ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.117.2013:10
sp. zn. 3 As 117/2013 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalované ze dne 26. 9. 2011, č. j. 2651/11, č. j. 2652/11 a č. j. 2657/11, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2013, č. j. 11 A 8/2012 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 15. 10. 2011 se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení
rozhodnutí žalované ze dne 26. 9. 2011, č. j. 2651/11, č. j. 2652/11 a č. j. 2657/11, kterými
mu byli podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, určeni advokáti k poskytnutí
právní služby.
Stěžovatel spolu s podáním žaloby nezaplatil soudní poplatek, Městský soud v Praze
jej proto usnesením ze dne 13. 4. 2012, č. j. 11 A 8/2012 – 19, vyzval k jeho úhradě. Podáním
ze dne 9. 5. 2012 stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku pro naprostý
nedostatek prostředků. Městský soud v Praze jeho žádost usnesením ze dne 3. 4. 2013, č. j. 11 A
8/2012 - 25, zamítl s tím, že žaloba proti rozhodnutí o určení advokáta žalovanou zjevně nemůže
být úspěšná, neboť je napadeno rozhodnutí, jímž bylo žadateli věcně v plném rozsahu vyhověno.
Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 42/2013 – 11, zamítl.
Usnesením ze dne 6. 9. 2013, č. j. 11 A 8/2012 – 42, Městský soud v Praze stěžovatele
opětovně vyzval k úhradě soudního poplatku za žalobu ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení
uvedeného usnesení. Výzva byla stěžovateli doručena dne 13. 9. 2013. Podáním ze dne
20. 9. 2013 požádal stěžovatel o prodloužení lhůty k zaplacení poplatku o několik měsíců
s tím, že nemá prostředky na okamžité zaplacení. Soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě
ani později nezaplatil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2013, č. j. 11 A 8/2012 – 46, řízení zastavil
podle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
V odůvodnění připomněl, že podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích vzniká
poplatková povinnost okamžikem podání návrhu. Povinnost stěžovatele zaplatit soudní poplatek
vznikla dne 21. 10. 2011, kdy podal žalobu. Stěžovatel měl tudíž dostatek času k tomu,
aby si opatřil prostředky k zaplacení soudního poplatku. Desetidenní lhůtu stanovenou v usnesení
ze dne 6. 9. 2013, č. j. 11 A 8/2012 - 42, ke splnění poplatkové povinnosti považuje soud
za dostačující. Městský soud v Praze závěrem uvedl, že zákon o soudních poplatcích neupravuje
institut posečkání či splátky poplatku.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel včasnou kasační
stížnost. Namítl, že stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku není věcí libovůle soudu, lhůta
musí být přiměřená a odůvodněná. Procesní řád přitom stanoví, že soudce má lhůtu na žádost
účastníka prodloužit. Fakt, že stěžovatel neuhradil soudní poplatek na počátku řízení, není
relevantní. Lze totiž očekávat, že osoba s nedostatkem finančních prostředků požádá
o osvobození od soudního poplatku, případně jej neuhradí v krátké lhůtě. Městskému soudu
v Praze je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel disponuje malými finančními prostředky.
I proto je soudem stanovenou lhůtu nutno považovat za krátkou. Stěžovatel dále upozornil nato,
že jej soud v usnesení ze dne 6. 9. 2013 poučil o možnosti požádat o osvobození od soudního
poplatku. Považuje za absurdní, že jej Městský soud v Praze neinformoval o tom, že jeho žádosti
o prodloužení lhůty nevyhoví. Stěžovatel konečně namítl, že stanovení soudního poplatku vede
ke znemožnění přístupu k soudu. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud
usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35
odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy je předmětem kasačního přezkumu usnesení krajského soudu
o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků či usnesení krajského soudu, kterým
bylo zastaveno řízení o žalobě poté, co usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce
na osvobození od soudních poplatků nabylo právní moci a žalobce následně ani přes opakovanou
výzvu soudní poplatek nezaplatil, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení znamenalo jen další řetězení téhož
problému, které by ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal usnesení Městského soudu v Praze na základě stížních
námitek a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud uvádí, že předpokladem zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je nejen
to, že poplatek nebyl zaplacen, ale také to, že účastník byl k jeho zaplacení vyzván a byl řádně
poučen o následcích nesplnění výzvy. V projednávaném případě vyzval Městský soud v Praze
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši stanovené podle §14a bod 2 písm. a)
Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. Současně jej poučil
o následcích nesplnění této výzvy. Stěžovatel však ve lhůtě stanovené Městským soudem v Praze
ani následně soudní poplatek splatný podáním žaloby nezaplatil. Městský soud v Praze tedy
nepochybil, jestliže řízení zastavil.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že lhůta stanovená
k zaplacení soudního poplatku byla nepřiměřená. Vycházel totiž z toho, že Městský soud v Praze
již v usnesení ze dne 13. 4. 2012, č. j. 11 A 8/2012 – 19, stěžovatele vyzval k zaplacení soudního
poplatku za podanou žalobu. Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 25. 4. 2012.
Stěžovatel tak byl prokazatelně zpraven o nutnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu více
než rok před vydáním poslední výzvy k zaplacení soudního poplatku v žalobním řízení.
Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že proti usnesení, jímž stěžovateli nebylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků, byla podána kasační stížnost, o níž bylo u Nejvyššího
správního soudu vedeno řízení pod sp. zn. 5 As 42/2013. Podání kasační stížnosti,
jako mimořádného opravného prostředku, obecně nemá odkladný účinek, kasační stížnosti
stěžovatele nebyl ani takový účinek podle §107 s. ř. s. přiznán. Samotné podání kasační stížnosti
proto nemělo přímý vliv na nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli v řízení
o žalobě a ani na povinnost tento poplatek zaplatit. Kasační stížnost stěžovatele proti usnesení
Městského soudu v Praze o nepřiznání osvobození od soudních poplatků byla navíc zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 42/2013 – 11, který nabyl
právní moci dne 31. 7. 2013. Od právní moci tohoto rozsudku do vydání výzvy k zaplacení
soudního poplatku ze strany Městského soudu v Praze tak uplynula doba více než jednoho
měsíce, po kterou si musel být stěžovatel stále vědom nutnosti soudní poplatek zaplatit
a kdy již navíc nemohl spoléhat na to, že usnesení Městského soudu v Praze o nepřiznání
osvobození může být zrušeno v řízení o kasační stížnosti. Na základě uvedeného považuje
Nejvyšší správní soud stanovenou desetidenní lhůtu za zcela adekvátní okolnostem případu.
Nejvyšší správní soud dodává, že o žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního
poplatku, resp. o žádosti o rozložení jeho úhrady na splátky (§156 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů) nerozhoduje soud, ale příslušný soudní funkcionář.
Jestliže nebyla na základě podání stěžovatele ze dne 20. 9. 2013 nikterak zpochybněna
jeho poplatková povinnost, ani nebyl odůvodněn postup podle §9 odst. 4 písm. c) zákona
o soudních poplatcích, má Nejvyšší správní soud za to, že Městský soud v Praze nepochybil,
jestliže řízení bez dalšího zastavil.
Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že soudní poplatek je právní institut, jehož úkolem
není znemožnit přístup k soudu, ale jehož funkcí je mimo jiné vyloučit nadužívání práva obrátit
se na soud v nepodstatných záležitostech či v případech zjevně neúspěšného uplatňování práva.
Povinnost zaplatit předem stanovený soudní poplatek totiž žalobce obecně nutí k tomu,
aby při zvažování, zda zaplatí požadovaný poplatek, pro sebe předběžně posoudil význam věci,
v níž hodlá podat žalobu, a posoudil si i její důvodnost. Podmínění věcného posouzení žaloby
splněním poplatkové povinnosti není v rozporu s právem na soudní ochranu mimo jiné
s ohledem na možnost osvobození od soudních poplatků. Při posouzení žádosti o osvobození
od soudních poplatků totiž soud důsledně zkoumá právě to, zda by v konkrétním případě nebyl
požadavek na zaplacení soudního poplatku nepřípustnou překážkou pro přístup k soudu. To však
v projednávané věci Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud (viz rozsudek ze dne
28. 6. 2013, č. j. 5 As 42/2013 – 11) neshledaly.
Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že tato není
důvodná, a proto ji zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, žalovaná, která v řízení úspěch
měla, žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné jí vzniklé náklady ze spisu
nezjistil. Proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu