ECLI:CZ:NSS:2014:3.ADS.9.2013:51
sp. zn. 3 Ads 9/2013 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců: a) J. K., b) M. K.,
c) L. Ka., d) G. M., všichni žalobci zastoupeni JUDr. Miroslavou Virágovou, advokátkou
se sídlem Jesenická 146, Vrbno pod Pradědem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/P, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 7. 2010, č. j. MV-17314-12/P-2010, ze dne 27. 7. 2010, č. j. MV-25278-4/P-2010, ze dne
27. 7. 2010, č. j. MV-25289-4/P-2010, a ze dne 27. 7. 2010, č. j. MV-25273-4/P-2010, o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 38 Ad
43/2010 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů a) J. K. a b) M. K. advokátce Mgr. JUDr. Miroslavě
Virágové se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5.260 Kč. Tato částka
bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 27. 7. 2010, č. j. MV-17314-12/P-2010, č. j. MV-25278-4/P-2010, č. j. MV-
25289-4/P-2010 a č. j. MV-25273-4/P-2010. Krajský soud při svém rozhodování vycházel
z následujícího skutkového stavu:
Stěžovatelé dne 23. 9. 2005 požádali o odškodnění podle zákona č. 203/2005 Sb.,
o odškodnění některých obětí okupace Československa vojsky Svazu sovětských socialistických
republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky
a Bulharské lidové republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon č. 203/2005 Sb.“)v souvislosti s úrazy, které utrpěli dne 27. 7. 1981 v Olomouci jako účastníci dopravní
nehody s účastí vojenského vozidla sovětské okupační armády. Zranění všech stěžovatelů
si vyžádalo hospitalizaci, stěžovatel a) se stal v důsledku zranění plně invalidním. Zranění
stěžovatelek trvalé následky nezanechala. Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatelé splňují veškeré
zákonné podmínky pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 203/2005 Sb.
ve znění zákona č. 491/2009 Sb. Rozhodnutími ze dne 29. 1. 2009, č. j. P-1562-21/2005, ze dne
29. 1. 2009, č. j. P-1560-21/2005, ze dne 30. 1. 2009, č. j. P-1559-14/2005, a ze dne 30. 1. 2009,
č. j. P-1561-11/2005, přiznal stěžovateli a) odškodnění ve výši 70.000 Kč podle §4 odst. 2
písm. a) zákona č. 203/2005 Sb., stěžovatelkám b), c) a d) pak ve výši 30.000 Kč podle §4 odst. 2
písm. b) zákona.
Podáním ze dne 30. 3. 2010, označeným jako odvolání proti rozhodnutí žalovaného
ve věci doplatku odškodnění, adresovaným Krajskému soudu v Ostravě, se stěžovatelé domáhali
dalšího odškodnění podle zákona č. 203/2005 Sb. Uvedli, že v televizních novinách byla
odvysílána zpráva, že ti, kteří již byli částečně odškodněni, se mohou přihlásit o doplatek
o odškodnění. Krajský soud v Ostravě toto podání stěžovatelů usnesením ze dne 13. 5. 2010,
č. j. 38 Ad 21/2010 – 40, odmítl, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o žalobu proti
rozhodnutím žalovaného – těm stěžovatelé ničeho nevytýkají. Obsahově se zcela zjevně jedná
o novou žádost o doplatek jednorázové peněžní částky podle zákona č. 203/2005 Sb.,
jíž stěžovatelé reagují na novelizaci zákona č. 203/1995 Sb. provedenou zákonem č. 491/2009 Sb. Touto novelizací byla otevřena nová lhůta k uplatnění žádosti o odškodnění těm obětem
okupace, jimž dosud nebylo odškodnění přiznáno nebo nebylo přiznáno v maximální výši
stanovené zákonem č. 203/1995 Sb. Krajský soud současně svým usnesením podání stěžovatelů
postoupil žalovanému.
Usneseními ze dne 27. 7. 2010, č. j. MV-17314-12/P-2010, č. j. MV-25278-4/P-2010,
č. j. MV-25289-4/P-2010 a č. j. MV-25273-4/P-2010, žalovaný správní řízení ve věci žádostí
stěžovatelů o poskytnutí doplatku jednorázové peněžní částky podle zákona č. 203/2005 Sb.
zastavil podle §66 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť jejich žádost shledal zjevně právně
nepřípustnou. Žalovaný přitom vycházel z toho, že nároky stěžovatelů vyplývající ze zákona
č. 203/2005 Sb. již byly uspokojeny v plné výši. Konstatoval, že za zjevně právně nepřípustnou
je třeba považovat žádost, z níž je patrné, že jí nelze v důsledku příslušné právní úpravy vyhovět.
Mezi tyto žádosti se řadí i žádost, na jejímž základě má být zahájeno řízení v případě, ve kterém
již bylo správním orgánem vydáno pravomocné rozhodnutí, jímž bylo právo žadatele přiznáno
v plné výši.
Krajský soud v Ostravě se ztotožnil se závěrem žalovaného, že nová žádost stěžovatelů
o doplatek jednorázové peněžní částky byla zjevně nepřípustná, neboť jejich nároky již byly
uspokojeny v plné výši. Žalovaný podle krajského soudu postupoval v souladu §66 odst. 1
písm. b) správního řádu, jestliže řízení o žádosti zastavil. Z žádosti stěžovatelů je zcela zřejmé,
že by její projednání skončilo negativním rozhodnutím. Krajský soud proto žalobu podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Stěžovatelé napadli rozsudek Krajského soudu v Ostravě včas podanou kasační stížností.
Uvedli, že nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného, jímž nebyl uznán jejich požadavek o doplatek
jednorázové peněžní částky odškodnění na zdraví. Nepopírají, že jim již část odškodnění byla
vyplacena, namítají však, že se tak stalo pouze v poloviční výši původně stanovené částky.
Za úraz bez trvalých následků byla totiž stanovena částka ve výši 70.000 Kč a za úraz s trvalými
následky částka ve výši 150.000 Kč. Třem stěžovatelům přitom byla vyplacena částka 30.000 Kč
a jednomu částka 70.000 Kč. Jednalo se tedy o necelou polovinu původně stanovené částky
za odškodnění úrazu. Stěžovatelé dále poukázali na to, že v televizních novinách byla odvysílána
zpráva, že ti, kteří již byli částečně odškodněni, se mohou přihlásit o doplatek o odškodnění
do plné výše původního návrhu vlády. Proto také tak učinili. Stěžovatel navrhl zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že stěžovatelé tvrdili,
že jim v souvislosti s jejich zraněními při předmětné dopravní nehodě bylo vyplaceno odškodnění
ve výši necelé poloviny stanované částky a proto se domáhají doplatku tohoto odškodnění
do celé jeho výše. Uvedené tvrzení žalobců však není pravdivé. Žalovaný již v předchozím
správním řízení rozhodl o žádostech stěžovatelů tak, že jejich nároky vyplývající ze zákona
č. 203/2005 Sb. uspokojil v plné výši. Argumentace stěžovatelů vychází z jejich nesprávné
interpretace §4 odst. 1 a 2 ve vazbě na §2 zákona č. 203/2005 Sb., která stanoví výši odškodnění
ve vztahu k jednotlivým typům vzniklých následků pobytu okupačních armád, přičemž částka
150.000 Kč přísluší pozůstalým (manželu a dětem) po osobě, jež byla v souvislosti s pobytem
okupačních armád usmrcena nebo podlehla zranění, částka 70.000 Kč přísluší osobám,
které v této souvislosti byly zraněny či znásilněny, pokud zranění či znásilnění zanechalo trvalé
následky (1. stěžovatel), a částka 30.000 Kč přísluší v případě zranění či znásilnění bez trvalých
následků (2., 3., 4. stěžovatelky). Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Ačkoliv stěžovatelé neoznačili důvody své kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.,
je z jejího obsahu zřejmé, že rozhodnutí správního soudu napadli z důvodu písmene a)
dotčeného ustanovení, tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v žalovaného, který zastavil řízení o jejich žádostech pro zjevnou právní nepřípustnost
z důvodu překážky řízení spočívající v již rozhodnuté věci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v mezích uplatněného stížního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, stanoví, že žádost nesmí
být zjevně právně nepřípustná. Takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví
dle §66 tohoto zákona.
Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „za zjevně právně nepřípustnou
[§66 odst. 1 písm. b) správního řádu z roku 2004] je možno považovat pouze takovou žádost, u níž je již
na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět. To především znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna
již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování“ (srov. rozsudek ze dne
7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007-55, www.nssoud.cz). Za zjevně právně nepřípustnou žádost
ve smyslu ustanovení §45 odst. 3 správního řádu, podle něhož odvolací orgán řízení zastaví,
je tak možné považovat jen podání žádající provedení něčeho, co není právně možné nebo
k čemu není žadatel oprávněn. Doktrina mezi důvod zjevné právní nepřípustnosti řadí rovněž
„žádost, ve které se žadatel bude domáhat přiznání práva v rozporu s §48 odst. 2, tzn. v rozporu s překážkou
věci pravomocně rozhodnuté“ (Vedral, J: Správní řád – komentář, 2. vyd., Bova Polygon, Praha, 2012,
str. 482).
K zastavení řízení dochází tedy mj. tehdy, pokud se v řízení vyskytnou překážky řízení
stanovené v ustanovení §48 správního řádu. Překážkami řízení se rozumí situace, za jejichž
existence nelze zahájit či vést správní řízení a k těmto překážkám je přihlíženo z úřední
povinnosti. Vedle překážky litispendence (řízení je v dané věci zahájeno u některého jiného
správního orgánu) je jím především překážka rei iadministratae vycházející ze zásady ne bis in idem.
Tuto překážku věci rozhodnuté upravuje ustanovení §48 odst. 2, dle kterého „(p)řiznat totéž právo
nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou.“ Pokud tedy správní orgán zjistí,
že v dané věci bylo již dříve meritorně rozhodnuto, nemůže v takovém případě řízení zahájit
nebo v něm dále pokračovat. Opodstatněnost dodržování zásady ne bis in idem i ve správním
soudnictví vyzdvihl ve své judikatuře též Ústavní soud: „Jak správní soudy již několikrát ve svých
publikovaných rozhodnutích dovodily, obecná procesní zásada non bis in idem, již lze dovodit z principu
materiální právní moci, je jednou ze základních zásad rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob jak soudy, tak i správními orgány. Zahrnuje v sobě i nezměnitelnost rozhodnutí,
tj. nenarušitelnost vzniklých, změněných nebo zaniklých hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností.
(…) (P)okud nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) v §48 odst. 2 stanoví, že přiznat totéž právo nebo
uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou, jde jen o výslovnou úpravu odpovídající v teorii
i soudní praxi zejména v posledních letech nezpochybňovanému principu“ (srov. II. ÚS 1500/08 ze dne
28. 7. 2008; veškerá judikatura ÚS je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozhodnutí uvedl, že zjevná právní
nepřípustnost žádosti musí být zřejmá již na první pohled a k tomuto závěru nelze dospět teprve
z výsledků dalšího dokazování či zjišťování. V této souvislosti je však třeba vytknout, že ono další
dokazování či zjišťování se týká meritorního posuzování věci a vyhodnocení přiložených
podkladů k žádosti, nikoli ověřování splnění základních procesních podmínek pro vedení řízení.
Zjištění, zda řízení nebrání právní překážka, nelze považovat za zapovězené dokazování
či zjišťování. Naopak, zdejší soud považuje za zcela logické a samozřejmé, že je povinností
správního orgánu tyto záležitosti zkoumat. Důvod mj. tkví též v hospodárnosti správního řízení,
protože by nebylo účelné vést řízení, v němž by byly řešeny již rozhodnuté záležitosti. Zároveň
je zřejmé, že v rámci posouzení žádosti z hlediska její zjevné právní nepřípustnosti musí správní
orgán činit určité kroky, které potvrdí správnost takovéhoto rozhodnutí. V opačném případě
by se jeho rozhodnutí blížilo svévoli. Musí však postupovat velmi obezřetně a nepřesáhnout
mez dovoleného ověřování procesních podmínek. Zjištění, zda o nároku žadatele již nebylo
rozhodnuto (respektive posouzení, zda se jedná o stejnou osobu, shodný důvod a stejné právo
či povinnosti), však zajisté není překročením stanovené hranice.
Žalovaný tedy nepochybil, pokud nejprve ověřil, že o dotčeném předmětu řízení bylo
již pravomocně rozhodnuto. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožnil s jeho závěrem i závěrem
krajského soudu, že nároky stěžovatelů byly přiznány rozhodnutími žalovaného ze dne
29. 1. 2009, č. j. P-1562-21/2005, ze dne 29. 1. 2009, č. j. P-1560-21/2005, ze dne 30. 1. 2009,
č. j. P-1559-14/2005, a ze dne 30. 1. 2009, č. j. P-1561-11/2005, v celém rozsahu podle §4
odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 203/2005 Sb. Pokud žalovaný neshledal možnost rozhodnout
znovu o uplatněném nároku a řízení zastavil, učinil tak v souladu se správním řádem a jeho
postup není rozporný ani se soudní judikaturou.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí
tvrzenou vadou podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kasační stížnost proto podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl
ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti žádnému z účastníků. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů a) a b) Nejvyšší
správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. b), §7 a §12
odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4.960 Kč a režijní paušál dle §13 od st. 3 cit. vyhlášky
ve výši 300 Kč, celkem tedy 5.260 Kč. Náklady právního zastoupení stěžovatelů nese dle ust. §60
odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu