ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.91.2014:36
sp. zn. 2 As 91/2014 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. M., zastoupen
JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 1568/23, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: T. Mu., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2010,
č. j. S-MHMP 495102/2010/OST/No, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 A 225/2010 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá přezkoumání a zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 8. 2010, č. j. S-MHMP 495102/2010/OST/No (dále též „napadené
rozhodnutí“), jímž bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské
části Praha 6 (dále též „stavební úřad“ nebo „správní orgán prvního stupně“), ze dne 24. 3. 2010,
č. j. MCP6 017683/2010 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla umístěna
na pozemku č. par. 731 k. ú. Nebušice stavba rodinného domu o dvou bytových jednotkách
a zamítnuta žádost o povolení výjimky z ustanovení článku 8 odst. 4 vyhlášky č. 26/1999 Sb.
hlavního města Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze
(dále jen „vyhláška č. 26/1999“). Změna rozhodnutí spočívala v tom, že se ve výroku
III. prvostupňového rozhodnutí v podmínce č. 7 doplňuje za slova „min. 3,0 m od hranice
sousedního pozemku parc. č. 730/1“ text „přičemž vzdálenost vnějšího okraje střechy od této
hranice nesmí být menší než 2 m.“ V ostatním bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
Městský soud žalobu zamítl, protože neshledal námitky stěžovatele důvodnými.
Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, městský soud zjistil,
že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelně zabýval
otázkou souladu umístění navrhované stavby s urbanistickým a architektonickým charakterem
prostředí a požadavkem na zachování pohody bydlení, přičemž pokud odkázal na závěry
prvostupňového rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil, nebylo lze jeho postupu ničeho vytknout.
Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je seznatelné na základě jakých skutečností a úvah
stavební úřad dospěl k závěru o souladu navrhované stavby s charakterem prostředí i požadavky
na pohodu bydlení, přičemž tento závěr má oporu ve spisovém materiálu. Pokud šlo o otázku
narušení pohody bydlení možným zastíněním nemovitosti stěžovatele, naznal městský soud,
že ze spisového materiálu vyplývá, že součástí projednané dokumentace byl též odborný posudek
zastínění stěžovatelova domu, z něhož plyne, že plánovaná stavba nebude zastiňovat stěžovatelův
dům způsobem odporujícím platné ČSN. Městský soud tak uzavřel, že se stěžovatelem sice
lze souhlasit, že i při splnění limitů stanovených právními předpisy může dojít ke snížení pohody
bydlení, nicméně, sám tento fakt ještě nutně neznamená rozpor takové stavby s právními
předpisy a je právě účelem územního řízení posouzení přípustnosti míry takového snížení.
Městský soud vzhledem k uvedenému ve věci neshledal stěžovatelem uváděné porušení
ustanovení vyhlášky č. 26/1999, vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání
území (dále jen „vyhláška č. 501/2006“), ani zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování
a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatel předně namítá, že ani prvostupňový orgán, ani žalovaný se v zásadě
nevypořádali s jeho stěžejními námitkami týkajícími se nesouladu umisťované stavby
s urbanisticko-architektonickými podmínkami prostředí. Žalovaný totiž posuzoval objem
a umístění stavby toliko ve vztahu k pozemku, na němž je stavba umisťována, a nikoliv
již ve vztahu k charakteru prostředí, okolních pozemků a okolní zástavby, tj. též ve vztahu
k domu a pozemku stěžovatele. Tvrzení žalovaného, že „hmota stavby nevybočuje z měřítka
okolních staveb a celková velikost hmoty je navržena úměrně k okolní zástavbě i k celkové
velikosti zastavovaných pozemků“, je nejenom obecné a nepřezkoumatelné, ale navíc nepravdivé.
Z rozhodnutí žalovaného neplyne, jak dospěl k závěru, že umístění domu (dvojdomu) o délce
25 m v minimálně přípustné blízkosti hranice pozemku, navíc výrazně vyvýšeného oproti
pozemku stěžovatele, odpovídá požadavkům na zachování kvality prostředí a konkrétním
podmínkám v daném území. S ohledem na uvedené se stěžovatel domnívá, že je rozhodnutí
žalovaného nepřezkoumatelné, protože z odůvodnění této námitky není zřejmé, z jakého
relevantního důvodu ji shledal žalovaný nedůvodnou. Pokud tedy městský soud uvedené vady
neodstranil, zatížil jimi i svůj rozsudek.
Další námitkou stěžovatel poukazuje na rozpor umisťované stavby
s urbanisticko-architektonickými podmínkami prostředí, tj. rozpor zejm. s čl. 4 odst. 1 a čl. 13
odst. 1 vyhlášky č. 26/1999, dále s §20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a s §76 odst. 2
ve spojení s §90 stavebního zákona. Stěžovatel je toho názoru, že stavba nerespektuje charakter
prostředí, do něhož je umisťována, a má za to, že poměry v území neumožňují umístění
tak rozsáhlé stavby na předmětném pozemku, neboť by to způsobilo „utopení“ a podstatné
zastínění domu a zahrady stěžovatele a tím i narušení pohody bydlení v jeho domě.
Stěžovatel dále upozorňuje na skutečnost, že závěr žalovaného aprobovaný městským
soudem, že stavba je v souladu s vyhláškou č. 26/1999, byl vyvrácen samotným žalovaným
v rozhodnutí ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. S-MHMP 24151/2012/OST/Vr/Ja, vydaným ke stejné
stavbě, v němž uvedl, že stavba je v rozporu s čl. 50 odst. 11 uvedené vyhlášky, podle něhož
lze na pozemku rodinného domu realizovat pouze jednu stavbu pro bydlení – na jednom
pozemku tedy nelze postavit dva rodinné domy. V daném případě je sice stavba formálně
označena jako rodinný dům se dvěma bytovými jednotkami, avšak reálně se jedná o dva rodinné
domy. Není tedy pravdivé tvrzení žalovaného, že umístění a hmota stavby je přizpůsobena
daným územně technickým podmínkám pozemku. Ostatně i v rozsudku městského soudu
je výslovně uvedeno, že úřad považoval za neakceptovatelné umístění dvojdomu, přičemž
je v zásadě umisťován právě dvojdům. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje též na nesouhlasné
vyjádření Městské části Praha – Nebušice s umístěním stavby ze dne 13. 7. 2009, č. j. 622/09.
Stěžovatel uzavírá, že je-li umístěna stavba, která se vymyká charakteru dané lokality
a narušuje jej, je toto důvodem, pro který má soud napadené rozhodnutí zrušit. S ohledem
na uvedené navrhuje stěžovatel rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje důvody kasační
stížnosti za účelové, neboť městský soud se vyčerpávajícím způsobem zabýval všemi
stěžovatelovými námitkami. Navrhuje proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem. V daném případě je tak kasační stížnost přípustná. Nejsou však
přípustné všechny uplatněné kasační námitky. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. se kasační stížnost
nemůže přípustně opírat o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V daném případě se jedná
o argumentaci, kterou stěžovatel prvně uplatnil až v kasační stížnosti; konkrétně že navrhovaná
stavba je v rozporu s čl. 50 odst. 11 vyhlášky č. 26/1999, když závěr žalovaného ohledně souladu
umísťované stavby s uvedenou vyhláškou byl vyvrácen samotným žalovaným v rozhodnutí
ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. S-MHMP 24151/2012/OST/Vr/Ja, vydaným ke stejné stavbě.
Poněvadž stěžovateli nic nebránilo uplatnit námitku nesouladu stavby s čl. 50 odst. 11 vyhlášky
č. 26/1999 již v řízení před městským soudem, nelze se v kasačním řízení touto námitkou věcně
zabývat. V této souvislosti nutno stěžovatele upozornit také na skutečnost, že přezkoumání
napadeného správního rozhodnutí v řízení před správním soudem se váže ke skutkovému
a právnímu stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. §75 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud tedy až následně, po vydání správního rozhodnutí, došlo ve věci k dalšímu vývoji, jako
v tomto případě k vydání rozhodnutí o nesouladu stavby s čl. 50 odst. 11 předmětné vyhlášky,
není tato skutečnost pro projednávanou věc relevantní a městský soud se jí nemohl zabývat.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Předně nutno uvést, že ačkoli stěžovatel obecně považuje napadený rozsudek
za nesprávný, když proti němu brojí kasační stížností, v konečném důsledku však v kasační
stížnosti pouze opakuje stejné výhrady proti postupu správních orgánů, které uplatnil již v žalobě.
To vše bez toho, že by jakkoli konkrétně polemizoval s hodnotícími závěry městského soudu.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 31. 5. 2004, č. j. 3 Azs 43/2003 – 48 judikoval,
že „[k]asační stížnost jako mimořádný opravný prostředek je podle ustanovení §103 s. ř. s. koncipována
na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský soud, který jeho věc projednával a rozhodl,
ve svém rozhodnutí pochybil. (…) V kasační stížnosti (…) je především třeba, aby stěžovatel uvedl,
v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spatřuje. Omezí-li se však stěžovatel v kasační stížnosti pouze na výtky
směřující proti rozhodnutí správního orgánu, aniž by jakkoli zpochybnil rozhodnutí soudu (…) a argumentačně
podložil, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spočívá, nelze než konstatovat nedůvodnost takové kasační
stížnosti, neboť výtky v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí soudu“ (obdobně srov. například rozsudek
zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 Afs 53/2005 – 59). Kasační stížnost je opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu (§102 s. ř. s.)
a důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tedy musí vztahovat právě
k tomuto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se tak může uplatněnými kasačními námitkami
zabývat toliko v rovině obecné; z hlediska rozsahu přezkumu se proto zdejší soud může vyjádřit
prakticky jen k tomu, zda jsou odpovídající závěry městského soudu přezkoumatelné, vnitřně
konzistentní a v souladu s principy obecné a právní logiky.
Stěžovatel tedy, stejně jako v žalobě, namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
z důvodu, že se žalovaný nezabýval námitkami stěžovatele týkajícími se nesouladu umisťované
stavby s urbanisticko-architektonickými podmínkami prostředí, resp. že z odůvodnění není
zřejmé, proč je žalovaný neshledal důvodnými, a dále pak nesprávnost napadeného rozhodnutí
proto, že umisťovaná stavba je dle názoru stěžovatele v rozporu s urbanisticko-architektonickými
podmínkami prostředí.
S námitkou nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí se již vypořádal městský soud,
přičemž ji shledal nedůvodnou. Nejvyšší správní soud sdílí názor městského soudu
a v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění, neboť z rozhodnutí jak prvostupňového
orgánu, tak žalovaného je zřejmé, že se tyto orgány zabývaly urbanisticko-architektonickými
podmínkami prostředí i otázkou možného narušení pohody bydlení stěžovatele.
Z prvostupňového rozhodnutí plyne, že stavební úřad posoudil vzhled a umístění rodinného
domu jako přijatelné a reagující na územně technické podmínky svažitého pozemku.
Z uvedeného rozhodnutí je zřejmé, jak ostatně uvádí rovněž stěžovatel, že stavební úřad shledal,
že zahloubení prvního nadzemního podlaží pod úroveň terénu by bylo sice vhodné s ohledem
na níže položený sousední pozemek, došlo by ale k vytvoření druhého podzemního podlaží
a rodinný dům smí mít toliko jedno podzemní podlaží. Navržené umístění a hmota stavby
je tak přizpůsobena daným podmínkám, tedy je navržena úměrně k okolní zástavbě i k celkové
velikosti zastavovaných pozemků. Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval, že stavební úřad
provedl dne 9. 6. 2009 místní šetření, posoudil vzhled a umístění navrhované stavby rodinného
domu, posoudil hmotové a funkční využití umisťované stavby v souvislosti se stávající zástavbou
a dospěl k závěru o přijatelnosti navrženého umístění, přičemž odkázal v podrobnostech
na prvostupňové rozhodnutí. Správní orgány se tak neomezily na pouhé konstatování souladu
navrhované stavby s urbanisticko-architektonickými podmínkami prostředí, nýbrž je řádně
posoudily a z jejich úvah je zřejmé, proč považovaly navrhovanou stavbu za přijatelnou. Pouhý
nesouhlas stěžovatele se závěry správních orgánů není důvodem, aby byla jejich rozhodnutí
považována za nepřezkoumatelná. První stěžovatelova námitka proto není důvodná.
Pokud jde o další námitku, ta se již týká samotného posouzení skutkového stavu věci.
Stěžovatel nesouhlasí se správními orgány, že navrhovanou stavbu lze umístit tak, jak bylo
rozhodnuto, neboť takové umístění je v rozporu s urbanisticko-architektonickými podmínkami
prostředí. Stejnou námitku stěžovatel uplatnil již v řízení před městským soudem a také
v územním řízení. Stěžovatel namítá konkrétně rozpor s čl. 4 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 vyhlášky
č. 26/1999, §20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a §90 stavebního zákona.
Podle čl. 4 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 platí, že „[p]ři umísťování staveb a jejich začleňování
do území musí být respektována omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy a předpokládaný
rozvoj území, vyjádřený v územně plánovací dokumentaci, popřípadě v územně plánovacích podkladech. Umístění
staveb a míra zastavění pozemku musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí
a požadavkům na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí. Umístěním stavby a jejím následným
provozem nesmí být nad přípustnou míru obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí a ohrožována bezpečnost
a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích a na dráhách.“
Podle čl. 13 odst. 1 stejné vyhlášky platí, že „[a]rchitektonické ztvárnění, dispoziční, konstrukční
a materiálové řešení staveb musí být v souladu s jejich významem a umístěním a s požadavky na jejich užívání
a životnost. U staveb umísťovaných do prostředí již existující zástavby musí urbanistické a architektonické řešení
vhodným způsobem reagovat na charakter a strukturu této zástavby.“
Ust. §20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., jenž upravuje požadavky na vymezování
pozemků a umisťování staveb na nich, uvádí, že „[v] souladu s cíli a úkoly územního plánování
a s ohledem na souvislosti a charakter území je obecným požadavkem takové vymezování pozemků, stanovování
podmínek jejich využívání a umisťování staveb na nich, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území.“
Podle §76 odst. 2 stavebního zákona „[k]aždý, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí nebo
územního souhlasu, je povinen dbát požadavků uvedených v §90 a být šetrný k zájmům vlastníků sousedních
pozemků a staveb (…).“ Podle §90 stejného zákona se v územním řízení posuzuje, zda je záměr
žadatele v souladu „s vydanou územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, zejména
s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, (…)“
Ze spisového materiálu plyne, že se správní orgány zabývaly podmínkami prostředí
a dospěly k závěru, že umístění stavby je vzhledem k těmto podmínkám přijatelné. V územním
řízení správní orgány v souladu s ustanovením §90 stavebního zákona posoudily soulad záměru
s územně plánovací dokumentací a také s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem
území a s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území [§90 písm.
b) stavebního řádu]. Podle schváleného územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy je stavba
umisťována do území typu „OB – čistě obytné,“ která je definována jako území sloužící pro bydlení.
Jak již bylo uvedeno výše, stavební úřad si byl při posuzování začlenění stavby do území vědom
omezení plynoucích z velikosti a tvaru pozemku a zejména, že se pozemek nachází mezi stávající
zástavbou rodinných domů ve svažitém terénu a že by bylo vhodné zahloubení prvního
nadzemního podlaží pod úroveň terénu, nicméně toto řešení bylo shledáno nevhodným,
protože rodinný dům smí mít podle platných právních předpisů pouze jedno podzemní podlaží
[viz §2 písm. a) bod 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb.]. I s ohledem na uvedené omezení tak stavební
úřad usoudil, že stavba je přizpůsobena daným územně technickým podmínkám pozemku.
Stavební úřad dále uvedl, proč má za to, že stavba vyhovuje obecným technickým požadavkům
na výstavbu v hlavním městě Praze, jak je stanoví vyhláška č. 26/1999. Bylo mj. zjištěno,
že stavba splňuje odstupy podle čl. 8 odst. 3 a 4 uvedené vyhlášky, zastavěná plocha nepřesáhne
30 % plochy pozemku, jak to požaduje čl. 50 odst. 12 písm. a) stejné vyhlášky, záměr je v souladu
s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu a byl souhlasně projednán
s dotčenými orgány. Stavební úřad proto stavbu umístil a stanovil podmínky pro její umístění
a její projektovou přípravu. Žalovaný i městský soud se s takovým postupem ztotožnili.
Nejvyšší správní soud předesílá, že uvedené hodnocení
mj. architektonicko-urbanistických hodnot prostředí je především odbornou úvahou vycházející
z určitých obecných kritérií. Stavební úřad na základě odborných znalostí posuzuje kompatibilitu
realizace navrhované stavby s urbanisticko-architektonickými hodnotami v území, a to současně
s ostatními podmínkami rozhodnými pro povolení umístění stavby. Toto odborné uvážení
správního orgánu nemůže správní soud v žádném stadiu řízení nahradit uvážením vlastním,
nýbrž vůči němu postupuje obdobně jako vůči správnímu uvážení; tedy posuzuje, zda nebyly
překročeny jeho zákonem stanovené meze či zda nedošlo k jeho zneužití (§78 odst. 1 s. ř. s.). Jak
již bylo zdejším soudem uvedeno např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 – 46,
publ. pod č. 416/2004 Sb. NSS, „[ú]kolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové
kompetenci ani nahradit správní uvážení soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném
rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav,
a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených
zákonem.“
K předmětné námitce tak nutno konstatovat, že stěžovatel míří do samotné podstaty
odborné úvahy, kterou bez jiného odborného podkladu nemůže Nejvyšší správní soud jakkoliv
posuzovat či nahrazovat, pokud tato úvaha byla úplná a podložená skutkovými zjištěními.
Stěžovatel v žalobě i kasační stížnosti navíc uplatňuje stejné námitky jako v územním řízení,
se kterými se stavební úřad řádně vypořádal. Stěžovatel své argumenty oproti uplatněným
námitkám nijak konkrétněji nerozvádí, pouze nesouhlasí se závěrem stavebního úřadu
o přijatelnosti umístění navrhované stavby s ohledem na podmínky prostředí. Nejvyšší správní
soud proto posoudil úvahy provedené správními orgány a dospěl k závěru, že správní orgány
dostatečně zjistily skutkový stav věci, a to i ve vztahu k urbanisticko-architektonickým
podmínkám, a s těmi to zjištěními se řádně vypořádaly. Stavební úřad, potažmo žalovaný, řádně
odůvodnili, proč považovali navrhovanou stavbu za souladnou s podmínkami v území, přičemž
se řádně vypořádali se všemi stěžovatelovými námitkami. Nelze souhlasit se stěžovatelem,
že správní orgány posuzovaly tyto podmínky toliko ve vztahu k pozemku, na kterém
má být navrhovaná stavba umístěna, protože ze spisového materiálu je zřejmé, že po provedeném
místním šetření hodnotily také stávající zástavbu a sousední pozemky – zjištěn byl nejednotný
architektonický výraz, do úvahy vzaly svažitý terén pozemku, byl vypracován odborný posudek
zastínění vztahující se k rodinnému domu stěžovatele, ze kterého plyne, že plánovaná stavba
nebude zastiňovat stěžovatelův dům způsobem odporujícím platné ČSN apod. Na tomto místě
lze odkázat na závěr městského soudu, že i při splnění limitů stanovených právními předpisy
může dojít ke snížení pohody bydlení, nicméně pouze tato skutečnost nemůže být sama o sobě
důvodem pro zamítnutí návrhu na umístění stavby. V zásadě každá nová stavba s sebou nese
možné negativní vlivy a je právě účelem územního řízení posoudit přípustnou míru těchto
negativních vlivů a stanovit, zda je umístění navrhované stavby možné či nikoli.
V nyní projednávané věci bylo s ohledem na zjištěný skutkový stav v území správními orgány
shledáno, že umístění předmětné stavby je v souladu s požadavky právních předpisů
a je přijatelné také vzhledem k podmínkám v území. Rozhodnutí správního orgánu bylo řádně
a logicky zdůvodněno, má oporu ve spisu a bylo přijato v řízení, v němž byla respektována
procesní práva jeho účastníků. Ani tato námitka není proto důvodná.
Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele
důvodnou a nezbylo mu než ji rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.)
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává. Osoba zúčastněná na řízení nepožadovala náhradu nákladů řízení,
soud jí neuložil žádné plnění povinnosti (§60 odst. 5 s. ř. s.), a proto jí rovněž náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu