ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.3.2014:26
sp. zn. 2 As 3/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: KIMEX
CASINO, a. s., se sídlem Paskov, Mitrovická 37, zastoupeného JUDr. Oldřichem Krpcem,
advokátem se sídlem Ostrava, Chrobákova 543/6, proti žalovanému: Magistrát města Brna,
se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2012,
č. j. MMB/0144553/2012, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 21. 11. 2013, č. j. 29 Af 73/2012 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá přezkoumání a zrušení
shora nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2012, č. j. MMB/0144553/2012 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), kterým žalovaný částečně změnil platební výměr Úřadu městské části Brno – střed
(dále též „správce poplatku“) ze dne 25. 1. 2012, č. j. 110065577/VANJ/VHA/002, a ve zbytku
odvolání stěžovatele zamítl. Tímto platebním výměrem správce poplatku stěžovateli vyměřil
místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj (dále jen „hrací přístroj“) nebo jiné
technické herní zařízení (dále též jen „zařízení“) povolené Ministerstvem financí podle §10a
zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném pro projednávanou věc,
tj. ve znění novely provedené zák. č. 183/2010 Sb. (dále jen „ zákon o místních poplatcích“)
a obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisů (dále jen „vyhláška č. 21/2010“), a to za období
od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, ve výši 70 598 Kč a současně byl stanovený poplatek zvýšen
na dvojnásobek dle §11 zákona o místních poplatcích.
[2] Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil výrok platebního výměru, do něhož doplnil,
že poplatek byl vyměřen „s využitím ustanovení §98 daňového řádu“, a nahradil výpočtovou tabulku,
jež specifikovala zpoplatněná zařízení.
[3] Krajský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že místnímu poplatku podle
§1 písm. g) a §10 a zákona o místních poplatcích podléhají též jiná technická herní zařízení,
která byla Ministerstvem financí povolena, bez ohledu na jejich faktický provoz. Svůj závěr
podepřel odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 249/99 (všechna
zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z www.nalus.usoud.cz).
[4] Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel se domnívá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku výběru místního
poplatku z povolených či provozovaných jiných technických herních zařízení. Stěžovatel souhlasí
se závěry nálezu Ústavního soudu, který se zabýval otázkou, zda má být pro možnost
výběru místního poplatku či jeho poměrné části výherní hrací přístroj skutečně
v provozu, nebo zda postačuje, že na něj bylo vydáno příslušné povolení. Ústavní soud
konstatoval, že sazba místního poplatku nezávisí na faktickém provozu herního zařízení,
tzn., není zde prostor pro zohlednění otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti
přístrojů, apod., nýbrž se jedná o paušální poplatek, který se hradí za určité časové období.
Situace stěžovatele je ovšem jiná, v jeho případě se nejedná o to, zda bylo dané zařízení
v provozu po nějakou časově omezenou dobu, nýbrž o to, že nebylo v provozu vůbec. Otázkou
tedy je, ve které fázi začne takové zařízení místnímu poplatku podléhat. Dle stěžovatele
se počátek poplatkové povinnosti vztahuje nikoliv na fázi samotného vydání povolení,
nýbrž až na fázi, kdy je zařízení uvedeno do faktického provozu na území obce/města.
Poněvadž obecně platí, že proti zaplacení poplatku lze ze strany obce očekávat určité protiplnění,
kterým obec na svém území takové zařízení toleruje, musí se dle stěžovatele jednat o umístění
a provozování zařízení faktické a nikoliv pouze fiktivní. V opačném případě by byla setřena
hranice mezi správním poplatkem za vydání povolení k provozu zařízení a místním poplatkem
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení, jednalo by se tak o dvojí
odvodovou povinnost za týž úkon. Tento svůj závěr stěžovatel opírá o publikaci z ledna roku
2010 „Doporučení pro obce a města Obecní daně“ z edice Dobré správní praxe, vydanou Kanceláří
veřejného ochránce práv, Ministerstvem vnitra a Ministerstvem financí.
[6] Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že se toliko okrajově vyjádřil k námitce,
jíž zpochybňoval závěry metodického sdělení Ministerstva financí stran vymezení pojmosloví
a možnosti uložit poplatek též na zařízení, která nebyla uvedena do provozu. Stěžovatel
se domnívá, že právě z tohoto sdělení čerpalo jak Statutární město Brno, tak i žalovaný
při rozhodování o odvolání, a je nepochybné, že toto sdělení mělo vliv též na úvahy krajského
soudu v Brně.
[7] Stěžovatel má dále za to, že vyhláška č. 21/2010 překročila rozsah zákonného zmocnění
obsaženého v novele zákona č. 183/2010 Sb., když stanovila, že místnímu poplatku podléhá
každý povolený výherní hrací přístroj či jiné technické herní zařízení. Konstatoval též porušení
principu in dubio mitius či in dubio pro libertate, když ustanovení zákona č. 183/2010 Sb., dotýkající
se místních poplatků, je nejasné a umožňující dvojí výklad. O nekvalitnosti této novely
není pochyb, což potvrdil též krajský soud v jiných rozsudcích. Stěžovatel uzavírá,
že problematiku výběru místních poplatků vyřešila až novela provedená zákonem
č. 300/2011 Sb., kterou krajský soud zcela opomenul a která, aniž by změnila okruh
provozovaných a neprovozovaných jiných technických herních zařízení, zpřesnila právní úpravu
tak, že se místní poplatek vztahuje toliko na zařízení provozovaná. Vzhledem k uvedenému
se stěžovatel domnívá, že zařízení, která nebyla uvedena do provozu, nepodléhala místnímu
poplatku ani před účinností této novely, a proto byl platební výměr na tento poplatek vydán
v rozporu se zákonem.
[8] S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel zrušit jak rozsudek krajského soudu,
tak rozhodnutí žalovaného a zároveň rozhodnutí správce poplatku, příp. in eventum zrušit
pouze rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil souhlas se závěry rozsudku
krajského soudu a odkázal na svá předchozí vyjádření obsažená v soudním spise. Navrhl
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem. V daném případě je tak kasační stížnost přípustná.
[11] Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Vážil tak naplnění namítaného kasačního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Pro tuto věc je zásadní posouzení právní otázky, zda poplatkové povinnosti podléhá
každé povolené jiné technické herní zařízení či zda je ke vzniku poplatkové povinnosti nezbytné
jeho uvedení do faktického provozu. Relevantními ustanoveními, která byla v projednávaném
případě aplikována, jsou především §1 písm. g) ve spojení s §10a zákona o místních poplatcích.
[13] Podle §1 písm. g) zákona o místních poplatcích „[o]bce mohou vybírat (…) poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
podle jiného právního předpisu.“
[14] Podle §10a zákona o místních poplatcích „(1) [p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Obec není povinna poskytnout osvobození
od tohoto poplatku. (2) Poplatek za výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí platí jeho provozovatel.(3) Sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí na tři měsíce činí od 1000 Kč do 5000 Kč.“
[15] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že pro jeho rozhodování (stejně
jako pro rozhodování žalovaného či správce poplatku) nejsou závazné jakékoli metodiky
či sdělení Ministerstva financí, kterými stěžovatel argumentuje, nýbrž toliko text zákona,
jak vyplývá ve vztahu ke správním orgánům z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a ve vztahu k soudu
z jejího čl. 95 odst. 1 (tento názor Nejvyšší správní soud vyslovil již např. v rozsudku ze dne
8. 4. 2013, č. j. 2 Afs 86/2012 – 31; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Krajský soud se již stejnou námitkou stěžovatele zabýval
a posoudil ji správně, když konstatoval, že ani z rozhodnutí žalovaného ani z platebního výměru
není patrné, že by správní orgány z tohoto sdělení ministerstva vycházely, a proto ji nečinil
obsahem předmětu řízení. Nejvyšší správní soud pak bude ve svém výkladu rovněž vycházet
pouze z textu citovaného ustanovení, v kontextu dalších zákonných a ústavních norem.
Ve výkladu ovšem nutně vychází ze své dosavadní judikatury, stejně jako z judikatury Ústavního
soudu.
[16] Pokud jde o jádro věci, lze se stěžovatelem částečně souhlasit v tom, že znění citovaného
ustanovení §10a zákona o místních poplatcích (ve znění novely provedené zák. č. 183/2010 Sb.)
je do určité míry nejednoznačné. Zatímco jeho prvá část hovoří o poplatku za provozovaný výherní
hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení, dle druhé části podléhá tomuto poplatku
každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
Nejvyšší správní soud však připomíná, že zatímco pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení“ je spíše jakýmsi označením daného poplatku [srov. §1
písm. g) stejného zákona], jeho faktický dopad upravuje druhá část, ve které se již hovoří
o povoleném hracím přístroji a povoleném zařízení. Zákonodárce takto presumoval, že v případě
povolení hracího přístroje bude tento též umístěn a bude na něm hra provozována. Nekladl
tedy důraz na fakt, zda je skutečně zařízení uvedeno do provozu, nýbrž vyšel z logické
domněnky, že, když je na určité zařízení vydáno povolení, tak tomu tak bude, což lze považovat
za jasně vyjádřený úmysl zákonodárce. Stejný závěr byl vyjádřen též v rozsudku krajského soudu
v Brně ze dne 22. 1. 2013, č. j. 29 Af 33/2011 – 30, jenž byl publikován pod č. 2842/2013 Sb.
NSS. Ze závěrů tohoto rozhodnutí, s nimiž nemá zdejší soud důvod jakkoli polemizovat, plyne,
že „[p]ředmětem poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí dle §1 písm. g) a §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění
zákona č. 183/2010 Sb. je každé povolené jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
Nestanoví-li tedy příslušná obecně závazná vyhláška obce jinak, nezávisí vznik poplatkové povinnosti
na faktickém provozu takového jiného technického herního zařízení.“ Pro úplnost nutno uvést,
že v této věci není sporným, že se v případě stěžovatele jednalo o poplatek za jiné technické herní
zařízení.
[17] Namítá-li přesto stěžovatel, že zařízení musí být fakticky uvedeno do provozu,
platí-li obecně pravidlo, že se k místnímu poplatku dle §1 písm. g) musí vztahovat ekvivalentní
protiplnění obce, na jejímž území je zařízení umístěno, uvádí k tomu zdejší soud, že s takovou
argumentací nemůže souhlasit. Finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické
využívání není v právním řádu ojedinělé. K této otázce se v nedávné době již zdejší soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, v němž příkladem uvedl „povinnost
vlastníka vozidla uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů
(tzv. povinné ručení), kdy rozhodujícím kritériem je vlastnictví vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně
provozováno. Z místních poplatků pak podobně poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy,
třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů musí platit též osoba, která má ve vlastnictví stavbu
určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. §10b písm. b) zákona o místních poplatcích]
a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané nemovitosti zdržuje.“ Stejně
tak může být místní poplatek dle §1 písm. g) zákona o místních poplatcích vybírán též za zařízení
povolené, ačkoli toto není (z vlastní vůle stěžovatele) fakticky uvedeno do provozu. Tuto tezi
potvrdil ve své judikatuře také Ústavní soud, který konstatoval, jak ostatně uvedl též krajský soud,
že „každé ustanovení právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými
ustanoveními příslušného právního předpisu i v souvislosti s celým právním řádem. Samo gramatické znění
citovaného ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje,
tzn. že zde není prostor např. pro zohledňování otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti přístrojů
a podobně, nýbrž že se jedná o poplatek paušální, který se hradí za určité časové období.“ (I. ÚS 249/99;
publ. pod č. U 55/15 SbNU 309).
[18] Pokud jde o námitku stěžovatele stran překročení rozsahu zákonného zmocnění
při vydání vyhlášky č. 21/2010, k tomu zdejší soud uvádí následující: Z §14 zákona o místních
poplatcích plyne, že zavedení a případná modifikace jednotlivých druhů místních poplatků
v území obce patří do její samostatné působnosti. Obec v prvé fázi rozhodne o zavedení daného
místního poplatku, následně pak stanoví specifické podmínky jeho výběru (typicky stanovením
sazby v zákonném rozmezí). Postupuje při tom přísně v mezích zákona; za dodržení principu
zákazu diskriminace tak může stanovit poplatek i v menším rozsahu, než je zákonem stanovený
maximální rozsah. Zákonem stanovené mantinely předmětného místního poplatku byly v souladu
s §14 odst. 2 zákona o místních poplatcích konkretizovány již výše uvedenou obecně závaznou
vyhláškou statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2011. Tato vyhláška mj. stanovila, že poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné zařízení povolené Ministerstvem financí
(srov. čl. 2). Tato formulace odpovídá dikci §10a zákona o místních poplatcích. Pokud jde
o vznik a zánik poplatkové povinnosti, tady vyhláška modifikovala její vznik na uvedení
do provozu pouze u výherních hracích přístrojů, kdežto u jiných technických herních zařízení
je výslovně stanoveno, že poplatková povinnost vzniká dnem, kdy nabylo právní moci povolení
předmětného zařízení vydané Ministerstvem financí a zaniká dnem, kdy takové povolení zaniklo
(čl. 4). Pokud se tedy obecně závazná vyhláška přidržela doslovného znění ustanovení zákona
o místních poplatcích, nelze její obsah nikterak právně zpochybňovat a nutno konstatovat,
že tedy nepřekročila zákonné meze podzákonné normotvorby.
[19] K námitkám stěžovatele, že byla v jeho případě prolomena v jeho neprospěch zásada
in dubio pro mitius (in dubio pro libertate), Nejvyšší správní soud dodává, že tato zásada skutečně
představuje jednu ze základních zásad správního (a potažmo celého veřejného) práva.
Tento princip však nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní
normy podanou stěžovatelem měly správní orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil
Ústavní soud, „v právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze
vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem,
jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality.“ (III. ÚS 783/06,
publ. pod č. 210/2007). Uvedená víceznačnost však musí dosáhnout obecně přijatelné míry
a musí jít o rovnocenný konkurenční výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný;
v takové situaci aplikace zásady in dubio pro mitius nepřipadá v úvahu. Výklad předestřený
stěžovatelem však nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským
soudem či správcem poplatku, když je v rozporu jak s gramatickým zněním, tak i s účelem
uvedeného ustanovení. Nejvyšší správní soud proto porušení zásady in dubio pro mitius (libertate)
neshledal.
[20] Argumentuje-li stěžovatel konečně novelou zákona o místních poplatcích provedenou
zákonem č. 300/2011 Sb., nutno poukázat na to, že účinnost této novely byla stanovena ke dni
1. 1. 2012. Jak již bylo shora konstatováno, poplatková povinnost za zařízení podle §10a zákona
o místních poplatcích ve spojení s čl. 4 odst. 1 vyhlášky č. 21/2010 vzniká dnem právní moci
povolení vydaného Ministerstvem financí. Ze správního spisu je zřejmé, že povolení pro veškerá
jiná technická zařízení, kterých se týkal platební výměr i napadené rozhodnutí, nabyla právní
moci do konce roku 2010. Poněvadž byl platebním výměrem vyměřován místní poplatek
za období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, nebylo lze stěžovatelem uváděnou právní úpravu
na jeho poplatkovou povinnost použít. Poplatková povinnost může být upravena pouze pravidly
platnými a účinnými v době jejího vzniku, neboť mají dopad do hmotněprávní sféry
poplatníka. Z uvedeného názoru ostatně vychází ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud,
který např. v rozsudku ze dne 18. 6. 2008, č. j. 1 Afs 87/2008 – 46, konstatoval, že ohledně práv
či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry daňového subjektu jsou daňové (poplatkové)
orgány vázány právními předpisy platnými v době vzniku poplatkové povinnosti. Opačný
postup by byl v rozporu s principem právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo,
který v sobě zahrnuje i zákaz retroaktivity (zpětné účinnosti) právních norem, jenž je jedním
z esenciálních znaků právního státu. Případné otázky procesní, tedy např. skutečnost, že poplatek
byl vyměřen (v této věci změněn napadeným rozhodnutím) až po nabytí účinnosti novely,
nemohou mít na posouzení vztahu hmotněprávního vliv. Ani tuto námitku nelze tedy shledat
důvodnou.
[21] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s argumentací, že v případě výběru dotčeného
poplatku dochází k zatížení jednoho správního úkonu dvojí poplatkovou povinností. Nejvyšší
správní soud se naopak ztotožňuje s argumentací krajského soudu, který jasně odlišil rozdílný
účel obou poplatkových povinností. Zdejší soud tak odkazuje na již výše uvedené k funkci
místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj, z něhož je patrná regulatorní funkce
takovéhoto poplatku (krajským soudem označená jako poplatek za toleranci umístění zařízení);
zatímco správní poplatek, jehož předmětem je vydání povolení k provozování dané loterie či jiné
podobné hry, tuto regulatorní funkcí nemá, nýbrž u něj převládá fiskální charakter poplatku.
Stěžovatel se mýlí, pokud správní poplatek za přijetí žádosti o vydání povolení k provozování
loterie nebo jiné podobné hry (položka 21 přílohy zákona č. 634/2004 Sb., o správních
poplatcích) a místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí považuje za dvojí zpoplatnění téže skutečnosti.
Zdejší soud se ke stejné otázce již vyjádřil např. v rozsudku ze dne 19. 12. 2013,
č. j. 2 Afs 88/2013 – 50, kde uvedl, že „[ú]čelem správního poplatku je totiž přispět paušálně stanovenou
částkou na náklady státní správy související s vyřízením žádosti o vydání povolení (příspěvek na náklady
správního řízení). Jde o jednorázový poplatek. Naproti tomu místní poplatek je hrazen za to, že trvá oprávnění
držitele umístit na území obce výherní hrací zařízení či jiné technické hrací zařízení. Neuhrazení místního
poplatku není důvodem zániku platnosti povolení. Místní poplatek je příjmem rozpočtu samosprávy a plní
s ohledem na jeho výši, periodicitu a závislost výše na počtu hracích zařízení regulační funkci (tu naopak postrádá
správní poplatek), nepředstavuje však příspěvek na úhradu nákladů státní správy souvisejících s vyřizováním
agendy povolení loterií a jiných podobných her.“ Stěžovatelem namítaná dvojí odvodová povinnost
je tedy pouze zdánlivá, protože byť se správní poplatek týká totožného objektu (hracího přístroje
nebo zařízení), jeho funkce, jakož i časové a místní okolnosti jeho výběru, jsou odlišné.
[22] Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a nezbylo mu, než ji zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[23] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady nad rámec jeho činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu