ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.14.2013:51
sp. zn. 2 As 14/2013 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně Mgr. J. P.,
zastoupené Mgr. Pavlem Šmídem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 23, proti žalovanému
Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo nám. 3/5, za účasti osob
zúčastněných na řízení 1) M. Ř., 2) J. Ř., a 3) Obce Dolní Věstonice, se sídlem
Dolní Věstonice 67, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
4. 12. 2012, č. j. 29 A 19/2012 - 278,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení 1), 2) a 3) n e m a j í právo na náhradu nákladů
řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 3. 2008, č. j. JMK 20784/2008, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti
rozhodnutí Městského úřadu Mikulov, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne
10. 10. 2007, č. 689/2007, č. j. STU/070794/25/00/ALEL/005, jímž bylo žalobkyni, s odkazem
na ustanovení §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) nařízeno odstranění nepovolené
stavby označené jako “sklad zahradního nářadí na pozemcích p. č. 1859/1 a 1859/4, v k. ú. Dolní
Věstonice“. Krajský soud v Brně v pořadí prvým rozsudkem ze dne 28. 3. 2010,
č. j. 29 Ca 110/2008 - 136 zamítl podanou žalobu s odůvodněním, že žalovaný při rozhodování
nepochybil, neboť nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby stavba mohla být dodatečně
povolena. Na základě žalobkyní podané kasační stížnosti byl tento rozsudek krajského soudu
zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 11/2011 - 246
z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a věc byla vrácena krajskému soudu,
který opětovně rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 12. 2012, č. j. 29 A 19/2012 - 278
(dále jen „napadený rozsudek“).
Krajský soud v napadeném rozsudku zrekapituloval, že jde o řízení ve věci nepovolené
stavby žalobkyně, jejíž dodatečné povolení v režimu ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona správní orgány vyloučily s tím, že tato stavba, která se nachází na pozemku obce,
je v rozporu s veřejným zájmem, neboť se nachází v trase navrhované pozemní komunikace
na parcelách č. 1859/1 a č. 1859/4, v k. ú. Dolní Věstonice. Správní orgány, které ve věci
rozhodovaly (zejména pak žalovaný, který napravil drobné nedostatky v odůvodnění rozhodnutí
prvostupňového) dle názoru krajského soudu vypořádaly argumentaci žalobkyně namítající
nesprávné zakreslení cesty (v jejíž trase se má předmětná stavba nacházet) v územně plánovací
dokumentaci a odmítly souvislost existence vinného sklepa žalobkyně (nacházejícího se v trase
cesty, o jejíž existenci byl veden spor) s předmětem řízení o odstranění stavby. Prokázaly tedy,
že předmětná stavba je v rozporu s veřejným zájmem, konkrétně cíli a záměry územního
plánování (představovanými konceptem územně plánovací dokumentace), jakož i se stanoviskem
Chráněné krajinné oblasti Pálava. Nebyly tak splněny podmínky k tomu, aby stavba žalobkyně
mohla být dodatečně povolena. Krajský soud dále obsáhle citoval z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 11/2011 - 246, a to se zřetelem na závěry, kde
kasační soud přisvědčil kasační stížnosti žalobkyně v námitce, že nebyla vypořádána část její
žalobní argumentace spočívající v tvrzení, že cesta navrhovaná územně plánovací dokumentací
není vedena přes parcely č. 1859/1 a č. 1859/4 v k. ú. Dolní Věstonice, nýbrž přes parcelu
č. 2012 v témže katastrálním území, která byla z původní parcely č. 1859/1 posunuta tak,
že uvedená parcela č. 1859/1 je v současnosti oplocená jako součást zahrad, a stavba, o jejíž
odstranění jde, se tak v trase navrhované cesty nenachází, a proto není v rozporu s veřejným
zájmem.
V intencích názoru vysloveného zdejším soudem krajský soud především konstatoval,
že tvrzení žalobkyně, že přes pozemek, na kterém je postavena nepovolená stavba, fakticky
nevede žádná cesta (a nebylo tomu tak ani v době vydání rozhodnutí žalovaného), není spornou.
Pro posouzení věci však jde o skutečnost právně nevýznamnou, neboť je nutno zabývat se tím,
zda předmětná stavba koliduje se stavem předpokládaným v územně plánovací dokumentaci.
Poté, co doplnil dokazování (především platným územním plánem obce Dolní Věstonice), dospěl
krajský soud k závěru, že dle záměrů územního plánu obce, na kterém byly zahájeny práce
v prosinci roku 2006, a v době vydání rozhodnutí žalovaného byl již schválen jeho návrh, jsou
pozemky č. 1859/1 a č. 1859/4 v k. ú. Dolní Věstonice, na kterých stojí nepovolená stavba,
zahrnuty mezi pozemky dotčené veřejně prospěšnými stavbami, konkrétně dopravní a technickou
infrastrukturou. Žalobkyně si přitom byla již v době správního řízení vědoma toho, že na základě
konceptu územního plánu obce by měl v budoucnu pozemek, na kterém je předmětná stavba
umístěna, sloužit jako součást komunikace. Podle krajského soudu je nerozhodné, zda
na pozemku bude v budoucnu přímo cesta, nebo technická infrastruktura (inženýrské sítě)
a na věc nemá vliv ani skutečnost, že v důsledku pozemkových úprav parcela původního
označení č. 1859/1 v mezidobí zanikla. Krajský soud se také vyjádřil k obsahu napadeného
rozhodnutí žalovaného, v němž byl v popsaném kontextu užit termín „nově navržená cesta“,
přičemž dovodil, že termín „cesta“ není vhodně použit, neboť přesnou polohu plánované
komunikace lze určit až na základě zpracované dokumentace pro územní řízení o umístění
stavby. Tato dílčí nepřesnost však na zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu nemá
žádný vliv. Podstatné je, že stavba žalobkyně je skutečně v rozporu s veřejným zájmem, neboť
se prokazatelně nachází v přímé kolizi se záměry a cíli územního plánování týkajícími se rozvoje
daného území, konkrétně se záměrem vybudování komunikace, která by zajišťovala dopravní
obslužnost dané lokality, včetně koridoru sítí technické infrastruktury území. Není tak splněna
obligatorní zákonná podmínka pro dodatečné povolení této stavby.
Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou
kasační stížností odvolávající se na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka tvrdí, že ačkoliv se krajský soud v napadeném rozsudku podrobněji zabýval
reálným stavem vedení cesty přes pozemky č. 1859/1 a č. 1859/4 v k. ú. Dolní Věstonice, vyvodil
ze zjištěného skutkového stavu nesprávné právní závěry. Závěr krajského soudu, že (stávající)
vedení cesty mimo zmiňované pozemky není pro posouzení věci podstatné, je dle stěžovatelky
chybný. Zdůraznila, že jak v roce 2003, kdy bylo stavební úřadem v Mikulově zahájeno řízení
o odstranění stavby, tak i v roce 2008 (tedy v době vydání rozhodnutí žalovaného), se jednalo dle
tehdy účinného územního plánu obce Dolní Věstonice o pozemek sloužící jako obslužná
komunikace; pozemek, na kterém se nachází její stavba, však jako obslužná komunikace nikdy
nesloužil. Nadto se krajský soud nezabýval cestou jako účelovou komunikací dle územního plánu
účinného v době řízení o odstranění stavby, ale stavem dle nového územního plánu obce Dolní
Věstonice, účinného od 6. 4. 2009. Podle stěžovatelky tedy krajský soud nevycházel
ze skutkového stavu rozhodného v době rozhodování správního orgánu ve smyslu ustanovení
§75 s. ř. s. Jelikož stěžovatelka již od počátku řízení poukazuje na skutečnost, že pozemek,
na kterém stojí stavba, nikdy nesloužil jako obslužná komunikace, a ani tak (vzhledem k využití
okolních pozemků jako zahrad a vinného sklepa ve vlastnictví stěžovatelky) sloužit nemůže,
nedosahují škodlivé následky nepovolené stavby takové intenzity, která by vedla k porušení
veřejných zájmů. Stěžovatelka také uvedla, že jakkoli je v současném územním plánu obce Dolní
Věstonice pozemek označen jako veřejná a dopravní infrastruktura, nelze souhlasit se závěrem
krajského soudu, že posuzovaná stavba odporuje veřejnému zájmu, jelikož vzhledem
k historickým skutečnostem a reálnému stavu nemůže pozemek jako komunikace pro motorovou
dopravu sloužit; pokud jde o vedení inženýrských sítí, ty nemusejí být bezpodmínečně vedeny
před předmětný pozemek, nýbrž pod stávající cestou. Konečně poukázala na rozhodnutí
Městského úřadu Mikulov, č. 68/2000 ze dne 28. 2. 2000, podle něhož byly podmínky pro
dodatečné povolení stavby splněny, a proto byla tímto rozhodnutím stavba dodatečně povolena.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Osoby zúčastněné na řízení ad 1) a 2) setrvaly na dosavadních stanoviscích, vyjádřených
již v řízení před správními orgány, i v řízení před krajským soudem. Zdůraznily rozpor dotčené
nepovolené stavby s veřejným zájmem, a to nejen pro její kolizi s plánovanou obslužnou
komunikací, ale i pro její umístění v Chráněné krajinné oblasti Pálava; zde poukázaly na negativní
stanovisko dotčeného správního orgánu - Správy CHKO Pálava. Stavba je, a i dříve byla,
v rozporu s územně plánovací dokumentací obce a brání předpokládanému užívání pozemku
jako veřejné komunikace; přes pozemek, který je zastavěn stavbou stěžovatelky, má vést
přístupová cesta k plánované výstavbě a mají zde vést i inženýrské sítě. Otázka, zda je vedení
inženýrských sítí pod navrhovanou komunikací možné, je v daném řízení nevýznamná; stavba
stěžovatelky brání jiným osobám k přístupu na jejich pozemky. Pokud se stěžovatelka dovolává
ochrany svého ústavně zaručeného práva, přehlíží, že se takové ochrany nelze dovolávat, jde-li
o právo nabyté nelegálně. Osoby zúčastněné na řízení také znovu poukázaly na fakt, že pro
posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného je relevantní právní stav v době
realizace neoprávněné stavby. Podaná kasační stížnost je kromě toho nepřípustná dle ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.; stěžovatelka se vedením soudního řízení pouze snaží zneužívat
právního řádu k dlouhodobému nerušenému užívání své nelegální stavby. S ohledem na tyto
skutečnosti osoby zúčastněné 1) a 2) navrhly kasační stížnost zamítnout.
Obec Dolní Věstonice, jako osoba zúčastněná na řízení ad 3), uvedla, že souhlasí
s názorem krajského soudu, vysloveným v napadeném rozsudku. Naopak tvrzení stěžovatelky
považuje za nedůvodná. Z její strany se jedná o pochybení od samého počátku, neboť postavila
stavbu bez stavebního povolení na cizím - obecním pozemku, bez souhlasu vlastníka.
I to je v přímém rozporu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou osob zúčastněných na řízení ad 1) a 2),
podle níž je kasační stížnost nepřípustná. Pokud by totiž byla tato námitka shledána důvodnou,
jednalo by se o překážku bránící meritornímu projednání kasační stížnosti, neboť by nebyly
splněny všechny podmínky, za nichž může soud ve věci jednat (podmínky řízení).
Přestože obecně platí, že rozhodl-li krajský soud znovu poté, co jeho původní rozhodnutí
bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno [§104 odst. 3 písm. a), věta první před středníkem
s. ř. s.], je kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí již zásadně nepřípustná, nelze tuto zásadu
vztáhnout na případy, kdy Nejvyšší správní soud předcházející rozhodnutí krajského soudu zrušil
pro předcházející procesní vady, respektive pro nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí. Právě
o takový případ se jedná v dané věci, neboť věcně se Nejvyšší správní soud zabýval pouze
některými kasačními námitkami, přičemž předcházející rozsudek zrušil pouze z toho důvodu,
že krajský soud opomenul vypořádat jednu z žalobních námitek. Pokud jde tedy o posouzení
způsobu, jakým krajský soud v novém rozsudku vypořádal tuto žalobní námitku, zde shora
zmiňovaná restrikce nového kasačního přezkumu založena není, neboť věcně se k této otázce
kasační soud dosud nevyjádřil. Celkové odmítnutí další kasační stížnosti pro nepřípustnost (tedy
i v rozsahu závěrů krajského soudu, které - pro jeho předchozí pochybení - dosud nebyly
podrobeny kasačnímu přezkumu) by představovalo fakticky odmítnutí věcného přezkumu
rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Obdobně se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud,
například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 136/2005, publikovaném pod č. 119/2005 Sbírky nálezů
Ústavního soudu, nebo také rozšířený senát tohoto soudu v usnesení ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165 (in http://nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
(rozporující správnost závěrů krajského soudu o otázce, která zůstala předcházejícím rozsudkem
opomenuta) připustil k meritornímu posouzení.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodu v ní uvedeného (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Jak již výše uvedeno, stěžovatelka se dovolává existence kasačního důvodu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vytýká krajskému soudu, že skutkový stav, který
i po doplněném dokazování zjistil, nesprávně právně posoudil, zejména nesprávně vyhodnotil
význam polohy navrhované cesty, tedy otázku, zda tato cesta má vést přes parcelu č. 1859/4,
respektive (původní) parcelu č. 1859/1 v k. ú. Dolní Věstonice. Jde tedy o posouzení, zda existuje
mezi posuzovanou stavbou a navrhovanou místní komunikací kolize, či zda je navrhovaná
komunikace vedena (pouze) přes novou parcelu č. 2102 v témže katastrálním území, s jejíž
polohou již stavba v kolizi není a nemůže tak představovat rozpor s veřejným zájmem.
V posuzované věci je především nepochybné, že přes pozemek, na němž je postavena
nepovolená stavba, v současnosti nevede cesta a nevedla zde ani v době napadeného rozhodnutí,
neboť vlivem pozemkových úprav, ke kterým došlo ještě v době před vydáním napadeného
rozhodnutí správního orgánu, parcela označená p. č. 1859/1 zanikla a stala se součástí
oplocených zahrad; stávající využívaná cesta vedla a vede přes nově vytvořenou parcelu č. 2102,
v jejíž trase nepovolená stavba stěžovatelky neleží. Tuto skutečnost vyhodnotil krajský soud zcela
správně jako pro věc právně nevýznamnou (viz zejména odstavce [27], [36] a [39] odůvodnění
rozsudku) a shrnul, že podstatné je, že již v době vydání napadeného správního rozhodnutí byl
projednáván záměr územního plánu obce Dolní Věstonice, který předpokládal využití (původní)
parcely č. 1859/1 pro účely vybudování veřejně prospěšné stavby, v souvislosti s budoucí
předpokládanou výstavbou rodinných domů v dané lokalitě, čehož si již v té době stěžovatelka
byla vědoma.
Stěžovatelka se nesprávně domnívá, že rozhodným pro posouzení souladu její stavby
s veřejným zájmem je reálný stav vedení stávající cesty v dané lokalitě, a nikoli skutečnost, jaké
bylo zamýšlené využití pozemků, na nichž se stavba nachází, z pohledu územně plánovací
dokumentace (případně územně plánovacích podkladů) platné v době rozhodování stavebních
orgánů. Je třeba upozornit, že byla-li stavba postavena bez stavebního povolení či ohlášení
(o čemž není v dané věci sporu), je povinností stavebního úřadu zahájit řízení o jejím odstranění
[§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona]; má-li být v tomto řízení uvažováno o dodatečném
povolení stavby, musí být její soulad s veřejným zájmem (tedy i s cíli a záměry územního
plánování) hodnocen vždy v kontextu aktuální územně plánovací dokumentace (územně
plánovacích podkladů), jako by tomu bylo u běžného rozhodování o žádosti o vydání stavebního
povolení.
Již v době vydání prvoinstančního rozhodnutí tak vycházel stavební úřad z konceptu
řešení územního plánu (§21 stavebního zákona), který byl zpracován a projednán s dotčenými
orgány státní správy již v roce 1993; na něj bylo následně vypracováno souborné stanovisko,
schválené obcí. Původní parcela č. 1859/1, která byla dle údajů v katastru nemovitostí vedená
jako ostatní plocha, a parcela č. 1859/4, z ní vyčleněná, vedená jako zastavěná plocha, jsou v tomto
konceptu navrženy jako obslužná komunikace pro budoucí výstavbu rodinných domů v dané
lokalitě a byly označeny jako zpevněná obslužná komunikace navazující na plochu technické a dopravní
vybavenosti (viz č. l. 13 - 16 správního spisu, kde je založena fotokopie části mapového podkladu
s odpovídajícím zákresem, opatřeným legendou). Takové užití zmiňovaných pozemků
se v průběhu doby nezměnilo. Od uvedeného konceptu a schváleného souborného stanoviska
se totiž neodchýlil ani nový návrh územního plánu, jehož zpracování bylo (po neschválení
původního návrhu územního plánu, pro který byly zmiňované podklady vyhotoveny) zahájeno již
za účinnosti nového stavebního zákona [zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu („nový stavební zákon“)], dne 18. 12. 2006. V době rozhodování žalovaného
(právě k tomuto okamžiku je nutno upínat zjišťovaný skutkový stav věci) bylo již schváleno
zadání (nového) územního plánu (stalo se tak 7. 1. 2008). Jakkoli ve správním spisu není toto
schválené zadání založeno, zdejšímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že výsledná podoba
územního plánu (schválená v dubnu 2009) se, pokud jde o řešenou lokalitu, neliší od schváleného
zadání – viz str. 15 a 16 odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 12. 2010,
č. j. 9 Ao 5/2010 - 87 (in http://nssoud.cz), kde byl projednáván návrh stěžovatelky na zrušení
(nového) územního plánu obce Dolní Věstonice.
Ve všech zmiňovaných podkladech byly pozemky č. 1859/1, respektive 1859/4
v k. ú. Dolní Věstonice, určeny k využití jako obslužná komunikace, tedy jako pozemky, na nichž
má být v budoucnosti realizována veřejně prospěšná stavba. Tento záměr nebyl ovlivněn ani
provedenými pozemkovými úpravami z roku 2007. Na základě nich sice zanikl pozemek
č. 1859/1, avšak daná pozemková podstata (představující dříve parcelu č. 1859/1) zůstala podle
konceptu řešení územně plánovací dokumentace i podle následně schváleného návrhu zadání
územního plánu určena k využití jako obslužná komunikace. Tedy předpokládaný účel užití
uvedené pozemkové podstaty dříve představované parcelou č. 1859/1 se ani po pozemkových
úpravách nezměnil.
Proto i když stěžovatelka opodstatněně argumentovala skutečností, že nepovolená stavba
není v kolizi s parcelou č. 2102, která byla pozemkovou úpravou nově vytvořena ze zaniklé
parcely č. 1859/1 posunutím jižně z původní parcely, přesto nebyl vytvořením této nové parcely
č. 2102 zhojen nedostatek souladu nepovolené stavby stěžovatelky s veřejným zájmem,
představovaným cíli a záměry územního plánování.
Pokud stěžovatelka vytýkala krajskému soudu pochybení v tom směru, že věc posuzoval
podle schváleného územního plánu obce, jehož účinnost nastala až dne 24. 4. 2009, tedy v době
po vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, lze jí přisvědčit v tom, že jde o novou skutečnost,
jejímuž zohlednění překáží ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. Jak však již bylo výše uvedeno,
z obsahu tohoto územního plánu plyne, že se v případě posuzované lokality neodchyluje
od schváleného souborného stanoviska, zpracovaného na základě výsledků projednání konceptu
řešení územně plánovací dokumentace (o které se argumentačně opírají správní orgány), ani
od svého schváleného zadání. Tedy, i kdyby krajský soud k dnes již schválenému územnímu
plánu obce Dolní Věstonice nepřihlédl, závěr o nesouladu stavby na pozemku č. 1859/4 s cíli
a záměry územního plánování byl již dostatečně osvědčen. I přes tento argumentační deficit tak
závěry krajského soudu obstojí; podstatné je, že ve svých úvahách respektoval právní názor
kasačního soudu, dle kterého není podstatné kudy nyní fakticky vede obslužná komunikace, ale
jaké využití pozemků v uvedené lokalitě (místě zaniklého pozemku č. 1859/1) předpokládají
územně plánovací podklady a dokumentace.
Není tedy relevantní, že podle stěžovatelky pozemek, na kterém stojí stavba, jako
obslužná komunikace nikdy nesloužil a (má-li zůstat stavba zachována, sloužit ani nemůže),
neboť pro právně aprobovaný způsob využití tohoto pozemku je rozhodný nikoliv stav faktický
(byť zde zřejmě založený před dobou více jak 50 let), nýbrž stav právní, který vyplývá ze závazné
územně plánovací dokumentace, nebo (pokud jí není) jejího konceptu, či jiných nástrojů
územního plánování. Tomu ostatně korespondoval i zápis uvedených nemovitostí v katastru
nemovitostí, kde jak původní parcela č. 1859/1, tak i současné parcely č. 1859/4, a č. 2102, vše
v k. ú. Dolní Věstonice, byly z hlediska způsobu využití označeny jako ostatní komunikace.
Proto krajský soud nepochybil, aproboval-li závěr žalovaného, že nepovolená stavba
stěžovatelky je v rozporu s veřejným zájmem. Je třeba mít na zřeteli, že stavební zákon v §88
odst. 1 písm. b) zásadně předpokládal odstranění nepovolené stavby; možnost jejího dodatečného
povolení byla koncipována jako výjimka z tohoto pravidla, jejíž využití bylo kogentně vázáno
na splnění podmínek stanovených v zákoně. Jednou z nich je právě soulad nepovolené stavby
s veřejným zájmem, kde bylo důkazní břemeno jednoznačně přeneseno na stavebníka. Kritéria
pro posouzení tohoto souladu byla v zákoně vymezena příkladmo; je tedy zřejmé, že ta kritéria,
která zákon zmiňoval, je u nepovolené stavby třeba zkoumat vždy, neboť jde o kritéria natolik
významná, že bez jejich respektování nepovolenou stavbu vůbec povolit nelze. Své důkazní
břemeno stěžovatelka neunesla, neboť konkrétně soulad její nepovolené stavby s cíli a záměry
územního plánování prokázán v řízení nebyl; naopak nepovolená stavba na tyto cíle a záměry
naráží, jak bylo vyloženo výše.
Konečně, namítala-li stěžovatelka, že odstranění nepovolené stavby brání rozhodnutí
Městského úřadu v Mikulově ze dne 28. 2. 2000, č. 68/2000, kterým měla být tato stavba
povolena, zde Nejvyšší správní soud poukazuje na závěry, které uvedl již ve svém předchozím
rozsudku ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 11/2011 - 246.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení mezi účastníky se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
za použití ustanovení §120 s. ř. s., dle kterého má právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti účastník, který měl ve věci plný úspěch. Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti
neúspěšná, proto jí právo na náhradu řízení nenáleží. Pokud jde o účastníka procesně úspěšného
– žalovaného, v jeho případě nebylo zjištěno, že by mu v souvislosti s řízením o kasační stížnosti
vznikly náklady, převyšující jeho běžné administrativní výdaje. Náhrada nákladů řízení mu proto
přiznána nebyla.
O nákladech řízení osob zúčastněných na řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §60
odst. 5 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Dle ustanovení prvně zmíněného mají osoby
zúčastněné na řízení právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil; náhrada nákladů řízení jim může být přiznána též
z důvodů hodných zvláštního zřetele. Jelikož zdejší soud neshledal existenci žádné z těchto
okolností, rozhodl tak, že osoby zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení nemají.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 18. srpna 2104
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu