ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.22.2014:35
sp. zn. 2 As 22/2014 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobců:
a) Zemědělské družstvo „Agroholding“, se sídlem Bernatice 111, Bernatice, b) Ing. P. Š., oba
zastoupeni JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová 271, proti žalovanému:
Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 8. 2013, č. j. SPU 303861/2013, sp. zn. 2RP7937/2013-202001, o kasační stížnosti
žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 A 167/2013 - 32,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 A 167/2013 – 32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností žalobci (dále jen „stěžovatelé“) napadli usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 A 167/2013 – 32
(dále jen „napadené usnesení“), jímž městský soud rozhodl o postoupení žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 8. 2013, č. j. SPU 303861/2013, sp. zn. 2RP7937/2013-202001 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, Pobočka Jeseník
ze dne 18. 4. 2013, č. j. SPU 041699/2013 ve věci komplexních pozemkových úprav
v katastrálním území Velká Kraš.
[2] Napadeným usnesením městský soud postoupil věc k projednání a rozhodnutí
Krajskému soudu v Ostravě, a to z následujících důvodů: Podle §7 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném ke dni 1. 1. 2012 (dále jen „s. ř. s.“),
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení věcně příslušný k rajský soud. Podle
§7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud,
v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prv ním stupni
nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo
mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti. Podle §7 odst. 5 s. ř. s.
není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení
soudu příslušnému. Nesouhlasí-li tento soud s postoupením věci, předloží spisy k rozhodnutí
o příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
o této otázce jsou soudy vázány. Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že s účinností
od 1. 1. 2012 došlo ke změně v místní příslušnosti soudů rozhodujících věci správního
soudnictví. Místně příslušným soudem pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
je ten krajský soud, v jehož obvodu se nachází sídlo správního orgánu, který ve věci rozhodoval
v prvním stupni.
[3] Městský soud v napadeném usnesení dále uvedl, že v projednávaném případě vydal
rozhodnutí v prvním stupni Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Olomoucký
kraj, jenž má sílo v Olomouci, Blanická 1. S ohledem na skutečnost, že se Olomouc nachází
v obvodu působnosti Krajského soudu v Ostravě, je místně příslušným soudem k projednání
žaloby proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Ostravě. Na tom dle názoru městského
soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že Krajský pozemkový úřad pro Olomoucký kraj
je vnitřní organizační jednotkou žalovaného, neboť příslušnost Krajského pozemkového úřadu
pro Olomoucký kraj k rozhodnutí je v tomto případě založena zákonem. V poučení napadeného
usnesení bylo uvedeno, že proti němu lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
[4] V kasační stížnosti stěžovatelé namítali, že byli městským soudem nesprávně poučen i
o právní formě podání faktických námitek k řešení otázky příslušnosti soudu prostřednictvím
kasační stížnosti, přičemž odkázali na ustanovení §102 a §103 odst. 1 s. ř. s. Dále namítli,
že o odvolání mělo rozhodovat Ministerstvo zemědělství, neboť komplexní pozemkové úpravy
byly v dotčeném katastrálním území zahájeny dne 25. 9. 2007 z podnětu tehdy existujícího
Pozemkového fondu ČR, který však v té době spravoval v tomto katastrálním území
zemědělskou půdu o výměře pouze 5,4 %. Přesto Pozemkový úřad na návrh Pozemkového
fondu řízení o pozemkových úpravách zahájil, a to v rozporu s ustanovením §6 odst. 3 zákona
č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku , ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“). Agenda Pozemkového fondu
ČR přešla od 1. 1. 2013 na Státní pozemkový úřad, resp. pobočku Krajskéh o pozemkového
úřadu v Jeseníku. Odvolací orgán se odvoláním stěžovatelů vůbec nezabýval a pouze „opsal“
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Pro provedení komplexních
pozemkových úprav podle požadavků stěžovatelů nevyužil žalovaný potenciál, rozsah a kapacitu
zákona o pozemkových úpravách, a tím významně poškodil stěžovatele na jejich právech.
Stěžovatelé závěrem uvedli, že mezi nimi je vzájemný soulad stanovisek a že není vyloučeno
nařízení ústního jednání ve věci samé s účastí příslušných odpovědných pracovníků žalovaného
a Ministerstva zemědělství. V souladu se zásadou hospodárnosti je podle názoru stěžovatelů
na místě, aby o věci rozhodl v prvním stupni městský soud. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší
správní soud rozhodl tak, že příslušným pro projednání věci bude městský soud.
[5] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v otázce místní příslušnosti ztotožnil
s napadeným usnesením.
[6] Na vyjádření žalovaného reagovali stěžovatelé replikou, v níž odkázali na závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 6 As 40/2014 – 19, a potvrdili., že se chtějí
domoci svého práva u městského soudu.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému usnesení přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje
na svou ustálenou judikaturu, podle níž kasační stížnost p roti usnesení krajského soudu
o postoupení věci není rozhodnutím soudu, jímž se pouze upravuje vedení řízení
[§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.], a tak je proti němu kasační stížnost přípustná (viz
k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, č . j. Nad 22/2007 - 101,
publ. pod č. 2503/2012 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[8] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Zkoumal přitom,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[9] Předně je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud se obdobnou kasační stížností stěžovatelů
již zabýval, a to v rozsudku ze dne 30. 4. 2014, č. j. 6 As 40/2014 - 19. Za situace,
kdy se skutkový i právní stav věci podstatně neliší a kasační stížnosti jsou prakticky identické,
neshledal Nejvyšší správní soud žádný rozumný důvod pro revizi svého právního názoru
vyjádřeného v citovaném rozsudku. Místní příslušnost krajských soudů ve správním soudnictví
je upravena v §7 s. ř. s. S účinností od 1. 1. 2012 podle §7 odst. 2 věty prvé s. ř. s. platí,
že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu
je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal r ozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Zvláštní úprava místní příslušnosti je stanovena
v §7 odst. 3 s. ř. s. pro věci důchodového pojištění, úrazového pojištění a dávek podle zvláštních
předpisů vyplácených spolu s důchody a ve věcech zaměstn anosti, ochrany zaměstnanců
při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory, dáve k pro osoby
se zdravotním postižením, průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek
pomoci v hmotné nouzi. Tam je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel
bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.
[10] Podle ustanovení §1 odst. 1 až 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu
a o změně některých souvisejících zákonů, s účinností od 1. 1. 2013 platí, že se „zřizuje Státní
pozemkový úřad jako správní úřad s celostátní působností. Státní pozemkový úřad je organizační složkou státu
a účetní jednotkou. Sídlem Státního pozemkového úřadu je Praha.“ Podle ustanovení §2 téhož zákona
platí, že „státní pozemkový úřad je tvořen ústředím Státního pozemkové ho úřadu (dále jen „ústředí“)
a krajskými pozemkovými úřady, které vykonávají činnost v rámci vyšších územních samosprávných celků) (dále
jen „krajský pozemkový úřad“).“ Podle §2 odst. 4 a 5 citovaného zákona platí, že „jako orgán prvního
stupně rozhoduje ve správním řízení krajský pozemkový úřad jakožto vnitřní organizační jednotka Státního
pozemkového úřadu podle územní působnosti; o odvolání proti jeho roz hodnutí rozhoduje ústředí, pokud jiný
právní předpis nestanoví jinak). Státní pozemkový úřad zřizuje pro řízení o pozemkových úpravách podle zákona
č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění
pozdějších předpisů, pobočky krajských pozemkových úřadů, jejichž územní působnost odpovídá území jednoho
nebo více okresů. Tyto pobočky rozhodují v řízení o poze mkových úpravách jako orgány prvního stupně.
O odvolání proti rozhodnutí pobočky rozhoduje ústředí.“
[11] Důvodová zpráva k citovanému ustanovení §2 zákona č. 503/2012 Sb. uvádí
z historického pohledu, že soustava pozemkových úřadů jako správních úřadů byla dříve
založena zákonem o pozemkových úpravách. Řízena byla Ústředním pozemkovým úřadem,
který byl jedním z odborů Ministerstva zemědělství. Později došlo k doplnění této soustavy
organizačním řádem o územní odbory s krajskou působností, které však nevykonávaly agendu
správního řízení. Jelikož v praxi se uvedená organizační struktura osvědčila, jsou tímto zákonem
zřízeny pozemkové úřady pro příslušný kraj, které jsou řízeny ústředím Státního pozemkového
úřadu. Tyto úřady budou rozhodovat ve správním řízení v prvním stupni a jejich územní
působnost vychází z ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních
samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů. Ústředí pak bude správním orgánem
druhého stupně (viz k tomu sněmovní tisk č. 691/0, příst upný na www.psp.cz).
[12] Z citované právní úpravy i důvodové zprávy vyplývá, že Státní pozemkový úřad
představuje koncentrovaný správní úřad s celostátní působností, jehož sídlem je Praha. Krajské
pozemkové úřady nepředstavují samostatné správní úřady, nýbrž pouze dekoncentrované
organizační složky s územní působností vymezenou územím krajů jako vyšších územních
samosprávných celků ve smyslu ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních
samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů. Tím méně pak mohou mít charakter
samostatných správních úřadů pobočky krajských pozemkových úřadů, které rozhodují v řízení
o pozemkových úpravách jako orgány prvního stupně, jak tomu bylo i v této věci. Instanční
vztahy mezi jednotlivými složkami tohoto správního úřadu jsou pouze záležitostí funkční
příslušnosti.
[13] Nejvyšší správní soud k tomu poukazuje na svou předchozí judikaturu, především
pak rozsudek ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, v němž dospěl k názoru, že pro určení
místní příslušnosti správního soudu ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. je stěžejní sídlo správního
orgánu; umístění jeho organizačních útvarů (poboček, odborů, pracovišť) není rozhodující
(in concreto: místní příslušnost krajského soudu v případě žaloby podané proti České advokátní
komoře se řídí jejím sídlem, nikoli umístěním p obočky). Obdobně lze poukázat i na právní názor
týkající se příslušnosti krajského soudu v řízeních ve věcech zaměstnanosti, v nichž je žalovaným
Úřad práce České republiky, o němž zákon č. 73/2011 Sb. , o Úřadu práce České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, rovněž stanovuje, že je správním úřadem s celostátní působností
a jeho pobočky tedy představují územní dekoncentrované organizační složky tohoto správního
orgánu. K právnímu stavu panujícímu po zřízení Úřadu práce České republiky až do 26. 11. 2012
Nejvyšší správní soud dovodil, že i Úřad práce České republiky „…rozhoduje jako celek a jeho vnitřní
organizační jednotky nejsou v tomto ohledu samostatné“ (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 5. 2012, č. j. Nad 5/2012 – 34). Tento právní názor byl uplatňován pro posuzování místní
příslušnosti ve věcech zaměstnanosti až do nabytí účinnosti novelizace soudního řádu správního
zákonem č. 396/2012 Sb. s účinností od 26. 11. 2012, kterým byly věci zaměstnanosti a další věci
spadající do kompetence Úřadu práce České republiky zařazeny do ustanovení §7 odst. 3 s. ř. s.
a kritériem místní příslušnosti se stalo obdobně jako v důchodových věcech místo bydliště
žalobce.
[14] Z uvedeného vyplývá, že městský soud se dopustil nesprávného posouzení otázky místní
příslušnosti, neboť právě tento soud je ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. příslušný k projednání žaloby
stěžovatelů proti napadenému rozhodnutí a rozhodnutí věci, a to proto, že žalovaný správní
orgán (bez ohledu na vnitřní uspořádání jeho územních organizačních složek) má sídlo v Praze.
Napadené usnesení tedy trpí vadou ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto
je Nejvyšší správní soud zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení, v němž je městský
soud právním názorem vyjádřeným v tomto rozsudku vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[15] O náhradě nákladů řízení o předmětné kasační stížnosti rozhodne městský soud v rámci
rozhodnutí ve věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu