ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.56.2014:26
sp. zn. 2 Azs 56/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce:
S. H., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25,
Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
hl. m. Prahy, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 1. 2014,
č. j. KRPA-20824-20/ČJ-2014-000022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, č. j. 2 A 2/2014 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 16. 1. 2014, č. j. KRPA-20824-20/ČJ-2014-000022
(dále jen „napadené rozhodnutí“), byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) podle §124 odst. 1
písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn
za účelem správního vyhoštění, přičemž doba jeho zajištění byla stanovena
na 30 dnů ode dne omezení jeho osobní svobody. Důvodem pro jeho zajištění bylo
závažné porušení povinností uložených mu rozhodnutím žalované ze dne 29. 8. 2013,
č. j. KRPA-325692-15/ČJ-2013-000022.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), jenž ji zamítl rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 2 A 2/2014 – 36 (dále
jen „napadený rozsudek“). V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí o zajištění je prvním úkonem
v řízení, správní orgán žádné dokazování nekoná a vychází pouze ze skutečností, které jsou
mu známy nebo které vyšly najevo v průběhu řízení. Městský soud shledal, že stěžovatel řádným
způsobem neplnil povinnosti uložené zvláštním opatřením za účelem vycestování, neboť
se od 1. 1. 2014 do 15. 1. 2014 nezdržoval na adrese H. 3, P. 3, a nebylo prokázáno, že by změnu
svého pobytu řádně a včas oznámil žalované. Stěžovatel dne 25. 12. 2013 rovněž nesplnil
povinnost osobně se hlásit u žalované, přičemž ho neomlouvá ani to, že se tohoto dne nahlásil
telefonicky, neboť při osobním hlášení se zároveň musí zjistit totožnost cizince. S ohledem na
tyto okolnosti městský soud konstatoval, že žalovaná nemohla rozhodnout jinak než stěžovatele
zajistit dle §123b odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť to v případě závažného porušení
povinností vyplývajících z uložení zvláštního opatření za účelem vycestování bylo její povinností.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Konstatoval, že nebyl dán důvod pro jeho zajištění, neboť ani v jednom případě
neporušil povinnosti uložené mu rozhodnutím ze dne 29. 8. 2013. Dne 25. 12. 2013 se spolu
se svým tlumočníkem dostavil na služebnu žalované, kde se kvůli absenci přímého vstupu
ke zpracovateli jeho případu několikrát telefonicky domáhal příchodu příslušníka žalované
a po třech hodinách marného čekání odešel. Měl za to, že mu nebyla uložena povinnost
podepisovat podpisový arch či vyčkávat na vizuální kontakt se zpracovatelem jeho případu
a tak dostavením se na pracoviště žalovaného vyhověl dikci výrokové části rozhodnutí ze dne
29. 8. 2013. Svou nepřítomnost na služebně žalované ve dnech 1. 1. 2014 a 8. 1. 2014 pokládal
za plně omluvenou lékařskými zprávami dodanými žalované dne 15. 1. 2014, neboť z výroku
rozhodnutí ze dne 29. 8. 2013 neplyne povinnost omlouvat nedostavení se na pracoviště
správního orgánu neprodleně. Pokud správní orgán shledal jakékoli pochybnosti týkající se jeho
zdravotního stavu, měl provést vlastní dokazování nebo vyhovět návrhu na provedení výslechu
či kontaktování jeho ošetřujícího lékaře.
[4] Stěžovatel připustil, že se od 1. 1. 2014 do 14. 1. 2014 nenacházel na adrese H. 3, P. 3,
neboť vzhledem k tomu, že byl nemocen, využil lékařské péče nabízené jeho družkou a ubytoval
se v jejím bytě. Výrok rozhodnutí ze dne 29. 8. 2013 měl za vágní a chybně formulovaný, neboť
z něj nevyplývalo, že by měl povinnost hlásit změnu své adresy. Nadto se domníval, že této
povinnosti dostál tím, že jej v průběhu první poloviny ledna roku 2014 telefonicky omlouval
substituční zmocněnec jeho zástupce Mgr. Šedivý. Agendu spojenou s omluvou stěžovatele měl
na starosti jeho zástupce, přičemž hypotetické pochybení zástupce nelze stěžovateli přičítat k tíži,
neboť ten legitimně očekával, že byl řádně omluven, a tak se úmyslně neprovinil vůči uloženým
povinnostem. Stěžovatel také zpochybnil tvrzení své družky, jejího manžela a její sousedky, kteří
uvedli, že se v rozhodné době v bytě své družky nenacházel.
[5] Stěžovatel poukázal na to, že se uloženým opatřením podroboval od konce srpna 2013
a řádně je plnil. Pokud z nich kdy vybočil, bylo to z důvodu jeho špatného zdravotního stavu,
což vždy doložil lékařskými zprávami. Zajištění představuje mimořádný institut a žalovaná tak
měla uvést, proč bylo zajištění stěžovatele nezbytným opatřením pro dosažení účelu správního
řízení a proč tohoto účelu nebylo možno dosáhnout jinak. Stěžovatel mohl pokračovat
v již uložených opatřeních, případně mohla být tato opatření rozšířena. Stěžovatel nabídl osobní
záruku pana M. V. a finanční záruku ve výši 50 000 Kč, čímž se správní orgán vůbec nezabýval.
Stěžovatel dále namítl porušení §68 odst. 3 správního řádu ze strany žalované, neboť
ta se nevypořádala s jeho návrhy na výslech a vyžádání výpisu hovorů jeho zástupce, výslech
či kontaktování jeho ošetřujícího lékaře, výslech jeho družky, složení finanční záruky a záruky
třetí osoby. Závěrem stěžovatel namítl, že se městský soud nevypořádal s celou jeho žalobní
argumentací.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného zastoupení ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom, zda
napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.).
[9] Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za nutné poukázat na §102 s. ř. s., podle něhož
je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví. Zásadně tedy nelze koncipovat kasační stížnost tak, jak to v tomto
případě učinil stěžovatel, jenž takřka doslova převzal text žaloby napadající správní rozhodnutí,
uzpůsobil její terminologii řízení o kasační stížnosti a připojil k ní obecně formulovaný dovětek,
že se městský soud nevypořádal s celou jeho argumentací. Taková kasační stížnost není způsobilá
konkrétního přezkumu, neboť z ní není patrné, v čem konkrétně měl městský soud
při rozhodování o žalobě proti napadenému rozhodnutí pochybit, a Nejvyšší správní soud
se k ní tak mohl vyjádřit pouze v obecné rovině.
[10] Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti podstatné pro souzenou věc: Novým
rozhodnutím žalované ze dne 29. 8. 2013, č. j. KRPA 323957/ČJ-2013-000022, byla stěžovateli
podle §101 odst. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, stanovena
k vycestování doba třiceti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Téhož dne
žalovaná rozhodnutím č. j. KRPA-325692-15/ČJ-2013-000022 uložila dle §123b odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců ve spojení s §123b odst. 2 téhož zákona stěžovateli povinnost zdržovat
se na adrese H. 3, P. 3, každou změnu místa pobytu oznámit následující pracovní den
a pravidelně se osobně hlásit ve středu v 10.00 hod. na adrese žalované, a to do dne vycestování
z území České republiky. Důvodem těchto rozhodnutí byla skutečnost, že stěžovatel
nevycestoval v době určeném mu v rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 22. 4. 2013,
č. j. CPR-3354/ČJ-2013-930310-V237, a ode dne 4. 8. 2013 pobýval na území České republiky
bez platného oprávnění k pobytu. Stěžovatel se ve dnech 18. 9. 2013, 4. 12. 2013, 25. 12. 2013,
1. 1. 2014 a 8. 1. 2014 na adresu žalované nedostavil, přičemž pouze absence ze dnů 18. 9. 2013
a 4. 12. 2013 řádně omluvil lékařskou zprávou. Dne 6. 1. 2014, 7. 1. 2014, 8. 1. 2014 a 11. 1. 2014
provedla žalovaná pobytovou kontrolu na adrese H. 3, P. 3, stěžovatele tam však ani v jednom
případě nezastihla. Dne 11. 1. 2014 a dne 13. 1. 2014 zástupce stěžovatele telefonicky kontaktoval
žalovanou a dotazoval se na její další postup. Dne 15. 1. 2014 se stěžovatel v doprovodu svého
zástupce dostavil na služebnu žalované, kde uvedl, že o povinnosti pravidelně se hlásit
na služebně žalované věděl. V požadované lhůtě se neomluvil, neboť neznal telefonní číslo,
nebylo mu sděleno ani po opakovaných dotazech a bylo mu zle. Pro výjezdní příkaz
se nedostavil, neboť měl neschopenku na 14 dní. Hned první den po odpadnutí důvodu své
absence se na policii přišel omluvit. Stěžovatel předložil lékařské zprávy z Oblastní nemocnice
Kladno, dle nichž mu byl dne 1. 1. 2014 diagnostikován peritonzilární absces a doporučen
klidový režim na lůžku po dobu nejméně 14 dní. Podle předložených lékařských zpráv stěžovatel
absolvoval lékařská vyšetření ještě dne 3. 1. 2014 a 15. 1. 2014. Stěžovatel byl poté dle §27
odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
zajištěn. Dne 15. 1. 2014 provedla hlídka policie místní šetření v bytě údajné stěžovatelovy
družky, která uvedla, že se stěžovatelem se setkávají velmi málo, neboť jsou oba pracovně
vytíženi, a stěžovatel ji měl několikrát v jejím bytě navštívit. Manžel stěžovatelovy údajné družky
uvedl, že v bytě bydlí se svou ženou, nikoho jiného u sebe doma nikdy neviděl a už vůbec
ne za posledních 15 dní. Jejich sousedé stěžovatele neznali a v domě ho nikdy neviděli.
[11] Podle 123b odst. 7 zákona o pobytu cizinců „[v] případě, že cizinec závažným způsobem poruší
povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování nebo v době k vycestování
stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestuje, policie takového cizince zajistí. V případě, že splnění
povinnosti zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec povinen povinnost splnit neprodleně po zániku těchto
důvodů.“
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že obsah povinnosti uložené stěžovateli rozhodnutím
ze dne 29. 8. 2013, č. j. KRPA-325692-15/ČJ-2013-000022, tj. zdržovat se na adrese P. 3, H. 3,
a každou změnu místa pobytu následující pracovní den oznámit, byl stěžovateli i přes drobné
stylistické pochybení ve výroku rozhodnutí (užití zájmena „jeho“ místo správného tvaru „její“)
zřejmý, což lze dovodit z toho, že formulace výroku uvedeného rozhodnutí takřka doslova
přejímá znění zákona, sám stěžovatel dle svého vyjádření ze dne 15. 1. 2014 o této povinnosti
věděl a v souladu s ní také jednal, když se pokoušel prostřednictvím svého zástupce svou
nepřítomnost na uvedené adrese omluvit a dne 15. 1. 2014 se dobrovolně dostavil na služebnu
žalované. V nyní posuzované věci není sporu o tom, že stěžovatel se od 1. 1. 2014 do 14. 1. 2014
na výše uvedené adrese nezdržoval, což připustil i on sám. Takové porušení povinnosti lze podle
§123b odst. 7 zákona o pobytu cizinců charakterizovat jako závažné, neboť se jednalo
o dlouhodobou zaviněnou absenci, nikoli např. o krátkodobou nepřítomnost způsobenou
omluvitelnými důvody. Stěžovatel sice tuto absenci omlouval tím, že byl nemocen a ubytoval
se u své družky, která o něj v době jeho nemoci pečovala, toto vysvětlení však Nejvyšší správní
soud nepovažuje za přijatelné, neboť důvodem bránícím splnění povinnosti nezávislým na vůli
cizince ve smyslu §123b odst. 7 zákona o pobytu cizinců není jakákoliv zdravotní indispozice.
Pod takový důvod lze zařadit pouze onemocnění, které by svou povahou fakticky znemožňovalo
splnění povinnosti, jež za daných okolností představovala pouhé oznámení změny místa pobytu
stěžovatele. Z lékařských zpráv doložených stěžovatelem vyplývá pouze to, že mu dne 1. 1. 2014
byl doporučen „klidový režim“. Stěžovatel nijak neupřesnil povahu svého onemocnění
ani žádným způsobem nedoložil, že jeho zdravotní stav byl natolik závažný, že mu neumožňoval
zdržovat se na stanovené adrese, potažmo oznámit žalované změnu místa svého pobytu,
což mohl učinit i písemně nebo telefonicky. Pro úplnost lze dodat, že ani značně nevěrohodné
tvrzení stěžovatele (zpochybněné jeho údajnou družkou a jejím manželem), že pobýval v bytě
své družky, která mu poskytovala zdravotní péči, nemůže nic změnit na posouzení věci, neboť
místo a důvod jeho pobytu není vzhledem k daným okolnostem relevantní. Důvodným není ani
poukaz stěžovatele na telefonáty jeho zástupce, jenž měl ohlásit změnu místa jeho pobytu, neboť
první z těchto telefonátů byl uskutečněn až 11. 1. 2014, tedy deset dní po začátku stěžovatelovy
absence. Z obsahu úředních záznamů, které zachycují průběh těchto telefonátů, je navíc patrné,
že zástupce stěžovatele se především dotazoval, jak má stěžovatel dále postupovat, samotnou
změnu místa jeho pobytu neohlašoval. Pokud stěžovatel namítá, že agendu spojenou s omluvou
jeho osoby a ohlášením změny adresy měl na starosti jeho zástupce a jeho případné pochybení
nelze stěžovateli přičítat k tíži, lze konstatovat, že stěžovatel nese důsledky spojené
se zastoupením, tedy i důsledky eventuální nečinnosti či dokonce nedbalosti zástupce
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Afs 95/2005 – 110).
Lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí žádnými stěžovatelem namítanými vadami
a správní orgán zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky §2 správního řádu. Nebylo tak nutné vyhovět
návrhům stěžovatele na ověření skutečností, které vzhledem k výše uvedenému nebyly
pro posouzení věci podstatné.
[13] Při posouzení námitky stěžovatele týkající se údajného nedodržení zásady proporcionality
při jeho zajištění lze vyjít z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011,
č. j. 1 As 132/2011 – 51 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), v němž zdejší soud konstatoval, že „…je třeba zajištění cizince
za účelem správního vyhoštění (§124 a §124a zákona) chápat jako prostředek ultima ratio, k jehož využití
přistoupí správní orgán jedině tehdy, nemůže-li žádné mírnější opatření vést ke sledovanému cíli, jímž je realizace
správního vyhoštění. V souladu se zásadou proporcionality je žádoucí, aby možnost aplikace zvláštních opatření
měla své místo při rozhodování o každém zajištění za účelem vyhoštění, bez ohledu na skutečnost, zda je cizinec
zajištěn podle §124 nebo §124a zákona o pobytu cizinců. Lze tedy konstatovat, že zákon o pobytu cizinců
stanoví s ohledem na zásadu proporcionality a zásadu minimalizace zásahů do osobní svobody přesný postup
a pořadí po sobě jdoucích fází, které musí správní orgány při navracení neoprávněně pobývajících cizinců
respektovat. Za standardní situace postačuje vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, na jehož základě cizinec
z území vycestuje. Existuje-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění
k vycestování území neopustí, zváží správní orgány, zda by zamýšlenému cíli (realizaci vyhoštění) napomohlo
uložení zvláštního opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. (…) Teprve nejkrajnějším
donucovacím opatřením, které přichází v úvahu tehdy, nepostačuje li k realizaci vyhoštění ani uložení zvláštního
opatření, je zajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle §124 nebo §124a zákona o pobytu cizinců.
Při zajištění cizince podle citovaných ustanovení je správní orgán v rozhodnutí povinen odůvodnit, proč v dané věci
nepřistoupil k uložení zvláštního opatření namísto zajištění. Absence této úvahy bude zpravidla znamenat
nezákonnost rozhodnutí o zajištění.“
[14] Z výše citovaného rozsudku je zřejmé, že v případě závažného porušení povinností
stanovených rozhodnutím o zvláštním opatření žalovaná již nemusí znovu posuzovat
proporcionalitu zajištění cizince ani možnost rozšíření povinností uložených cizinci zvláštním
opatřením, neboť rozhodnutí o zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující
na předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. na rozhodnutí o uložení zvláštních opatření
podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Důvody pro zajištění cizince tedy budou zpravidla
shodné, jako byly důvody popsané v rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. v rozhodnutí
o uložení zvláštního opatření. V nyní posuzované věci žalovaná zásadám proporcionality
a subsidiarity při zajištění cizince nepochybně vyhověla, když posoudila
všechny okolnosti případu, pečlivě a správně odůvodněným rozhodnutím ze dne 29. 8. 2013,
č. j. KRPA-325692-15/ČJ-2013-000022, uložila stěžovateli nejprve zvláštní opatření podle
§123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a teprve když tyto mírnější prostředky byly důsledku
stěžovatelova jednání shledány jako neúčinné, přistoupila k zajištění stěžovatele.
[15] Vzhledem k obecnosti poslední stěžovatelovy výtky, jež spočívá v tom, že se městský
soud údajně nevypořádal s celou jeho argumentací, lze toliko konstatovat, že Nejvyšší správní
soud takové pochybení nezjistil, neboť městský soud v napadeném rozsudku všechny žalobní
body dostatečně a věcně správně vypořádal.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[16] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto jí soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu