ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.86.2013:44
sp. zn. 2 As 86/2013 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: I. P.,
zast. JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2,
proti žalovanému: České vysoké učení technické v Praze, se sídlem Technická 4, Praha 6,
proti rozhodnutí rektora žalovaného ze dne 4. 1. 2010, č. j. 0001/10/51921, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013,
č. j. 9 A 49/2010 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení
rozhodnutí rektora žalovaného ze dne 4. 1. 2010, č. j. 0001/10/51921, kterým byla zamítnuta
stěžovatelova žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana Fakulty strojní Českého vysokého
učení technického v Praze ze dne 3. 11. 2009, č. j. 4854/IP/2009-12922, a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím děkana bylo stěžovateli ukončeno studium
na Fakultě strojní Českého vysokého učení technického v Praze v bakalářském studijním
programu B 2341 Strojírenství. Rozhodnutí děkana vycházelo z toho, že stěžovatel
v akademickém roce 2008/2009 „nesplnil předměty“, které si opakovaně zapsal. Závěry
rozhodnutí děkana byly následně potvrzeny také rozhodnutím rektora. Ten ve svém rozhodnutí
uvedl, že stěžovatel jako student nesplnil požadavky podle studijního a zkušebního řádu.
Stěžovatel si zapsal dvakrát povinné předměty Projekt, Části a mechanismy strojů I, Části
a mechanismy strojů II a Mechanika II, ale ani při opakovaném zápisu tyto předměty úspěšně
nesplnil. Ze stejných východisek v odůvodnění napadeného rozsudku vychází i městský soud.
Stěžovatel v kasační stížnosti směřující proti tomuto rozsudku uplatňuje důvody
obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy vady řízení před správním orgánem i následně před soudem.
V kasační stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že jeho námitky odpovídají též důvodům kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ale vzhledem k tomu, že stěžovatel napadá rozsudek,
jímž bylo rozhodnuto o věci samé, nepřipadají uvedené důvody v úvahu.
Stěžovatel namítá, že soudní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Žaloba byla podána
počátkem roku 2010 a rozhodnuto o ní bylo až o tři a půl roku později. Soud řízení prodlužoval
tím, že se opakovaně dotazoval, zda stěžovatel požaduje jednání a při něm tlumočníka.
Při jednání samém se pak stěžovatel nemohl k věci ani vyjádřit, ačkoliv se k jednání dostavil
z velké dálky a investoval do letenek.
Dále stěžovatel uvádí, že absolvoval v Řecku školu technického zaměření se specializací
na elektrikáře. Poté jeden a půl roku pracoval v rodinném podniku orientovaném na konstrukce
a opravy výtahů. V roce 2001 se rozhodl studovat magisterský studijní program realizovaný
žalovaným, a to v anglickém jazyce a za úplatu. Studium bylo uskutečňováno na základě smlouvy
ze dne 4. 10. 2001. Když byl stěžovatel ve čtvrtém ročníku studia, bylo mu sděleno, že ve zvolené
specializaci nelze pokračovat, protože v anglickém jazyce není vypsána. Kdyby však stěžovatel
býval věděl, že nebude moci ve studiu pokračovat v anglickém jazyce, nikdy by býval neinvestoval
do studia tolik úsilí a peněz.
Městský soud se podle stěžovatele také nezabýval žalobním bodem poukazujícím
na to, že stěžovatel studoval na základě smlouvy o studiu, která byla uzavřena mezi
ním a žalovaným dne 4. 10. 2001. Tato smlouva nebyla nikdy vypovězena ani změněna. Smlouva
přitom zajišťovala stěžovateli, že bude studovat v anglickém jazyce, což nebylo dodrženo.
Nelze se tak ztotožnit s tvrzením soudu, že stěžovatel podcenil při studiu svou znalost češtiny,
neboť výuka v českém jazyce neměla být realizována.
Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že námitky stěžovatele
o tom, že nemohl pokračovat v magisterském studiu v anglickém jazyce, jsou irelevantní.
Žalobou napadené rozhodnutí se totiž týkalo ukončení studia v bakalářském studijním programu
v českém jazyce a v jiném oboru. Chtěl-li stěžovatel brojit proti ukončení studia v magisterském
studiu, měl tak učinit v roce 2006, kdy bylo toto studium ukončeno pro nesplnění požadavků.
Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší
soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Z přiloženého spisu plyne, že dne 9. 4. 2005 požádal stěžovatel děkana Fakulty strojní
Českého vysokého učení technického v Praze, aby byl zproštěn povinnosti platit poplatky
za studium uskutečňované v anglickém jazyce v magisterském studijním programu Power
Engineering. Žádost byla odůvodněna tím, že je pro něj obtížné shromáždit potřebný obnos.
Děkan na žádost odpověděl přípisem ze dne 14. 4. 2005, v němž uvedl, že studium v anglickém
jazyce je zpoplatněno ze zákona a poplatek nelze prominout. Zároveň děkan stěžovateli sdělil,
že studium v českém jazyce je pro něj jako pro občana Evropské unie bez poplatku, takže může
přestoupit z anglické studijní skupiny do české. Na základě toho podal stěžovatel dne 5. 10. 2005
žádost o přestup z anglické studijní skupiny do české. Následně bylo rozhodnutím
ze dne 16. 10. 2006, č. j. 4194/2006-12922, stěžovateli ukončeno uvedené studium,
neboť v akademickém roce 2005/2006 získal pouze 8 kreditů, ačkoliv měl povinnost získat
nejméně 30 kreditů. Navíc stěžovatel nedokázal úspěšně zakončit předmět Numerická
matematika, který měl opakovaně zapsán. Proti tomuto rozhodnutí nepodal stěžovatel opravný
prostředek.
Následně se stěžovatel přihlásil dne 11. 6. 2007 do bakalářského studijního programu
Strojírenství, který byl realizován žalovaným v českém jazyce. Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 4291/NN/2007-12922, byl stěžovatel ke studiu tohoto studijního programu přijat.
Ze studijních výsledků stěžovatele vyplývá, že mu řada předmětů byla uznána z dřívějšího studia,
některé jiné pak splnil. Přestože bylo studium vedeno v českém jazyce, umožnil žalovaný
stěžovateli několik předmětů studovat v anglickém jazyce. Stěžovatel ovšem shora uvedené
předměty Projekt, Části a mechanismy strojů I, Části a mechanismy strojů II a Mechanika II
nesplnil ani při opakovaném zápisu. Proto mu bylo studium ukončeno podle §56 odst. 1 písm. b)
zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon
o vysokých školách) a podle čl. 9 odst. 3, čl. 12 odst. 3, čl. 13 odst. 5 Studijního a zkušebního
řádu pro studenty ČVUT v Praze (dále též „SZŘ“).
Podle §56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách se studium ukončuje,
nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního
řádu. Podle čl. 9 odst. 3 SZŘ předměty, které student úspěšně neukončil, si může zapsat podruhé.
Každý předmět si může student zapsat nejvýše dvakrát. Podle čl. 12 odst. 3, čl. 13 odst. 5 SZŘ
platí, že nesloží-li student zápočet či zkoušku při druhém zapsání povinného či povinně
volitelného předmětu, bude mu studium ukončeno. Povinnost studenta dodržovat vnitřní
předpisy vysoké školy a jejích součástí plyne z §63 zákona o vysokých školách. Podle
tohoto ustanovení také studijní povinnosti studenta vyplývají ze studijního programu a studijního
a zkušebního řádu.
Zdejší soud upozorňuje na skutečnost, že stěžovatel v kasační stížnosti nikterak
nepolemizuje s tím, že uvedené předměty ani po opakovaném zápise nesložil. Soudu
proto nezbývá než konstatovat, že důvody pro ukončení studia podle §56 odst. 1 písm. b)
zákona o vysokých školách ve spojení se SZŘ byly dány.
Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelem uplatňovaná smlouva o studiu z roku 2001,
kterou stěžovatel přiložil k žalobě. Tato smlouva ve svém čl. 2 poukazuje na to, že veškeré
studijní otázky se řídí příslušnými zákony a vnitřními předpisy školy. Smlouva tyto záležitosti
nikterak sama neupravuje a zabývá se pouze výší poplatku za studium v cizím jazyce
a způsobem jeho úhrady. Smlouva v žádném případě nemůže nikterak vyloučit z aplikace
kogentní ustanovení zákona o vysokých školách, které se týká ukončování studia. Jinými slovy
řečeno: nesplnění studijních požadavků dle zákona o vysokých školách a SZŘ neznamená,
že by mělo být ze smlouvy i nadále plněno. Navíc se předmětná smlouva výslovně týká studia
v magisterském studijním programu v anglickém jazyce (čl. 1), přičemž v projednávané věci
jde o ukončení studia v bakalářském studijním programu v českém jazyce. Jde tedy o jiné
studium, a proto je třeba souhlasit s městským soudem, který vyšel z toho, že předmětná smlouva
není pro daný případ relevantní. Městský soud tak nepochybil, pokud uvedenou smlouvu
z hlediska projednávané věci nevzal v potaz.
Vnitřní motivace studenta či jiné okolnosti toho, proč student začal studovat předmětný
studijní program, nejsou rozhodné z hlediska důvodů, které zákon o vysokých školách stanoví
pro ukončení studia dle §56 zákona o vysokých školách. Ze spisu navíc, jak shora uvedeno,
vyplynulo, že stěžovatel podal přihlášku ke studiu v předmětném studijním programu z vlastní
vůle a nebyl do tohoto programu jednostranně převeden některým z orgánů žalovaného.
Studium v předchozím magisterském studijním programu, které bylo realizováno nejprve
v anglickém a posléze na vlastní žádost stěžovatele v českém jazyce, bylo ukončeno nadepsaným
rozhodnutím ze dne 16. 10. 2006. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel nebrojil žádnými
opravnými prostředky, natož žalobou. Nelze proto akceptovat jeho námitky, jimiž polemizuje
s ukončením studia v angličtině. Meze přezkumu v nynějším případě jsou totiž dány žalobou,
jíž stěžovatel napadl rozhodnutí rektora žalovaného o ukončení studia v bakalářském studijním
programu, který byl vyučován v českém jazyce. Mezi náležitosti žaloby patří podle §71 odst. 1
písm. a), d) s. ř. s. mj. označení napadeného rozhodnutí a žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné. Žalobní body se musejí vztahovat k napadenému rozhodnutí, nikoliv k rozhodnutí
jinému, jak zčásti učinil stěžovatel v dané věci. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 12. 2009, č. j. 6 A 72/2001 - 75, www.nssoud.cz, žalobní body je nutno vymezit ve
lhůtě pro podání žaloby, přičemž takto vymezenými žalobními body je soud vázán a v jejich
mezích přezkoumává napadené výroky rozhodnutí (§75 odst. 2 s. ř. s.).
Pokud snad stěžovatel tvrdí, že byla ze strany žalovaného porušena smluvní povinnost,
může to případně namítat v občanském soudním řízení, nikoliv v rámci správního soudnictví,
které je povoláno k ochraně veřejných subjektivních práv (§2 s. ř. s.). Zdejší soud, stejně
jako městský soud, tak mohl posuzovat jedině skutečnost, zda bylo stěžovatelovo studium
v bakalářském studijním programu Strojírenství ukončeno v souladu s §56 odst. 1 písm. b)
zákona o vysokých školách, tedy zda student nesplnil požadavky plynoucí ze SZŘ. Jak je uvedeno
shora, tuto skutečnost stěžovatel žádným způsobem nezpochybnil. Ba naopak v řízení
před městským soudem v průběhu jednání výslovně uvedl, že opakovaně zapsané předměty
skutečně neabsolvoval.
Důvodem, který by měl vést ke zrušení napadeného rozsudku, není ani skutečnost,
že řízení před městským soudem trvalo tři a půl roku. Žaloba byla podána dne 24. 2. 2010, soud
rozhodl dne 25. 9. 2013. Je pochopitelné, že stěžovatel toto řízení vnímá jako příliš dlouhé,
nicméně délka řízení sama o sobě není důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatel
měl možnost v řízení před městským soudem využít prostředků, které mu poskytuje zákon
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších
zákonů (zákon o soudech a soudcích). Stěžovatel ale nepodal ani návrh na určení lhůty
k provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích) ani stížnost na průtahy
dle §164 a násl. zákona o soudech a soudcích.
Konečně se kasační soud neztotožnil ani s námitkami směřujícími proti
tomu, že stěžovateli nebyl dán prostor pro vyjádření během jednání. Z obsahu soudního spisu
plyne, že stěžovatel prostřednictvím svého zástupce dle §51 odst. 1 s. ř. s. trval na jednání soudu
a požádal o tlumočníka s ohledem na to, že neovládá český jazyk (i z této skutečnosti pak plyne,
že má opodstatnění závěr městského soudu ohledně toho, že stěžovatel přecenil své síly,
pokud studoval v českém jazyce). Na jednání, které se konalo dne 25. 9. 2013, byl přítomen
stěžovatel, jeho zástupce a k dispozici byl také tlumočník z jazyka řeckého. Během jednání
byl konstatován obsah spisu a stěžovatel měl možnost se k němu vyjádřit. Při jednání bylo rovněž
stěžovateli několikrát uděleno slovo. Z napadeného rozsudku je také dostatečně zřejmé,
proč městský soud nepřihlédl ke smlouvě o studiu ze dne 3. 10. 2001, která tvoří přílohu žaloby.
V daném případě tedy nebyly naplněny stručně namítané kasační důvody a zdejší soud
neshledal ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet
mimo uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Ze všech shora vyložených důvodů zdejší
soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji výrokem I. zamítl (§110 odst. 1 in fine
s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1
věty první s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu