ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.105.2013:21
sp. zn. 3 As 105/2013 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: S O V I S
s. r. o., Hradec Králové, Pardubická 852/10a, IČ: 25253697, zastoupen Mgr. Šimonem Slezákem,
advokátem, se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, Praha 10, Vršovická 65, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2009,
č. j. 53/550/09-Tro, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. 8. 2013, č. j. 6 Ca 117/2009 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Hradec Králové,
ze dne 9. 12. 2008 byla žalobci (dále „stěžovatel“) uložena pokuta ve výši 300.000 Kč dle §66
odst. 3 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále
„zákon o odpadech“) a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Důvodem pro uložení
sankce bylo předání odpadů spadajících do kategorie stavební a demoliční odpady (kat. č. 17 05
04 a č. 17 09 04), v celkovém množství 4.800 tun, neoprávněným osobám. Proti uvedenému
rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí
(dále „žalovaný“) ze dne 26. 2. 2009, čj. 53/550/09-Tro, zamítnuto. Žalovaný zároveň potvrdil
v celém rozsahu rozhodnutí prvostupňového správního orgánu.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou, v níž namítal nesprávnou
úvahu správních orgánů ohledně uložené sankce. Zdůraznil, že výše pokuty je nepřiměřeně přísná
v porovnání s mírou ohrožení či potencionálního poškození životního prostředí. Dodal,
že k poškození životního prostředí nedošlo a míra jeho ohrožení byla spíše teoretická. Stěžovatel
rovněž popisoval, jakým způsobem neoprávněné osoby s odpadem nakládaly, a upozornil,
že se nejednalo o odpad spadající do kategorie nebezpečných odpadů. Navíc uvedl, že správnímu
orgánu předložil seznam všech osob, kterým odpad předával, a přispěl tak k odhalení správního
deliktu. V závěru namítal, že výši uložené pokuty nemůže odůvodňovat ani porovnání s horní
hranicí pokuty, kterou je možné za spáchaný delikt uložit.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud v Praze (dále „městský soud“) zamítl správní žalobu rozsudkem ze dne
30. 8. 2013, čj. 6 Ca 117/2009 – 28, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Městský
soud vyšel z předpokladu, že stěžovatel nerozporuje spáchání správního deliktu, ale toliko výši
uložené sankce.
Konstatoval, že pro hodnocení pokuty uložené v situaci, kdy jde o ohrožení životního
prostředí, je určujícím aspektem pro stanovení její výše závažnost ohrožení. Právě s hlediskem
závažnosti se dle městského soudu správní orgány vypořádaly a všechny podstatné okolnosti
hodnotily. Uvedl, že správní orgány vzaly v potaz okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch
stěžovatele (délku deliktního jednání, množství odpadu, další nakládání s odpadem). Vzhledem
k tomu, že všechny podstatné okolnosti byly správními orgány hodnoceny, dospěl městský soud
k závěru, že výše pokuty byla řádně odůvodněna a úvahy žádným způsobem nevybočily z mezí
správního uvážení.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 8. 10. 2013 napadá stěžovatel rozsudek městského soudu
z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Městskému soudu konkrétně vytýká nesprávný výklad ustanovení §67 odst. 2 zákona
o odpadech, dle něhož se při stanovení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti ohrožení,
popřípadě míře poškození životního prostředí. Domnívá se, že v porovnání s těmito kritérii
je pokuta nepřiměřeně přísná. Ačkoli uznává, že ke spáchání deliktu došlo, má za to, že míra
ohrožení životního prostředí byla spíše teoretická a veškerým okolnostem případu by odpovídala
pokuta ve výši 50.000 Kč.
K jednotlivým skutkovým okolnostem dodává, že v případě společnosti O2 Czech
republic spol. s r.o. nebyl odpad k terénním úpravám využit a k ohrožení životního prostředí
tak dojít nemohlo. Obdobně nebylo ohrožení životního prostředí prokázáno v případě předání
odpadu J. R. a zcela zanedbatelné ohrožení představovalo předání odpadu G. N., neboť následně
došlo k předání odpadu osobě oprávněné. Stěžovateli se pokuta jeví nepřiměřeně přísná i v tom
ohledu, že zákon umožňuje uložení pokuty v minimální výši. Dodává, že při předávání odpadů
spoléhal na obchodní zvyklosti a prohlášení osob, které od něj odpad převzaly. Dobrou víru při
nakládání s odpadem dokládá i tím, že správnímu orgánu předložil seznam všech osob, kterým
byl odpad předáván, čímž významně přispěl jak k odhalení deliktu, tak k uložení sankce.
Obdobně jako ve správní žalobě polemizuje stěžovatel i v závěru kasační stížnosti o účelu horní
hranice pokuty a uvádí, že i tyto souvislosti měl vzít městský soud v úvahu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, v němž uvedl, že se s argumenty
stěžovatele již vypořádal v řízení o správní žalobě a odkázal na vyjádření k ní.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval problematikou přípustnosti kasační stížnosti
a dalších podstatných náležitostí. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou
oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná,
stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Předně je vhodné zdůraznit, že mezi účastníky řízení není sporu o spáchání správního
deliktu. Spor se vede jen o výši uložené pokuty a s tím související výklad skutkových okolností.
Stěžovatel se domnívá, že si městský soud chybně vyložil ustanovení §67 odst. 2 zákona
o odpadech, neboť při ukládání pokuty nebylo přihlédnuto k závažnosti ohrožení životního
prostředí.
V případech kdy je předmětem sporu výše správní pokuty, přicházejí v úvahu dvě
procesně rozdílné situace, kterými může správní soud do určení její výše zasáhnout. První
možnost vyplývá z §78 odst. 1 věty druhé s. ř. s. a uplatní se v situaci, kdy soud zjistí,
že při ukládání pokuty byly překročeny zákonem stanovené meze správního uvážení, či byl zákon
zneužit. Druhou možností je moderace pokuty dle §78 odst. 2 s. ř. s. V takovém případě může
správní soud na základě odůvodněného návrhu od uložené pokuty upustit, popřípadě pokutu
snížit. To vše za podmínky, že neexistují důvody pro zrušení rozhodnutí a pokuta byla uložena
v nepřiměřené výši. Směr, kterým se bude rozhodování soudu ubírat, však musí vymezit žalobce
ve správní žalobě a to především formulací žalobního petitu. Z něj musí být dostatečně zřejmé,
zda žalobce požaduje zrušit správní rozhodnutí z důvodu překročení mezí správního uvážení,
či napadá pouze nepřiměřenou výši pokuty a požaduje její moderaci. Obě varianty se mohou
samozřejmě doplňovat prostřednictvím petitu eventuálního. V daném případě si stěžovatel vybral
první možnost, neboť navrhl zrušit napadené rozhodnutí žalovaného (§78 odst. 1 s. ř. s.).
V otázce výběru určitých variant posouzení přiměřenosti sankce lze odkázat na dřívější
rozhodnutí zdejšího soudu. Ten například v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36,
č. 2671/2012 Sb. NSS, konstatoval: „Soudní řád správní umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko
přiměřenosti sankce jen v situaci, kdy je soud podle §78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí
nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně
nepřiměřená. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce podle §78 odst. 1 s. ř. s. by byl dán pouze
tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil
ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku,
správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod.“ Vyplývá
z toho, že při aplikaci §78 odst. 1 soudy posuzují splnění podmínek pro uložení správní pokuty,
včetně přezkoumatelnosti odůvodnění a meze správního uvážení. Úkolem Nejvyššího správního
soudu je tak posoudit, zda se těmito podmínkami městský soud zabýval.
Nejvyšší správní soud zjistil, že se uvedeným podmínkám městský soud věnoval
dostatečně. Městský soud ověřil, že správní orgány správně vyhodnotily počínání stěžovatele
jako ohrožení životního prostředí a zkoumaly proto míru závažnosti takového ohrožení. Stručně
shrnul i podstatné skutkové okolnosti, které byly promítnuty do stanovení výše uložené pokuty.
Z rozsudku je rovněž patrné, že se městský soud zabýval i okolnostmi, které lze hodnotit
ve prospěch stěžovatele – odpady předané společnosti O2 Czech Republic spol. s r.o. nebyly
dále použity a odpady předané paní N. byly následně postoupeny osobě, která byla k nakládání
oprávněna. Shledal proto, že se správní orgány pohybovaly v zákonném rámci a nepřekročily
meze správního uvážení. Za takové situace se již městský soud nemohl vyjadřovat k přiměřenosti
uložené pokuty a její výši, neboť při aplikaci §78 odst. 1 s. ř. s. není pro takové posouzení místo.
Městský soud tak v podstatě výklad §67 odst. 2 zákona o odpadech vůbec neprováděl. Pouze
ověřil, že bylo k závažnosti ohrožení životního prostředí přihlédnuto. V tomto ohledu je tak
nedůvodná námitka, že soud při výkladu §67 odst. 2 zákona o odpadech pochybil.
V dalších kasačních námitkách se stěžovatel snaží zpochybnit přiměřenost uložené
pokuty, kterou považuje za příliš přísnou. Ve své podstatě se jedná o zopakování argumentace
ze správní žaloby. Nejvyšší správní soud se však těmito námitkami blíže nezabýval, neboť
se napadeného rozsudku v podstatě nedotýkají. Proč se městský soud nemohl přiměřeností
pokuty zabývat, dostatečně vyplývá z výše uvedených závěrů.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nemohl dospět k jinému závěru,
než posoudit kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítnout.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalovaný náhradu nákladů nežádal a ostatně mu ani žádné náklady, nad rámec
vyplývající z jeho úřední činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu