ECLI:CZ:NSS:2014:3.APS.6.2013:33
sp. zn. 3 Aps 6/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců: a) J. B., b) P. M.,
c) P. I., všichni zastoupeni Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 568/92,
120 00 Praha 2, proti žalovanému: Katastrální úřad pro Středočeský kraj, se sídlem
Pod sídlištěm 1800/9, 182 12 Praha 8, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního
orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
19. 9. 2013, č. j. 46 A 27/2013 – 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Ministerstvo zemědělství ČR – Pozemkový úřad Praha západ dne 31. 12. 2012 rozhodl
pod č. j. PÚ 972/12-Z, že oprávněné osoby (žalobci) podle §4 odst. 2 písm. c) resp. též §4
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů jsou vlastníky nemovitostí dle katastru nemovitostí parc.
č. 283/1, ost. pl. o výměře 3.156 m
2
, parc. č. 283/38, ost. pl. o výměře 1.000m
2
, parc. č. 283/32,
les o výměře 484 m
2
, parc. č. 283/33, zahrada o výměře 185 m
2
, parc. č. 283/3, les o výměře
2.770 m
2
, parc. č. 283/37, ost. pl. o výměře 815 m
2
, parc. č. 283/34, les o výměře 171 m
2
,
parc. č. 283/36, les o výměře 547 m
2
, parc. č. 283/28, ost. pl. o výměře 411 m
2
, parc. č. 283/29,
ost. pl. o výměře 256 m
2
, parc. č. 283/35, les o výměře 134 m
2
, parc. č. 283/44, ost. pl. o výměře
518 m
2
, st. p. č. 995, zast. pl. a nádvoří o výměře 49 m
2
dosud vedených u Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha – západ na listech vlastnictví č. 1539, 1650,
486, 119, 1730, 485, 1619, 523, 487 a 10 pro obec Slapy, katastrální území Přestavlky u Slap.
Rozhodnutí nabylo právní moci 3. 1. 2013.
Uvedené rozhodnutí odeslal pozemkový úřad Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj –
katastrální pracoviště Praha západ k provedení zápisu do katastru nemovitostí. Přípisem
z 11. 2. 2013, č. j. Z-1223/2013-210, katastrální úřad pozemkovému úřadu sdělil, že žádost
o zápis záznamem do katastru nemovitostí nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí
dle §8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem. Zápis záznamem by podle katastru nemovitostí bylo možno provést pouze
ohledně pozemku parc. č. 283/3 v katastrálním území Přestavlky u Slap, který je v současné době
evidován ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit s majetkem státu pro osobu
povinnou – Lesy České republiky, s. p.; v tom případě by musel katastrální úřad obdržet
s rozhodnutím též žádost o částečný zápis do katastru nemovitostí.
Stěžovatelé následně podali proti katastrálnímu úřadu žalobu na ochranu před
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále též jen „s. ř. s.“) s návrhem na vydání předběžného opatření.
Krajský soud v Praze (dále též jen „krajský soud“) návrh na vydání předběžného opatření
zamítl usnesením z 3. 5. 2014, pod č. j. 46 A 27/2013-58, žalobu zamítl rozsudkem z 19. 9. 2013,
46 A 27/2013 - 79.
Krajský soud v odůvodnění především vycházel z právního názoru usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu z 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, č. 2206/2011 Sb. NSS,
podle kterého se lze žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu domáhat soudní ochrany proti neprovedení záznamu do katastru nemovitostí
podle §7 a §8 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného usnesení rozšířeného senátu dále
citoval krajský soud, že správní orgán je povinen provést záznam, jsou-li splněny předepsané
podmínky pro jeho provedení a je oprávněn je neprovést a vrátit listinu, jež má být podkladem
pro vyhotovení záznamu. Krajský soud rovněž poukázal na veřejný zájem spočívající ve vedení
evidence katastru nemovitostí, tak na zájem soukromý spočívající např. v účinnosti převodu
nemovitostí zápisem vkladu vlastnického práva, v ochraně dobré víry osoby jednající v důvěře
v zápis v katastru aj.
Krajský soud shledal, že neprovedení zápisu záznamem na základě pravomocného
rozhodnutí pozemkového úřadu zkracuje práva stěžovatelů na jejich právu, aby jejich soukromá
práva vztahující se k nemovitosti byla zapsána v příslušné veřejnoprávní evidenci. Krajský soud
vyložil, že smyslem novely provedené zákonem č. 349/2011 Sb. u zápisu vlastnického práva
záznamem podle §8 odst. 1 zákona o č. 265/1992 Sb. bylo na jedné straně zabránit nežádoucím
duplicitním zápisům do katastru nemovitostí, tak i chránit práva zapsaných vlastníků nemovitostí.
Podle krajského soudu nastal ve věci střet ochrany práv zapsaných vlastníků nemovitostí a práv
osob oprávněných dle restitučních předpisů vztahujících se k vydanému majetku včetně práva
domoci se záznamu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí bez nutnosti zahajovat
v této souvislosti další řízení.
Krajský soud kolizi ústavních práv dle článku 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod poměřil kritériem minimalizace zásahu do základních práv a porovnáním
závažnosti obou v kolizi stojících práv. Krajský soud konstatoval, že třetí osoby, které nabyly
v rozporu s §5 odst. 3 zákonu č. 229/1991 Sb., dané nemovitosti od povinné osoby, nebyly
podle §9 odst. 8 citovaného zákona účastníky řízení, v němž pozemkový úřad vydal napadené
rozhodnutí. Tyto osoby tak byly formálně zbaveny možnosti se jakkoli účastnit řízení týkajícího
se vlastnického práva k jejich nemovitosti, ačkoliv už samotné právní úkony o převodu vlastnictví
k nemovitosti z majetku povinné osoby jsou absolutně neplatné. Krajský soud je však toho
názoru, že oprávněné osoby na vlastnickém právu ohroženy nejsou, neboť nedostatečná ochrana
jejich vlastnického práva spočívá toliko v neprovedení záznamu tohoto práva do veřejnoprávní
evidence, a to i přes praktické komplikace s tím spojené. Restituční předpisy jsou sice speciálními
předpisy k předpisům obecným, podle soudu však nelze prostřednictvím právní úpravy zákona
o půdě vykládat speciální právní úpravu vztahující se k zápisu vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem do katastru nemovitostí; pokud zákon požaduje pro provedení záznamu
určitého rozhodnutí naplnění stanovených podmínek a předpokladů, jejichž smysl a cíl
je legitimní a není v rozporu s ústavním pořádkem, nelze bez dalšího smysl takového ustanovení
popřít s odkazem na ustanovení jiného zákona, který se zápisem vlastnických práv do katastru
nemovitostí ani nepřímo nesouvisí. Krajský soud se neztotožnil s argumentací stěžovatelů, podle
nichž by neměl katastrální úřad podle §8 odst. 1 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem při posouzení návaznosti na dosavadní zápisy přihlížet k vlastníkům, kteří
nemovitost nabyli na základě neplatných právních úkonů, neboť do pravomoci katastrálních
úřadů nemůže spadat posuzování platnosti jakýchkoliv právních úkonů.
II. Kasační stížnost
Stěžovatelé rozsudek krajského soudu napadli kasační stížností. Podle stěžovatelů
se krajský soud nevypořádals tím, že katastrální úřad si přisvojil výklad a aplikaci novely §8
odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. tak, že neprovedením zápisu fakticky popřel podstatu a smysl
restitučního zákona.
Stěžovatelé nesouhlasí s názorem katastrálního úřadu a krajského soudu, že oprávněné
osoby nejsou ohroženy na vlastnickém právu. Podstatnou náležitostí vlastnického práva
je dispoziční právo k vlastněné věci, vykonávat vlastnické právo lze až jeho intabulací do katastru
nemovitostí, bez zápisu vlastnických práv není žádného práva k nemovitosti. Stěžovatelé jsou
názoru, že výkon samotného vlastnického práva by měl význam pouze, pokud by oprávněné
osoby použily rozhodnutí pozemkového úřadu jako podkladu pro případné další spory o určení
vlastnictví k nemovitostem v něm uvedeným. Podle stěžovatelů katastrálnímu úřadu nepřísluší
posuzování obsahu správních rozhodnutí, jejichž obsah je povinen zanést do katastru
nemovitostí. Postup katastrálního úřadu i následný rozsudek krajského soudu podle stěžovatelů
popírají zákonná práva oprávněných osob vyplývající ze zákona o půdě i §5 odst. 3 téhož
zákona.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že pokud krajský soud přisvědčil katastrálnímu úřadu,
že jeho odmítnutí provést zápis rozhodnutí do katastru nemovitostí, je postupem, který
je v souladu s ustanovením §8 odst. 1 zákona o zápisech, a na druhé straně nepopřel speciální
vztah restitučního zákona k obecným zákonům, vydal krajský soud vnitřně dvojznačný rozsudek,
který neodpověděl na základní žalobní petit, jak aplikovat novelu §8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., na zápis rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti oprávněným osobám. Podle
stěžovatelů ani katastrální úřad ani krajský soud nevzali do úvahy skutečnost, že všechny převody
majetku od povinných osob na třetí osoby po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., jsou podle
§5 odst. 3 zákona o půdě absolutně neplatné. Z tohoto ustanovení by pak mělo logicky vyplývat,
že i zápisy vlastnických práv jsou neplatné a jako k takovým by k nim neměl katastrální úřad
v řízení o zápisu rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti oprávněným osobám,
vůbec přihlížet.
Stěžovatelé vytýkají krajskému soudu, že neodstranil rozpor a nenapravil nespravedlivý
a nesprávný stav způsobený novelou zákona č. 265/1992 Sb., a zákonem č. 229/1991,
když konstatoval, že vlastnické právo stěžovatelům náleží a nemůže náležet osobám zapsaným
v katastru nemovitostí, ale skutečné vlastníky přesto nelze do katastru nemovitostí zapsat, neboť
by tím byla dotčena práva osob, které jsou v katastru chybně uvedeny jako vlastníci; krajský soud
přitom podle stěžovatelů nespecifikuje, jaká konkrétní práva těchto osob měla být dotčena.
Podle názoru stěžovatelů stát nemůže poskytovat ochranu právu na chybný zápis určité
osoby do katastru nemovitostí bez ohledu na to, za jakých okolností tato osoba byla do katastru
nemovitostí zapsána. Naopak je povinností státu uvádět záznamy v katastru nemovitostí
do souladu se skutečností, neboť se jedná o veřejný rejstřík, jehož funkcí je zpřístupnit veřejnosti
informace o právních vztazích k nemovitosti. Stát je povinen garantovat výkon vlastních
rozhodnutí, v případě stěžovatelů přiznal vlastnická práva k nemovitostem a zveřejnění těchto
práv sám blokuje.
Žalovaný katastrální úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na vyjádření učiněné
již k žalobě ze dne 18. 4. 2013 pod č. j. KÚ-1800/2013-200-1010-3 a navrhl, aby Nejvyšší správní
soud žalobu odmítl, neboť dle jeho názoru zde byly dány důvody již v řízení před krajským
soudem, popř. navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Žalovaný dále poukázal na to, že v kasační stížnosti absentuje tvrzení o existenci zákonného
důvodu pro podání kasační stížnosti. Veškerá tvrzení v kasační stížnosti se podle žalovaného
odvíjejí z mylné představy stěžovatele, že při provádění evidenčního úkonu ve formě záznamu
a též v soudním řízení správním, šlo o vyřešení otázky existence subjektivního vlastnického práva
jako práva soukromého a nikoliv o otázku veřejného subjektivního práva na evidenci práv
v souladu s podmínkami stanovenými v katastrálních předpisech, a dále z mylné představy,
že soud ve správním soudnictví je oprávněn rozhodovat o tom, jaký zápis má být proveden
do katastru nemovitostí.
Stěžovatelé požádali o nařízení předběžného opatření. Tuto žádost Nejvyšší správní soud
zamítl usnesením z 6. 11. 2013, č. j. 3 Aps 6/2013 - 27.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas; stěžovatelé sice
neoznačili kasační důvody, z obsahu je však zřejmé, že stěžovatelé namítají nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se v první řadě neztotožnil s názorem žalovaného o důvodech
pro odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost. Rozšířený senát v usnesení ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, srozumitelně vyložil, že věcný rozsah tří základních typů žalob v řízení
podle s. ř. s. je nutno v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon veřejné
správy směřující vůči jednotlivci a zasahující do sféry jeho práv nebo povinností (tj. stanovící
mu nové povinnosti, které dosud neměl, anebo odmítající jej zbavit určitých povinností, které
již má; přiznávající, anebo odmítající mu přiznat určitá jednotlivcem nárokovaná práva; jinak
zasahující do jeho právem chráněné sféry konáním, anebo opomenutím, tedy mj. i nekonáním
v případě, že právo stanovuje povinnost veřejné správy za stanovených podmínek konat,
ať již předepsanou formou, anebo fakticky) byl podroben účinné soudní kontrole. Rozšířený
senát dále vyslovil, že zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné
správy směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností
a které nejsou pouhými procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Konečně
z usnesení rozšířeného senátu vyplývá, že jestliže důvody, pro které žalovaný má za to, že záznam
do katastru nemovitostí nelze provést, neobstojí (…..), krajský soud žalovanému zakáže nadále
zasahovat do práv stěžovatele tím, že záznam neprovedl a vrátil listiny, jež měly být podkladem
k provedení záznamu, tomu, kdo je vyhotovil. Nebude úkolem krajského soudu zabývat se všemi
myslitelnými zákonnými podmínkami provedení či neprovedení záznamu, nýbrž jen těmi, které
jsou mezi stranami sporné a které byly učiněny předmětem řízení o zásahové žalobě
před krajským soudem.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že ačkoliv samotná pravomoc provádět zápisy do katastru
nemovitostí svědčí výlučně žalovanému, neznamená to, že se osoby u soudu nemohou
domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv dotčených postupem žalovaného. Jelikož
provedení záznamu údajů do katastru nemovitostí není rozhodnutím podle §65 s. ř. s.
(a to ani v materiálním smyslu) nýbrž jiným úkonem žalovaného, z povahy věci vyplývá, že právě
žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením, se může osoba
domáhat toho, aby žalovaný do jeho práv nezákonným způsobem již nadále nezasahoval.
V otázce přípustnosti žaloby se Nejvyšší správní soud proto zcela ztotožnil s judikaturou
rozšířeného senátu a právním názorem Krajského soudu v Praze a přistoupil k meritornímu
projednání kasační stížnosti.
V projednávané věci je nepochybné, že stěžovatelé se právní mocí rozhodnutí
pozemkového úřadu stali vlastníky vydaných nemovitostí. Nabývání vlastnictví věci rozhodnutím
orgánu veřejné moci (resp. státního orgánu) je totiž jedním ze zákonem stanovených
(a tradičních) důvodů nabývání vlastnického práva. Takto nabývání vlastnictví upravoval §132
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a shodně jej upravuje též aktuálně účinný
§1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nabytí vlastnického práva k věci je účinné,
není-li v rozhodnutí stanoveno jinak, právní mocí rozhodnutí (srov. §132 odst. 2 „starého“
občanského zákoníku a §1114 „nového“ občanského zákoníku).
Podle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o zápisech“) se vlastnické právo,
zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva,
která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem
licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, zapisují záznamem údajů
na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů
potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru.
Podle §8 odst. 1 téhož zákona katastrální úřad zjistí, zda je předložená listina bez chyb
v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností a zda navazuje na dosavadní zápisy
v katastru. Podle odstavce 2 je-li listina vyhotovena státním orgánem nebo jiná listina způsobilá
k vykonání záznamu, provede katastrální úřad zápis do katastru, jinak vrátí listinu tomu,
kdo ji předložil.
Záznam má tedy deklaratorní (evidenční) účinky, což znamená, že se jím zapisují
do katastru práva, která vznikla, změnila se nebo zanikla nezávisle na provedení záznamu. Jejich
existence nezávisí na tom, jestli jsou zapsána do katastru či nikoliv. Záznam v žádném případě
nemá právotvorné (konstitutivní) účinky.
Vzhledem k tomu, že žalovaný neprovedl zápis již určeného vlastnického práva
záznamem údajů s tím, že předložená listina (rozhodnutí pozemkového úřadu) nenavazuje
na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí, v řízení o tzv. zásahové žalobě je stěžejní otázkou
pouze tolik, zda zde byly dány důvody pro provedení záznam údajů a žalovaný nezákonně odmítl
záznam provést, či zda zde důvody pro provedení záznamu dány nebyly a žalovaný poté záznam
oprávněně neprovedl.
Z rozhodnutí pozemkového úřadu coby podkladové listiny pro záznam údajů je zřejmý
převod vlastnictví z osoby povinné - Lesy České republiky, s. p. coby právního nástupce
Středočeských státních lesů, jež držely nemovitosti k rozhodnému dni 24. 6. 1991, do podílového
spoluvlastnictví oprávněných osob - stěžovatelů.
Současně je zřejmé, že u vydávaných nemovitostí (s výjimkou lesního pozemku
p. č. 283/3 o výměře 2.770 m
2
), není jako současný vlastník v katastru nemovitostí zapsána
povinná osoba. Z jednotlivých výpisů z katastru nemovitostí založených ve správním spisu
vyplývá, že vlastníky nemovitostí jsou odlišné osoby od povinné osoby, v části E jednotlivých
listů vlastnictví jsou poté evidovány jednotlivé nabývací tituly a podklady zápisů (zejména
darovací, kupní smlouvy, rozhodnutí o dědictví), pro které proto nelze prima facie dovozovat
pouhý mylný stav těchto zápisů. Změna evidence vlastnictví nemovitostí v katastru nemovitostí
z osoby povinné na osoby oprávněné, jak vyplývá z rozhodnutí pozemkového úřadu, proto
nenavazuje na dosavadní stav zápisu.
Krajský soud v Praze vyložil smysl a cíl požadavku návaznosti na dosavadní stav zápisů
podle §8 odst. 1 zákona o zápisech vycházeje z důvodové zprávy k novele provedené zákonem
č. 349/2011 Sb.; oprávněnost tohoto požadavku současně poměřil testem proporcionality
dotčených ústavních práv. Nejvyšší správní soud k přiléhavě provedené úvaze krajského soudu,
s níž se plně ztotožnil, dodává, že má-li být záznamem údajů z předložené listiny zapsána změna
evidence dosavadního stavu na stav nový, je právě z podstaty tohoto úkonu nanejvýše žádoucí,
aby návaznost zápisů byla zachována. Uvedené nabývá na opodstatněnosti právě proto,
že účastníky řízení před pozemkovým úřadem nebyli současní vlastníci vydávaných nemovitostí.
Požadavek návaznosti na předchozí zápisy stanoví od 1. 1. 2014 i §17 odst. 1 písm. g) zákona
č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu není důvodná, a proto ji podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud jistě vnímá obtížnou situaci stěžovatelů, kdy na jedné straně
pozemkový úřad rozhodnutím určil jejich vlastnické právo, na straně druhé evidenční stav zápisu
v katastru nemovitostí této skutečnosti neodpovídá.
Na jednu stranu nelze zajisté zpochybňovat důsledky porušení povinnosti povinné osoby
nakládat s nemovitostmi s péčí řádného hospodáře a zákazu převodu těchto věcí a příslušenství
do vlastnictví jiného pod sankcí absolutní neplatnosti právního jednání (srov. §5 odst. 3 zákona
o půdě). Na straně druhé je však systém převodů vlastnického práva z povinné osoby
až k současným vlastníkům založen na nabývacích titulech, úplatných či bezúplatných závazcích,
vlastnická práva vlastníků byla taktéž zapsána do katastru nemovitostí na základě podkladů
či listin, ochrana se poskytuje dobré víře stran. Již jen tyto skutečnosti naznačují, že řešení
uvedeného rozporu dle názoru kasačního soudu zcela přesahuje rámec řízení před žalovaným
a dopadá i mimo působnost správního soudnictví.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu proto bude na stěžovatelích, aby samotnou
otázku vlastnictví vydaných pozemků uplatnili u příslušného obecného soudu žalobou na určení
vlastnictví nemovitosti vůči „evidovaným“ vlastníkům (srov. usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 2147/1999, 20 Cdo 1897/98, a 3 Cdon 991/96). V této souvislosti Nejvyšší
správní soud poznamenává, že pokud stěžovatelé své právo uplatní, právní úprava §24 nového
katastrálního zákona (256/2013 Sb.) v návaznosti na §985 a §986 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, jim umožňuje zápis tzv. poznámky spornosti zápisu do katastru
nemovitostí s právními účinky vůči zápisům prováděným do budoucna.
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vycházejí z ustanovení §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu
nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnil a ani ze spisu nevyplynuly náklady přesahující běžný
rámec výdajů na jeho administrativní činnost, Nejvyšší správní soud proto žalovanému náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně 27. března 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu