ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.33.2012:35
sp. zn. 2 As 33/2012 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce L. M., proti
žalovanému Magistrátu města Pardubic, se sídlem Pardubice, Štrossova 44, za účasti: I) Ing
M. O., II) Ing. I. O., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 12. 2011, č. j. 52 A 16/2011 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Romanovi Nacu, bytem Pardubice,
V Ráji 862, se u r č u je odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti
ve výši 2400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Úřadu městského obvodu Pardubice V, stavebního úřadu ze dne
30. 9. 2010, č. j. SÚ/792/05/10/Chu, bylo, s odkazem na ustanovení §88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“) nařízeno Ing. M. O. a Ing. I. O., jako stavebníkům, „částečné odstranění
zpevněné přístupové komunikace ukončené betonovou zídkou u rodinného domu č. p. 105, ul. Obětí 24. srpna,
Pardubice, na pozemku parcelní číslo st. 142 a 16/50 v katastrálním území Nové Jesenčany, a to v šíři 0,6 m
v celé délce sousedního rodinného domu, č. p. 108 na pozemku parcelní číslo st. 143 v katastrálním území Nové
Jesenčany“ (výrok I.). Současně byla (výrokem II.) stavebníkům dodatečně povolena stavba
popsaná pod výrokem I. tohoto rozhodnutí, a to bez její části, odpovídající rozsahu, v němž bylo
nařízeno její odstranění; povolena tak byla zpevněná přístupová komunikace „bez pásu v šíři 0,6 m
po celé délce sousedního rodinného domu č. p. 108 na pozemku parcelní číslo st. 143 v kastrálním území Nové
Jesenčany.“ Výrokem III pak byly stanoveny podmínky pro dokončení dodatečně povolené stavby;
výrokem IV byly zamítnuty tři námitky uplatněné žalobcem v průběhu řízení. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 24. 2. 2011, č. j. MmP 13020/2011 bylo, podle ustanovení §60 zákona č.
71/1967 Sb. o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto
odvolání Ing. I. O. pro opožděnost (výrok I.); současně bylo, s odkazem na ustanovení §59 odst.
2 správního řádu, zamítnuto odvolání Ing. M. O. a žalobce a shora citované rozhodnutí
prvostupňového orgánu (stavebního úřadu) bylo potvrzeno. Rozhodnutí žalovaného napadl
žalobce včas podanou žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích;
ten žalobu shora uvedeným rozsudkem pro nedůvodnost zamítl.
V odůvodnění rozsudku se krajský soud vypořádal nejprve s tvrzením žalobce,
že rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v souladu se zákonem, ve vztahu k žalobci je omezující
a žalobci jsou jím upírána základní práva, zaručená mu zejména čl. 10 a 11 Listiny základních práv
a svobod. Krajský soud uvedl, že kromě zákonem definovaných výjimek (které vyjmenoval),
musí správní soud při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí vycházet výlučně
z argumentace žaloby, v souladu s dispoziční zásadou, jíž je řízení dle soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) ovládáno. Existenci těchto výjimek v dané věci neshledal a soustředil
se tak pouze na to, co žalobce v žalobě uvedl. Dle jeho názoru jde o námitky zcela obecné;
soud však podrobnou argumentaci nemůže za žalobce domýšlet, neboť v opačném případě
by nepřípustně vykročil mimo konstatovanou dispoziční zásadu. Argumentaci žalobce
tedy posoudil taktéž pouze v rovině obecné, přičemž vytýkaná porušení Listiny neshledal.
Dále se krajský soud zabýval tvrzením žalobce, že odstup posuzované stavby
od jeho rodinného domu, v intencích jejího dodatečného povolení (0,6 m), ho omezuje a brání
mu dodržovat bezpečnostní předpisy a vytvořit manipulační prostor při opravách a údržbě
tohoto domu. Žalobce také tvrdil, že dodatečně povolená stavba není ve veřejném zájmu,
přičemž stavebníci museli již při koupi pozemku počítat s existencí žalobcova domu. Žalobce
souhlasil pouze s výměnou dvou sloupků oplocení a části pletiva, nikoli však s terasou,
a to minimálně do doby, než si nechá na své stavbě preventivně opravit vodorovnou izolaci
proti vodě. Krajský soud v této souvislosti ocitoval příslušné pasáže odůvodnění žalovaného,
kde byla rozebrána právní úprava odstupu staveb a její aplikace na danou věc. Aproboval přitom
jak názor žalovaného, že ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb. o obecných technických
požadavcích na výstavbu (dále jen „vyhláška“) v případě posuzovaných staveb konkrétní odstup
vzdálenosti neupravuje, tak i názor, že předpokládaný odstup dodatečně povolené stavby
od domu žalobce (celkem 0,7 m) sousední stavbu neohrožuje. Úvahu žalovaného, že povolená
stavba nevytváří požárně nebezpečný prostor a umožňuje též dostatečný přístup ke stavbě
žalobce a její údržbu, označil krajský soud za správnou a reflektující princip proporcionality,
a to i při vědomí toho, že v omezeném prostoru bude případná realizace udržovacích prací
a oprav nemovitosti žalobce obtížnější. Dle jeho názoru jde o situaci technicky řešitelnou,
přičemž naopak požadavek na odstupovou vzdálenost 2 metry by představoval neodůvodněné
omezení práv stavebníků. Uvedl, že žalovaný správně porovnával právo na ochranu vlastnictví
jak na straně stavebníků, tak i na straně žalobce, přičemž zvolené řešení představuje odpovídající
kompromis. Pokud by údržba či oprava domu žalobce vyžadovala v konkrétním případě přístup
na pozemky stavebníků, je taková situace řešitelná v režimu ustanovení §127 odst. 3 občanského
zákoníku a §141 zákona č. 183/2006 Sb. zákona o územním plánování a stavebním řádu
(nový stavební zákon). Krajský soud akceptoval též způsob, jakým žalobce vyhodnotil soulad
dodatečně povolené stavby s veřejným zájmem, představovaným regulativy územního plánu
města Pardubic, a soulad této stavby s obecnými technickými požadavky na výstavbu; zde opět
citoval příslušné pasáže odůvodnění žalovaného a v podrobnostech na ně odkázal. Žalobcovy
námitky, že stavba byla započata dříve, než si mohl nechat preventivně opravit vodorovnou
izolaci, krajský soud taktéž odmítl s tím, že k těmto pracím může žalobce přistoupit kdykoli;
pokud by mu pro tyto potřeby nestačil prostor 0,7 m, jsou stavebníci povinni umožnit
mu pro tyto potřeby přístup ze svého pozemku (§127 občanského zákoníku, §141 nového
stavebního zákona).
Krajský soud konečně odmítl návrh žalobce na provedení důkazů posudky z oboru
stavebnictví a z oboru bezpečnosti práce, jakož i svědeckou výpověď bývalého vlastníka
dotčených nemovitostí J. S. Tento postup odůvodnil tím, že žalobce uvedené návrhy blíže
neodůvodnil a neobjasnil k prokázání (či vyvrácení) jakých konkrétních skutečností by měly tyto
důkazy posloužit. Z pohledu soudu pak byl skutkový stav věci ve správním řízení zjištěn
dostatečným způsobem.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností, odvolávající se na důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.;
fakticky se nicméně jedná o důvody podřaditelné pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s.
Stěžovatel především namítá, že rozhodnutí žalovaného se opírá pouze o vágní
skutečnosti a je založeno na selektivním výběru podkladů, kdy žalovaný zohlednil pouze některé
skutečnosti, a to jen ty, které jsou v neprospěch stěžovatele. Krajský soud tyto skutečnosti
ve svém rozsudku nezohlednil. Dále stěžovatel poukazuje na fakt, že v řízení před krajským
soudem navrhoval provedení znaleckých posudků z oboru stavebnictví a oboru bezpečnosti
práce, jakož i výslech původního vlastníka nemovitosti, jíž je vlastníkem; krajský soud
tyto důkazní návrhy odmítl jako nepotřebné. Tím, porušil právo na spravedlivý proces,
neboť nebylo zachováno rovné postavení účastníků řízení. Dále stěžovatel namítá, že umístěním
stavby je mu zabráněno v údržbě jeho stavby oplocení, neboť vzdálenost mezi nově
vybudovanou stavbou a oplocením je nulová. Novou stavbu nebude též možné realizovat
a následně udržovat z pozemku stavebníků. Stěžovatel je tak fakticky zavázán strpět do budoucna
používání části svého pozemku, a to bez jeho souhlasu; krajský soud vůbec neposuzoval intenzitu
takto nastoleného omezení. Konečně se krajský soud nevyjádřil ke stěžovatelově námitce
neobjektivního přístupu správních orgánů, zejména k tendenčnímu postupu při výběru důkazů,
o něž se jejich rozhodnutí opírají.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že plně odkazuje na důvody,
jež jsou uvedeny v jeho rozhodnutí. K opakovanému požadavku stěžovatele na provedení dalších
důkazů žalovaný uvedl, že stěžovatel po celou dobu správního řízení nic takového nenavrhoval,
a proto jde o požadavek nepřípustný. Navrhl proto, aby kasační stížnosti byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že krajský soud fakticky nevypořádal jeho tvrzení
o vágnosti argumentace žalovaného a selektivním přístupu správních orgánů při výběru
skutkových podkladů pro jejich rozhodnutí, potažmo o celkově neobjektivním přístupu
žalovaného při rozhodování, zde je nutno uvést, že krajský soud se touto žalobní argumentací
řádně zabýval. Na straně 5 odůvodnění rozsudku konstatoval, že se tato argumentace žalobce
nese toliko v rovině obecné (to ostatně platí i pro nyní podanou kasační stížnost), a přitom zcela
správně vycházel z premisy, že je-li řízení ovládáno dispoziční zásadou, není soud oprávněn
podrobovat správní rozhodnutí přezkumu mimo rámec žalobních bodů, nejde-li o zákonem
explicitně stanovené výjimky, kdy je tato zásada prolomena. Poukázal v této souvislosti přiléhavě
na fakt, že těmito výjimkami jsou situace, kdy soud (mimo rámec žalobní argumentace) dojde
k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné či nicotné; správně též dovodil,
že o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Krajskému soudu lze plně přitakat
taktéž v názoru, že je-li žalobní argumentace uplatněna toliko v rovině obecné, může se soud
přezkumu napadeného rozhodnutí věnovat taktéž pouze ve stejné míře obecnosti. Tento názor
ostatně zastává i konstantní judikatura zdejšího soudu – například z rozsudku zde ne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 - 54 (všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz) se podává, že „[p]ro řízení o přezkoumání správního rozhodnutí soudem platí dispoziční
zásada [§71 odst. 1 písm. d) a §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.], a proto obsah a kvalita žaloby v podstatě
předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu.“ Z tohoto pohledu se tedy vypořádání zmiňovaných
žalobních námitek krajským soudem jeví zdejšímu soudu jako zcela odpovídající.
Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že při svém rozhodování nevycházel
z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci též proto, že odmítl provést jím navrhované
důkazy, ani zde mu nelze přisvědčit. Krajský soud tento návrh stěžovatele nepominul
(jak je mu kasační stížností vytýkáno), o čemž svědčí odůvodnění jeho rozsudku na poslední
straně, ve třetím odstavci zdola. Zde krajský soud jasně konstatoval, že „[z]ástupce žalobce svůj návrh
žádným způsobem neodůvodnil, neobjasnil k prokázání, případně k vyvrácení jakých konkrétních skutečností
by měly tyto důkazní prostředky sloužit, a soud sám potřebu dokazování neshledal, když měl za to, že správní
orgány zjistily skutkový stav v rozsahu, jaký byl nezbytný pro rozhodnutí ve věci.” Toto hodnocení krajského
soudu Nejvyšší správní soud plně akceptuje, neboť odpovídá i konstantní judikatuře
správních soudů k této otázce. Například v rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 61/2008 - 98 (publikovaném pod č. 687/2005 Sb. NSS), zdejší soud konstatoval,
že „[k]rajský soud nemá povinnost provést libovolný důkaz, který mu účastníci navrhnou. Pokud by účastník
navrhoval důkaz, jež nemá s danou věcí zjevně žádnou souvislost, případně pokud by nebyl schopný ani k výzvě
soudu uvést, co konkrétně má jím navrhovaný důkaz ve vztahu k danému případu dokázat, pak by soud nemusel
takový důkaz provádět. Měl by ale povinnost řádně zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné důkaz provést.“
Je tedy zřejmé, že krajský soud při hodnocení důkazních návrhů těmto požadavkům dostál;
stěžovatel ostatně ani v kasační stížnosti neuvedl, co by cestou provedení těchto důkazů mělo
být konkrétně prokázáno.
Stěžovatel dále (a opět bez bližší argumentace) nesouhlasí se závěry krajského soudu
o dodržení odstupových vzdáleností dodatečně povolené stavby od jeho nemovitostí.
I tuto argumentaci stěžovatele je nutno odmítnout, neboť krajský soud se s touto otázkou
v odůvodnění svého rozsudku vypořádal, a to zejména na straně 8. Krajský soud především
aproboval názor správních orgánů, dle kterého ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky výslovně
neupravuje odstup stavby chodníku, respektive terasy, od rodinného domu a odstupové
vzdálenosti tedy musí v konkrétním případě odpovídat pouze obecným požadavkům uvedeným
ve zmiňovaném ustanovení (požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí,
hygienické, veterinární, ochrany vod, ochrany památek, požární ochrany, bezpečnosti, civilní
ochrany a požadavky na denní osvětlení, oslunění a na zachování pohody bydlení).
Musí též umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická
či jiná vybavení a činnosti, které souvisejí s funkčním využitím území. Tento právní názor
Nejvyšší správní soud plně sdílí a souhlasí též s názorem krajského soudu, že rozsah, ve kterém
bylo nepovolenou stavbu stavebním úřadem povoleno zachovat, představuje rozumný
kompromis mezi právy stavebníků a právem žalobce na řádné užívání jeho nemovitosti,
včetně její údržby a případných oprav. Zcela přiléhavý je též odkaz krajského soudu na povinnost
vlastníků sousedních nemovitostí umožnit na ně žalobci přístup za situace, kdy je to nutné
pro opravu či údržbu sousední nemovitosti. Na tomto místě je přitom nutno znovu zopakovat,
že proti této konkrétní argumentaci krajského soudu stěžovatel staví pouze obecně vyjádřený
nesouhlas bez toho, že by předestřel jiné, konkrétní, právní hodnocení této otázky.
Stěžovatel konečně tvrdí, že rozhodnutím správních orgánů byl fakticky zavázán strpět
používání části svého pozemku stavebníky, aniž by k tomu dal souhlas, přičemž krajský soud
se intenzitou tohoto omezení jeho vlastnických práv v odůvodnění svého rozsudku vůbec
nezabýval. Zde je nutno upozornit, že takovou argumentaci stěžovatel v žalobě vůbec neuplatnil,
jakkoli mu v tom evidentně nic nebránilo. Na tyto situace dopadá ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.,
dle kterého kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné dův ody, než které jsou uvedeny
v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. Je tedy zřejmé, že tato kasační námitka je nepřípustná a Nejvyšší správní soud
se jí proto meritorně zabývat nemohl.
S ohledem na shora uvedené lze tedy uzavřít, že kasační stížnost (v rozsahu, ve kterém
mohla být meritorně projednána) není důvodná a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo,
než ji rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Výroky o náhradě nákladů řízení mezi účastníky se opírají o ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel byl v dané věci neúspěšný a právo
na náhradu nákladů řízení mu proto nenáleží. Pokud jde o žalovaného, v jeho případě nebylo
zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly; soud proto rozhodl tak,
že mu náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. Co se týče nákladů osob na řízení
zúčastněných, zde Nejvyšší správní soud vycházel z ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s.
(opět za použití §120 s. ř. s.), dle kterého osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního
zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Vzhledem k tomu,
že v daném případě nenastala žádná z okolností předvídaných ustanovením §60 odst. 5 s. ř. s.,
rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že osoby zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nemají.
Krajský soud již v řízení o žalobě stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta;
náklady řízení s tím spojené v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Jelikož se takové zastoupení přenáší i do řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 in fine s. ř. s.),
je Nejvyšší správní soud povinen rozhodnout o odměně ustanoveného zástupce i v tomto řízení.
Výše nákladů za zastupování před kasačním soudem je představována odměnou advokáta
za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2012],
a náhradou jeho hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem
tedy 2400 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát neprokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
nezvyšuje se jeho nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen
z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů. Odměna bude zástupci – Mgr. Romanovi Nacu vyplacena z účtu
zdejšího soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
si je přitom vědom, že Mgr. Roman Nacu již není advokátem (ze seznamu advokátů byl vyškrtnut
ke dni 26. 1. 2014) a stěžovatele tak již nezastupuje. Jelikož však zastupování stěžovatele
nepřevzal jiný advokát a nedošlo ani k jeho ustanovení Českou advokátní komorou,
postupem dle ustanovení §27 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů, je nutno odměnu za provedený úkon právní služby přiznat poslednímu
zástupci. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že i přes požadavek ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s. na povinné právní zastoupení v řízení o kasační stížnosti, již stěžovateli jiného
zástupce – advokáta neustanovoval, neboť v době podání kasační stížnosti stěžovatel
kvalifikovaně zastoupen byl a k zániku plné moci došlo až těsně před vydáním tohoto rozsudku.
Ustanovení nového zástupce by tak bylo jen ryze formálním úkonem., který by nemohl vést
k efektivnější ochraně práv stěžovatele v tomto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu