ECLI:CZ:NSS:2014:2.AFS.25.2014:31
sp. zn. 2 Afs 25/2014 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Tukový průmysl,
spol. s. r. o., se sídlem Koubova 79, Praha 9, zastoupeného Mgr. Štěpánem Mládkem,
advokátem se sídlem Krakovská 22, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředistelství cel,
se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. 6 Ca 86/2009 - 44,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. 6 Ca 86/2009 - 44,
se ruší .
II. Rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 28. 1. 2009, č. j. 427–9/2009–170100-21,
se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22.000 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 1. 2009, č. j. 427–9/2009–170100-21, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání
proti rozhodnutí Celního úřadu Praha III (dále jen „celní úřad“) ze dne 16. 10. 2003,
č. j. 1499/03-08. Tímto rozhodnutím (platebním výměrem č. 41/2003) byl stěžovateli vyměřen
celní dluh ve výši 835.023.817 Kč.
[2] Je třeba předeslat, že v této věci správní orgány i soudy rozhodovaly opakovaně. Dotčený
platební výměr č. 41/2003 byl zrušen rozhodnutím celního úřadu dne 12. 11. 2003 (stejného dne
podal žalobce proti inkriminovanému platebnímu výměru též odvolání). Následně celní úřad
vydal dne 1. 3. 2004 rozhodnutí o ověření neplatnosti rozhodnutí ze dne 12. 11. 2003
pro chybějící základní náležitosti – neuvedení právního předpisu ve výroku. Dne 29. 4. 2004
pak vydal rozhodnutí o tom, že platební výměr č. 41/2003 se neruší, neboť nebyly splněny
podmínky pro jeho zrušení. Stejného dne žalovaný poprvé rozhodl o odvolání žalobce ze dne
12. 11. 2003 (které je v nyní projednávané věci klíčové) tak, že platební výměr změnil z hlediska
formálních náležitostí; z hlediska merita věci však potvrdil rozhodnutí orgánu I. stupně.
Obě tato rozhodnutí napadl žalobce žalobou.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, č. j. 9 Ca 151/2004 - 219, zrušil
rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobce, poněvadž se jednalo o nicotné rozhodnutí,
neboť odvolací orgán změnil rozhodnutí, které již bylo pravomocně zrušeno. Rozhodnutí soudu
napadl žalovaný kasační stížností.
[4] Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu rozsudkem ze dne 25. 4. 2008,
č. j. 2 Afs 164/2006 - 354 (veškerá judikatura Nejvyššího správního soudu je dostupná
na www.nssoud.cz), zrušil. Dospěl totiž k právnímu závěru, že v době od 1. 7. 2002
do 30. 4. 2004 byl celní úřad podle ustanovení §322a odst. 2 celního zákona oprávněn změnit
nebo zrušit jím vydané rozhodnutí, u něhož nebyla splněna jedna nebo více podmínek
potřebných pro jeho vydání. Rozhodnutí celního úřadu ze dne 12. 11. 2003, rušící platební
výměr, proto bylo vydáno v souladu se zákonem a v jeho důsledku zanikly právní účinky
platebního výměru č. 41/2003, aniž by na to mělo vliv rozhodnutí ověřující neplatnost
zrušujícího rozhodnutí. Nejvyšší správní soud z tohoto hlediska uzavřel, že platební výměr
č. 41/2003 je neexistujícím rozhodnutím a rozhodovalo-li celní ředitelství o odvolání podaném
proti němu, nemohlo rozhodovat o právech a povinnostech účastníka, neboť ta nebyla založena
žádným rozhodnutím správního orgánu I. stupně. Pokud žalovaný odvolacím rozhodnutím
posuzoval a změnil neexistující platební výměr, jediným možným rozhodnutím bylo zamítnutí
odvolání. Nejvyšší správní soud městskému soudu vytkl, že sice rozhodnutí žalovaného zrušil,
ale nelogicky jej zavázal k novému přezkoumání neexistujícího platebního výměru,
což jeho rozsudek činí vnitřně rozporným, a proto jej zrušil.
[5] Městský soud závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
akceptoval a rozsudkem ze dne 3. 12. 2008, č. j. 9 Ca 205/2008 - 387 rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 4. 2004 zrušil pro podstatné vady řízení, přičemž žalovaného zavázal k vydání nového
rozhodnutí v intencích právního názoru kasačního soudu.
[6] Žalovaný vydal dne 28. 1. 2009 nové rozhodnutí, č. j. 427–9/2009–170100-21,
jímž odvolání žalobce podané proti platebnímu výměru č. 41/2003 zamítl. Rozhodnutí opřel
o názor, že pokud platební výměr, proti němuž odvolání směřuje, neexistuje, nelze rozhodnout
jinak. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, v níž především vytkl, že žalovaný neměl
vůbec rozhodovat o podaném odvolání, nýbrž měl celé řízení zastavit.
[7] Tuto žalobu zamítl městský soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační
stížností. V rozsudku se soud zabýval pouze tím, zda žalovaný dodržel závazný právní názor
vyslovený v dřívějším rozsudku Nejvyššího správního soudu a městského soudu. S odkazem
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 96, konstatoval, že pokud neexistuje platební výměr, může být odvolání
proti němu podané pouze zamítnuto. Považoval za nemožné odchýlit se od závazného právního
názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem a odmítl tak názor stěžovatele, že žalovaný
neměl jeho odvolání zamítnout, nýbrž měl řízení zastavit. Zároveň nepřijal jeho argumentaci
založenou na názorech vyslovených Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 11. 1. 2012,
č. j. 2 Afs 68/2011 - 212, poněvadž ten považoval za nesouladný s citovaným usnesením
rozšířeného senátu, který je dle §17 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), klíčový pro sjednocování judikatury.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti
[8] V kasační stížnosti stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právních otázek soudem.
[9] Po rekapitulaci průběhu správního řízení stěžovatel poukazuje na obsah žaloby,
jíž namítal, že odvolání žalobce nemělo být zamítnuto, ale řízení mělo být podle §27 odst. 1
písm. g) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád z r. 1992“) zastaveno, neboť odpadl důvod řízení. Rozhodnutí o zrušení
platebního výměru ze dne 12. 11. 2003 bylo posledním meritorním rozhodnutím v předmětném
daňovém řízení. Rozhodnutí, která následovala, byla z dnešního pohledu rozhodnutími
bezobsažnými, neboť předmět řízení byl vyčerpán zrušením platebního výměru. Tedy i opravný
prostředek mířící proti zrušenému platebnímu výměru postrádal smysl a byl bezpředmětný.
Předmětem sporu tak je, zda o odvolání mělo být rozhodováno; stěžovatel míní, že nikoliv
a že řízení mělo být zastaveno. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání, ač bylo vydáno ve shodě s dříve
vysloveným právním názorem městského a Nejvyššího správního soudu, tak dle žalovaného
nemůže obstát. Ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu z r. 1992 totiž upravuje zastavení
řízení jako celku, nikoliv pouze některé z fází řízení. Pokud i městský soud v napadeném
rozsudku konstatuje, že po zrušení platebního výměru již nebyl žádný důvod v řízení pokračovat,
mělo být zastaveno.
[10] Stěžovatel dále namítá chybnou interpretaci závaznosti judikatury soudů pro správní
orgány městským soudem, poněvadž ta není absolutní a závazný právní názor lze přehodnotit
v případě změny skutkových okolností a právního prostředí. Navíc podotýká, že krajským
soudem citované usnesení rozšířeného senátu sice neřeší zcela identickou věc,
avšak z jeho obsahu je klíčové, že potvrzuje jednoznačnost interpretace §50 odst. 6 daňového
řádu z r. 1992: zamítnout odvolání lze po jeho věcném přezkoumání. Protože v případě
stěžovatele k věcnému přezkoumání odvolání nedošlo (a ani dojít nemohlo), měl žalovaný celé
řízení zastavit, neboť odpadl jeho důvod a stalo se bezpředmětným. Celkově stěžovatel podotýká,
že názor městského soudu, považující rozhodnutí o zamítnutí odvolání za rozhodnutí procesní
povahy, které se nevypořádává se stížnostními námitkami, je v rozporu jak s příslušnými
zákonnými normami, tak s judikaturou. V této souvislosti stěžovatel odkazuje též na skutkově
identické věci řešené před zdejším soudem pod sp. zn. 2 Afs 31/2011 a 2 Afs 68/2011.
[11] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Eventuálně navrhuje, aby postupem
dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí Celního
ředitelství Praha.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti k výzvě soudu nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. není přípustná
kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu vydanému poté, kdy bylo jeho předchozí
rozhodnutí Nejvyšším správním soudem zrušeno; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[14] V daném případě Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu ze dne
31. 3. 2006; poté městský soud vydal další rozsudek dne 3. 12. 2008, jímž zrušil původní
rozhodnutí žalovaného. Nyní napadeným rozsudkem (ze dne 28. 11. 2013) městský soud
rozhodoval o žalobě proti novému odvolacímu rozhodnutí. Přesto, že tak činil stále v mezích
závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v předchozím rozsudku,
nejedná se o případ spadající pod výluku obsaženou v ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Městský soud totiž v tomto řízení především zkoumal, zda žalovaný respektoval právní názor,
jímž jej podle §78 odst. 5 s. ř. s. zavázal ve svém předchozím zrušujícím rozsudku. Předmětem
žaloby a nyní napadeného rozsudku tedy bylo jiné správní rozhodnutí a žaloba stála na jiných
důvodech, než které již dříve posoudil Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost je tedy z hlediska
citovaného zákonného ustanovení přípustná.
[15] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
[16] Jak bylo již předestřeno výše, stěžovatel uplatnil jeden kasační důvod, když namítá
nezákonnost rozsudku městského soudu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z ustálené judikatury
zdejšího soudu přitom plyne, že o nezákonnost napadeného rozsudku by se jednalo tehdy,
jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné ustanovení
(případně by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších) anebo by sice vycházel
z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval běžným interpretačním
metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.).
[17] V daném případě je spor veden o to, jakým způsobem mělo dojít ze strany odvolacího
orgánu (žalovaného) k ukončení daňového řízení za situace, kdy odvolací řízení bylo vedeno proti
pravomocně zrušenému rozhodnutí celního úřadu. O skutečnosti, že došlo ke zrušení výše
specifikovaného platebního výměru, a tedy že touto skutečností nastal stav neexistence
prvostupňového rozhodnutí, jež využití opravného prostředku vyvolalo, přitom není pochyb;
to ostatně potvrdil Nejvyšší správní soud ve svém předcházejícím rozsudku i v rozsudcích
týkajících se stejných účastníků i právně totožné věci, takže se jedná o okolnost skutkově i právně
nespornou.
[18] V odůvodnění těchto rozsudků (ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 7 Afs 124/2006, ze dne
19. 7. 2007, sp. zn. 7 Afs 123/2006, či ve věci zde posuzovaného platebního výměru ze dne
25. 4. 2008, sp. zn. 2 Afs 164/2006) Nejvyšší správní soud naznačil, jakou procesní cestou
se má žalovaný jakožto odvolací orgán ubírat. Konkrétně odkázal na ustanovení §50 odst. 6
daňového řádu z r. 1992, podle něhož „odvolací orgán rozhodnutí přezkoumá a není-li vázán ustanovením
odstavce 5 (což v daném případě nepřichází v úvahu), rozhodnutí v odůvodněných případech změní nebo zruší,
jinak odvolání zamítne.“ Dále dodal, že „v případě neexistence rozhodnutí však nepřichází jeho změna
nebo zrušení v úvahu. To znamená, že odvolací orgán nemá možnost volby (nemůže posoudit napadené rozhodnutí
ani v rozsahu požadovaném v odvolání), ale zbývá mu pouze možnost odvolání zamítnout.“
[19] Později však, při posouzení procesního postupu týkajícího se stejné situace,
tj. kdy odvolací orgán rozhoduje o odvolání směřujícímu vůči rozhodnutí v té době
již pravomocně zrušenému, Nejvyšší správní soud konstatoval, že jediným možným postupem
je zastavení řízení dle ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu z r. 1992 (srov. rozsudek
ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 2 Afs 31/2011 a ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 2 Afs 68/2011 týkajících
se vždy stejného stěžovatele).
[20] Postup odvolacího orgánu v daňovém řízení upravuje ustanovení §50 daňového řádu
z r. 1992. Podle ustanovení §50 odst. 3 „odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí
vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. (…)“. Nicméně „(z)jistí-li odvolací orgán, že jsou splněny u správce
daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle §49 odst. 2, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny
pro další řízení správci daně prvního stupně, který je právním názorem odvolacího orgánu vázán“. Podle
ustanovení §49 odst. 2 daňového řádu pak „správce daně odvolání zamítne, jestliže a) je nepřípustné,
b) je podáno po stanovené lhůtě, c) je podáno osobou k tomu nepříslušnou“. Z uvedených ustanovení
lze dovozovat, že odvolací orgán nejprve zkoumá, zda byly splněny procesní podmínky
pro projednání odvolání a rozhodnutí o něm, a pokud dospěje k závěru, že tomu tak není,
konkrétně, že je odvolání nepřípustné, opožděné nebo podané osobou k tomu nepříslušnou,
vrátí věc správci daně k jeho zamítnutí (viz též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 1 Afs 37/2004, publ. pod č. 650/2005 Sb. NSS). Ve zbytku
ustanovení §50 odst. 3 je vymezen postup odvolacího orgánu v případě, kdy může dojít
k věcnému přezkoumání odvolání, tj. za situace, kdy jsou dány podmínky řízení (pro vydání
rozhodnutí). V rámci odvolacího řízení je tak odvolací orgán oprávněn výsledky daňového řízení
doplňovat, odstraňovat vady řízení anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně
se stanovením přiměřené lhůty. Ustanovení §50 odst. 6 pak již konkretizuje možná procesní
vyústění odvolacího řízení před odvolacím orgánem, který provedl věcný přezkum odvoláním
napadeného rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení má odvolací orgán možnost napadené
rozhodnutí správce daně, je-li odvolání důvodné, změnit nebo zrušit. Pokud odvolání důvodné
není, odvolací orgán je zamítne.
[21] V nyní řešené věci je ale nutno posoudit situaci, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí,
které bylo pravomocně zrušeno až v době po podání odvolání, poněvadž za této situace odvolací
orgán nemohl přistoupit k meritornímu přezkumu tohoto - již neexistujícího – rozhodnutí.
V této souvislosti je nutno konstatovat názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
zabývajícího se podobným problémem v usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 96,
publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS, v němž dospěl k závěru, že: „(i) odvolací orgán musí v prvé řadě
zkoumat, zda byly splněny procesní podmínky pro projednání odvolání; pokud tomu tak není a je názoru,
že odvolání je nepřípustné, opožděné nebo podané osobou k tomu nepříslušnou, vrátí věc správci daně prvního
stupně k jeho zamítnutí. Odvolací orgán tak není oprávněn k zamítnutí odvolání pro nesplnění procesních
podmínek jeho projednatelnosti; hovoří-li §50 odst. 6 daňového řádu o zamítnutí odvolání odvolacím orgánem,
jedná se o zamítnutí odvolání po jeho věcném přezkoumání“. Z toho lze jednoznačně vyvodit závěr,
že není-li možné napadené prvostupňové rozhodnutí věcně přezkoumat, ustanovení §50 odst. 6
se nepoužije.
[22] S odkazem na toto usnesení rozšířeného senátu dospěl ve výše citovaných rozhodnutích
(sp. zn. 2 Afs 31/2011 a 2 Afs 68/2011) zdejší soud k závěru, že k ukončení daňového řízení má
ve zde posuzovaných případech dojít zastavením řízení dle ustanovení §27 odst. 1 písm. g)
daňového řádu z r. 1992, podle něhož „není-li v tomto nebo zvláštním zákoně stanoveno jinak, daňové
řízení se zastaví, jestliže odpadl důvod řízení“. Nejvyšší správní soud v těchto rozsudcích vytkl,
že „(p)ojem ‚důvod řízení‘ je úzce spjat s účelem daňového řízení, kterým je, zjednodušeně řečeno, správné zjištění
a stanovení daně a následně vymáhání jejího plnění. Pokud bylo daňové řízení zahájeno a v jeho průběhu došlo
k situaci, že již není možné z procesních důvodů daň zjistit, stanovit či vymáhat, resp. za tímto účelem daňové
řízení dále vést, aplikuje se ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu.“ Vycházel přitom z toho,
že pravomocným zrušením platebních výměrů odpadl důvod pokračovat v daňovém řízení
a že k zastavení daňového řízení podle ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu z r. 1992
je nutné přistoupit po jeho zahájení vždy poté, dojde-li k odpadnutí důvodu řízení, a to v jakékoli
jeho fázi. V daném případě došlo k odpadnutí důvodu řízení ve fázi po podání odvolání.
O zastavení řízení podle uvedeného ustanovení tedy měl rozhodnout správce daně, případně
žalovaný jakožto odvolací orgán, právě na základě ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového
řádu z r. 1992.
[23] S daným výkladem nesouhlasí městský soud, který rovněž zpochybňuje proběhnuvší
judikaturní změnu rozhodovací praxe, ke které došlo bez postoupení věci rozšířenému senátu
dle §17 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom povinnosti
předložit při odchýlení se od dosavadní judikatury posouzení předmětné otázky rozšířenému
senátu, neboť jak zdůraznil i Ústavní soud, „dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu
při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, je dle §17 odst. 1 s. ř. s. povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.
Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, uplatňuje státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní
představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého „nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci“ (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), vyvěrá z požadavku plnění jednoho
z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy); nerespektování zákona (zde soudního řádu
správního) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení
čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy“ (srov. nález ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1882/07).
[24] V nyní řešené věci je nicméně klíčové, že částečný odklon (či spíše zpřesnění) judikatury
Nejvyššího správního soudu vycházelo z již citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu,
v němž byla jasně zodpovězena otázka týkající se možnosti aplikace §50 odst. 6 daňového řádu
z r. 1992 za situace, kdy není možné napadené rozhodnutí věcně přezkoumat z důvodu jeho
neexistence.
[25] Navíc, ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyšší správní soud výslovně zvažoval,
zda není dán důvod k postupu podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s., tj. postoupit věc
k rozhodnutí rozšířenému senátu, a dospěl k závěru, že „došlo – přestože to nebylo stěžejním předmětem
tohoto rozhodnutí rozšířeného senátu – k překonání interpretace ustanovení §50 odst. 6 daňového řádu ve vztahu
k jeho aplikaci na tento případ a případy jemu podobné. Právní názor sedmého senátu, vyjádřený ve shora
uvedených rozsudcích téměř o dva roky dříve, tak byl „přebit“ argumentací rozšířeného senátu.“
S tímto postojem souhlasí Nejvyšší správní soud i v nyní projednávané věci, protože usnesení
rozšířeného senátu sp. zn. 8 Afs 15/2007 se k předmětné problematice jasně vyjádřilo a nebylo
tak (a není ani nyní) nezbytné mu proto právně podobnou věc předkládat k opětovnému
posouzení. V opačném případě by docházelo k neúměrnému rozšiřování agendy rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu, jehož závěry učiněné v konkrétních rozhodnutích jsou
přenositelné i do dalších kauz skutkově a právně podobných.
[26] Senát, posuzující nyní podanou kasační stížnost, tedy znovu zdůrazňuje,
že pokud žalovaný meritorně přezkoumával napadené - avšak fakticky neexistující - rozhodnutí,
postupoval chybně, poněvadž z důvodu faktické absence přezkoumávaného právního aktu měl
daňové řízení zastavit, neboť právně ani fakticky nebylo co přezkoumávat. Jak již bylo řečeno,
důvodem pro deklarovanou nezbytnost zastavení řízení je fakt, že v režimu ustanovení
§27 daňového řádu se vždy jedná o nedostatek podmínek řízení, tj. nedostatek procesních
podmínek, zatímco v případě rozhodování podle §50 odst. 6 jsou podmínky řízení splněny
a odvolací orgán přistupuje k rozhodnutí ve věci samé. Neexistencí napadeného rozhodnutí
odpadl „důvod řízení“ uvedený v ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu z r. 1992.
Pojem „důvod řízení“ je úzce spjat se samotným účelem a vedením daňového řízení,
bez něhož nelze v daňovém řízení pokračovat.
[27] Městský soud rovněž uvádí, že neměl jinou možnost než potvrdit rozhodnutí o zamítnutí
odvolání, poněvadž takto byl instruován předchozím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu,
které je pro něj závazné. Tím se dostal na půdu otázek spjatých s intertemporalitou judikaturních
odklonů. V této souvislosti Nejvyšší správní soud samozřejmě nikterak nepopírá význam
ustanovení §78 odst. 5 s. ř. s., dle něhož „(p)rávním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku
nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán,“ jenž byl judikaturou vztažen
též na rozhodování správních soudů. To však apriori neznamená, že pokud v mezidobí
mezi zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (v konkrétní věci) a následnými
rozhodnutími správních orgánů či soudů dojde ke změně právního názoru
(především rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu či eventuálně
rozhodnutím Ústavního soudu), tak by tento nově nastalý judikaturní vývoj neměly rozhodující
orgány reflektovat a nadále se měly přidržet rozhodnutí, které je sice pro ně dle §78 odst. 5 s. ř. s.
závazné, ale nově vytvořenému právnímu názoru odporuje.
[28] Jak již konstatoval rozšířený senát zdejšího soudu, „soudy mají povinnost od okamžiku
vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého stanoviska postupovat ve všech probíhajících
a v budoucnu zahájených řízeních“ (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 - 86). V opačném případě by totiž docházelo situacím, kdy by se sice správní
orgán či soud přidržel znění §78 odst. 5 s. ř. s., avšak již v době svého rozhodování by si musel
být vědom, že vydaná rozhodnutí neobstojí v dalším přezkumu před Nejvyšším správním
soudem, který by se musel přidržet rozhodnutí rozšířeného senátu. Takovéto čekání na nový
rozsudek Nejvyššího správního soudu odpovídající nově vytvořenému právnímu názoru
neobstojí mj. již z důvodu nedůvodného protahování délky soudního řízení. V těchto případech
tedy musí správní orgán či soud postupovat dle nově vytvořeného právního názoru
a v odůvodnění svého rozhodnutí osvětlit, že právě z tohoto důvodu nerespektují právní názor
vyslovený ve zrušujícím rozsudku. Pokud tedy ve věci stěžovatele došlo po vydání zrušujícího
rozsudku Nejvyššího správního soudu k vydání usnesení rozšířeného senátu,
které se od něj v inkriminovaných právních otázkách odlišovalo, měl se správní orgán i později
soud řídit tímto usnesením rozšířeného senátu, a nikoliv nadále setrvávat na předchozím
zrušujícím rozhodnutí.
VI. Shrnutí a náklady řízení
[29] Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal za nutné odchýlit
se od právního názoru vysloveného v rozsudku sp. zn. 2 Afs 31/2011 a sp. zn. 2 Afs 68/2011,
ani věc předložit k projednání rozšířenému senátu. Z toho plyne, že je naplněn namítaný kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[30] Ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že „(d)ospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační
stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud ve věci
sám nerozhodl způsobem podle odst. 2.“ Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí přiměřeně.“ V daném
případě je zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu mělo být městským soudem pro nezákonnost
zrušeno a že nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění řízení či vypořádání dalších žalobních
námitek městským soudem. Městský soud by s odkazem na tento rozsudek pouze přenesl
závazný právní názor svým novým rozsudkem správnímu orgánu. Z těchto důvodů Nejvyšší
správní soud věc nevrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť podle §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí Celního ředitelství Praha
(Generálního ředitelství cel). Tomu také podle §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací k dalšímu řízení,
v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
Tento názor lze shrnout následovně: pokud v průběhu odvolacího řízení dojde ke zrušení
rozhodnutí celního úřadu, proti němuž je odvolání podáno, odvolací orgán zastaví řízení podle
ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu, neboť odpadl důvod řízení. Postup podle
ustanovení §50 odst. 6 daňového řádu se neuplatní.
[31] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí
rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle ustanovení §60 odst. 1
a ustanovení §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V nyní posuzované věci jsou tyto náklady
tvořeny částkou 7.000 Kč za zaplacené soudní poplatky (2.000 Kč za žalobu, 5.000 Kč za kasační
stížnost) a částkou 13.500 Kč za 5 úkonů právní služby podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a, d)
a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), kterými bylo: převzetí a příprava zastoupení na základě smlouvy
o poskytnutí právních služeb, podání žaloby ke krajskému soudu, replika k vyjádření žalovaného
ze dne 18. 11. 2013, účast na ústním jednání dne 28. 11. 2013 (délka 45 minut), sepsání a podání
kasační stížnosti. Za jeden úkon přísluší částka 2.100 Kč (do 1. 1. 2013), resp. po tomto datu
3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d ) advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů činí podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč k jednomu úkonu. Celkem tak náklady řízení tvoří částka
22.000 Kč (za soudní poplatky 7.000 Kč a za právní služby 2x2.100 a 3x3.100 + 5x300). Právní
zástupce v řízení nedoložil, zda je plátcem daně z přidané hodnoty; soud tedy zvýšení odměny
o tuto daň nebral v úvahu.
[32] Celkovou částku nákladů řízení ve výši 22.000 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu