ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.53.2014:26
sp. zn. 3 As 53/2014 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického, v právní věci žalobce: Ing. J. H., proti
žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného z 26. 7. 2013, č. j. 34183/13/7001-41000-050167, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2014, č. j. 30 Af 115/2013 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) usnesením z 14. 2. 2014, č. j. 30 Af 115/2013
- 32, zčásti přiznal žalobci (dále též „stěžovatel“) osvobození od soudních poplatků, a to ve výši
80 % z každé jemu vzniklé poplatkové povinnosti podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích (výrok I.). Výrokem II. krajský soud současně stěžovateli neustanovil zástupce
k ochraně jeho práv ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného, který zastavil řízení o žádosti
o vyslovení neúčinnosti doručení.
Krajský soud shrnul, že stěžovatel v této věci požádal o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení zástupce z řad advokátů, přičemž pouze v obecné rovině poukázal na splnění
zákonných předpokladů, jakož i na to, že stejným žádostem již bylo opakovaně vyhověno.
Porovnáním doložených majetkových a výdělkových poměrů stěžovatele s povahou řízení
o meritu věci dospěl krajský soud k závěru, že ve vztahu k soudnímu poplatku za podanou
žalobu ve výši 3.000 Kč nepředstavují výdělkové a další majetkové a sociální poměry stěžovatele
zvlášť závažné důvody pro úplné osvobození, ale lze z nich dovodit potřebu částečného
osvobození ve významné výši 80 % z každé vzniklé poplatkové povinnosti. V případě soudního
poplatku za žalobu se jedná o částku ve výši 600 Kč odpovídající jeho poměrům doloženým
krajskému soudu. S ohledem na podstatu merita věci rovněž krajský soud uzavřel, že se jedná
o nijak právně složitou kauzu primárně procesního charakteru, která nezbytně nevyžaduje
kvalifikovanou právní pomoc.
Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a)-e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), kterou se domáhal změny usnesení tak, že se „přiznává osvobození od soudních poplatků
v plné výši, a to i se zpětnou účinností a k ochraně jeho zájmů v této věci mu soud ustanovuje soudem určeného
právního zástupce“.
Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu na výzvu k odstranění vad kasační stížnosti
z 20. 3. 2014, č. j. 3 As 53/2014 – 4, sdělil, že „úplným obsahem listin předmětného soudního a správního
spisu je objektivně prokazatelné, že předmětná kasační stížnost ze dne 17. 3. 2014 byla a je podána řádně,
důvodně a včas (s výhradou doplnění, upřesnění a odstranění formálních vad soudem důvodně žalobci k jeho
žádosti ustanoveným advokátem) z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)-e) s. ř. s. a že byla porušena práva
žalobce/stěžovatele na spravedlivý proces a na právní pomoc v řízení před soudy zaručená mu články 36 odst. 1
a 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, aniž by jím byl respektován zájem na zjištění objektivní pravdy
jako jednoho z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování“. Stěžovatel současně požádal
o prodloužení lhůty k odstranění vad kasační stížnosti podle §106 odst. 3 s. ř. s. o další měsíc.
Návrhy stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a ustanovení
advokáta pro toto řízení zamítl Nejvyšší správní soud usnesením z 11. 6. 2014, č. j. 3 As 53/2014
– 21. V tomto usnesení dospěl Nejvyšší správní soud k tomu, že ve věci stěžovatele není
nezbytné jeho zastoupení advokátem, přičemž podle judikatury Nejvyššího správního soudu
takové zastoupení není ani třeba vyžadovat; je v možnostech samotného stěžovatele hájit
svá práva v předmětu řízení, spočívající zejména v řádném vylíčení důvodů kasační stížnosti,
kterými napadá dle jeho názoru nezákonné rozhodnutí krajského soudu ve věci částečného
osvobození od soudního poplatku.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel již k předchozí výzvě k odstranění vad kasační stížnost
také sám doplnil, Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro další prodloužení lhůty k odstranění
vad kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené usnesení krajského
soudu v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
v kasační stížnosti; neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že ji stěžovatel podal z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně vyložen.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto
rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže
se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě
neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti“.
Základní podmínku pro osvobození od soudních poplatků tvoří povinnost žadatele
doložit, že nemá dostatečné prostředky. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
totiž „[p]ovinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá
osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové
a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje“ (srov. usnesení tohoto soudu ze dne
25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS).
Ze spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatel doložil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrů: počet osob v domácnosti 2
(manželka J. H.), potvrzený průměrný měsíční výdělek ze zaměstnání (zaměstnavatel A. H.)
za období čtvrtletí I-2012 až IV-2013 0 Kč, výše dávky nemocenského pojištění v období 2011
a 2012 denně 246 Kč, s tím, že mu tato dávka nemocenského pojištění dále nenáleží
již od 1. 10. 2012. Majetkové poměry manželky J. H. činí 11.155 Kč z dávky invalidního důchodu,
další příjem je nemožný z důvodu zhoršujícího se a dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Závazky stěžovatel nespecifikoval, obecně poukázal na „sporné a již exekuované pohledávky
údajných věřitelů“ ve výši cca 10mil Kč. V bodu 36 stěžovatel slovně obecně zhodnotil svou
životní situaci i situaci svých blízkých s tím, že na ochranu sebe a svého majetku je nucen
vynakládat řádné i mimořádné opravné prostředky.
Nejvyšší správní soud z takto zjištěného skutkového stavu zaujal k možnostem osobních,
majetkových a výdělkových poměrů stěžovatele shodný názor jako před ním krajský soud a nemá
k jeho závěru žádné výtky.
Nejvyšší správní soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků opakovaně
dle dikce §36 odst. 3 s. ř. s. konstatuje, že úplné přiznání osvobození je institutem zcela
výjimečným, jsou-li pro to u žadatele zvlášť závažné důvody. V případě stěžovatele však krajský
soud takové důvody neshledal a neshledal je nyní ani Nejvyšší správní soud. Již jen pravidelné
prokázané příjmy, kterými disponuje domácnost stěžovatele ve výši 11.155 Kč měsíčně a které
přesahují, jak přiléhavě konstatoval krajský soud, částku životního minima rodiny, nepochybně
stěžovateli umožňují vynaložit určitou částku, tím spíše jednorázově. Pokud krajský soud
poté s ohledem na situaci stěžovatele osvobodil od soudních poplatků v takovém rozsahu,
že z částky 3.000 Kč za soudní poplatek spojený se správní žalobou pro stěžovatele nakonec
zbývá tato povinnost v rozsahu 600 Kč, učinil tak podle Nejvyššího správního soudu
v dostatečné míře.
Pokud stěžovatel napadl výrok II. usnesení, kterým krajský soud stěžovateli neustanovil
zástupce k ochraně jeho práv v této věci, Nejvyšší správní soud rovněž pochybení krajského
soudu neshledal. V souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. je podle názoru Nejvyššího správního soudu
nezbytnou podmínkou pro ustanovení zástupce splnění předpokladů pouze pro úplné
osvobození od soudních poplatků, což v případě stěžovatele bylo splněno jen v části 80 %.
S ohledem na meritum žaloby - proti rozhodnutí žalovaného o odvolání proti rozhodnutí
o zastavení žádosti o vyslovení neúčinnosti doručení z důvodu nezaplacení správního poplatku
ve výši 300 Kč - se Nejvyšší správní soud také ztotožnil s názorem krajského soudu,
že ustanovení zástupce pro řízení před soudem v této záležitosti není nezbytné pro ochranu práv
stěžovatele. Stěžovatelovy žádosti, návrhy a opravné prostředky sice vykazují značnou míru
nekonkrétnosti, přesto z nich lze srozumět důvody těchto podání stěžovatele, jakož i vědomí
stěžovatele o smyslu těchto podání a jejích právních účincích.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
Výroky o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vycházejí z ustanovení §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o nákladech žalovaného v řízení o kasační stížnosti,
neboť v řízení před krajským soudem v té části řízení, v níž se teprve řešil vztah stěžovatele
a státu ve věci soudního poplatku a ustanovení zástupce nebyl žalovaný účastníkem zmíněného
právního vztahu mezi stěžovatelem (navrhovatelem jako poplatníkem) a státem (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu z 29. 9. 1988, sp. zn. Cpj 257/87, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod č. 2/1989), obdobné tedy platí i pro řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti
uvedenému usnesení krajského soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 10. července 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu