ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.138.2014:35
sp. zn. 3 As 138/2014 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce J. V., zast. Mgr.
Martinem Tomalou, advokátem, se sídlem Havlíčkova 190/12, Český Těšín, proti žalovanému
Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4 – Michle, Budějovická 1387/7, o přezkoumání
rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 31. 8. 2012 č. j. 1938-3/2012-140100-21, ve věci
exekučního příkazu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě č. j. 22. 5. 2014, č. j. 22 Af 114/2012 – 43,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel dne 30. 6. 2014 podal k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost proti
v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Původní žalobou se stěžovatel
domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava z 31. 8. 2012, č. j. 1938-3/2012-140100-
21 a exekučního příkazu Celního úřadu Karviná z 6. 2. 2012, č. j. 1457/2012-146100-021.
Stěžovatel požádal Nejvyšší správní soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel přitom uvedl, že v kasační stížnosti podrobně vylíčil skutečnosti a důvody,
pro něž se domnívá, že exekuční tituly byly v jeho věci vydány bez zákonného podkladu
a jsou nicotné. Dosud je proti stěžovateli vedena daňová exekuce směřující k vymožení
pohledávky dle těchto exekučních titulů. Stěžovatel je názoru, že vymáháním celního dluhu
dochází k bezdůvodnému obohacení České republiky a navíc další pokračování této daňové
exekuce znamená pro stěžovatele nenahraditelnou újmu, kdy nemůže disponovat s podstatnou
částí svých příjmů a je tak ohroženo nebo značně ztíženo uspokojování základních životních
potřeb stěžovatele i jeho rodiny. Stěžovatel je toho názoru, že následky pokračování daňové
exekuce pro něj znamenají nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám. Podle stěžovatele přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Podle názoru žalovaného stěžovatel nijak nedoložil existenci tvrzené újmy, která
by přesahovala obvyklou a zákonem předvídanou újmu spojenou s exekucí finančních
prostředků. Argument stěžovatele, který je shodný s kasační námitkou, pak dle názoru
žalovaného rovněž nelze přijmout jako důvod povolení odkladného účinku, neboť z povahy
právního institutu odkladného účinku je zcela vyloučeno, aby v okamžiku rozhodování o tomto
návrhu bylo věcně posuzováno napadené rozhodnutí a důvodnost kasační stížnosti.
Podle §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen („s. ř. s.“) přiměřeného
užití §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná kasační
stížnosti odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud podotýká, že pro účely posouzení žádosti o přiznání odkladného
účinku žaloby (zde kasační stížnosti) je v první řadě nezbytné posoudit povahu dopadu právních
účinků napadených rozhodnutí do sféry stěžovatele. Zákonnost a formální správnost rozhodnutí
je poté předmětem meritorního posouzení věci. Pokud stěžovatel nyní tvrdí, že uvedené exekuční
tituly trpí vadami procesního charakteru a i na základě toho nabývá Česká republika
bezdůvodného obohacení na úkor stěžovatele, přesahuje posouzení této otázky meze žádosti
o přiznání odkladného účinku a k této námitce proto Nejvyšší správní soud nemůže přihlédnout.
Stěžovatel v žádosti rovněž poukázal na negativní důsledky exekučního postihu jeho
příjmu. Nejvyšší správní soud v usnesení z 21. 7. 2014, č. j. 3 As 138/2014 – 23, konstatoval,
že exekuční srážky jsou prováděny dlouhodobě již od října 2012, což u stěžovatele a jeho rodiny
nutně muselo vést k uspořádání majetkových vztahů. Na jedné straně je zde dán zájem
stěžovatele na ochraně svého vlastnictví, na straně druhé zájem České republiky na vymožení
pohledávky na podkladě pravomocného exekučního titulu. Vzhledem k tomu, že, jak bylo výše
uvedeno, posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí je předmětem merita věci (přitom
krajský soud žádnou vadu rozhodnutí neshledal a žalobu zamítl), odložení vykonatelnosti
do doby rozhodnutí o kasační stížnosti by za této procesní situace nepoměrně zvýhodnilo
stěžovatele a popřelo smysl existence vykonatelného rozhodnutí.
Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud tvrzenou újmu v osobní sféře
stěžovatele neshledal a návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proto
zamítl. Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl, že obdobnou žádost podal stěžovatel již v řízení
před krajským soudem, odůvodnil ji obdobně pojatými argumenty a ani krajský soud jeho žádosti
nevyhověl a odkladný účinek žalobě nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín v. r.
předseda senátu