ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.55.2013:16
sp. zn. 3 As 55/2013 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: M. E.,
zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 8. 2008, č. j. MV-66327-2/OAM-2008, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 Ca 239/2008 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 25. 8. 2008,
č. j. MV-66327-2/OAM-2008, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný tímto
rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství
služby cizinecké policie, ze dne 10. 6. 2008, č. j. CPR-5375/ČJ-2008-9CPR-T243, kterým bylo
zastaveno řízení ve věci její žádosti o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění
vydaného dne 9. 9. 2005, č. j. SCPP-224/PL-21-25, s tím, že v případě žalobkyně nebyly splněny
podmínky stanovené v §122 odst. 5 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“).
Městský soud v Praze při posouzení věci vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 12. 2007 č. j. 1 As 38/2007 – 80, www.nssoud.cz, na základě nichž
konstatoval, že správní orgán byl v řízení o žádosti o zrušení platnosti rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců povinen vážit i nové skutečnosti,
které na odstranění tvrdosti mohly mít vliv a které žalobkyně v podané žádosti uplatnila (v daném
případě zejména narození dítěte, nízký věk otce dítěte a závislost na rodině otce dítěte). Bylo totiž
třeba posoudit, zda by výkon správního vyhoštění nezpůsobil nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života žalobkyně, jestliže právě v tomto nastaly po vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění změny. Městský soud v Praze zjistil, že stěžovatel v rozhodnutí o odvolání
sice vzal narození dítěte v potaz, dále však pouze uvedl, že oba rodiče narozené dcery jsou
státními příslušníky Mongolska a že je na jejich uvážení, zda se rodina rozdělí či zda oba vycestují
mimo území republiky. Městský soud v Praze má za to, že takto provedené správní uvážení není
úplné. Stěžovatel totiž nehodnotil to, že otec dítěte dosáhl zletilosti necelé dva měsíce před
vydáním rozhodnutí, nezabýval se tvrzením, že rodina nemá v Mongolsku žádné zázemí, naopak
je závislá na rodině otce dítěte, která žije v České republice. Uvedené skutečnosti jsou dle názoru
soudu důležité pro posouzení toho, zda bylo v případě žalobkyně odůvodněno zrušení platnosti
rozhodnutí o správním vyhoštění. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti stěžovatel neuvážil,
jeví se napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Městský soud
v Praze dodal, že souhlasí s důvody uložení správního vyhoštění žalobkyni. Pokud se jedná
o to, že žalobkyně nevycestovala z České republiky po ukončení řízení o mezinárodní ochraně
(7. 5. 2007), soud poukázal na to, že v té době již byla těhotná, její dcera se narodila dne
14. 9. 2007. Na základě uvedeného Městský soud v Praze napadené rozhodnutí stěžovatele podle
§78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Má za to, že Městský soud v Praze překročil meze
přezkumu správního uvážení a nepřípustně přezkoumal meritum věci. Stěžovatel odkázal
na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 361/2000, ze dne 4. 10. 2000, v němž
se uvádí, že u správních rozhodnutí, která správní orgán vydal na základě zákonem povolené
volné úvahy (správního uvážení), přezkoumává soud pouze to, zda nevybočila z mezí a hledisek
stanovených zákonem. Součástí přezkoumání soudu je i posouzení, zda správní uvážení
je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Pokud byly výše uvedené
podmínky splněny, soud nemůže ze stejných skutkových zjištění vyvodit jiné závěry.
Stěžovatel má za to, že jeho úvaha nevybočila z mezí daných zákonnou úpravou,
je přezkoumatelná a zahrnuje veškeré skutečnosti, které žalobkyně ve své žádosti uvádí.
Ve svém rozhodnutí se vypořádal s novou hlavní skutečností tvrzenou žalobkyní, tedy
s narozením jejího dítěte, a z abýval se případným dopadem realizace uloženého správního
vyhoštění do rodinného života žalobkyně. Vzal v úvahu, že všichni členové rodiny jsou státní
příslušníci Mongolska. Konstatoval proto, že s ohledem na existující státoobčanské pouto by měli
svůj rodinný život primárně vykonávat na území svého domovského státu. Stěžovatel taktéž
hodnotil povahu a intenzitu protiprávního jednání žalobkyně, které bylo důvodem uložení
správního vyhoštění, a další její jednání, kdy uložené správní vyhoštění nerespektovala. Stěžovatel
tedy pečlivě zhodnotil situaci žalobkyně a přezkoumatelným způsobem objasnil, proč nejsou
splněny podmínky ustanovení §122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Kromě zásahu do svého diskrečního uvážení spatřuje stěžovatel nezákonnost postupu
Městského soudu v Praze i v tom, že za důvod zrušení správního rozhodnutí označil okolnosti,
které nemají z pohledu zákona o pobytu cizinců ani jiných součástí právního pořádku České
republiky žádnou relevanci. Fakt, že manžel žalobkyně nabyl zletilosti dva měsíce před vydáním
rozhodnutí či spekulování o existenci zázemí v České republice a naopak o jeho neexistenci
v Mongolsku, nemá při rozhodování o platnosti uloženého správního vyhoštění žádný význam.
Ani soud nenaznačil, o která zákonná ustanovení svoji úvahu opírá.
Stěžovatel dále považuje rozsudek za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Soud
výrokem č. I. rozsudku zrušil správní rozhodnutí a v odůvodnění se pokusil osvětlit důvody,
jež ho vedly k tomu, že žalobu označil za důvodnou. Na str. 5 rozsudku však konstatoval,
že žaloba nebyla podána důvodně. Stěžovatel proto povařuje výrok a odůvodnění rozsudku
za rozporné.
Stěžovatel taktéž poukázal na to, že ačkoli se v této věci jedná o otázku spjatou
se správním vyhoštěním, dopustil se soud neodůvodněných průtahů v řízení, které jsou v rozporu
s ústavně zaručeným právem na projednání věci v přiměřené lhůtě. Rozhodnutí stěžovatele bylo
vydáno dne 25. 8. 2008, žaloba byla Městskému soudu v Praze doručena dne 9. 9. 2008.
Rozsudek byl vydán dne 21. 12. 2012, stěžovateli byl doručen dne 14. 3. 2013. Stěžovateli
je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně v této dlouhé době pobývala na území České
republiky jako žadatelka o udělení mezinárodní ochrany, dále na základě víza za účelem strpění,
byla rovněž žadatelkou o povolení k trvalému pobytu z důvodu hodného zvláštního zřetele.
Stěžovatel závěrem podotkl, že výrok o náhradě nákladů řízení se váže na výrok ve věci. Nejvyšší
správní soud by měl tudíž zrušit i tuto část výroku, dále by mělo být rozhodnuto o povinnosti
právního zástupce žalobce vrátit zaplacené náklady řízení. Na základě uvedeného stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud poukazuje na tyto pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti:
Žalobkyni bylo rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Plzeň, ze dne 9. 9. 2005, č. j. SCPP-224/PL-21-2005, uloženo správní
vyhoštění s dobou platnosti na 4 roky s tím, že doba k vycestování se stanoví 30 dnů
od okamžiku, kdy cizinka pozbude postavení žadatelky o udělení azylu. Důvodem pro vydání
rozhodnutí bylo zjištění, že žalobkyně dne 13. 5. 2005 neoprávněně vstoupila na území Spolkové
republiky Německo, v České republice pobývala od 18. 3. 2005 bez platného víza či platného
cestovního dokladu.
Dne 7. 4. 2008 podala žalobkyně u Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, žádost
o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Uvedla, že uplynula polovina doby
od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Dne 14. 9. 2007 se jí narodila dcera, jejímž otcem
je mongolský státní příslušník, který má na území České republiky povolený trvalý pobyt.
Je nezletilý, navštěvuje dosud střední školu. Za této situace není vycestování žalobkyně možné,
neboť nemůže na území zanechat nezletilé dítě, jehož je jediným zákonným zástupcem.
Žalobkyně dále uvedla, že spolu s dcerou a jejím otcem sdílí společnou domácnost s jeho rodiči,
na něž jsou odkázáni výživou.
Prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí ze dne 10. 6. 2008, č. j. CPR-5375/ČJ-
2008-9CPR-T243, o zastavení řízení o žádosti žalobkyně k novým skutečnostem týkajícím
se jejích rodinných poměrů uvedl, že zákon o pobytu cizinců správnímu orgánu neukládá,
aby v řízení o žádosti o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění zkoumal dopady
zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života žadatele.
Žalovaný v rozhodnutí o odvolání připustil, že při rozhodování o žádosti o vydání
nového rozhodnutí podle §122 zákona o pobytu cizinců je posuzována relace mezi zájmem
na ochraně společnosti před protiprávním jednáním cizince a jinými zájmy, např. na ochraně
rodinného života. Připomněl, že na základě Úmluvy o právech dítěte je třeba chránit nejen práva
rodičů, ale i práva dítěte. V projednávaném případě jsou oba rodiče i dítě státními příslušníky
Mongolska, je tudíž na jejich uvážení, zda se rodina rozdělí či zda budou po určitou dobu
žít mimo území České republiky.
Ve věci samé pak uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nesrozumitelnosti napadeného
rozsudku. Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové
soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, dále kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl
nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění, dále
rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004
Sb. NSS). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs
47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, se uvádí, že za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli v tom, že by nesrozumitelnost napadeného
rozsudku Městského soudu v Praze mohla být založena pouze tím, že soud v odůvodnění
uvedl, že žaloba nebyla důvodná. Veškeré argumenty Městského soudu v Praze totiž směřují
k tomu, že rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné a mělo být tudíž zrušeno. Odůvodnění
rozsudku, jakož i celý rozsudek, je tedy kromě věty zmíněné stěžovatelem vnitřně konzistentní.
Nejvyšší správní soud proto považoval konstatování Městského soudu v Praze, že žaloba nebyla
podána důvodně, za pouhou zjevnou nesprávnost.
Co se týče námitek stěžovatele směřujících vůči přezkumu jeho správního uvážení
Městským soudem v Praze, uvádí Nejvyšší správní soud následující:
Podle §122 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců může policie na žádost cizince vydat
nové rozhodnutí, kterým zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže pominuly
důvody jeho vydání a uplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území.
V nadpisu §122 citovaného zákona je vyjádřeno, že toto ustanovení upravuje „podmínky odstranění
tvrdosti správního vyhoštění“.
Nejvyšší správní soud předně připomíná, že otázkou, zda správní orgány mohly či přímo
měly při rozhodování o žádosti dle §122 odst. 5 zákona přihlížet k aktuálním rodinným
poměrům cizinky, se již podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2007, č. j. 1 As
38/2007 - 80, www.nssoud.cz, z jehož závěrů vycházel i Městský soud v Praze v nyní
projednávané věci. Nejvyšší správní soud zde uzavřel, že v případě žádosti cizince o zrušení
rozhodnutí o správním vyhoštění je nutné posuzovat nejen konkrétní okolnosti případu, ale také
nové skutečnosti (zpravidla uvedené v žádosti), pro něž se cizinec domnívá, že již pominuly
důvody jeho správního vyhoštění. Mezi takové skutečnosti bezesporu patří i možný zásah
do rodinného a soukromého života cizince, který by další výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění mohl způsobit; a to právě proto, že zákon o pobytu cizinců v §119 odst. 5 (posléze
§119 odst. 7, ve znění do 24. 6. 2006), zakazuje vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže
jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Je-li
nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince překážkou vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění, tím spíše musí být takový tvrzený zásah posouzen u žádosti o zrušení
takového rozhodnutí. Tento názor ostatně stěžovatel ve své kasační stížnosti nezpochybnil.
Nejvyšší správní soud dále ve shodě se svým výše citovaným rozsudkem zdůrazňuje,
že povinnost správního orgánu zkoumat případnou nepřiměřenost zásahu do soukromého
a rodinného života neznamená, že by byl správní orgán povinen vždy k takové námitce
rozhodnutí o správním vyhoštění zrušit: zda tak učiní je věcí jeho vyhodnocení skutkového stavu.
Při této své činnosti však nesmí vybočit z mezí daných zákonnou úpravou a je povinen zabývat
se všemi skutečnostmi, které cizinec ve své žádosti uvádí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze v projednávané věci
svou vlastní úvahou závěry správního orgánu nenahrazoval a dokonce ani neprovedl vlastní
hodnocení konkrétních okolností případu žalobkyně. Městský soud v Praze stěžovateli
pouze vytkl to, že se nezabýval veškerými skutečnostmi uvedenými v žádosti žalobkyně,
tedy nezhodnotil fakt, že otec jejího dítěte dosáhl zletilosti necelé dva měsíce před vydáním
rozhodnutí, a dále že rodina žalobkyně nemá v Mongolsku žádné zázemí, naopak je závislá
na rodině otce dítě, která žije v České republice.
Nejvyšší správní soud na základě výše popsaného skutkového stavu přisvědčil závěru
Městského soudu v Praze, že stěžovatel ve svém rozhodnutí vzal v úvahu pouze narození dítěte
žalobkyně a dále fakt, že žalobkyně i otec dítěte jsou státními příslušníky Mongolska. Nikterak
se však již nezabýval dalšími specifickými okolnostmi případu žalobkyně (nízký věk otce dítěte
žalobkyně, zázemí rodiny v České republice), neobjasnil, proč podle jeho názoru při rozhodování
o platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění nehrály žádnou roli. Nejvyšší správní soud se přitom
ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že tyto okolnosti případu mohly být při posouzení
žádosti žalobkyně relevantní. Posouzení důsledků výkonu správního vyhoštění na rodinný
a soukromý život žalobkyně totiž nepochybně zahrnuje i zvážení jeho dopadu na majetkovou
situaci rodiny.
Nejvyšší správní soud dodává, že tento nedostatek odůvodnění rozhodnutí stěžovatele
neobstojí tím spíše za situace, kdy správní orgán I. stupně dopady zamítnutí žádosti
do soukromého a rodinného života žalobkyně vůbec nezkoumal.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze,
že se stěžovatel nezabýval veškerými podstatnými okolnostmi případu, což v projednávané
věci představovalo vadu řízení, která byla důvodem pro zrušení napadeného správního
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že přisvědčil stěžovateli v tom, že soudní řízení
vedené u Městského soudu v Praze nepochybně překročilo standardní délku řízení, neboť trvalo
déle než čtyři roky. Délka soudního řízení však v projednávané věci neměla vliv na zákonnost
rozsudku.
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyně
měla v řízení o kasační stížnosti plný úspěch, žádné náklady jí však v souvislosti s tímto řízením
prokazatelně nevznikly. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu