ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.110.2013:41
sp. zn. 3 As 110/2013 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: P. M. J.-M.,
zastoupen JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň,
proti žalovanému: Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, se sídlem
Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2013, č. j. KRPA-94830/ČJ-
2012-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2013, č. j. 2 A 63/2013 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anně Doležalové, MBA se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 8. 2013, č. j. KRPA-94830/ČJ-2012-000022 žalovaný rozhodl
o zajištění žalobce (dále „stěžovatel“) za účelem správního vyhoštění podle ust. §124 odst. 1
písm. b) a c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba zajištění byla stanovena na dobu
90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou podanou k Městskému soudu v Praze
(dále „městský soud“). Městský soud žalobu stěžovatele zamítl a o nákladech řízení rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud v odůvodnění rozsudku shrnul obsah správního spisu včetně okolností
předcházejících nynějšímu zajištění stěžovatele, správního rozhodnutí žalovaného o vyhoštění
a předchozích trestních rozsudků týkajících se stěžovatele. Městský soud uvedl, že z lustrace
provedené žalovaným vyplynulo, že stěžovatel již v minulosti porušil předpisy České republiky,
bylo mu uloženo vyhoštění ve správním i v trestním řízení a stěžovatel tato rozhodnutí
nerespektoval. Je nepochybné, že stěžovatel pobýval na území České republiky bez povolení
a nevycestoval z území ani v době stanovené v posledním rozhodnutí o správním vyhoštění,
které nabylo právní moci dne 1. 8. 2012.
Městský soud neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku směřující k nevyužití zvláštních
opatření za účelem vycestování stanovených v §123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaný
zdůvodnil nevyužití těchto opatření jednak na základě výpovědi stěžovatele při podání vysvětlení
dne 23. 8. 2013, jednak tím, že stěžovatel již v minulosti nerespektoval vydané rozhodnutí
o správním vyhoštění ani rozhodnutí soudu o vyhoštění udělené v trestním řízení. Při podání
vysvětlení dne 23. 8. 2013 stěžovatel neuvedl adresu pobytu, naopak přiznal, že pobývá na ulici
a nedisponuje finančními prostředky.
Ohledně stěžovatelem tvrzeného špatného zdravotního stavu opět žalovaný vycházel
ze skutečností uvedených stěžovatelem při podání vysvětlení. Stěžovatel nepředložil lékařskou
zprávu, z níž by vyplývalo, jaké má zdravotní problémy, a zda se s těmito problémy soustavně
léčí.
Městský soud rovněž neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku (týkající odůvodnění
doby zajištění), že tvrzení žalovaného v tomto ohledu neodpovídá skutečnosti. Soud dospěl
k závěru, že stěžovatel nedisponuje cestovním dokladem, má pouze cestovní průkaz totožnosti,
který není dokladem vydaným zemí stěžovatelova původu. Je tedy nepochybné, že pro zajištění
vycestování stěžovatele bude třeba zajistit náhradní cestovní doklad.
Městský soud neshledal ani pochybení ve vztahu k čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, neboť délka zajištění nepřesahuje dobu přiměřenou vzhledem
ke sledovanému cíli, jímž je stěžovatelovo správní vyhoštění. Zbavení osobní svobody
je ospravedlněno probíhajícím řízením o vyhoštění.
Kasační stížnost
Kasační stížností napadá stěžovatel rozsudek městského soudu z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. aniž by jednotlivá tvrzení pod konkrétní ustanovení s. ř. s. podřadil.
Stěžovatel předně poukázal na okolnosti svého zajištění. Zdůraznil, že podal žalobu
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým bylo zastaveno řízení o jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Po zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany dostal stěžovatel
výjezdní příkaz s platností na 30 dní, tj. do 22. 8. 2013. Ve své žalobě proti rozhodnutí
o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel požádal o přiznání odkladného
účinku žalobě. V době platnosti uděleného výjezdního příkazu nebylo rozhodnuto
o stěžovatelově žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany. Stěžovatel tedy nejprve požádal o vydání nového výjezdního příkazu
Ministerstvo vnitra, které mu výjezdní příkaz odmítlo udělit. Proto se stěžovatel dostavil
na pracoviště žalovaného, aby požádal o vydání nového výjezdního příkazu žalovaného.
Tam byl však zajištěn.
Stěžovatel namítá, že tento postup žalovaného nebyl přiměřený okolnostem případu
ve smyslu ust. §2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., (dále „správní řádů) a §2 odst. 4 téhož zákona.
Stěžovatel má za to, že jako osoba čekající na rozhodnutí o odkladném účinku žaloby
proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany by měl mít možnost zůstat na území České
republiky minimálně do doby rozhodnutí o žádosti o přiznání odkladného účinku. Fakt, že délka
soudního řízení o odkladném účinku přesáhla délku výjezdního příkazu, by neměl vést k újmě
stěžovatele rozhodnutím o zbavení jeho svobody. Stěžovatel zdůraznil, že jeho žalobě
byl odkladný účinek přiznán. Podle názoru stěžovatele jde o systémový problém. Stěžovatel
upozorňuje, že realizace vyhoštění cizince, který požádal o přiznání odkladného účinku žalobě
proti rozhodnutí o žádosti o azyl v čase, kdy o žádosti o přiznání odkladného účinku nebylo
rozhodnuto, je v rozporu se zásadou non-refoulment.
Stěžovatel dále namítá, že jeho zajištění nebylo přiměřené jeho zdravotnímu stavu.
Stěžovatel se ohrazuje proti závěru soudu a žalovaného, že tvrzené zdravotní problémy nedoložil
žádnými lékařskými zprávami. Podle názoru stěžovatele postačuje, že při podání vysvětlení uvedl,
že má nemocné srdce a plíce, vysoký krevní cukr a krevní tlak a že jej čeká operace. Bylo
na žalovaném, aby zjistil skutkový stav a náležitě se zabýval přiměřeností aplikace zajištění
na zdravotní stav stěžovatele. Stěžovatel namítá, že také městský soud si mohl tyto lékařské
zprávy vyžádat z úřední povinnosti. Stěžovatel v zařízení pro zajištění cizinců neměl možnost
je opatřit. Pro argumentaci stěžovatele svědčí i fakt, že po propuštění ze zajištění podstoupil
potřebnou léčbu a operaci.
Podle názoru stěžovatele dále žalovaný v jeho případě automaticky vyloučil možnost
využití zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců a navíc
jej o takové možnosti ani řádně neinformoval. Stěžovatel uvádí, že v jeho případě přicházelo
v úvahu využití opatření podle §123b odst. 1 písm. a), neboť stěžovatel pobýval u svého
kamaráda, jehož adresu uvedl při podání vysvětlení dne 23. 8. 2013 jako adresu pro doručování.
Policie se také stěžovatele sice dotazovala na finanční prostředky a adresu, ale neuvedla,
že je to v souvislosti s možností alternativy k zajištění. Soud podle názoru stěžovatele nesprávně
posoudil právní otázku přiměřenosti aplikace zajištění v případě stěžovatele, neboť v jeho
případě by i vzhledem k věku a zdravotnímu stavu bylo přiměřenější užít zvláštní opatření
za účelem vycestování.
Stěžovatel dále namítá vady řízení před městským soudem. Žalovaný podle tvrzení
stěžovatele doručil soudu správní spis až téměř dva týdny po obdržení žaloby, což je v rozporu
s §172 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle něhož měl žalovaný dodat spis městskému soudu
do 5 dnů ode dne doručení žaloby. Městský soud pak sice vydal rozsudek ve lhůtě stanovené
zákonem dne 30. 9. 2013, avšak rozsudek byl stěžovateli doručen až 25. 10. 2013,
i přes jeho písemnou žádost o urychlení řízení.
Stěžovatel namítá, že městský soud rozhodoval na základě neúplného soudního spisu,
neboť žalovaný soudu opomněl předložit přílohy, které byly součástí žaloby stěžovatele,
a tyto přílohy tak nejsou součástí soudního spisu.
Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu
napadený kasační stížností a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátkou
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Následně Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady
uvedené v ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
K námitce nepřiměřenosti zajištění stěžovatele okolnostem jeho případu a jeho
zdravotnímu stavu:
Stěžovatel nijak nezpochybnil, že v jeho případě existovaly žalovaným deklarované
důvody zajištění za účelem správního vyhoštění, tj. důvody podle §124 odst. 1 písm. b) a c)
zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel nevycestoval z území České republiky v době stanovené
pravomocným rozhodnutím o správním vyhoštění a zároveň pokračovalo nebezpečí, že by mohl
mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Je třeba poukázat na to, že stěžovatel nejenže svým pobytem na území České republiky
jednal v rozporu s rozhodnutím o správním vyhoštění ze dne 26. 7. 2012, č. j. KRPA-94830/ČJ-
2012-000022, ale jak vyplývá ze správního spisu, z rozhodnutí žalovaného i z rozsudku krajského
soudu, stěžovateli byl dne 9. 2. 2007 Okresním soudem ve Frýdku-Místku udělen trest vyhoštění
na dobu čtyř let v řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 161/2006. Tento rozsudek konstatoval,
že již v roce 2000 stěžovatel nerespektoval zákaz pobytu na území České republiky a Okresním
soudem ve Znojmě byl odsouzen k odnětí svobody v délce trvání tří měsíců. Pro úplnost je třeba
dodat, že stěžovatel několikrát za svůj pobyt v České republice inicioval vždy neúspěšně řízení
o udělení mezinárodní ochrany, a to v roce 1994, 2000, 2006, 2012 a naposledy (popáté) v roce
2013.
Z minulosti stěžovatele je tedy zřejmé, že okolnosti případu svědčily v jeho neprospěch.
V té souvislosti lze odkázat na judikaturu zdejšího soudu, podle které, jednal-li cizinec opakovaně
tak, aby i nadále mohl pobývat na území České republiky či jiných členských států Evropské unie,
přestože neměl pro svůj pobyt splněny zákonem požadované podmínky, a nerespektoval správní
rozhodnutí a právní předpisy, svědčí tyto okolnosti pro jeho zajištění podle §124 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců (srov. např. rozsudky ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 As 154/2011 - 56,
či ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 83/2012 - 31). Pakliže stěžovatel poukazuje na rozhodnutí soudu
o přiznání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (ve kterém
stěžovatel nakonec neuspěl), je třeba zdůraznit, že tento výsledek nemohl žalovaný předvídat
(ve věci mezinárodní ochrany stěžovatele bylo rozhodnuto o nepřípustnosti návrhu
podle §25písm. i) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu) a v zásadě ani očekávat. Kromě toho je třeba
vzít na vědomí, že se jedná o různé typy řízení, které nelze posuzovat ve vzájemné souvislosti
tak, jak to činí stěžovatel.
Stěžovatel namítá, že zajištění nebylo přiměřené jeho zdravotnímu stavu. Za předpokladu,
že zdravotní potíže stěžovatele v závažnějším rozsahu vůbec existují (odpovídající podklady
k tomu nebyly předloženy a tvrzení samotného stěžovatele rozhodně není jednoznačné.
Např. ve věci řízení o správní vyhoštění v protokolu o vyjádření účastníka dne 26. 7. 2012
stěžovatel uvedl, že se „cítí zdráv“), na pozadí skutečností obsažených ve správním spisu nelze
přesto tuto námitku považovat za přesvědčivou. Zajištění cizince samo o sobě neznamená
odepření zdravotní péče. Fakticky i podle §176 a 176a zákona o pobytu cizinců je cizinci
po dobu zajištění poskytována (zejména neodkladná) péče, přičemž náklady na tuto péči hradí
stát. V nyní posuzované věci tento soud nepřehlédl, že při podání vysvětlení dne 23. 8. 2013
stěžovatel uvedl, že má zdravotní problémy (nemocné srdce, plíce, vysoký krevní tlak, vysoký
cukr v krvi) a že se měl 26. 7. 2013 podrobit operaci pohlavního ústrojí, neví však, jakým
způsobem bude zdravotní péči hradit, když není zdravotně pojištěn. Zároveň potvrdil,
že mu veškerá potřebná zdravotní péče byla poskytnuta v zařízení Bělá-Jezová v průběhu
azylového řízení. Sám stěžovatel tak poskytuje dostatek argumentů pro závěr, že jeho pobyt
v zařízení pro cizince, byť v rámci zajištění, rozhodně nemůže být méně příznivý pro ochranu
jeho zdravotního stavu, než pobyt v jeho vlastní režii. Za tohoto skutkového stavu, řádně
zjištěného žalovaným, postrádá stěžovatelova námitka logiku. Dostatečná indikace zdravotního
stavu a jeho léčení jsou pro stěžovatele evidentně dostupnější, i podle jeho vlastního hodnocení,
v zařízení pro cizince.
K tvrzení stěžovatele, že se plánované operaci podrobil mimo zajištění, tento soud
dodává, že tím není vyloučeno, že by se operaci mohl podrobit také v případě pobytu v zařízení,
navíc bez pochybností o tom, jak budou náklady zdravotní péče uhrazeny. Kromě toho nelze
přehlédnout, že tato skutečnost je pro rozhodování irelevantní. Při přezkoumávání rozhodnutí
správních orgánu je třeba vycházet ze skutkového stavu, který existoval v době rozhodování
správního orgánu (srov. §75 odst. 1 s. ř. s.). A v takovém případě platí shora vyslovený závěr.
K námitce nedostatečnosti posouzení možnosti uložení zvláštních opatření
za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu cizinců:
Podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je jednou z podmínek pro zajištění cizince
mimo jiné také fakt, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování.
Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, vyplývá: „Aby mohl
správní orgán svědomitým způsobem posoudit možnost aplikace zvláštních opatření podle §123b odst. 1 téhož
zákona, musí v tomto směru zjistit relevantní skutkové okolnosti případu a učinit je obsahem spisového
materiálu.“ Nejvyšší správní soud tedy podotýká, že podmínkou řádného posouzení možnosti
uložení zvláštních opatření za účelem vycestování je náležité zjištění skutkového stavu policií.
V projednávané věci vyplývá z protokolu o podání vysvětlení ze dne 23. 8. 2013, že žalovaný
zjišťoval, zda stěžovatel disponuje finančními prostředky potřebnými pro pobyt a vycestování
z území České republiky. Z odpovědí stěžovatele vyplývá, že finanční prostředky pro pobyt
na území České republiky nemá, nepracuje zde, o pomoc s vycestováním bude žádat „nějakou
organizaci“ a jídlo mu dávají kamarádi. Na otázku žalovaného, na jaké adrese se zdržuje,
stěžovatel odpověděl, že stálou adresu nemá. Na dotaz žalovaného na adresu pro doručování
na území České republiky sice uvedl adresu pro doručování v Praze u svého přítele, z výpovědi
stěžovatele však rozhodně nelze dovodit, že na této adrese u přítele také pobývá. Naopak
stěžovatel sám výslovně uvedl, že stálou adresu pobytu nemá a žije na ulici. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu by ani případné informování stěžovatele žalovaným při podání
vysvětlení o tom, že je na tyto skutečnosti dotazován v souvislosti se zvážením možnosti uložení
opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců, nemohlo vést (za předpokladu, že stěžovatel
vypovídal pravdivě) k jiným skutkovým zjištěním.
Na základě podání vysvětlení dne 23. 8. 2013 byl tedy žalovaným podle názoru
Nejvyššího správního soudu zjištěn řádně skutkový stav vylučující možnost uložit stěžovateli
zvláštní opatření za účelem vycestování.
Nelze také souhlasit se stěžovatelem v tom ohledu, že by žalovaný „automaticky vyloučil“
možnost uložení opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců. Z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného vyplývá, že neuložil zvláštní opatření za účelem vycestování zejména z důvodu
neznámé adresy pobytu stěžovatele na území České republiky, pro nedostatek finančních
prostředků stěžovatele a také vzhledem k minulému jednání stěžovatele (stěžovateli byl uložen
trest vyhoštění na dobu 4 let, stěžovatel již v roce 2000 nerespektoval zákaz pobytu na území
České republiky a byl odsouzen k odnětí svobody v délce trvání 3 měsíců). Důvod byl tedy
žalovaným odpovídajícím způsobem individualizován zcela v souladu se zjištěným skutkovým
stavem.
K tomu je třeba dodat, že neexistence trvale dostupné adresy skutečného pobytu cizince
brání uložení opatření podle §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců právě proto,
že na této dostupnosti je použitelnost opatření založena. Nedostatek finančních prostředků brání
postupu podle §123b odst. 1 písm. b) proto, že vylučuje složení finanční záruky, zákonné
podmínky užití tohoto opatření.
Posouzení možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování tak bylo
žalovaným i městským soudem provedeno správně. V projednávané věci nebylo možno zvláštní
opatření za účelem vycestování stěžovateli uložit a na této skutečnosti nic nemění
ani stěžovatelem namítaný jeho věk a zdravotní stav. Nadto se uložení zvláštních opatření nejeví
ani hypoteticky jako postačující vzhledem k minulosti stěžovatele, zejména jeho opakovanému
nerespektování rozhodnutí ukládajících mu povinnost opustit území České republiky.
Ke stěžovatelově námitce nedodržení lhůty pro předložení správního spisu žalovaným
městskému soudu a k námitce prodlení městského soudu s doručováním napadeného rozsudku
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se nejedná o vadu řízení před městským soudem,
která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Kasačním důvodem
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. může být pouze taková „jiná vada řízení“, která by takový
následek mohla mít. Nejvyšší správní soud navíc podotýká, že ust. §172 odst. 4 zákona o pobytu
cizinců je stanovena lhůta pro doručení rozsudku cizinci pouze pro případy, kdy krajský soud
rozhodne o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění.
Nejvyšší správní soud se též zabýval námitkou stěžovatele, že městský soud rozhodoval
na základě neúplného spisu, neboť žalovaný k žalobě opomenul připojit přílohy (stěžovatelova
žaloba byla podávána prostřednictvím žalovaného ve smyslu §172 odst. 4 zákona o pobytu
cizinců). Nejvyšší správní soud konstatuje, že přílohami žaloby měla být podle jejího obsahu
kopie napadeného rozhodnutí žalovaného, potvrzení Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 Az
21/2013 ze dne 16. 8. 2013 a protokol o podání vysvětlení ze dne 23. 8. 2013. Všechny
tyto listiny jsou však zároveň součástí správního spisu, který měl městský soud při rozhodování
o stěžovatelově žalobě prokazatelně k dispozici. Ani v tomto případě se tedy nemohlo jednat
o vadu řízení před městským soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, jak stanoví §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
K námitce, že realizace vyhoštění cizince, který požádal o přiznání odkladného
účinku žalobě proti rozhodnutí o žádosti o azyl v čase, kdy o žádosti o přiznání
odkladného účinku nebylo rozhodnuto, je v rozporu se zásadou non-refoulment:
Relevance této námitky byla již shora vyvrácena. Nejvyšší správní soud kromě toho
zdůrazňuje, že žádné důvody, významné z hlediska §179 zákona o pobytu cizinců
nebo ve vztahu k čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky nebyly v řízení zjištěny a neuvedl
je ani sám stěžovatel. Možnost vycestování stěžovatele byla již dříve úředním postupem
potvrzena závazným stanoviskem Ministerstva vnitra k otázce existence důvodů znemožňujících
vycestování stěžovatele ze dne 25. 7. 2012, č. j. KRPA-94830/ČJ-2012-000022. Z posléze
uvedeného hlediska je tedy zřejmé, že se jedná o námitku účelovou, postrádající logiku
a objektivní zdůvodnění.
S přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem, včetně historie pobytu stěžovatele na území
České republiky spojené s ignorováním právních předpisů a úředních rozhodnutí, není opravdu
jasné, v čem by mohlo spočívat porušení principů §2 odst. 3, 4 správního řádu postupem policie.
Žalovaný všechny zjištěné skutečnosti objektivně interpretoval tak, aby přijaté řešení bylo nejen
v souladu s veřejným zájmem, ale neopomněl ani hodnotit oprávněné zájmy stěžovatele.
V jeho případě to ovšem nemohlo vést k rozhodnutí, jaké si stěžovatel představoval. To však
správnímu orgánu vyčítat nelze.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) ani d) s. ř. s. nebyly dány.
Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou
ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však
žalovaný náhradu nákladů nežádal, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu nevyplývají,
Nejvyšší správní soud náhradu nákladů žalovanému nepřiznal.
Stěžovateli byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2014, č. j. 3 As
110/2013 – 23 ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Anna Doležalová,
MBA., advokátka. Ustanovená advokátka nevyčíslila svoji odměnu, Nejvyšší správní soud proto
rozhodl o její odměně na základě skutečností zřejmých ze spisu. Ze spisu vyplývá, že ustanovená
zástupkyně stěžovatele učinila ve věci jeden úkon právní služby, a to sepis a podání doplnění
kasační stížnosti ze dne 7. 2. 2014 (srov. §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu). Za tento úkon
právní služby náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele odměna ve výši 3.100 Kč (srov. §9 odst. 4
písm. d), §7 bod 5 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13
odst. 3 advokátního tarifu). Ze spisu nevyplývá, že by ustanovená zástupkyně stěžovatele byla
plátkyní DPH. Celkově tedy náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele odměna ve výši 3.400 Kč.
Tato částka bude ustanovené zástupkyni stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu