ECLI:CZ:NSS:2014:2.AFS.51.2014:73
sp. zn. 2 Afs 51/2014 - 73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: PST
CLC, a. s., se sídlem Nádražní 969/112, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupen
Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel (dříve Celní ředitelství Praha), se sídlem Budějovická 7, Praha 4,
proti rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 30. 4. 2010, č. j. 6404-2/10-1701-21 a ze dne
4. 5. 2010, č. j. 6405-2/10-1701-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č. j. 5 Af 32/2010 - 76,
takto:
I. Soudnímu dvoru Evropské unie se p ř e d k l á d á tato předběžná otázka:
Bylo nařízení Komise (ES) č. 384/2004 ze dne 1. 3. 2004, o zařazení určitého
zboží do kombinované nomenklatury, platné v době jeho účinnosti od 22. 3. 2004
do 22. 12. 2009 v rozsahu bodu 2 jeho přílohy, v němž se stanovilo, že výrobky
sestávající z chladícího tělesa ‚heat sink‘ a z ventilátoru spadají do podpoložky
8414 59 30 KN, a bylo tedy aplikovatelné na nyní projednávanou věc?
II. Řízení se p ř e r u š u je .
Odůvodnění:
I.
Skutkový základ sporu a řízení předcházející položení předběžných otázek
Žalobce, společnost PST CLC, a. s. (dále jen „stěžovatel“), podal v období od ledna
do září 2008 a od července do prosince 2008 k Celnímu úřadu v Mělníku (dále jen „celní úřad“)
písemná celní prohlášení k propuštění zboží do režimu volného obchodu pro příjemce zboží
a nepřímo zastoupenou právnickou osobu Foxconn Technology PTE. LTD, Singapore
a Hon Hai Precision Industry CO. Ltd., Taiwan. Celní úřad rozhodnutími v celním řízení
toto zboží označené jako „chladič CPU, regulované otáčky, pasivní část z hliníku,“ resp. „větrák
pro procesor,“ a „chladič CPU, regulovatelné otáčky, pasivní část,“ resp. „systémový větrák
do PC skříně - pouze aktivní část,“ zařadil na základě písemných prohlášení do TARIC kódu
8414 59 20 90 (pozn. od 1. 1. 2006 došlo ke změně kódu KN z 8414 59 30 na 8414 59 20),
stanovil clo ve výši 2,3% a propustil je do režimu volného oběhu. Celní úřad postupoval
v souladu s nařízením Komise (ES) č. 384/2004 ze dne 1. 3. 2004, o zařazení určitého zboží
do kombinované nomenklatury (dále jen „nařízení č. 384/2004“), neboť to stanovilo zařadit
předmětné zboží do podpoložky kombinované nomenklatury vztahující se k zatřídění ventilátorů,
protože podle bodu 2 přílohy tohoto nařízení byl základní charakter tohoto výrobku určen
ventilátorem jakožto základní součásti pro odvádění přebytečného tepla.
Dne 23. 10. 2009 (respektive dne 11. 11. 2009 ve druhém případě) požádal stěžovatel
o opravu napadených celních prohlášení a vrácení cla dle čl. 236 Nařízení Rady (EHS)
č. 2913/92, Celního kodexu Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“),
protože se domníval, že podle platných právních předpisů v době podání celních prohlášení
a úhrady cla nebyla částka cla dlužná ze zákona. Stěžovatel se odvolával na rozhodnutí Soudního
dvora ze dne 18. 6. 2009, ve věci Kloosteboer Services, C-173/08, Sb. rozh. S. I-5347 (dále též jen
„rozsudek C-173/08“ nebo „rozsudek Soudního dvora“), o předběžné otázce týkající
se sazebního zařazení zboží obdobného zboží dováženému stěžovatelem do jiného čísla
a podpoložky celního sazebníku než podle nařízení č. 384/2004. Soudní dvůr v něm dospěl
k závěru, že u výrobků složených z chladiče („heat sink“) a ventilátoru je pro zatřídění podstatný
právě chladič, a nikoliv ventilátor, a takové zboží mělo být proto zařazeno do podpoložky
KN 8473 30 90 (podle TARIC kódu platného v nyní projednávané věci 8473 30 80 KN)
vztahující se k částem, součástem a příslušenství počítačů, při jejímž použití nevzniká žádný celní
dluh.
Celní úřad předmětným žádostem o opravu napadených celních prohlášení a vrácení
cla rozhodnutími ze dne 15. 12. 2009, č. j. 12519-2/2009-177300-021, a ze dne 16. 12. 2009,
č. j. 11580-2-2009-177300-021, nevyhověl. Vytkl především, že existence rozsudku Soudního
dvora nemůže mít retroaktivně žádný dopad na výrok rozhodnutí a navíc tento rozsudek sám
o sobě není obecně závazným pramenem práva, kterým nadále zůstává nařízení Komise. Proti
těmto rozhodnutím podal stěžovatel odvolání. Celní ředitelství Praha (dále jen „žalovaný“)
změnil výroky rozhodnutí celního úřadu tak, že oprava celních prohlášení se nepovoluje a žádost
o vrácení cla se zamítá. Žalovaný ve svých rozhodnutích uvedl, že rozsudek C-173/08
neobsahuje nové skutečnosti, nýbrž pouze vykládá právní předpisy upravující sazební zařazování
konkrétního zboží, přičemž tyto závěry soudu nelze aplikovat retroaktivně.
Proti rozhodnutím žalovaného brojil stěžovatel správní žalobou. V ní kromě jiného
zdůraznil, že rozhodnutí žalovaného vycházejí z chybného výkladu a aplikace celního kodexu
a zejména předpisů o sazebním zařazení zboží v rámci kombinované nomenklatury, tedy nařízení
Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. 6. 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném
celním sazebníku nařízení (dále též jen „nařízení č. 2658/87“ nebo „celní sazebník“) a nařízení
č. 384/2004. Rozsudek Soudního dvora dle stěžovatele nade vší pochybnost obsahuje nové
skutečnosti, které nemohly být uplatněny dříve a přitom mohly mít podstatný vliv na výrok
rozhodnutí, konkrétně na výklad právních předpisů upravujících sazební zařazování zboží. Proto
stěžovatel považoval za nezvratné, že v důsledku nesprávného výkladu právního předpisu
ze strany správních orgánů došlo k tomu, že v době zaplacení dovozního cla nebyla celá jeho
částka dlužná ze zákona, a proto musí být vrácena dle čl. 236 odst. 1 prvého pododstavce Celního
kodexu.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud upozorňuje, že v průběhu řízení před městským
soudem došlo v důsledku změny právní úpravy (nabytí účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní
správě České republiky) ke dni 31. 12. 2012 k zániku původního žalovaného – Celního ředitelství
Praha, jehož působnost přešla na Generální ředitelství cel (§82 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb.).
Nejvyšší správní soud proto nadále jako s žalovaným jednal s orgánem posledně zmiňovaným
(§69, věta za středníkem zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“.,
a §120 s. ř. s.) a tento je nadále jako žalovaný označován.
Městský soud považoval za spornou otázku tu skutečnost, zda stěžovatel má nárok
na vrácení cla dle čl. 236 Celního kodexu s ohledem na rozsudek C-173/08, přičemž dospěl
k závěru, že tento nárok nemá. V odůvodnění uvedl, že zařazení inkriminovaného zařízení
do celního sazebníku se musí řídit nařízením Komise (ES) č. 384/2004 i přes jeho následné
zrušení, neboť to má účinky pouze pro futuro. Pokud tedy bylo zboží celně zařazeno v souladu
s tímto nařízením, byla vyměřená a zaplacená částka cla vyměřena zákonně a správně, a není tedy
důvod k opravě celního prohlášení a vrácení cla. Pokud jde o rozsudek Soudního dvora, městský
soud aproboval postup žalovaného, když uvedl, že tento rozsudek se vztahuje na jiné dovozy
a na období před účinností zmíněného nařízení. Žalovaný proto správně upřednostnil nařízení
jako act direct s konstitutivním a přímým účinkem v době dovozů před výkladem učiněným
Soudním dvorem na dovozy podobného zboží před tímto datem.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž mj. uvádí,
že považuje postup žalovaného a městského soudu, kteří při rozhodování odmítli aplikovat nosné
závěry z rozsudku C-173/08 pouze proto, že výklad provedený Soudním dvorem se týká
sazebního zařazení zboží v době před účinností nařízení č. 384/2004, za nesprávný a nezákonný.
Dle stěžovatele plní Evropský soudní dvůr (respektive Soudní dvůr Evropské unie) sjednocující
funkci při výkladu a aplikaci předpisů evropského práva a navíc posléze přijaté nařízení Komise
(ES) č. 348/2004 nikterak nezasáhlo do výkladových pravidel zařazení určitých podpoložek
kombinované nomenklatury k určitému zboží, tj. Všeobecných pravidel pro výklad kombinované
nomenklatury, resp. pro výklad Harmonizovaného systému, která jsou uvedena v celním
sazebníku a která popisují zásady zařazování zboží do kombinované nomenklatury. Z toho
vyplývá, že vyslovený názor žalovaného převzatý městským soudem o tom, že závěr Soudního
dvora na jeho věc nedopadá, je mylný. Je tomu tak proto, že základní pravidla pro posouzení
klasifikace zboží zůstala stejná jak před nařízením č. 384/2004, tak i po jeho účinnosti,
z čehož vycházel i Soudní dvůr ve svém rozsudku. Naopak, nařízení Komise č. 384/2004
bylo po rozsudku Soudního dvora a po nabytí účinnosti nařízení Komise č. 1179/2009, kterým
se mění nebo zrušují některá nařízení o zařazení zboží do kombinované nomenklatury (dále
jen „nařízení č. 1179/2009“), v předmětné části zrušeno. Z uvedeného tak dle stěžovatele
vyplývá, že v jeho věci objektivně existovaly dvě možnosti výkladu ohledně zatřídění
jím dováženého zboží do kombinované nomenklatury (jednak jako ventilátor – 8414, nebo jako
části, součásti a příslušenství počítačů - 8473). Žalovaný i celní úřad tak měly při svém
rozhodování přihlédnout minimálně k zásadě in dubio pro mitius a zvolit pro stěžovatele mírnější
výklad, tj. provést opravu v zatřídění dováženého zboží, které se svou žádostí domáhal (tj. mezi
zboží nezatížené clem). Nadto však stěžovatel zdůrazňuje, že jediný správný výklad je ten, který
dává prioritu chladící komponentě, a nikoli ventilátoru, což vede k zařazení předmětného zboží
do sazebníku dle návrhu stěžovatele (tj. bez cla). Ze všech těchto důvodů stěžovatel dovozuje,
že clo nebylo v době jeho úhrady dlužné ze zákona, a proto bylo nutno vyhovět jeho žádosti
o vrácení cla ve smyslu čl. 236 Celního kodexu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nařízení č. 384/2004 mělo po celou
dobu účinnosti (od 22. 3. 2004 do 22. 12. 2009) hmotněprávní konstitutivní povahu a po celou
dobu bylo účinným hmotným právem, jež přímo dopadalo na posuzované případy. Zároveň
žalovaný soudí, že rozsudek C-173/08 se zabývá výkladem hmotného práva účinného v jiné
rozhodné době (před účinností nařízení č. 384/2004), a proto nemá na posuzovaný případ vliv.
Navíc zdůrazňuje, že uvedeným rozsudkem se nezměnil obsah ani rozsah všeobecného
interpretačního pravidla pro výklad Harmonizovaného systému popisu a číselného označování
zboží (dále jen „Harmonizovaný systém“). Proto bylo předmětné zboží v rozhodné době správně
kvalifikováno dle nařízení č. 384/2004 a vyměřené clo je dlužné ze zákona.
Žalovaný odmítá rovněž porušení zásady in dubio pro mitius pro sazební zařazení
předmětného zboží v rozhodné době, když zdůrazňuje, že výklad nařízení č. 384/2004
byl jednoznačný a navíc toto nařízení bylo vydáno právě za účelem jednotného výkladu
při sazebním zařazení výrobků složených ze dvou komponent. Sazební zařazení předmětného
zboží tedy v rozhodné době nepůsobilo výkladové obtíže, v případě stěžovatele tak bylo zboží
zařazeno správně a vyměřené clo tedy bylo dlužné ze zákona. Dále žalovaný opakovaně
zdůrazňuje, že nařízení č. 384/2004 je obecně závazným normativním aktem, který udává
závazná pravidla sazebního zařazování konkrétního zboží v tom smyslu, že konkrétní druh zboží
popisuje a zařazuje do podpoložky kombinované nomenklatury celního sazebníku, takže jej nelze
zvrátit následným rozhodnutím Soudního dvora (obzvláště ne se zpětnou účinností).
V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel reagoval na jeho argumenty, přičemž většinou
zopakoval argumenty uvedené již v doplnění kasační stížnosti. Především poukázal
na nesprávnost a nezákonnost nařízení č. 384/2004 z důvodu jeho rozporů s nařízením
č. 2658/87, jehož znění se nabytím účinnosti inkriminovaného nařízení nijak nezměnilo.
Stěžovatel také zdůraznil, že výklad Soudního dvora je silnější než znění nařízení a jakákoli
aplikace práva v rozporu s jeho rozhodnutím je nezákonná.
II.
Relevantní právní rámec a judikatura Soudního dvora
V dané věci bylo uplatněno nařízení Komise (ES) č. 384/2004 o zařazení určitého zboží
do kombinované nomenklatury, které vstoupilo v platnost dne 22. 3. 2004 a které bylo vydáno
k zajištění jednotného používání kombinované nomenklatury stanovené v nařízení Rady (EHS)
č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku. Toto nařízení
svým čl. 1 stanovilo, že zboží popsané ve sloupci 1 tabulky uvedené v jeho příloze je zařazeno
do kombinované nomenklatury pod kódy KN uvedenými ve sloupci 2 a z důvodů podle sloupce
3. Podle bodu 2 přílohy platí:
Popis zboží Zařazení
(kód KN)
Odůvodnění:
(1) (2) (3)
2. Zařízení tvořené:
– axiálním ventilátorem s
elektromotorem a
elektronickou jednotkou pro
řízení rychlosti ventilátoru a
– hliníkovým chladicím
tělesem.
Zařízení má odvádět
přebytečné teplo základní
jednotky stroje pro
automatické zpracování dat.
8414 59 30 Zařazení se zakládá na všeobecných pravidlech 1, 3
b) a 6 pro výklad kombinované nomenklatury a na
znění kódů KN 8414, 8414 59 a 8414 59 30.
Základní charakter výrobku je určen ventilátorem.
Je základní součástí pro odvádění přebytečného tepla
Uvedená část tohoto nařízení (bod 2 přílohy) byla následně zrušena Nařízením Komise
(ES) č. 1179/2009 ze dne 26. 11. 2009, s platností od 23. 12. 2009. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel podal písemná celní prohlášení k propuštění zboží do režimu volného obchodu
v období leden až září 2008 a červenec až prosinec 2008, podal je v období, kdy byl bod 2 přílohy
nařízení č. 384/2004 formálně platný a účinný.
Dne 18. 6. 2009, pod sp. zn. C-173/08, byl vydán rozsudek Soudního dvora ve věci
Kloosterboer Services o předběžné otázce týkající se sazebního zařazení zboží obdobného zboží
dováženému stěžovatelem. Soudní dvůr se však k platnosti nařízení č. 384/2004 ve svém
rozsudku nijak nevyjádřil, neboť shledal, že v rozhodném období projednávaného
případu nebylo dané nařízení ještě účinné. Soudní dvůr se v dané věci vyjadřoval k celnímu
zařazení chladicího systému pro počítače pouze z hlediska nařízení Rady (EHS) č. 2658/87
o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku ve znění nařízení
Komise (ES) č. 1789/2003 a dospěl k závěru, že nařízení č. 2658/87 musí být vykládáno
v tom smyslu, že takové výrobky, jaké jsou předmětem původního řízení, sestávající z chladiče
„heat sink“ a ventilátoru a jsou výlučně určené k použití v počítači, musí být zařazeny
do podpoložky 8473 30 90 KN.
Sazební podpoložky KN obsažené v nařízení č. 2658/87, které byly rozhodné v řízení
před Soudním dvorem a jsou rozhodné též pro posouzení charakteru zboží dováženého
stěžovatelem v nyní projednávané věci, jsou následující:
„8414 Vzduchová čerpadla nebo vývěvy, kompresory a ventilátory na vzduch nebo jiný plyn; ventilační
nebo recirkulační odsávače s ventilátorem, též s vestavěnými filtry:
– Ventilátory:
8414 51 – – Stolní, podlahové, nástěnné, okenní, stropní nebo střešní ventilátory, s vlastním elektrickým
motorem s výkonem nepřesahujícím 125 W :
8414 59 – – Ostatní:
8414 59 10 - - - Určené pro civilní letadla (1)
– Ostatní:
8414 59 30 - - - - Axiální ventilátory (od 1. 1. 2006 změna kódu KN na 8414 59 20)
8473 Části, součásti a příslušenství (jiné než kryty, kufříky a podobné výrobky) vhodné pro použití
výhradně nebo hlavně se stroji a přístroji čísel 8469 až 8472:
8473 30 - Části, součásti a příslušenství pro zařízení čísla 8471:
8473 30 10 - - Elektronické sestavy
8473 30 90 - - Ostatní“ (změna kódu KN na 8473 30 80)
Soudní dvůr dále vycházel z první části přílohy celního sazebníku, která obsahuje
v první hlavě soubor ustanovení nazvaných „všeobecná pravidla pro výklad kombinované
nomenklatury,“ v kterých se mj. stanoví:
„Zařazení zboží do [KN] se řídí těmito zásadami.
1. Názvy tříd, kapitol a podkapitol jsou pouze orientační; pro právní účely jsou pro zařazení směrodatná
znění čísel a příslušných poznámek ke třídám nebo kapitolám a následující ustanovení, pokud znění těchto čísel
nebo poznámek nestanoví jinak.
3. Zboží, které lze podle pravidla 2 b) nebo z jiných důvodů zařadit prima facie do dvou nebo více čísel,
se zařazuje
takto:
b) směsi, zboží složené z různých materiálů nebo zhotovené z různých komponentů a zboží v soupravách
(sadách) v balení pro drobný prodej, které nelze zařadit podle pravidla 3 a), se zařadí podle materiálu
nebo komponentu, který jim dává podstatné rysy, je-li možno takový materiál nebo komponent určit;
6. Z právního hlediska jsou pro zařazení zboží do položek a podpoložek určitého čísla směrodatná znění
těchto položek a podpoložek a příslušných poznámek k položkám a podpoložkám, a přiměřeně i výše uvedená
pravidla, přičemž se rozumí, že srovnávány mohou být pouze položky a podpoložky stejné úrovně.
Není-li stanoveno jinak, uplatňují se pro účely tohoto pravidla rovněž příslušné poznámky ke třídě a kapitole.“
Tato pravidla se přijetím nařízení č. 384/2004 žádným způsobem nezměnila.
Stěžovatel se s ohledem na rozsudek C-173/08 a následné zrušení předmětné části
nařízení č. 384/2004 domníval, že mu vznikl nárok na vrácení cla podle čl. 236 celního kodexu,
a proto o ně požádal.
Podle odst. 1 článku 236 celního kodexu platí:
Dovozní nebo vývozní clo se vrátí, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebyla jeho částka
dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.
Dovozní nebo vývozní clo se promine, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaúčtováno, nebyla jeho částka
dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.
Clo se nevrátí ani nepromine, jestliže skutečnosti, které vedly k zaplacení nebo k zaúčtování částky,
která nebyla dlužná ze zákona, vyplývají z úmyslného jednání zúčastněné osoby.
V odstavci 2 se dále uvádí:
Dovozní nebo vývozní clo se vrátí nebo promine na základě žádosti podané u příslušného celního úřadu
ve lhůtě tří let ode dne, kdy byla částka cla dlužníkovi sdělena.
Tato lhůta se prodlouží, jestliže zúčastněná osoba prokáže, že nemohla podat žádost ve stanovené lhůtě
z důvodu nepředvídatelných okolností nebo vyšší moci.
Celní orgány vrátí nebo prominou clo z úřední povinnosti, pokud samy v této lhůtě zjistí, že nastala
některá ze skutečností uvedených v odst. 1 prvním a druhém pododstavci
III.
Rozbor předběžné otázky
Stěžovatel od počátku řízení tvrdí, že jak celní orgány, tak městský soud provedly
nezákonný a formalistický výklad předpisů o celním zařazení zboží, jenž poukazuje pouze
na nařízení č. 384/2004, jakožto platný a účinný právní předpis v době dovozu zboží. Celní
orgány tak nereflektovaly skutečnost, že toto nařízení bylo rozporné s jinými právními předpisy
EU (zejm. s nařízením č. 2658/87), a dokonce směřovalo proti základním pravidlům zatřiďování
zboží do KN obsažených v těchto předpisech (nerespektovány objektivní charakteristické
vlastnosti posuzovaného zboží). S ohledem na uvedené se tak stěžovatel domnívá, že clo, které
mu bylo vyměřeno, nebylo v době, kdy bylo zaplaceno, dlužné ze zákona, a proto má nárok
na jeho vrácení podle čl. 236 celního kodexu.
Pokud jde o aplikaci ustanovení čl. 236 celního kodexu, k té se již vyjádřil
Tribunál v rozsudku ze dne 20. 5. 2008, Komise v. Rada, C-91/05, Sb. rozh. s. I-3651,
tak, že „sekundární právo Společenství výslovně upravilo právní prostředek poskytnutý dlužníkovi dovozního cla,
který má za to, že celní orgány neoprávněně uložily takové clo. Tento prostředek je třeba uplatnit na vnitrostátní
úrovni v řízení o opravném prostředku zavedeném dotyčným členským státem v souladu se zásadami zakotvenými
v článcích 243 až 246 celního kodexu. V rámci takového opravného prostředku se tento dlužník může mimo jiné
domáhat, aby příslušný soud, jemuž bude předložen spor, položil předběžnou otázku směřující k posouzení
platnosti ustanovení Společenství, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí o uložení cla, a to v souladu s článkem
234 prvním pododstavcem písm. b) ES. […].“ V nyní projednávané věci se stěžovatel u vnitrostátního
orgánu domáhal vrácení cla, protože se domnívá, že jeho uložení bylo založeno na protiprávním
nařízení, a tudíž nebylo dlužné ze zákona. Dle citovaného rozsudku Tribunálu dále platí,
že „v případě, kdy se jednotlivec domnívá, že byl poškozen použitím normativního aktu Společenství,
který považuje za protiprávní, má možnost, pokud je výkon tohoto aktu svěřen vnitrostátním orgánům,
zpochybnit při příležitosti tohoto výkonu platnost aktu u vnitrostátního soudu v rámci sporu mezi ním
a vnitrostátním orgánem. Tento soud se může nebo dokonce musí za podmínek článku 234 ES obrátit na Soudní
dvůr s otázkou tykající se platnosti dotčeného aktu Společenství (rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 4. 1984,
Unifrex v. Rada a Komise, 281/82, Recueil, s. 1969, bod 11; výše uvedený rozsudek Nolle v. Rada a Komise,
bod 35).“ O takovou situaci se jedná též v nyní projednávané věci.
Celní orgány a městský soud jsou nicméně toho názoru, že uvedený postup, kdy bylo
stěžovateli vyměřeno clo, byl správný, neboť v době dovozu zboží bylo nařízení č. 384/2004
platným a účinným předpisem pro celní zařazování zboží a celní orgány musely postupovat podle
tohoto přímo aplikovatelného obecně závazného předpisu a předmětné zboží zařadit
do podpoložky 8414 59 20 KN. Pokud se jedná předmětný rozsudek Soudního dvora, jenž
stejné zboží zařazuje do podpoložky 8473 30 90 KN (resp. podle platného znění do podpoložky
8473 30 80 KN), ten pochází až ze dne 18. 6. 2009 a týká se dovozů zboží z ledna 2004, tedy
před účinností nařízení č. 384/2004. Jinými slovy, uvedený judikát se vztahuje k jinému právnímu
předpisu, než který byl v posuzované věci aplikován, a proto nemohl mít na postup celních
orgánů žádný vliv.
Předkládající soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že v probíhajícím řízení
vyvstala otázka týkající se platnosti (aplikovatelnosti) nařízení č. 384/2004 v rozsahu bodu 2 jeho
přílohy v době jeho účinnosti od 22. 3. 2004 do 22. 12. 2009, tedy také na nyní projednávanou
věc. S ohledem na to, že možnost prohlásit legislativní akt orgánu Evropské Unie za neplatný
podle konstantní judikatury Soudního dvora spadá do výlučné pravomoci Soudního dvora EU
(např. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 1987, Foto-Frost, 314/85, Recueil, s. 4199, bod 15),
je kterýkoliv z vnitrostátních soudů, který se domnívá, že určitý unijní právní akt, který má být
ve věci použit, je neplatný, povinen předložit předběžnou otázku. Nejvyšší správní soud je navíc
soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva. Jelikož před ním vyvstala výše uvedená otázka ohledně platnosti nařízení
č. 384/2004, vznikla mu v souladu s článkem 267 Smlouvy o fungování EU povinnost obrátit
se s ní na Soudní dvůr.
Předkládající soud se v této věci přiklání ke stanovisku stěžovatele, tedy že stěžovatel
má nárok na vrácení cla podle čl. 236 celního kodexu, protože nařízení č. 384/2004 nelze v této
věci aplikovat, a to z dále uvedených důvodů.
Jak již bylo shora uvedeno, Soudní dvůr se celním zařazením zařízení stejného druhu jako
je zařízení v posuzovaném případě zabýval již ve věci Kloosterboer Services (C-173/08). K platnosti
nařízení č. 384/2004 se však ve svém rozsudku nijak nevyjádřil, neboť shledal, že v rozhodném
období projednávaného případu nebylo dané nařízení ještě účinné. Soudní dvůr se tedy v dané
věci vyjadřoval k celnímu zařazení chladicího systému pro počítače pouze z hlediska nařízení
Rady (EHS) č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku
ve znění nařízení Komise (ES) č. 1789/2003, a dospěl k závěru, že „základní charakter výrobku
dotčeného ve věci v původním řízení určuje chladič „heat sink“, a nikoli ventilátor. (…) hlavní funkcí uvedených
výrobků je pohlcovat a odvádět teplo z procesoru. Přitom oním prvkem těchto výrobků, který umožňuje splnit
tuto funkci a který byl vyroben speciálně za tímto účelem, je chladič „heat sink“. Je navíc nesporné,
že před tím, než byl vyvinut výrobek, který je předmětem původního řízení, bylo chlazení počítačových procesorů
zajišťováno výlučně chladiči „heat sink“. Připojení ventilátorů k chladičům „heat sink“ nepozměnilo podstatně
vlastnosti uvedených chladičů, ale vedlo pouze k nárůstu jejich účinnosti zvýšením jejich chladicí kapacity. (…)
Za těchto podmínek a vzhledem ke znění vysvětlivky k HS týkající se čísla 8414, zejména pak posledního
pododstavce části B věnované ventilátorům, je třeba dospět k závěru, že takové výrobky, jaké
jsou předmětem původního řízení, nelze do tohoto čísla zařadit. Vzhledem k tomu, že výrobky, které
jsou předmětem původního řízení, jsou, (…) určeny výlučně pro počítače, které spadají do čísla 8471 KN, musí
být na základě poznámky 2 písm. b) ke třídě XVI první části KN, zařazeny do podpoložky 8473 30 90.“
Soudní dvůr tak v uvedené věci uzavřel, že „[n]ařízení č. 2658/87 musí být vykládáno v tom smyslu,
že takové výrobky, jaké jsou předmětem původního řízení, sestávající z chladiče „heat sink“ a ventilátoru
a výlučně určené k použití v počítači, musí být zařazeny do podpoložky 8473 30 90 KN.“
Předkládající soud se domnívá, že a čkoli nebyla platnost nařízení č. 384/2004 v řízení
C-173/08 formálně zpochybněna, závěry Soudního dvora lze využít i k posouzení jeho platnosti.
Kombinovaná nomenklatura (KN) se totiž zakládá na harmonizovaném systému popisu
a číselného označování zboží (HS), který byl vytvořen pod záštitou Světové celní organizace
(WCO) a byl založen Mezinárodní úmluvou o harmonizovaném systému popisu a číselného
označování zboží, uzavřenou v Bruselu dne 14. 6. 1983, a protokolem o její změně ze dne
24. 6. 1986 (dále jen „úmluva o HS“), které byly schváleny jménem Evropského
hospodářského společenství rozhodnutím Rady 87/369/EHS ze dne 7. 4. 1987 (Úř. věst. L 198,
s. 1; Zvl. vyd. 02/02, s. 288). WCO pravidelně zveřejňuje vysvětlivky týkající se harmonizovaného
systému a vydává stanoviska k sazebnímu zařazení zboží. Při neexistenci těchto stanovisek nebo
pokud je jimi podaný výklad neslučitelný se zněním položky KN, má zákonodárce Evropské unie
pravomoc k tomu, aby prostřednictvím předpisů a pod dohledem Soudního dvora vyložil
nomenklaturu tak, jak má být uplatněna Evropsku unií. Dle článku 3 odst. 1 úmluvy o HS
se každá smluvní strana zavazuje, že její celní a statistické nomenklatury budou v souladu s HS,
že bude používat bez dodatků a změn všechna čísla a položky tohoto systému, jakož i jejich
číselné znaky, a že bude dodržovat číselné uspořádání uvedeného systému. Totéž ustanovení
stanoví, že každá smluvní strana se rovněž zavazuje používat k výkladu HS všeobecná pravidla,
jakož i všechny poznámky k třídám, kapitolám a položkám HS a neměnit rozsah posledně
uvedených (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 4. 2006, Kawasaki, C-15/05, bod 35).
Kombinovanou nomenklaturu na unijní úrovni zavedlo nařízení č. 2658/87. Kombinovaná
nomenklatura přitom přejímá šestimístné číselné položky a podpoložky a pouze sedmé a osmé
číslo tvoří její další vlastní členění. Jak dokládá též ustálená judikatura Soudního dvora,
viz např. rozsudek ze dne 18. 7. 2007, FTS International, C -310/06, Sb. rozh. s. I -6749, bod 21:
„Rada svěřila Komisi, jednající ve spolupráci s celními odborníky členských států, širokou posuzovací pravomoc
k tomu, aby upřesnila obsah sazebníkových čísel a položek při zařazování určitého zboží. Nicméně pravomoc
Komise přijímat opatření uvedená v čl. 9 odst. 1 písm. a), b), d) a e) nařízení č. 2658/87 neopravňuje Komisi
měnit obsah sazebníkových čísel a položek zavedených na základě HS zavedeného úmluvou, jejichž rozsah
se Společenství podle článku 3 této úmluvy zavázalo neměnit (rozsudky ze dne 14. 12. 1995, Francie
v. Komise, C-267/94, Recueil, s. I-4845, body 19 a 20, a ze dne 27. 4. 2006, Kawasaki Motors
Europe, C-15/05, Sb. rozh. s. I-3657, bod 35).“
Pokud tedy ze shora uvedeného plyne, že před přijetím nařízení č. 384/2004 byl správný
výklad zaujatý Soudním dvorem ve věci C – 173/08, jenž předmětné zboží s ohledem
na interpretaci nařízení č. 2658/87, jako obecného předpisu pro zařazování zboží
do kombinované nomenklatury, zařadil do podpoložky 8473 30 90 KN (části, součásti
a příslušenství počítačů), má předkládající soud za to, že Komise zařazením stejného druhu zboží
do podpoložky 8414 59 30 (axiální ventilátory) předmětným nařízením nepřípustně rozšířila
dosah položky KN 8414 59, resp. zúžila dosah položky 8473 30, a tím překročila meze
pravomocí, které jí byly svěřeny v článku 9 nařízení č. 2658/87. Obdobně se tak stalo i v případě
FTS International (C-310/06), v němž dospěl Soudní dvůr k závěru, že Komise překročila
své pravomoci tím, že zúžila rozsah čísla 0210 KN, a prohlásil nařízení Komise (ES)
č. 1223/2002 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury za neplatné.
Při posuzování této věci předkládající soud řešil též otázku, zda lze napadnout platnost
již zrušeného aktu, když předmětné nařízení č. 384/2004 bylo následně po vydání rozsudku
C-173/08 v napadené části bodu 2 přílohy zrušeno nařízením Komise č. 1179/2009.
Protože již byla podobná otázka Soudním dvorem řešena, je předkládající soud přesvědčen
o této možnosti s ohledem na doktrínu acte éclairé. Jen pro úplnost předkládající soud předesílá,
že v řízení o žalobě na neplatnost Soudní dvůr EU potvrdil, že žalobce může mít právní zájem
i na prohlášení neplatnosti již zrušeného právního aktu, a to právě s ohledem na rozdílné
účinky zrušení aktu jeho autorem (ex nunc) a soudního rozhodnutí o prohlášení neplatnosti
(ex tunc) - viz např. rozsudek Tribunálu ze dne 9. 9. 2011, Dow AgroSciences a další v. Komise,
T-475/07, Sb. rozh. s. II-5937. V rozsudku ze dne 29. 10. 2009, Dinter a Europol Frost-Food,
C-522/07 a C-65/08, Sb. rozh. s. I-10333, body 38 a násl.
Otázka, kterou je tedy nutné vyřešit v řízení před Nejvyšším správním soudem, je otázka
platnosti nařízení č. 384/2004, konkrétně bodu 2 jeho přílohy, jenž stanovil, že výrobky
sestávající z chladiče ‚heat sink‘ a z ventilátoru spadají do podpoložky 8414 59 30 KN.
Předkládající soud uzavírá, že se spíše přiklání k názoru, že nařízení Komise č. 384/2004
bylo v části bodu 2 jeho přílohy v období jeho účinnosti od 22. 3. 2004 do 22. 12. 2009 neplatné,
a tudíž neaplikovatelné na nyní projednávaný případ, protože zařazením zboží sestávajícího
z axiálního ventilátoru a hliníkového chladícího tělesa do podpoložky 8414 59 30 KN Komise
překročila pravomoci, které jí byly svěřeny nařízením č. 2658/87. S ohledem na uvedené tak clo
vyměřené stěžovateli nebylo v době, kdy bylo zaplaceno, dlužné ze zákona, a stěžovatel má proto
nárok na jeho vrácení podle čl. 236 celního kodexu.
IV.
Přerušení řízení
Nejvyšší správní soud rozhodl o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, proto
zároveň přerušil řízení o kasační stížnosti žalobce dle §48 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Poté, co Soudní
dvůr o předložených otázkách rozhodne, předsedkyně senátu i bez návrhu usnesením vysloví,
že se v řízení pokračuje (§48 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu