ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.60.2013:32
sp. zn. 3 Ads 60/2013 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Halvass-61 v.o.s.,
se sídlem Mikuleckého 1309/4, Praha 4, zastoupený Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem
Masarykovo nábřeží 2018/10, Praha 2, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem
Horní náměstí 103/2, Opava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2012,
č. j. 2373/1.30/12/14.3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2013, č. j. 10 A 106/2012 – 70,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2013, č. j. 10 A
106/2012 – 70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2012, č. j. 2373/1.30/12/14.3. Krajský soud při svém
rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:
Celní úřad Žďár nad Sázavou provedl dne 22. 3. 2012 kontrolu zaměřenou na plnění
povinností vyplývajících ze zákona o zaměstnanosti u společnosti QATROSYSTEM spol. s r. o.,
na jejím pracovišti v Havlíčkově Brodě, Zrzavého 79. Jednalo se o staveniště, kde probíhalo
zateplení bytového domu. Při příchodu kontrolních pracovníků na staveniště pracoval na opravě
bytového domu státní příslušník Ukrajiny S. B., zaměstnanec stěžovatele. Tento zaměstnanec byl
do Havlíčkova Brodu vyslán cestovním příkazem na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi
společností Qatrosystem, spol. s r. o., se stěžovatelem. S. B. při kontrole předložil platný doklad
totožnosti a rozhodnutí č. j. ABA-13523-1/2010 o povolení k z aměstnání s platností do
31. 5. 2012, v němž byl jako jeho zaměstnavatel uveden Halvass-61 v.o.s. (tj. stěžovatel), místo
výkonu práce Praha. Dále předložil cestovní příkaz, na základě něhož byl vyslán na pracovní
cestu do Havlíčkova Brodu na dobu do 31. 3. 2012.
Dne 7. 5. 2012 bylo zahájeno správní říz ení ve věci správního deliktu stěžovatele
spočívajícího v umožnění výkonu nelegální práce podle §140 odst. 1 písm. c) zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. V rámci ústního jednání dne 10. 5. 2012 stěžovatel uvedl,
že zaměstnanec S. B., s nímž byla uza vřena pracovní smlouva, byl vyslán na pracovní cestu na
základě cestovního příkazu jako stavební dělník (v souladu s povolením k zaměstnání), a to na
dobu od 13. 3. 2012 do 31. 3. 2012 na místo výkonu práce Havlíčkův Brod. Stěžovatel většinou
provádí stavební práce, které jsou sezónní, před zahájením prací v Praze proto prováděl práce
v Havlíčkově Brodě. Zaměstnanci byly vyplaceny veškeré mzdové nároky, tj. mzdy i cestovní
náhrady. Nejednalo se o nelegální práci dle §5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti.
Rozhodnutím ze dne 16. 5. 20112, č. j. 6812/5.72/12/14.3, uložil Oblastní inspektorát
práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu stěžovateli pokutu ve výši 250 .000 Kč za správní delikt podle
§140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, kterého se měl stěžov atel dopustit tím, že umožnil
výkon nelegální práce ve smyslu §5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti ukrajinskému
státnímu příslušníkovi S. B. Správní orgán totiž dospěl k závěru, že vysláním cizince na pracovní
cestu do jiného místa, než jaké je ja ko místo výkonu práce uvedeno v povolení k zaměstnání,
došlo k porušení povolení a k nelegální práci.
Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
20. 8. 2012, č. j. 2373/1.30/12/14.3, zamítl a rozhodnutí I. stupně po tvrdil.
Krajský soud konstatoval, že skutkový stav, jak byl zjištěn a z něhož vycházel žalovaný
správní orgán, účastníky rozporován nebyl. Krajský soud pak přisvědčil závěru žalované,
že vzhledem k tomu, že jednou z náležitostí povolení k zaměstnání je i přesné vymezení místa
výkonu práce, bylo povinností stěžovatele, aby v případě jakékoliv změny místa výkonu práce
u něj zaměstnaného cizince pro něj získal nové povolení k zaměstnání. To platí i při vyslání
cizince na pracovní cestu. Podle krajského soudu nelze v takovém případě aplikovat ustanovení
zákoníku práce o vysílání pracovníků na pracovní cesty, neboť zákon o zaměstnanosti
je ve vztahu k zákoníku práce normou specielní. Krajský soud svůj závěr opírá i o to, že Úřad
práce, který povolení k zaměstnání cizincům vydává, je povinen sledovat situaci na trhu práce
a posuzovat, zda konkrétní volné pracovní místo nelze primárně obsadit zdroji pracovních sil
České republiky. Při umožnění vysílání cizinců na pracovní cesty by byl takový postup zcela
znemožněn a vydávání povolení k zaměstnání by ztratilo svůj smysl.
Krajský soud uzavřel, že pokud Úřad práce vydal cizinci povolení k zaměstnání na určité
pracovní místo a cizinec byl následně bez souhlasu Úřadu pr áce vyslán na pracovní cestu
do jiného místa, jednalo se o porušení povolení k zaměstnání a o výkon nelegální práce.
Umožněním takového výkonu nelegální práce se stěžovatel dop ustil správního deliktu podle
§140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Podle krajského soudu tento závěr jednoznačně
vyplývá z platné právní úpravy, není třeba jej dovozovat z podzákonného právního předpisu –
Směrnice generálního ředitele Úřadu práce č. 6/2012 ze dne 2. 2. 2012. Jako nepřípadnou proto
krajský soud posoudil žalobní námitku stěžovatele, že neměl možnost reagova t na změnu
právního názoru žalovaného vyjádřenou v citované směrnici, neboť tato není veřejně dostupná.
Krajský soud nepovažoval za relevantní ani námitku stěžovatele, že ze strany žalovaného došlo
ke změně rozhodovací praxe, neboť pracovní cesty cizinců b yly vždy posuzovány jako legální
práce. Krajský soud uvedl, že jiné výsledky kontrol nemohou být v dané věci zohledněny, neboť
každý případ je posuzován individuelně. Dodal, že pokud správní praxe neodpovídala zákonu,
bylo nezbytné, aby byla změněna.
Návrhem stěžovatele na předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
za účelem zrušení části ustanovení §140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti pro rozpor
s ústavním pořádkem, se krajský soud nezabýval. Návrh byl totiž vznesen teprve po up lynutí
zákonné lhůty pro podání žaloby. Ze stejných důvodů se soud nezabýval otázkou, zda při uložení
sankce nedošlo k překročení mezí správního uvážení. Na základě uvedeného krajský soud žalobu
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou.
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítl, že krajský soud při posouzení
věci nevzal v úvahu správní praxi uplatňovanou při kontrolách na úseku zaměstnanosti, podle
níž nebylo za správní delikt zaměstnavatele považováno vyslání zaměstnance - cizince
na pracovní cestu do jiného místa, než jaké bylo uvedeno v platném pracovním povolení.
O ustálení praxe přitom svědčí řada kontrol provedených u stěžovatele , při kterých nebylo
v jeho postupu shledáno porušení právních předpisů. Postup správního orgánu, který vyhodnotí
kontrolní zjištění v rozporu s obvyklou správní praxí, je projevem libovůle a případem
nerovného zacházení. Stěžovatel má za to, že se v období nejméně od 1. 1. 2009, kdy pozbyl
účinnosti §93 zákona o zaměstnanosti, nezměnila právní úprava nelegální práce a současně
nebyla změněna pravidla vymezená ve Směrnici generá lního ředitele Úřadu práce ČR č. 6/2006
a č. 6/2012.
Stěžovatel dále krajskému soudu vytkl, že se nedostatečně zabýval důvody a okolnostmi,
za kterých byl ze zákona o zaměstnanosti vypuštěn §93. Toto ustanovení zaměstnavatelům
ukládalo povinnost písemně oznámit úřadu práce každé vyslání zaměstnance - cizince
na pracovní cestu trvající 7 až 30 dnů. Podle důvodové zprávy no vely č. 382/2008 Sb., jíž byl
§93 zrušen, nebylo cílem změny právní úpravy zrušení možnosti v yslat cizince na pracovní
cesty po území České republiky, ale pouze omezení administrativní práce s tím spojené.
Ustanovení §93 zákona o zaměstnanosti nebylo speciální úpravou pracovních cest cizinců,
jednalo se výhradně o institut, který sloužil evidenčním účelům. Stěžovatel poukázal na rozsud ky
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 - 46, a ze dne 22. 8. 2013,
č. j. 1 As 67/2013 - 42, které se problematikou pracovních cest cizinců rovněž zabývají. Poukázal
i na Metodické stanovisko žalovaného ze dne 9. 9. 2013 k vykonávání kontrol výkonu práce,
v němž žalovaný plně akceptuje závěry výše citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel konečně namítl, že se krajský soud odmítl zabývat jeho návrhem na předložení
věci Ústavnímu soudu za účelem zrušení části ustanovení §140 odst. 4 písm. f) zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Stěžovatel je přesvědčen, že dolní hranice pokuty stanovená
v tomto ustanovení neumožňuje správnímu orgánu zohlednit majetkové poměry delikventa.
Jak vyplývá z obsahu spisu, zejména z aktuálních účetních dokladů předložených při soudním
jednání, je uložení pokuty i v minimální výši významným zásahem do majetkových práv
stěžovatele a tedy porušením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ačkoliv stěžovatel označil za důvod své kasační stížnosti pouze §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., je z jejího obsahu zřejmé, že rozhodnutí správního soudu napadl rovněž z důvodu
písmene d), tedy kvůli jiné vadě řízení před soudem, jež mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel totiž tvrdil, že se soud nevypořádal s jeho argumentací týkající
se protiústavnosti §140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s.,
a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Spornou otázkou v projednávané věci bylo to, zda se při vyslání cizince na pracovní cestu
mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání jedná o práci v rozporu s tímto
povolením a tedy o nelegální práci.
Cílem zákonné úpravy zaměstnávání cizinců je zajistit primární uspokojení potřeby
zaměstnání pro občany České republiky. Při vydávání povolení k zaměstnání cizince se posuzuje
konkrétní situace v určitém místě; místní poměry se hodnotí s ohledem na druh pracovních pozic
i z časového hlediska. Tyto kategorie se posléze odrážejí i v obsahu samotného povolení
k zaměstnání cizince, které mj. obsahuje místo výkonu práce, druh práce a také dobu, na kterou
se vydává [§92 odst. 3 písm. b), c) a e) zákona o zaměstnanosti]. Je tedy patrné, že povolení
k zaměstnání je svým způsobem časově a místně omezeno. Pokud by bylo možné získat povolení
k zaměstnání u úřadu práce, v jehož obvodu je nízká nezaměstnanost a nedostatek pracovních sil,
a s takto uděleným povolením by cizinec mohl bez další regulace pracovat též v oblastech
vyznačujících se vysokou nezaměstnaností a nedostatkem pracovních příležitostí, nemohl by být
uvedený cíl zákonné úpravy naplněn. Jak uvedl zdejší soud v r ozsudku ze dne 14. 12. 2011,
č. j. 6 Ads 139/2011 – 82, publ. pod č. 2579/2012 Sb. NSS, přístup k zaměstnávání cizinců
(s výjimkou vysoce kvalifikovaných zaměstnanců) je v rámci Evropské unie, vzhledem k vysoké
míře nezaměstnanosti v jejích členských státech, poměrně restrikt ivní, Českou republiku
nevyjímaje.
Tato restriktivní úprava zaměstnávání cizinců, jejímž účelem je zajistit ochranu trhu práce
v České republice tak, aby cizinci mohli být zaměstnáváni pouze na místech, na která nelze
přijmout uchazeče o zaměstnání evidovaného na úřadu práce, nepochybně nemůže být vykládána
v tom smyslu, že by se na vzájemné vztahy mezi zaměstnavateli a jimi zaměstnávanými cizinci
nevztahovaly obecné právní předpisy, včetně zákoníku práce. Zákon o zaměstnanosti naopak
v §3 odst. 1 písm. b) výslovně stanoví, že způsobilost být zaměstnancem podle zákoníku práce
mají cizinci za stejných podmínek jako státní občané České republiky. Cizinci mají tedy vedle
specifických povinností stanovených zvláštními zákony naprosto stejná práva a povinnosti
jako ostatní zaměstnanci.
Zaměstnanec včetně cizince může být svým zaměstnavatelem za podmínek stanovených
zákoníkem práce vyslán na pracovní cestu. Zákaz vyslání cizince n a pracovní cestu nelze
z právní úpravy, stanovující zvláštní podmínky pro zaměstnávání cizinců, dovodit. Nevyplývá
ani ze zrušení §93 zákona o zaměstnanosti.
Podle §93 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, ve znění do 31. 12. 2008, mohl být cizinec
vyslán k výkonu práce mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání n a dobu delší
než 30 kalendářních dnů, pokud mu bylo vydáno povolení k zaměstnání úřadem práce
příslušným podle nového místa výkonu práce cizince. Podle §93 odst. 2 vyslání cizince k výkonu
práce mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání v rozsahu 7 až 30
kalendářních dnů byl zaměstnavatel povinen předem písemně oznámit úřadu práce příslušnému
podle nového místa výkonu práce cizince.
Uvedené ustanovení nebylo v roce 2004 do zákona o zaměstnanosti vloženo
jako liberační ustanovení, které by nad rámec dosavadní právní úpravy umožnilo
zaměstnavatelům vysílat své zaměstnance – cizince - na pracovní cesty, ale naopak jako omezující
ustanovení, které mělo zabránit častému obcházení dosavadní právní úpravy. To v souladu
s důvodovou zprávou k tomuto ustanovení (dostupnou na www.psp.cz, digitální repozitář,
IV. volební období Poslanecké sněmovny, sněmovní tisk č. 527/0), spočívalo v účelovém
získávání povolení k zaměstnání u úřadů práce, v jejichž obvodu situace na regionálním trhu
práce umožňovala povolení získat, a následném vysílání cizinců k výkonu práce (nejčastěji
formou pracovní cesty) do regionů, kde by povolení k jejich zaměstnání vydáno nebylo.
Ustanovení §93 zákona o zaměstnanosti bylo s účinností od 1. 1. 2009 zákonem
č. 382/2008 Sb. bez dalšího zrušeno, přičemž důvodová zpráva k tomuto zrušení (dostupná
na www.psp.cz, digitální repozitář, V. volební období Poslanecké sněmovny, sněmovní tisk
č. 382/08) uvedla, že dosavadní právní úprava nemá podstatný dopad na ochranu trhu práce
v daném regionu a zrušením tohoto ustanovení dojde rovněž ke snížení administrativní zátěže
zaměstnavatelů.
Nejvyšší správní soud tak přisvědčil stěžovateli v tom, že z výše uvedené rekapitulace
vývoje právní úpravy nevyplývá úmysl zákonodárce dosavadní úpravu z přísnit, ale spíše
vyhodnocení stávajícího omezení jako z hlediska ochrany pracovního trhu nadbytečného.
Počínaje 1. 1. 2009 tedy neexistuje žádná veřejnoprávní norma, která by regulovala
časově omezené vyslání cizozemského zaměstnance mimo místo výkonu práce uvedené
v povolení k zaměstnání. Z ústavního principu deklarovaného v čl. 2 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod (každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit,
co zákon neukládá) plyne, že v takovémto případě se mohou cizozemský zaměstnanec
a jeho zaměstnavatel na pracovní cestě podle §42 odst. 1 zákoníku práce podle své vůle
dohodnout (srov. i závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As
67/2013 – 42, publ. pod č. 2949/2014 Sb. NSS).
Co se týče změny správní praxe uplatňované při kontrolách na úseku zaměstnanosti,
Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013 - 42, publ. pod
č. 2949/2014 Sb. NSS, uvedl, že od počátku roku 2012 Ministerstvo práce a sociáln ích věcí
naprosto změnilo výklad zákona o zaměstnanosti a na svých internetových stránkách publikovalo
právní názor, podle něhož je výkon práce cizince na jiném místě, než je uvedeno v rozhod nutí
o povolení k zaměstnání, považován za nelegální práci ve smyslu §5 písm. e) bod 2 zákona
o zaměstnanosti. K této změně výkladu se Ministerstvo rozhodlo, aniž by došlo k jakékoliv
legislativní změně, nebo ke změně judikatury. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku
konstatoval, že „změna je v rozporu s textem zákona i záměrem zákonodárce. Exekutiva, zde Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se v hrubém rozporu s principem dělby moci povýšila na úroveň zákonodárce. Bez ohledu
na zákonodárce v podstatě zákon novelizovala. Takovýto přístup moci výkonné je nejen ve flagrantním rozporu
s dělbou moci, ale naprosto nepřijatelně zasahuje do právní jistoty zaměstnavatelů a zaměs tnanců. Ti nemohli
očekávat, že ke změně výkladu dojde takto hrubě protiústavním způsobem“.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že zaměstnavatel je oprávněn svého zaměstnance – cizince
vyslat na pracovní cestu ve smyslu §42 zákoníku práce mimo místo výkonu práce, které
má cizinec uvedeno v povolení k zaměstnání. Takový výkon práce na pr acovní cestě nelze
považovat za práci bez povolení k zaměstnání ani za práci s tímto povolením v rozporu. Nejvyšší
správní soud však současně zdůrazňuje, že prostřednictvím vyslání cizince na pracovní cestu
nelze zastírat faktický výkon jeho práce v jiném místě, než jaké je uvedeno v povolení
k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu musí být časově omezené (§42 zákoníku práce)
a nesmí znamenat dlouhodobou (fakticky trvalou) změnu místa výkonu práce. V takovém
případě by se totiž nepochybně o umožnění nelegální práce cizince jednalo.
Z tohoto hlediska však správní orgány ani krajský soud jednání stěžovatele neposuzovaly.
Vzhledem k tomu, že zastávaly právní názor, že cizince nelze vyslat na pracovní cestu mimo
sjednané (a povolené) místo výkonu práce, bylo totiž irelevantní zkoumat, zda výkon práce
zaměstnance S. B. v Havlíčkově Brodě svým obsahem pracovní cestě podle v §42 zákoníku
práce odpovídal.
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že Krajský soud v Českých Budějovicích chybně
posoudil právní otázku vysílání cizinců na pracovní cesty, čímž zatížil své rozhodnutí
vadou podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. l s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto s oudu k dalšímu řízení.
V něm je krajský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán pr ávním názorem Nejvyššího správního
soudu.
V dalším řízení tak Krajský soud v Českých Budějovicích bude vycházet z toho,
že pracovní cesta cizince mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání není prací
v rozporu s tímto povolením. Dále se bude krajský soud zabývat tím, zda se v projednávané věci
nejednalo o zneužívání institutu pracovní cesty a obcházení údaje uvedeného v povolení
k zaměstnání o místu výkonu práce. Krajský soud tedy posoudí, zda výkon práce S. B. mimo
místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání skutečně odpovídal povaze pracovní cesty
podle §42 zákoníku práce. Krajský soud přitom zváží, zda lze tyto úvahy učinit na základě dosud
zjištěného skutkového stavu či je nutno v tomto směru provést další dokazování. Na základě
zodpovězení uvedených otázek pak krajský soud vyhodnotí, zda se stěžovatel skutečně dopustil
správního deliktu spočívajícího v umožnění výkonu nelegální práce svého zaměstnance.
Nejvyšší správní soud dodává, že pokud by krajský soud dospěl k závěru, že se stěžovatel
dopustil správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, byl by povinen
vypořádat se i s žalobní námitkou, že je ustanovení §140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti
upravující ukládanou sankci v rozporu s ústavními přepisy. Nejvyšší správní soud podotýká,
že zde neobstojí argumentace krajského soudu, že se nemohl touto námitkou stěžovatele zabývat,
neboť byla uplatněna po uplynutí lhůty k podání žaloby. Z článku 95 Ústavy totiž vyplývá,
že soud z úřední povinnosti zkoumá, zda zákonné ustanovení, které má být ve věci aplikováno,
je v souladu s ústavním pořádkem. Pokud by tomuto tak nebylo, musel by věc předložit
ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení takového ustanovení.
V případě, že by Ústavní soud následně zrušil jako protiústav ní ustanovení, na základě
něhož byla sankce správním orgánem uložena, musel by správní soud správní rozhodnutí
pro nezákonnost z úřední povinnosti zrušit. Z uvedeného vyplývá, že soud je povinen zabývat
se námitkou týkající se protiústavnosti aplikovaného ustanovení kdykoli v průběhu řízení,
bez ohledu na princip koncentrace řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Českých Budějovicích i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu