ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.108.2014:19
sp. zn. 2 Azs 108/2014 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje
JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce:
J. Z., zastoupen Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou se sídlem náměstí I. P. Pavlova 3,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2013, sp. zn. OAM-852/VL-07-HA08-2008,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014,
č. j. 4 Az 12/2013 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného
[1] Rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 4 Az 12/2013 - 31, zamítl Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) žalobu podanou žalobcem proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2013,
sp. zn. OAM-852/VL-07-HA08-2008. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se žalobci
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších (dále jen
„zákon o azylu“) neuděluje, neboť v jeho případě nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů
pro její udělení.
[2] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku neshledal, že by žalovaný pochybil,
když dospěl k závěru, že v případě žalobce nebyl naplněn žádný z azylově relevantních důvodů
podle zákona o azylu. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. V souvislosti s namítaným
porušením především §14 zákona o azylu neshledal ani vybočení z mezí správního uvážení,
pokud žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce nejsou dány důvody hodné zvláštního
zřetele pro udělení azylu z humanitárních důvodů.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného k ní
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatňuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti především namítá,
že se městský soud nezabýval tím, zda žalovaný postupoval v řízení v souladu s platnými
právními předpisy a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci (dle §3 správního řádu).
Žalovaný řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky zejména dle §14 zákona o azylu, tedy
podmínky pro udělení humanitárního azylu.
[4] Stěžovatel uvádí, že ve svých podáních zcela jednoznačně popsal svoji situaci i důvody
a způsob opuštění země původu. Právě tíživá situace žalobce [pakliže nebyl v řízení zjištěn důvod
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. b) zák. o azylu], měla být posouzena ze strany
žalovaného a následně městským soudem jako okolnost hodná zvláštního zřetele. Pokud jde
o posouzení důvodů dle §14 zákona o azylu, má stěžovatel za to, že v jeho případě jsou naplněny
zvlášť závažné okolnosti, které lze podřadit právě pod institut humanitárního azylu, zejména jeho
dlouhodobý pobyt na území České republiky a jeho integrace do společnosti v České republice
a dále pak skutečnost, že syn stěžovatele je českým státním občanem.
[5] Stěžovatel poukazuje na čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (sdělení Federálního
ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), který výslovně uvádí, že „státy, které jsou smluvní
stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady
na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je
potřebné v zájmu dítěte.“ Na základě tohoto článku se stěžovatel domnívá, že v případě neudělení
mezinárodní ochrany by se jednalo o porušení zájmu dítěte ve smyslu čl. 9 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte. Zároveň žádá, aby soud při svém rozhodování přihlédl i k čl. 3 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte, podle kterého „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající
se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo
zákonodárnými orgány.“
[6] Stěžovatel závěrem namítá, že se městský soud nezabýval řádně tím, zda žalovaný
nepřekročil meze správního uvážení při výkladu toho, co jsou humanitární důvody. Toto uvážení
nemůže být ani příliš široké, ani příliš zužující. Je zřejmé, že smyslem zákona o azylu je posoudit
individuálně každou situaci žadatele. Právě proto, že v §14 zákona o azylu není výčet
humanitárních důvodů, ale jejich konkretizace je ponechána na uvážení orgánu, je nutné soudně
přezkoumat meze tohoto uvážení.
[7] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Plně se ztotožňuje s rozhodnutím městského soudu, který závěr žalovaného
o neudělení výjimečného typu azylu podle §14 zákona o azylu v rámci zákonných mezí
přezkoumal a žádné pochybení při rozhodování věci neshledal. K argumentaci v kasační stížnosti,
tj. že u stěžovatele jsou naplněny důvody hodné zvláštního zřetele, žalovaný upřesňuje,
že dlouhodobý pobyt stěžovatele na území České republiky (který by měl být dle stěžovatele vzat
v úvahu) byl pobyt nelegální (v roce 2002 stěžovatel nelegálně přicestoval na území České
republiky a setrval zde vědomě v této situaci až do podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
v roce 2008, podané až po udělení správního vyhoštění), což může jen stěží představovat
skutečnost předpokládanou §14 zákona o azylu. Dále stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje
na svou integraci do společnosti v České republice, o níž však nesvědčí dlouhodobý neoprávněný
pobyt stěžovatele v ČR, výkon práce bez povolení a uložení správního vyhoštění z území České
republiky k tomu příslušným orgánem (vyhoštění uloženo na dobu 8 let po zohlednění závažnosti
protiprávního jednání stěžovatele a naplnění vícero zákonných důvodů, mj. též účelově uznání
otcovství k N. M.), včetně zařazení do evidence nežádoucích osob. Ani následné uzavření
manželství s občankou Číny nemůže představovat výjimečný důvod hodný zvláštního zřetele
ve smyslu §14 zákona o azylu, i s přihlédnutím k tomu, že její nezletilé dítě, jehož stěžovatel není
otcem, je občanem České republiky. Stěžovatel měl v případě snahy o legalizaci pobytu
v důsledku pobytu rodinných příslušníků efektivněji využít zákona č. 326/1999 Sb. ‚ o pobytu
cizinců na území České republiky, neboť úprava takového pobytu spadá právě do kompetence
tohoto zákona. Selhání cizince ve využití obecně dostupných institutů zákona o pobytu cizinců
nelze účinně řešit prostřednictvím zákona o azylu a nárokovat si z těchto důvodů mezinárodní
ochranu.
[9] Kasační stížnost neobsahuje žádnou právní či skutkovou argumentaci ve vztahu
ke konkrétním závěrům učiněným soudem ohledně případu stěžovatele a omezuje se toliko
na opakování rodinné situace stěžovatele a obecné poukazy na Úmluvu o právech dítěte, k těmto
skutečnostem se však soud dostatečně vyslovil. Kasační stížnost nijak neuvádí, v čem a pro jaké
konkrétní důvody s odůvodněným závěrem soudu ve věci stěžovatele nesouhlasí.
[10] Všechny v kasační stížnosti zmiňované skutečnosti pak byly ve správním řízení zjištěny,
což je zřejmé ze shromážděného spisového materiálu, bližší konkretizaci stížního důvodu podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost neobsahuje. Správní orgán má také za to, že ve věci
není naplněn ani stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rozsudek soudu není
nesrozumitelný ani nepřezkoumatelný z jiných důvodů.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti ve smyslu
ustanovení §104 s. ř. s. zabýval námitkou stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu.
[12] Stěžovatel v obecné rovině namítá, že se městský soud nezabýval řádně tím, zda žalovaný
nepřekročil meze správního uvážení při výkladu toho, co jsou humanitární důvody. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že z rozsudku je zřejmé, že se městský soud touto otázkou podrobně
zabýval na str. 6 a shledal, že žalovaný z mezí správního uvážení nevybočil. Městský soud stejně
jako žalovaný dospěl k závěru, že v případě stěžovatele nebyl dán důvod hodný zvláštního
zřetele. Rozsudek městského soudu proto netrpí z tohoto hlediska nepřezkoumatelností.
[13] Dále stěžovatel obecně namítá, že se městský soud nezabýval tím, zda žalovaný
postupoval v řízení v souladu s platnými právními předpisy, a vycházel tak ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Tuto námitku však stěžovatel nikterak nekonkretizuje, a tak Nejvyšší
správní soud pouze obecně uvádí, že z rozsudku je patrné, že se městský soud souladem postupu
žalovaného se zákonem zabýval a skutkový stav pokládal za spolehlivě zjištěný; konkrétně
na str. 6 rozsudku městský soud uvádí, že „neshledal, že by žalovaný postupoval v rozporu se zákonem
při posuzování žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nelze také přisvědčit žalobci v tom,
že by správní orgán nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci“. Ani v této námitce tedy nelze přisvědčit
stěžovateli.
[14] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti
a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např.
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), na jehož odůvodnění na tomto
místě pro stručnost odkazuje.
[15] Stěžovatel ve své kasační stížnosti především namítá nesprávné posouzení otázky udělení
azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
[16] Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55,
uvedl, že [s]mysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
,nehumánní‘ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“
[17] Dále v této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72,
publikován pod číslem 375/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48), z níž vyplývá, že při rozhodování ve věci udělení humanitárního azylu
má správní orgán velmi široký prostor pro správní uvážení. Správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem.
[18] V nyní posuzované věci žalovaný uvedl, že se zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou
situací stěžovatele a dále přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu; v případě stěžovatele však
neshledal žádný důvod hodný zvláštního zřetele.
[18] Stěžovatel namítá, že důvodem hodného zvláštního zřetele je jeho rodinná situace,
konkrétně společné soužití s manželkou a jejím dítětem, občanem České republiky, na území
České republiky. Nejvyšší správní soud se již danou otázkou ve své judikatuře zabýval. „V těchto
případech Nejvyšší správní soud vyslovil stanovisko, že snaha o společné soužití s partnerem, případně s nezletilým
dítětem jsou zcela jistě důvody pochopitelné, avšak nikoliv natolik závažné a naléhavé, aby bez přistoupení dalších
okolností mohly být vnímány jako výjimečné, tedy zvláštního zřetele hodné ve smyslu §14 zákona o azylu
upravujícího udělení humanitárního azylu“ (srov. např. rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60,
rozsudek ze dne 21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 47/2003 - 52, rozsudek ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 127/2005 - 58, usnesení ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 4/2008 – 54).
[19] Nadto stěžovatel poukazuje na svůj dlouhodobý pobyt na území České republiky,
na základě něhož se měl integrovat do společnosti v České republice. K tomu lze uvést,
že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již několikrát uvedl, že „samotná míra integrace stěžovatele
v České republice a existence zázemí na území České republiky není důvodem, který by zpravidla měl být
správním orgánem zvažován jako důvod pro poskytnutí humanitárního azylu“ (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Azs 38/2012 - 28). Nejvyšší správní soud též
poukazuje na skutečnost, že se v případě stěžovatele jedná o nelegální dlouhodobý pobyt a žádost
o azyl z výše uvedených důvodů podal až poté, co bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění
na dobu 8 let. K případům, kdy se cizinec snaží legalizovat svůj pobyt na území České republiky
podáním žádosti o mezinárodní ochranu, se Nejvyšší správní soud vyjádřil, např. ve svém
rozsudku ze dne 15. 12. 2012, č. j. 6 Azs 22/2012 - 35, v němž uvedl, že „… důvody pro udělení
mezinárodní ochrany jsou dány zákonem o azylu a z něj je zřejmé, že mezinárodní ochrana se uděluje ze zcela
jiných závažných důvodů, především z důvodů pronásledování či hrozby vážné újmy v zemi původu žadatele…
V případě, že stěžovatel hodlá realizovat své právo na rodinný život na území ČR, nezbavuje jej to povinnosti
dodržovat pravidla stanovená pro pobyt cizinců v ČR, přičemž i v případě, že nejsou splněny podmínky
pro udělení azylu, zákon o pobytu cizinců poskytuje možnosti legalizace pobytu na území ČR.“
[20] Nejvyšší správní soud, ve shodě s městským soudem, proto uzavírá, že z rozhodnutí
žalovaného je patrné, že se konkrétní situací stěžovatele zabýval, stejně jako otázkou udělení
mu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Pokud ze skutečností stěžovatelem
uváděných sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, zůstává takové rozhodnutí
v rámci výkonu jeho pravomoci.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky a Nejvyšší správní soud neshledal žádné další
důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájem stěžovatele.
[22] Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[23] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu