ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.39.2014:30
sp. zn. 2 As 39/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce:
JUDr. P. P., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem
28. října 117, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2012,
č. j. MSK 34403/2012, sp. zn. DSH/8609/2012/Fra 067.1 V10, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2014,
č. j. 58 A 33/2012 - 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2014, č. j. 58 A 33/2012 - 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný jako stěžovatel brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému
rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno nadepsané rozhodnutí a věc byla žalovanému
vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce
proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 25. 1. 2012, č. j. SMO/027640/12/DSČ/Jaš,
sp. zn. S-SMO/379697/11/DSČ, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým
rozhodnutím bylo vysloveno, že žalobce je vinen tím, že dne 20. 11. 2011 v 9:49 hod
v Ostravě - Vítkovicích, v ul. Rudná, ve směru jízdy do Poruby řídil motorové
vozidlo tov. zn. VW Tiguan, RZ 9A6 9663, přičemž v místě, kde je svislým dopravním
značením (B 20a) – „Nejvyšší dovolená rychlost“ stanovena rychlost jízdy nejvýše 50 km/h,
jel rychlostí nejméně 71 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o 20 km/h
a více. Tímto jednáním žalobce porušil ustanovení §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku ve smyslu ustanovení §125c odst. 1
písm. f) bod 3. uvedeného zákona. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 2500 Kč.
Krajský soud vystavěl zrušující výrok na dvou důvodech. Prvním z nich je rozpor
mezi výrokem a odůvodněním správních rozhodnutí. Ve výroku byl totiž žalobce uznán vinným,
že nerespektoval dopravní značku povolující v daném úseku maximální povolenou rychlost jízdy
50 km/h. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu je ovšem žalobci vytýkáno
nikoliv to, že nerespektoval dopravní značku přikazující jet maximálně rychlostí 50 km/h,
nýbrž to, že nerespektoval ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, dle něhož se lze
v obci pohybovat nanejvýš rychlostí 50 km/h. Druhým důvodem, pro který krajský soud
přistoupil ke zrušení rozhodnutí, je to, že se ve spise nenachází žádný dokument,
který by dokládal, že měření rychlosti bylo prováděno v souladu s návodem měřícího zařízení.
Nepostačí, pokud byl návod k používání měřícího systému MicroDigiCam přiložen
až ve vyjádření k žalobě.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném právním názoru krajského soudu.
Podle stěžovatele porušil žalobce povinnost stanovenou dopravní značkou B 20a,
a jak výrok, tak i odůvodnění správních rozhodnutí, mu tuto skutečnost kladou za vinu. Pouze
nad rámec nosných důvodů je ve druhostupňovém rozhodnutí uvedeno, že v předmětné lokalitě
je dopravní značka B 20a umístěna jako podpůrné dopravní značení, neboť povinnost jet
maximálně 50 km/h plyne i z toho, že se lokalita nachází v obci.
Dále stěžovatel uvádí, že ve správním řízení žalobce nikterak nezpochybňoval přesnost
měření. Konstatování správního rozhodnutí, že měření bylo prováděno v souladu s návodem
na obsluhu, je jen obecným konstatováním, nikoliv odpovědí na námitku žalobce.
Teprve v žalobě zpochybnil žalobce měřící rozsah rychloměru, na což stěžovatel reagoval
tak, že krajskému soudu poskytl příslušnou část návodu k obsluze rychloměru. Podle stěžovatele
není třeba (aniž by v průběhu správního řízení byla vznesena námitka) prokazovat,
že je rychloměr metrologicky ověřen, policista je k měření rychlosti proškolen a že měření
proběhlo podle návodu. V daném případě tak postačí, pokud je ve spise založen snímek
z rychloměru zřetelně zachycující předmětné vozidlo, který obsahuje všechny potřebné údaje.
Proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém stručném vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud vyhověl
dvěma žalobním námitkám a k šesti dalším se již nevyjadřoval pro nadbytečnost. Podle žalobce
byl postup správních orgánů v dané věci šikanózní a jeho důsledky stále přetrvávají.
Žalobce považuje kasační stížnost za nedůvodnou, a proto navrhuje, aby byla zamítnuta.
V krátké replice k vyjádření žalobce se stěžovatel omezil na konstatování, že skutečnosti
uváděné v předmětném vyjádření nikterak nepředstavují polemiku s obsahem kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jménem stěžovatele jedná pověřená
zaměstnankyně s potřebným vzděláním a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Zdejší soud posuzoval v první řadě to, zda je mezi výrokem a odůvodněními správních
rozhodnutí rozpor.
Podle §4 písm. c) zákona o silničním provozu platí, že při účasti na provozu
na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými
akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní
informace. K zákonu o silničním provozu byla vydána prováděcí vyhláška č. 30/2001 Sb.,
kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu
na pozemních komunikacích. Ta v §9 podrobně upravuje zákazové značky. Podle §9 odst. 1
písm. u) vyhlášky je zákazovou značkou též značka „Nejvyšší dovolená rychlost“ (č. B 20a),
která zakazuje řidiči překročit rychlost v kilometrech za hodinu vyjádřenou číslem na značce;
značka ukončuje platnost předcházející značky č. B 20a s jiným údajem na značce.
Podle §18 odst. 4 zákona o silničním provozu smí v obci jet řidič rychlostí nejvýše
50 km/h, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/h. Obcí je podle §2
písm. cc) zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými
dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují. Značky „Obec“,
resp. „Konec obce“ jsou nikoliv zákazové, nýbrž jen informativní směrové. Podle §13 odst. 1
písm. t), u) vyhlášky č. 30/2001 Sb. značka „Obec“ (č. IS 12a) označuje začátek obce a informuje
o jejím názvu; značka ukončuje platnost značky č. B 20a a úsek pozemní komunikace
zpoplatněný mýtným, značka „Konec obce“ (č. IS 12b) označuje konec obce; značka ukončuje
platnost značky č. IS 12a a značky č. B 20a.
Povinnost pohybovat se v obci předepsanou rychlostí je dána přímo zákonem o silničním
provozu. Jak dokonce dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2013,
č. j. 1 As 183/2012 - 50, publ. pod č. 2855/2013 Sb. NSS, přijede-li řidič do obce
po pozemní komunikaci, která není osazena dopravní značkou č. IS 12a „Obec“, neznamená
to, že by nebyl povinen dodržovat maximální povolenou rychlost v obci stanovenou v §18
odst. 4 zákona o silničním provozu.
Povinnost pohybovat se maximální předepsanou rychlostí podle dopravní značky B 20a,
která je značkou zákazovou, naproti tomu nebude dána tam, kde dopravní značka
nebude osazena; v takovém případě je řidič povinen dodržovat obecnou úpravu.
Ve výroku rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku, figuruje
odkaz na porušení zákazu stanoveného dopravní značkou B 20a a na §4 písm. c) zákona
o silničním provozu. S tím plně koresponduje i odůvodnění tohoto rozhodnutí.
V něm je uvedeno, že řidič vozidla (žalobce) se poté, co byl zastaven policejní hlídkou, hájil
tím, že dopravní značku omezující rychlost neviděl. Dále se opakovaně uvádí, že umístění
dopravní značky B 20a je podle fotodokumentace ve spise dobře viditelné.
V odůvodnění správního rozhodnutí odvolacího orgánu stojí, že nejvyšší dovolená
rychlost 50 km/h byla v předmětném úseku stanovena dopravním značením B 20a.
Tato dopravní značka byla umístěna v souladu s právními předpisy a je v předmětném úseku
dobře viditelná. I rozhodnutí odvolacího orgánu poukazuje na §4 písm. c) zákona o silničním
provozu. Pouze nad rámec nosných prvků odůvodnění je uvedeno, že dopravní značení B 20a
je v měřeném úseku umístěno podpůrně, neboť i kdyby tam bývalo chybělo, muselo
by se vycházet z ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, kde je uvedeno, že v obci
lze jet nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h. I kdyby žalobce býval dopravní značku přehlédl,
nemění to nic na tom, že si musel být vědom toho, že se nachází v obci a smí jet maximálně
rychlostí 50 km/h.
Z uvedeného zřetelně plyne, že správní orgány bez pochybností konstatovaly porušení §4
písm. c) zákona o silničním provozu, konkrétně nerespektování dopravní značky B 20a,
která v předmětném úseku nařizovala nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h. Výrok a odůvodnění
proto v nesouladu nejsou. Jen nad rámec řečeného konstatoval odvolací orgán, že i kdyby býval
žalobce značku B 20a neviděl (jak uváděl v odvolání i před policejní hlídkou), neměnilo by to nic
na tom, že musel vědět, že je v obci, kde je rychlost předepsána ustanovením §18 odst. 4 zákona
o silničním provozu. V odůvodnění se tato pasáž vyskytuje jen jako přirozeně se nabízející
odpověď na žalobcovy odvolací námitky.
Lze také poukázat na to, že úprava provedená dopravní značkou (zde B 20a)
je považována dle §61 odst. 2 zákona o silničním provozu za tzv. místní úpravu provozu
na pozemních komunikacích. Úprava provedená zákonem (zde §18 odst. 4) je považována
dle §61 odst. 1 téhož zákona za tzv. obecnou úpravu provozu na pozemních komunikacích.
Podle §76 odst. 1 věta první zákona o silničním provozu je místní úprava provozu na pozemních
komunikacích nadřazena obecné úpravě provozu na pozemních komunikacích. Úprava
stanovená dopravní značkou B 20a je tedy nadřazena obecné povinnosti pohybovat se v obci
zákonem stanovenou rychlostí. To platí i tehdy, pokud dopravní značka stanovuje stejnou
maximální rychlost jako zákon sám, jakkoliv to nemá praktický dopad. Správní orgány
proto po formální stránce zcela správně konstatovaly porušení zákazu stanoveného dopravní
značkou B 20a a na základě toho i porušení §4 písm. c) zákona o silničním provozu.
Ve druhé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda v daném případě musel spis
obsahovat návod k obsluze měřícího zařízení.
Na č. l. 5 správního spisu se nachází ověřovací list použitého silničního laserového
rychloměru, který byl vydán Českým metrologickým institutem. Ve spise se nacházejí
také fotografie měřeného místa, záznam policisty a fotografie vozidla při měření včetně výstupu
z měřícího zařízení. Návod k obsluze přístroje byl doložen až jako reakce na žalobní argumenty
stěžovatele.
Zde lze poukázat na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se obdobnou
situací několikrát zabýval. Dokumenty založené ve spise v této věci je možno podle judikatury
považovat za podklady, které zpravidla postačují k vydání rozhodnutí, že se obviněný
dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (obdobně viz rozsudek
č. j. 3 As 9/2013 - 35, www.nssoud.cz). Další dokazování se vede jenom tehdy, pokud účastník
řízení zpochybní postup při měření či jiné skutečnosti. Teprve potom je třeba vyslechnout
příslušné policisty a zjišťovat, zda prováděli měření v souladu s návodem k obsluze
apod. (v dalších podrobnostech viz též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 3 As 9/2013, 3 As 29/2011, či 1 As 45/2013, přiměřeně viz též usnesení Ústavního soudu
ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. IV. ÚS 868/11).
V předmětné věci ovšem ve správním řízení nebyl konkrétní způsob měření nikterak
kvalifikovaně (ani jakkoliv jinak) zpochybněn. Proto správní orgány nemusely nutně založit
do spisu předmětný návod. Ostatně založení tohoto návodu do spisu by samo o sobě nemohlo
osvědčit, že k měření došlo v souladu s ním. Požadavek na automatické založení návodu
do přestupkového spisu ve všech případech tak zdejší soud považuje za formalistický.
Nejvyšší správní soud dospěl k již předestřenému závěru, že ani jeden z dvojice důvodů,
pro něž krajský soud napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
neobstojí. Proto musel kasační soud napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s. věta první před středníkem). V tomto řízení se krajský soud
vypořádá i s ostatními žalobními námitkami (v žalobě uvedenými pod č. 2, 3, 4, 5, 6 a 8),
které v předchozím řízení neposuzoval pro nadbytečnost.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu