce v několika obsáhlých vyjádřeních ke kasační stížnosti nejprve shrnul průběh
správního i soudního řízení a ve vztahu k napadenému rozsudku uvedl řadu důvodů, pro něž byly
posudky PK MPSV i posudkových lékařů České správy sociálního zabezpečení a Okresní správy
sociálního zabezpečení dle jeho mínění chybné, neúplné a nereflektující jeho tehdejší skutečný
zdravotní stav. Z těchto příčin pozitivně hodnotí objektivitu posudku znalce, který dle jeho
názoru jako první komplexně a přesvědčivě zohledňuje všechna jeho zdravotní omezení
ve zkoumaném období. Poukázal na to, že zákon č. 155/1995 Sb. ani vyhláška č. 359/2009 Sb.
pojmy „budoucí zdravotní stav“ či „budoucí lékařské zákroky“ neznají. Žalobce tudíž neshledal
důvodnou kasační stížnost proti napadenému rozsudku, jenž ze znaleckého posudku ve svých
závěrech vychází.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel (§102 s. ř. s.).
Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatelku jedná osoba
s příslušným právnickým vzděláním, jak vyžaduje §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy
přípustná.
[11] Nejvyšší správní soud poté posoudil kasační stížnost z hlediska její důvodnosti,
přičemž přednostně zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
[12] V souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu,
tj. ke dni 9. 8. 2012.
[13] Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní
schopnosti nejméně o 35 %. Podle §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jestliže pracovní
schopnost pojištěnce poklesla b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu
druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.
[14] Podle §39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění platí, že při určování poklesu pracovní
schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření;
přitom se bere v úvahu a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost,
b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení
adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud
vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní
schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně
o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.
[15] Posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou
odbornou, medicínskou (důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem),
a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud
si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám. Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech
důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje
jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny posoudit pokles pracovní
schopnosti a zaujmout posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové
řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. §16a zákona č. 582/1991 Sb.) spočívající
v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast
sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu,
jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských
znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství. I tyto posudky nicméně hodnotí soud
jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může
zejména uložit též zpracování posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového
lékařství. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti a vypořádává se se všemi
rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti
a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě zdůvodněn,
aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení
invalidity závisí především.
[16] Správní soud tedy zdravotní stav žadatele o invalidní důchod sám nepřezkoumává.
Nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánů
sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně, resp. v řízení o kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu, ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise,
o nějž se opírá správní rozhodnutí, je úplný, přesvědčivý a správný.
[17] Požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku spočívá v tom, že se posudková
komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a musí své posudkové závěry náležitě odůvodnit. Z posudku
musí být zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné
zdravotní dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly
pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno,
zda zjištěný zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano, které
zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě, že příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu je více zdravotních potíží (§2 odst. 3 vyhlášky č. 359/2009 Sb.),
přičemž jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá
zdravotní postižení se tu nesčítají, ale procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví
podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních
postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýznamnější
dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní míru poklesu pracovní schopnosti
tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky
č. 359/2009 Sb., přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou
kapitolu, oddíl a položku přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., a současně odůvodní stanovenou
míru poklesu pracovní schopnosti v rámci zde stanoveného rozpětí, včetně případného navýšení
podle §3 vyhlášky č. 359/2009 Sb. (k testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku
viz rovněž konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 25. 9. 2003,
č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, rozsudek ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 Ads 158/2012 – 24 a rozsudek ze dne
10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 25/2013 – 26, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[18] V řízení před krajským soudem byly k důkazu provedeny dokonce posudky dva, resp. tři,
počítáme-li v to i doplňující posudek PK MPSV ze dne 31. 5. 2013, který v zásadě potvrzuje
závěry prvního posudku PK MPSV ze dne 15. 1. 2013, a navíc se dle požadavku krajského soudu
vyjadřuje i ke zdravotnímu stavu žalobce v období před podáním žádosti o zvýšení stupně
invalidity (2009-11). Ačkoli posudky PK MPSV i znalecký posudek vycházejí ze stejné materie
spisových podkladů a přiložených lékařských zpráv, docházejí k odlišnému hodnocení
postižení žalobce i závěrům o stupni invalidity. Posudek PK MPSV klasifikoval žalobcovu
invaliditu jako I. stupně, přičemž jako dominantní příčinu identifikoval stav po náhradě levého
hlezenního kloubu (kapitola XV., oddíl B, položka 8 písm. b) vyhlášky č. 359/2009 Sb., míra
poklesu pracovní schopnosti 35 %). Tento závěr se však liší od závěru znaleckého posudku
MUDr. Vítězslava Lorence, jenž za hlavní příčinu žalobcova dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu považuje těžké arthrotické postižení hlezenního a kolenního kloubu levé dolní končetiny
(kapitola XIII., oddíl A, stav srovnatelný s postiženími uvedenými pod položkou 1 písm. d)
vyhlášky č. 359/2009 Sb., míra poklesu pracovní schopnosti celkem 80 %), odpovídající invaliditě
III. stupně. V řízení před správními orgány byla invalidita v I. stupni konstatována při určení
ještě jiných rozhodujících příčin dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce (v prvním
stupni středně těžké postižení hlezenního kloubu a v námitkovém řízení stav po operaci žaludku, tj. postižení
trávicí soustavy).
[19] Krajský soud zkraje připustil, že několikeré rozdílné určení rozhodující příčiny
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce nasvědčuje tomu, že se jedná o složitou
posudkovou a medicínskou věc. V odůvodnění svého rozsudku však pouze extrahoval
posudkové závěry všech odborných těles a ustal na jejich prosté reprodukci v chronologickém
pořadí. Odstranění rozporů mezi všemi posudky sice deklaroval (strana 4, odstavec [10]
napadeného rozsudku), avšak neprovedl. Nejvyšší správní soud však již dříve dospěl k závěru,
že předloží-li žalobce v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ve věci invalidního důchodu k důkazu znalecký posudek znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství (srov. §127a o. s. ř.), který zpochybňuje posudkový
závěr příslušné posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, krajský soud pochybnosti,
resp. rozpory v posudkových zjištěních odstraní tak, že znalce vyslechne za účelem vysvětlení
(srov. §127 odst. 2 o. s. ř.) nebo si od příslušné posudkové komise vyžádá doplnění posudku
v reakci na závěry znalce, anebo tak, že si vyžádá srovnávací posudek od jiné posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí, jež znovu komplexně zhodnotí zdravotní stav žalobce
a vyjádří se k rozporům mezi posudkem původní posudkové komise ministerstva a znaleckým
posudkem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 12/2013 - 22,
shodně též rozsudek téhož soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 Ads 45/2013 - 33).
V této souvislosti je zcela bez vlivu na důkazní hodnotu důkazu a tím i bez významu skutečnost,
že v projednávaném případě nešlo o znalecký posudek předložený účastníkem, nýbrž o posudek
vyžádaný soudem. Krajský soud měl pro přezkum napadeného rozhodnutí více pramenů
obsahujících odborný závěr o příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce,
míře poklesu jeho pracovní schopnosti, stupni invalidity a jeho trvání v čase. Jednotlivé posudky
se v mnoha ohledech liší, takže výběr jednoho z nich jako základu pro zjištění skutečného stavu
věci a na to navazující posouzení zákonnosti rozhodnutí stěžovatelky musí stát na konkrétních
důvodech, jež ovšem musí být přezkoumatelným způsobem vyjádřeny v odůvodnění rozsudku.
[20] Za dané procesní situace by preference znaleckého posudku a odmítnutí posudku
PK MPSV muselo mít zjevnou příčinu, jako např. pominutí části zdravotní dokumentace
posudkovou komisí, zjištění o nesprávném složení posudkové komise apod. Nic takového
však v řízení nevyšlo najevo. Krajský soud pouze konstatoval, že posudky lékařské posudkové
služby a PK MPSV nezhodnotily skutkový stav úplně a přesvědčivě a vyzdvihl znalecký posudek
pro jeho přesvědčivost. Z takové formulace však skutečné důvody seznat nelze. Tento nedostatek
přitom není řešitelný toliko zrušením napadeného rozsudku pro nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů (k upřednostnění znaleckého posudku), jež by mohlo vést v novém řízení
pouze k připojení pasáže zdůvodňující takový výběr, což však samo o sobě není dostačující.
V tomto konkrétním případě jsou totiž posudková hodnocení diametrálně odlišná a soud,
jenž odbornými znalostmi nedisponuje, může stěží bez dalšího vysvětlit, co je toho příčinou,
a odpovědně se přiklonit k některému z nich. Nejvyšší správní soud je přesvědčen,
že v projednávaném případě se nelze obejít bez provedení dalších procesních úkonů k odstranění
rozporů mezi shromážděnými podklady (výslech znalce, doplňující posudek reagující na zjištění
znalce, popřípadě srovnávací posudek od jiné posudkové komise). Až poté bude krajský soud
moci uvážit, který z opatřených podkladů je přesvědčivější, a své důvody přezkoumatelným
způsobem uvést v odůvodnění svého rozhodnutí.
[21] Nejvyšší správní soud uznal argumentaci stěžovatelky vznesenou v její kasační stížnosti
co do základu důvodnou, avšak neztotožňuje se s jejím paušalizujícím tvrzením, že posudek
PK MPSV jako kolektivního orgánu je a priori erudovanější a přesvědčivější než posudkový závěr
znalce – jednotlivce. Soudní znalec v odvětví zdravotnictví, obor posudkové lékařství
je nepochybně dostatečně odborně vybaven k posouzení zdravotního stavu ze stejných hledisek,
jako to v této oblasti činí posudkové komise zřízené ministerstvem. Závěr o přesvědčivosti
jednoho z konkurujících si posudků musí vyplynout z jejich hodnocení pomocí tzv. testu úplnosti
a přesvědčivosti vyžadovaného konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54,
publikovaný pod č. 511/2005 Sb. NSS; nebo z poslední doby rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20), neboť žádný právní předpis nestanoví,
že by komisionální posouzení zdravotního stavu bylo důkazem privilegovaným. Takovou úvahu
musí vždy provést správní soud.
[22] V rezignaci krajského soudu na jakýkoli ze shora naznačených postupů majících za cíl
vysvětlit a odstranit rozpory mezi konkurujícími si zjištěními, spatřuje Nejvyšší správní soud
pochybení podřaditelné pod tzv. jiné vady řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí
krajského soudu, ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto ze shora uvedených
důvodů podle §110 odst. 1, věta před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Ten lze shrnout tak, že krajský soud si vyžádá od příslušné posudkové komise doplnění posudku
o reakci na závěry znalce, znalce vyslechne za účelem vysvětlení, a pokud vyvstane taková
potřeba, vyžádá si srovnávací posudek od jiné posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí, která znovu komplexně zhodnotí zdravotní stav žalobce a vyjádří se k rozporům mezi
původním posudkem a znaleckým posudkem.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu