ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.88.2013:73
sp. zn. 3 Ads 88/2013 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobkyně: N. R.,
zastoupena Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 16. 7. 2012, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2013, č. j. 42 Ad 14/2012 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 7. 2012, čj. X, byly zamítnuty námitky žalobkyně (dále
„stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 3. 2012, č. j. X, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod. Stěžovatelka uplatnila námitky z důvodu žádosti o
přiznání invalidního důchodu před 5. 3. 2008, což byl den vzniku její invalidity. Namítala
především, že je zdravotně postižená celoživotně, a nárok na invalidní důchod jí proto vznikl již
před tímto datem.
Rozhodnutí žalované o námitkách napadla stěžovatelka správní žalobou, v níž tvrdila,
že posudkoví lékaři nevzali v potaz její zdravotní stav před 5. 3. 2008. Domnívala se, že žalovaná
nesprávně zhodnotila zjištěný skutkový stav, čímž dospěla k nesprávnému závěru o vzniku
invalidity. Zdůraznila, že je zdravotně postižená celoživotně a je schopna pracovat pouze za zcela
výjimečných podmínek. Dle jejího názoru jí náležel invalidní důchod minimálně od roku 1990.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“) zamítl správní žalobu rozsudkem
ze dne 30. 9. 2013, č. j. 42 Ad 14/2012 – 37, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností.
Krajský soud zrekapituloval závěry lékařského posudku, na jehož základě bylo postaveno
prvoinstanční rozhodnutí žalované i závěry lékařského posudku, který byl vypracován
pro potřeby řízení námitkového. Vzhledem k tomu, že se s těmito posudky nespokojil, vyžádal
si pro potřeby soudního řízení posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
ČR (dále „komise“). Posudková komise dospěla na základě vyšetření stěžovatelky, která byla
při jednání komise vyšetřena odborným lékařem – neurologem, i na základě zhodnocení všech
zdravotních nálezů a dostupné dokumentace k závěru, že stěžovatelka nebyla do 31. 12. 2009
invalidní. Komise dále konstatovala, že stěžovatelka nebyla invalidní ani od 1. 1. 2010
do 21. 2. 2011. O invaliditu se v jejím případě jedná až od 22. 2. 2011, kdy byla invalidní
pro invaliditu druhého stupně s poklesem pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 50 %, ne však o více než 69 %.
Krajský soud podrobně zrekapituloval závěry, ke kterým komise dospěla a popsal i vývoj
zdravotního stavu stěžovatelky. Ověřil přitom, že komise jednala v řádném složení a posudek byl
vypracován po náležitém zhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky a to na základě předložené
lékařské dokumentace i odborných lékařských nálezů. Zdůraznil závěr komise, dle něhož nebyla
stěžovatelka invalidní před 22. 2. 2011, což koresponduje s názorem žalované, že stěžovatelka
před 5. 3. 2008 invalidní nebyla. Nemůže jí proto být před tímto datem přiznán invalidní
důchod. Krajský soud rovněž dodal, že ačkoli byly dle posudkové komise předchozí lékařské
posudky nadhodnoceny, nemá tato skutečnost vliv na přezkum napadeného rozhodnutí, neboť
to je přezkoumáváno v rozsahu žalobních námitek.
V závěru krajský soud uvedl, že nepřistoupil k provedení důkazu znaleckým posudkem,
který stěžovatelka požadovala, neboť posudek komise je dostatečně komplexní a důkladně
odůvodněný s odkazy na obsah zdravotnické dokumentace. Krajský soud tak neshledal žádný
důvod, proč by měl přistoupit k dalšímu znaleckému zkoumání stěžovatelčina zdravotního stavu.
Zdůraznil také, že stěžovatelka žádné konkrétní námitky proti komisionálnímu posudku
nevznesla. Za nedůvodnou označil soud námitku, že v podkladech komise nebyl obsažen
posudek z oboru psychiatrie. V souvislosti s tím upozornil, že invalidita stěžovatelky nebyla
nikdy posuzována z důvodu psychiatrického onemocnění a z žádných okolností nevyplývá,
že by se soustavně léčila s psychiatrickými problémy.
Žaloba byla tedy dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále „s. ř. s.“) zamítnuta.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 31. 10. 2013 napadá stěžovatelka rozsudek krajského soudu
z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a) d) s. ř. s. V podání ze dne 15. 1. 2014, kterým byla
kasační stížnost doplněna, rozšiřuje důvody kasační stížnosti o důvod dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
Nejprve namítá, že soud vycházel jen z posudku komise a odmítl provedení důkazu
znaleckým posudkem, což v řízení navrhovala. Podotýká, že žalovaná je řízena Ministerstvem
práce a sociálních věcí, jehož orgánem je i posudková komise. Z toho lze dovodit vztah komise
a žalované. Domnívá se proto, že použitím posudku komise došlo k porušení rovnosti účastníků.
Soud totiž vycházel z důkazu orgánu, který má k protistraně vztah. S ohledem na tuto skutečnost
měl krajský soud provést důkaz posudkem znalce z příslušného lékařského oboru. Vzhledem
k tomu, že tak soud neučinil, považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
Jednotlivé kasační důvody stěžovatelka podrobněji odůvodnila v podání ze dne
15. 1. 2014. Uvedla, že v řízení před krajským soudem nebyla zastoupena advokátem, a nemohla
proto úspěšně bránit svá práva, což nepřímo uznal i krajský soud. Vzhledem k tomu, že v řízení
nebyl proveden důkaz, který navrhovala, obrátila se na MUDr. Milana Richtra, CSc., který
je soudním znalcem v oboru zdravotnictví se specializací na ortopedii, traumatologii a nemoci
z povolání. Z odborného posouzení tímto znalcem vyplynulo, že komise vycházela z neúplných
a neobjektivních vyšetření, které nesprávně interpretovala do svých závěrů. Znalec rovněž
konstatoval, že dokazování v její věci bylo neúplné a podkladová stanoviska pro vydání
rozhodnutí nedostatečná.
Další argumentaci staví stěžovatelka na názoru Nejvyššího správního soudu, dle něhož
je nezávislý znalecký posudek na místě v případě, kdy by byly pochybnosti o posudku komise,
a znalecký posudek by mohl jednotlivé pochybnosti vyvrátit. Domnívá se, že taková situace
v předmětné věci nastala. Uvádí, že zjištění, k nimž znalec dospěl, neměla komise k dispozici
a rozhodovala tak na základě neúplných zpráv. Upozorňuje i na předchozí posouzení v dané věci,
které nejsou jednotná. Dle stěžovatelky jsou taková posouzení nepřezkoumatelná. Nesouhlasí
se závěrem, že je posudek komise komplexní. Zdůrazňuje, že ve vztahu k žalobnímu nároku
chybí zdravotnická dokumentace před rokem 2008 (první posouzení posudkovým lékařem
až 19. 3. 2008), což odůvodňuje provedení důkazu, který v řízení navrhovala. Závěry komise
navíc nezkoumají obsah zdravotního postižení a míru jejího onemocnění, ale hodnotí
pouze posudkovou správnost zařazení jednotlivých onemocnění dle vyhlášky č. 284/1995 Sb.
V tomto ohledu konstatuje, že z posudkového hodnocení vyplývá dominantní postavení dvou
invalidizujích onemocnění, ačkoli pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl hodnocen
pouze za jediné onemocnění. Uzavírá, že na rozdíl od komise dospěl znalec k závěru, že již před
5. 3. 2008 u ní existoval stav odpovídající invaliditě se ztrátou schopnosti soustavné výdělečné
činnosti více než 33 %.
V závěru kasační stížnosti se stěžovatelka zaměřuje na problematiku zjištění okamžiku,
kdy došlo ke vzniku invalidity. S poukazem na judikaturu zdejšího soudu uvádí, že tento okamžik
není možné určit na základě nahodilých skutečností (např. data předem objednaného vyšetření,
datum žádosti o invalidní důchod), což se v jejím případě stalo – vnik invalidity byl určen
ode dne, kdy poprvé podala žádost o invalidní důchod. Nebyla přitom brána v potaz skutečnost,
že onemocněním trpí již od 6 měsíců věku. I z tohoto důvodu měl krajský soud napadené
rozhodnutí zrušit.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatelka navrhuje rozsudek
krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Ve stručném vyjádření ze dne 11. 2. 2014 uvádí žalovaná, že rozhodnutí o nároku
na invalidní důchod a stanovení data vzniku invalidity je závislé především na odborném
lékařském posouzení. V tomto smyslu považuje posudek komise za objektivní a znalecký
posudek za nadbytečný. Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval problematikou přípustnosti kasační stížnosti
a dalších podstatných náležitostí. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou
oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná,
stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Posuzovaná věc úzce souvisí s otázkou hodnocení zdravotního stavu. Rovněž
stěžovatelkou uplatněné námitky se výlučně týkají komplexnosti a přesvědčivosti lékařských
posudků, z nichž krajský soud i správní orgány vycházely. Přestože stěžovatelka explicitně uvádí,
že kasační stížnost stojí na důvodech dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ze stabilní
judikatury zdejšího soudu vyplývá, že je lze v souhrnu podřadit pouze pod písm. d) předmětného
ustanovení. Platí totiž, že „neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího zdravotního postižení
v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání přezkoumávaného
rozhodnutí, je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky k uvedenému dni a v jeho důsledku nesprávné posouzení
zákonných podmínek plné invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění jako základního
předpokladu pro posouzení dalšího trvání nároku na dávku důchodového pojištění, jíž se stěžovatelka domáhá.
Jde tedy o jinou vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, č. 511/2005 Sb. NSS). Uvedený závěr je možné
vztáhnout i na situaci, kdy by mělo neúplné a nepřesvědčivé posouzení zdravotního stavu vliv
na určení okamžiku, kdy invalidita vznikla. I námitka neprovedení důkazu znaleckým posudkem
spadá pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – konkrétně pod nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů. O takovou vadu se totiž jedná v případě, kdy soud opírá rozhodovací důvody
o skutečnosti, které nebyly v řízení dostatečně zjištěny. V dané věci se naopak nemůže jednat
o pochybení spadající pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť rozhodnutí žalované
vychází plně z posudku lékaře. Na takové rozhodnutí proto nelze nahlížet jako by nemělo oporu
ve spisu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2003, č. j. 5 Ads
33/2003 - 41). Stejně tak je vyloučen kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť
stěžovatelka nesprávné posouzení právní otázky vůbec netvrdí.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se nejprve vyjádřit k námitce, že věrohodnost
posudku komise je oslabena tím, že zde existuje vztah mezi žalovanou a Ministerstvem práce
a sociálních věcí, pod které komise spadá. Vzhledem k tomu, že se uvedeným vztahem
již Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích zabýval, je možné pro stručnost odkázat
na dřívější judikaturu. V rozsudku ze dne 24. 2. 2004, č. j. 5 Ads 49/2003 - 136 zdejší soud
formuloval závěr, že „Jestliže přímo zákon (§4 odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení,…uložil Ministerstvu práce a sociálních věcí provádět posudky mj. pro účely
přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, není takovýto důkaz zpochybněn ani tím, že v §4
odst. 1 písm. b) téhož zákona zákonodárce svěřil Ministerstvu práce a sociálních věcí také řízení činnosti České
správy sociálního zabezpečení, která je podle §5 písm. a) bodu 1. tohoto zákona kompetentní rozhodovat
o dávkách důchodového pojištění“. Ani sama stěžovatelka netvrdí, že by existovala jakákoli další
okolnost, kromě zmíněného zákonem aprobovaného formálního vztahu, která by připouštěla
obavy o objektivitu posudkových závěrů komise. Je tedy zřejmé, že sama existence vztahu mezi
žalovanou, Ministerstvem práce a sociálních věcí, a posudkovou komisí nemůže věrohodnost
posudku oslabit. V tomto směru se tak jedná o námitku nedůvodnou.
Značná část stěžovatelčiny argumentace je podložena závěry ze znaleckého posudku
MUDr. Milana Richtra, CSc., v němž znalec dospěl k závěru, že již před 5. 3. 2008 u ní existoval
stav odpovídající invaliditě se ztrátou schopnosti soustavné výdělečné činnosti více než 33 %.
Je však nutné upozornit, že znalecký posudek stěžovatelka předložila až v řízení o kasační
stížnosti. S jeho závěry tak nebyl konfrontován ani krajský soud, ani komise. Nic přitom
stěžovatelce nebránilo, aby si znalecký posudek opatřila již v řízení o správní žalobě. V tomto
případě se ale nejedná o novotu ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s. („Ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.“), neboť stěžovatelka
již v řízení před krajským soudem tvrdila, že byla před 5. 3. 2008 invalidní, jen o tom nepředložila
relevantní důkaz. Skutečnost, že takový důkaz stěžovatelka předkládá až v řízení o kasační
stížnosti, je třeba vnímat optikou principu vyjádřeného v ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. Krajský
soud rozhoduje na základě skutkového a právního stavu, který existoval v době rozhodování
správního orgánu. Nové relevantní tvrzení o skutečnostech existujících již v době správního
řízení, uplatněné v řízení o správní žalobě před krajským soudem, může být ještě pojato
jako důvod pro doplnění dokazování, avšak přenášení uvedených odvolacích prvků až do fáze
čistě kasačního řízení již není myslitelné za situace, kdy stěžovatelce nic nebránilo předložit důkaz
právě již v řízení o žalobě. Nadto je vhodné zdůraznit, že se nově předložený důkaz netýká
zdravotních skutečností, které by se mohly změnit v čase od vydání napadeného rozsudku
do rozhodnutí o kasační stížnosti. Opravdu tak bylo pouze na zvážení stěžovatelky, kdy znalecký
posudek předloží. Krajský soud navíc skutkový stav zjištěný správními orgány sám doplnil
o posudek komise, který považoval za úplný a přesvědčivý. Oprávněně tak rozhodoval na základě
skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení a řízení před soudem. Lze konstatovat,
že pokud stěžovatelka nebyla schopná svá tvrzení prokázat již v řízení před krajským soudem,
ačkoli jí v tom nic nebránilo, neunesla v tomto řízení důkazní břemeno. Krajský soud postupoval
dle §75 odst. 1 s. ř. s. a správně vycházel ze skutečností, které byly do skončení řízení o žalobě
prokázány.
S ohledem na výše uvedené je na místě vyřešit otázku, zda měl již sám krajský soud
provést důkaz znaleckým posudkem, o který stěžovatelka žádala. V daném případě soud rozhodl
na základě posudku komise, který si nechal vypracovat z důvodu nepřesvědčivých posudků
předložených žalovanou. Platí přitom, že soud neposuzuje věcnou správnost posudku, neboť
k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek komise je nutné hodnotit jako každý
jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem na mimořádný význam
v řízení o invalidním důchodu bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech,
kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li
tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být
zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky pak spočívá
v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které
posuzovaná namítala, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila (obdobně rovněž
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2013, č. j. 3 Ads 74/2012 – 16). Všechny
podstatné náležitosti krajský soud ověřil a dospěl k závěru, že se jedná o posudek komplexní
a přesvědčivý. Tento závěr zdůvodnil tím, že komise vycházela jak z dostupné zdravotnické
dokumentace a odborných lékařských nálezů, tak z vyšetření stěžovatelky přímo při jednání.
Platí, že pokud krajský soud považoval posudek komise za správný, přesvědčivý a svůj názor
zdůvodnil, není dokazování znaleckým posudkem na místě, neboť neexistují pochybnosti,
které by znalec svým posudkem rozptýlil (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 - 50). Nejvyšší správní soud postup krajského soudu
aprobuje a konstatuje, že nebylo zapotřebí provádět ve věci další dokazování, neboť posudek
komise odpovídá na všechny relevantní otázky dostatečným a přezkoumatelným způsobem.
Je nutné si uvědomit, že úkolem komise bylo zjistit, zda byla stěžovatelka invalidní
před 5. 3. 2008. Zjišťování zdravotního stavu do minulosti je vždy obtížné, neboť je nutné
vycházet pouze z materiálů, které byly v průběhu onemocnění nashromážděny. Z posudku
komise je zřejmé, že ze všech relevantních materiálů vycházela. Komise se podrobně zabývala
zdravotním stavem stěžovatelky a nevycházela jen z nálezů posudkových lékařů, ale rovněž
z dokumentace praktických a ošetřujících lékařů. Posuzovány byly nálezy vyplývající
z jednotlivých ortopedických a neurologických vyšetření, které byly provedeny i před rokem
2008. Byl proto splněn požadavek stěžovatelky vznesený v kasační stížnosti, že její stav může
komplexně posoudit pouze specialista, a že bylo nutné hodnotit okolnosti před rokem 2008.
Ostatně i při jednání komise byla stěžovatelka vyšetřena specialistou – lékařkou z oboru
neurologie. Vzhledem k tomu, že komise vycházela ze všech dostupných podkladů, není jasná
námitka, že dokazování nebylo úplné. Stěžovatelka přitom nikterak nespecifikuje, v čem
neúplnost posudku spočívá. Stejně obecné je vyjádření, že komise rozhodovala na základě
neúplných zpráv. Takto obecné námitky však nemohou přesvědčivost komisionálního posudku
zpochybnit. Pokud stěžovatelka upozorňuje na nejednost posudků v průběhu správního řízení,
lze konstatovat, že právě v důsledku zmiňované nejednosti považoval krajský soud předchozí
posudky za nedostatečné a nechal si správně vypracovat posudek komisí. Ten již veškeré
pochybnosti rozptýlil.
Stěžovatelka také uvedla, že pro zkoumání poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti byla hodnocena pouze jediná příčina jejího zdravotního postižení, ačkoli dominantní
invalidizující onemocnění jsou dvě. K tomu lze jen stručně poznamenat, že jak dle vyhlášky
č. 284/1995 Sb., tak dle vyhlášky č. 359/2009 Sb., platí, že procentní míry poklesu pracovní
schopnosti jednotlivých zdravotních postižení se nesčítají. Pouze se určí, které zdravotní
postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, a procentní míra
poklesu pracovní schopnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem
k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce
(viz §6 odst. 3, resp. §2 odst. 3 jmenovaných vyhlášek). Z posudku komise je přitom zřejmé,
že dominantní příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byla léta neměnná
akroparesa levé dolní končetiny. Tato diagnóza se následně stává spouštěčem pro další
degenerativní změny. Nejvyšší správní soud ověřil, že komise hodnotila zdravotní stav
stěžovatelky z hlediska dominantního onemocnění a přihlédla i k dalším doprovodným jevům.
Její závěr tak podmínky úplnosti a přesvědčivosti opravdu splňuje.
Stěžovatelka rovněž namítla, že datum vzniku invalidity bylo určeno nahodilou
skutečností – v jejím případě žádostí o invalidní důchod. Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že v daném případě vyhodnotila komise předchozí lékařské posudky za nadhodnocené a datum
vzniku invalidity posunula až na 22. 2. 2011. V posuzované věci se přitom jednalo o otázku,
zda byla stěžovatelka invalidní před 5. 3. 2008. Ze závěru posudkové komise je tak zřejmé,
že před 5. 3. 2008 se o invaliditu nejednalo.
K problematice zastoupení stěžovatelky advokátem v řízení před krajským soudem
lze poznamenat, že z žádné části napadeného rozsudku nevyplývá, že by měl krajský soud
pochybnosti o ochraně práv stěžovatelky. Zástupce nebyl stěžovatelce ustanoven především
z důvodu jejího procesního postupu, když soudu ani na výzvu nezaslala potvrzení o majetkových
poměrech, na jejichž základě je o ustanovení zástupce rozhodováno. V tomto ohledu zastává
Nejvyšší správní soud konstantní názor, že výdělkové a majetkové poměry žadatele soud z úřední
povinnosti nezjišťuje (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004
– 50). Ani v tomto případě se proto o pochybení krajského soudu jednat nemohlo.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nemohl dospět k jinému závěru,
než posoudit kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítnout.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalované nelze v tomto typu řízení náhradu nákladů podle principu procesního
úspěchu přiznat (§60 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu