ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.167.2014:22
sp. zn. 2 Azs 167/2014 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. U.,
t. č. v Pobytovém středisku MV ČR, Rudé armády 1000, Kostelec nad Orlicí, zast. Mgr. Martinou
Řehořovou, advokátkou se sídlem Antonína Dvořáka 1117/15, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby žalobce
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2013, č. j. OAM-295/ZA-ZA06-K01-2012, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2014,
č. j. 32 Az 19/2013 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky Mgr. Martiny Řehořové se u r č u je částkou 4114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 8. 2014, č. j. 32 Az 19/2013 - 63,
zamítl žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 10. 2013, č. j. OAM-295/ZA-ZA06-K01-2012. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl
tak, že se stěžovateli mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje, neboť v jeho případě nebyl naplněn
žádný ze zákonných důvodů pro její udělení.
[2] V odůvodnění napadeného rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že se žalovaný
případem stěžovatele podrobně zabýval a posuzoval jeho azylový příběh na základě výpovědí
učiněných jím v nynějším řízení o mezinárodní ochraně, které konfrontoval i s předchozími třemi
neúspěšnými žádostmi stěžovatele podanými dne 7. 8. 2000, 19. 8. 2006 a 3. 5. 2011. Krajský
soud dospěl k závěru, že opakovanou, v pořadí čtvrtou žádost o mezinárodní ochranu podal
stěžovatel zcela účelově z důvodu legalizace svého pobytu a přání pobývat v České republice
spolu s partnerkou a dcerou, které jsou českými občankami. Přitom stěžovatel ve všech
žádostech uváděl v pozměněných verzích shodné důvody ohledně opuštění vlasti, a to obavu
z pomsty osob, proti kterým ve vlasti dříve svědčil a jež byly propuštěny na svobodu, a svou
gagauzskou národnost. Nově stěžovatel tvrdil, že v Moldavsku odmítl nastoupit k výkonu
základní vojenské služby z důvodu svého náboženského vyznání (adventismus). Krajský soud
však toto tvrzení považoval za účelové, jelikož stěžovatel na otázku výkonu základní vojenské
služby poskytl v předchozích žádostech pokaždé jinou odpověď. Proto krajský soud důvody
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu neshledal. Rovněž krajský soud neshledal ani důvody
pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu, jelikož stěžovatel není rodinným příslušníkem
azylanta. Existence rodinných vazeb s dcerou a družkou, jež jsou občankami České republiky,
není důvodem pro udělení azylu dle tohoto ustanovení. Krajský soud nezjistil ani skutečnosti,
které by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Ty zcela záleží
na volné úvaze správního orgánu a na získání humanitárního azylu není právní nárok. Skutečnost,
že má stěžovatel na území České republiky rodinné vazby, přitom nelze považovat za důvod
pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Rovněž nebyly naplněny ani podmínky pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a a 14b zákona o azylu. Krajský soud se v této souvislosti ztotožnil
s posouzením žalovaného, přičemž nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti
hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Z těchto
důvodů krajský soud uzavřel, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu
na území České republiky a nelze je zneužívat k legalizaci pobytu, neboť pro takový účel
obsahuje právní řád jiné nástroje, konkrétně zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Stěžovatel, který pobýval na území České republiky neoprávněně,
čímž porušoval český právní řád, si sám vyloučil možnost získat pobytový status dle tohoto
zákona. Tato skutečnost jde plně k jeho tíži a není relevantním důvodem pro udělení některé
z forem mezinárodní ochrany.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného k ní
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Naplnění důvodu pro podání kasační stížnosti popsaného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spatřuje stěžovatel v tom, že žalovaný rozhodl v jeho
věci bez dostatečné opory v důkazech, které jsou obsahem spisového materiálu. Proto
je rozhodnutí žalovaného podle stěžovatele nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a jako takové
nezákonné. Již v doplnění své žaloby a stanovisku poukazoval stěžovatel na nedostatky
v rozhodnutí žalovaného a i nadále setrvává v přesvědčení, že žalovaný a následně ani krajský
soud nevzali v úvahu jeho tvrzení o pronásledování v zemi původu a o jeho odůvodněných
obavách pro případ nuceného návratu. Stěžovatel je i nadále přesvědčen, že v Moldavské
republice by byl ohrožen jeho život a zdraví, a to ze strany trestanců z dob dřívějšího válečného
konfliktu, kteří měli být dle informací stěžovatele již propuštěni a měli začít pátrat po jeho pobytu
s tím, že vyjádřili svou vůli ke mstě a vyhrožovali jeho zabitím. Současná situace v zemi původu
navíc stěžovateli neposkytuje víru v to, že by ho před případnou realizací výhružek těchto osob
byly složky policie či státní orgány schopny ochránit. V zemi původu měl stěžovatel rovněž
obtíže související s jeho gagauzskou národností, jelikož se na něj po válce mezi Gagauzy
a Moldavany většina lidí špatně dívala. Zároveň měl stěžovatel další obtíže v důsledku svého
náboženského smýšlení, neboť jako adventista odmítl nastoupit k výkonu základní vojenské
služby, k níž byl povolán.
[4] Stěžovatel je navíc přesvědčen, že jeho případný nucený návrat do země původu
by byl v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)
a zároveň čl. 7, čl. 9 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel je totiž otcem nezletilé dcery
narozené 21. 10. 2011, která by nuceným vycestováním stěžovatele ztratila možnost péče
a kontaktu se svým otcem. S nezletilou dcerou se přitom stěžovatel pravidelně stýká,
podílí se na její výchově a pomáhá jí i finančně. Nucené vycestování stěžovatele by tedy bylo
pro něj i pro jeho nezletilou dceru zcela nesporně závažným zásahem do jejich rodinného života.
[5] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že popírá její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. V této souvislosti
odkázal žalovaný na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil
během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Dále žalovaný uvedl, že se v tomto případě
jedná o čtvrtou žádost stěžovatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uváděl stejné námitky,
které již uplatnil ve správní žalobě, odkázal žalovaný na svoje písemné vyjádření k žalobě,
přičemž trvá na závěru zde vysloveném. Žalovaný také připomenul, že krajský soud neshledal
v jeho závěrech a postupu stěžovatelem namítanou nezákonnost ani vady řízení.
[7] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a osobou oprávněnou
(§102 s. ř. s.). Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
její přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout
bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění
svého usnesení připojuje.
[10] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS,
z něhož mimo jiné plyne, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských
soudů.“ O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může
nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
též pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude
dán tehdy, pokud by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat
především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však
třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo
odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[11] Nyní projednávaná kasační stížnost neobsahuje ohledně důvodů její přijatelnosti žádná
tvrzení. Nejvyšší správní soud se proto mohl touto otázkou zabývat pouze v obecné rovině
za použití výše nastíněných kritérií. Stěžovatel předně namítá hrozbu pomsty ze strany
soukromých osob, proti kterým dříve svědčil v trestním řízení. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že se irelevancí pronásledování ze strany soukromých osob jako důvodu pro udělení
azylu již dostatečně věnoval v řadě svých rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, či rozsudek ze dne 19. 2. 2004,
č. j. 7 Azs 38/2003 – 37), a to i ve vztahu k situaci v Moldavské republice (srov. např. závěry
uvedené v rozsudku ze dne 31. 1. 2005, č. j. 4 Azs 227/2004 – 60, rozsudku ze dne 23. 2. 2005,
č. j. 5 Azs 244/2004 – 39, nebo rozsudku ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Azs 284/2004 - 47).
Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani námitka stěžovatele ohledně rodinných vazeb, které
na území České republiky má. I k této otázce se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
opakovaně vyjádřil, přičemž konstatoval, že rodinné vazby s občany České republiky nejsou
bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudek ze dne 24. 10. 2005,
č. j. 4 Azs 35/2005 – 50, nebo rozsudek ze dne 7. 12. 2006, č. j. 2 Azs 301/2005 - 49).
[12] Co se týče stěžovatelova tvrzení ohledně porušení jeho práva na soukromý a rodinný
život podle čl. 8 Úmluvy a práv jeho nezletilé dcery podle čl. 7, čl. 9 a čl. 16 Úmluvy o právech
dítěte, je nutné hodnotit tuto argumentaci ve vztahu k ustanovení §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu, podle kterého je důvodem pro udělení doplňkové ochrany také skutečnost,
že by bylo vycestování cizince v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Nejvyšší správní soud
se ve své judikatuře reflexí práva na soukromý a rodinný život ve vztahu k udělení doplňkové
ochrany podle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu již zabýval. V rozsudku ze dne
8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011-55, přitom uvedl, že se musí orgány veřejné moci při rozhodování
o podmínkách udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu
zabývat také otázkou, zda je zásah do výkonu práva na rodinný život, chráněného čl. 8 Úmluvy,
nezbytný v demokratické společnosti a zda je předmětné opatření (tj. povinnost vycestování
cizince) přiměřené sledovanému legitimnímu cíli. V rámci posuzování této otázky je nutné hledat
spravedlivou rovnováhu mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku
a předcházení zločinnosti na straně jedné a zájmem žadatele na ochraně rodinného života
na straně druhé. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí citoval také relevantní
judikaturu ESLP (Berrehab proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 21. 6. 1988, stížnost č. 10730/84),
ze které vyplývá, že vnitrostátní orgány mají při rozhodování o otázce, zda je zásah do výkonu
práva chráněného čl. 8 Úmluvy nezbytný v demokratické společnosti a zda je předmětné opatření
přiměřené sledovanému legitimnímu cíli, určitý prostor pro uvážení. Podle citované judikatury
ESLP je tedy nutné ověřit, zda sporná opatření zachovávají spravedlivou rovnováhu mezi
dotčenými zájmy, tedy mezi právy dotčené osoby chráněnými Úmluvou na straně jedné a zájmy
společnosti na straně druhé. V nyní projednávané věci stěžovatel argumentoval porušením svého
práva na soukromý a rodinný život i právy své nezletilé dcery jak v řízení před žalovaným,
tak v řízení před krajským soudem. Oba orgány se těmito námitkami stěžovatele ve svých
rozhodnutích zabývaly a svá rozhodnutí vedoucí k neudělení mezinárodní ochrany v tomto
směru řádně zdůvodnily. Žalovaný přitom přihlédl i k charakteru vztahu stěžovatele s družkou
a nezletilou dcerou a možnosti udržovat vzájemné kontakty i ze země původu. Krajský soud
při svém rozhodování zohlednil také možnost stěžovatele legalizovat svůj pobyt na území ČR
za účelem realizace svého rodinného života prostřednictvím zákona o pobytu cizinců, která
byla zmařena jenom v důsledku protiprávního jednání stěžovatele. Žalovaný i krajský soud
se tedy rodinnými vazbami stěžovatele zabývali, přičemž je na základě provedeného dokazování
neshledali takovými, aby bylo neudělení doplňkové ochrany stěžovateli v rozporu
s mezinárodními závazky.
[13] Co se týče tvrzení stěžovatele, že měl v zemi původu také obtíže související s jeho
gagauzskou národností a náboženským smýšlením, pro které odmítl nastoupit k výkonu základní
vojenské služby, ani v tomto směru nelze stěžovateli přisvědčit. Jak krajský soud, tak žalovaný
se ve svých rozhodnutích uvedenými námitkami zabývali, přičemž své závěry o jejich
nedůvodnosti dostatečně podložili jak současnými i minulými tvrzeními stěžovatele, tak důkazy
o situaci v Moldavské republice, z nichž nevyplývalo, že by stěžovateli hrozilo reálné riziko
pronásledování z důvodu jeho národnostní či náboženské příslušnosti.
[14] Ke kasační námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku uplatněné v souvislosti
s přezkumem postupu žalovaného v řízení o udělení mezinárodní ochrany Nejvyšší správní soud
uvádí, že eventuální nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu může za určitých okolností
naplnit důvody přijatelnosti kasační stížnosti, a to dokonce i za situace, kdy to stěžovatel
ani výslovně nenamítne. Ve smyslu shora citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, totiž bude kasační stížnost posouzena jako přijatelná
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Azs 20/2010 - 238). V daném případě však Nejvyšší
správní soud v této rovině posuzování napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal, neboť
krajský soud námitku týkající se zákonnosti a správnosti postupu žalovaného vypořádal a nezatížil
napadený rozsudek ani jinými vadami, které by mohly způsobit jeho nepřezkoumatelnost.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Nejvyšší správní soud proto podanou kasační stížnost podle
§104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost, aniž se mohl zabývat jeho důvodností.
[16] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s., podle
něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[17] Krajský soud ustanovil usnesením ze dne 25. 11. 2013, č. j. 32 Az 19/2013 – 15,
zástupkyní stěžovatele advokátku Mgr. Martinu Řehořovou a v takovém případě platí její odměnu
včetně hotových výdajů stát (ust. §35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Podle ust. §7,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání
ve věci samé - kasační stížnosti) ve výši 3100 Kč a náhrada hotových výdajů 1 x 300 Kč
(§13 odst. 3 citované vyhlášky). Protože advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále
jen „daň“), zvyšuje se její odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinna odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč.
Celková částka odměny tedy činí 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Karlem Šimkou v právní věci
žalobce: V. U., zast. Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou se sídlem Antonína
Dvořáka 1117/15, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 10. 2013, č. j. OAM-295/ZA-ZA06-K01-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2014, č. j. 32 Az 19/2013 - 63,
takto:
I. Výrok III. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014,
č. j. 2 Azs 167/2014 - 22, se o p r a v u je tak, že se místo částky „4.114 Kč“ uvádí
částka „3.400 Kč“.
II. Odstavec 17 odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014,
č. j. 2 Azs 167/2014 – 22 se o p r a v u je tak, že se předposlední věta
vypouští a místo částky „4.114 Kč“ v poslední větě uvedeného odstavce se uvádí
částka „3.400 Kč“.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 20. 11. 2014, č. j. 2 Azs 167/2014 - 22, Nejvyšší správní soud rozhodl
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2014,
č. j. 32 Az 19/2013 - 63.
Podle §54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní
a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká - li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení.
V písemném vyhotovení rozsudku došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající v tom,
že Nejvyšší správní soud nesprávně vyčíslil odměnu advokátky jakožto subjektu, který není
plátcem DPH. Protože jde o zřejmou nesprávnost, patrnou ze spisu a z žádosti advokátky ze dne
12. 12. 2014, byla provedena oprava tímto usnesením.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu