ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.70.2014:43
sp. zn. 3 As 70/2014 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce Z-Group Steel
Holding, a. s., se sídlem Veselí nad Moravou, Kollárova 1229, zastoupeného Mgr. Tomášem
Šmucrem, advokátem se sídlem Doubravka, V Malé Doubravce 1242/27, proti žalovanému
Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, za účasti: I. Obce
Dobřív, se sídlem Dobřív 305, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Vogeltanzem, advokátem se sídlem
Plzeň, Veverkova 1, II. Města Hrádek, se sídlem Hrádek, 8. května 270, ve věci kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2014, č. j. 30 A 29/2012 - 115,
o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, č. j. 30 A 29/2012 - 115
(dále jen „napadený rozsudek“), zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2012,
č. j. 108/520/12, 11210/ENV/12, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí
Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále jen „krajský úřad“) o změně č. 2 integrovaného povolení
ze dne 21. 12. 2011, č. j. ŽP/6260/11, a toto rozhodnutí potvrdil. Naposledy uvedeným
rozhodnutím krajského úřadu bylo, na podkladě oznámení změny provozu ze dne 25. 5. 2011,
podle §16 odst. 1 písm. b) a §19a odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci
a omezování znečištění a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, změněno
rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 14. 3. 2008, č. j. ŽP/3608/08 (ve znění opravného rozhodnutí
ze dne 30. 10. 2008, č. j. ŽP/12209/08, a změny č. 1, vydané dne 20. 7. 2009 pod č. j. ŽP/8225/
09), kterým bylo ve prospěch právního předchůdce žalobce - společnosti Železárny Veselí a. s.
vydáno integrované povolení k provozu zařízení „Železárny Hrádek a. s. – Výroba oceli a zpracování
oceli válcováním za tepla“. Změna integrovaného povolení spočívala ve zrušení jeho kapitoly 1.2.2.
s názvem „Odběr podzemních vod“ a v navazujícím přečíslování následujících kapitol.
Proti tomuto rozsudku nyní brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v rámci
které zároveň požádal Nejvyšší správní soud o přiznání odkladného účinku. Svou žádost
odůvodňuje tím, že účinky rozhodnutí žalovaného vedly k ukončení dosud nepřetržitě trvajícího
bezúplatného zásobování průmyslového areálu stěžovatele na adrese Nová Huť, Rokycanská 204
(dále též jen „závod“) pitnou vodou, vedenou vodovodem ze studní v k. ú. Pavlovsko. Vzniklý
stav přiměl stěžovatele zajistit odběr pitné vody pro svůj závod z veřejného vodovodu
města Hrádek. Toto alternativní zásobování pitnou vodou je však úplatné, a to za cenu
stanovenou provozovatelem zmíněného vodovodu (Vodohospodářská společnost Sokolov,
s. r. o.). Tato skutečnost bude mít podstatný dopad na hospodaření stěžovatele, a to měrou,
která přímo ohrožuje provozování závodu. Přiznáním odkladného účinku by přitom nevznikla
žádná újma ani žalovanému, ani osobám zúčastněným na řízení, neboť obyvatelé části obce
Dobřív - Pavlovsko nepřetržitě byli (a nadále jsou) zásobováni pitnou vodou z těchto studní.
Přiznání odkladného účinku není rovněž v rozporu s důležitým veřejným zájmem (jímž je právě
zásobování obyvatelstva části obce Dobřív - Pavlovsko pitnou vodou).
Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřil
v tom smyslu, že nemá žádných námitek, pro které by tomuto návrhu nemohlo být vyhověno.
S ohledem na obsah návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
a na specifické okolnosti souzené věci, dal Nejvyšší správní soud příležitost předestřít
své stanovisko také osobám zúčastněným na řízení. Ve stanovené lhůtě obdržel vyjádření osoby
zúčastněné na řízení I. (obce Dobřív). Ta v jeho úvodu shrnula, že spor o vlastnictví
k tzv. „vodovodu Pavlovsko“ byl již definitivně rozsouzen obecnými soudy, a to v její prospěch.
Výsledek tohoto sporu se pak odrazil ve změně integrovaného povolení, jež je nyní předmětem
přezkumu ve správním soudnictví. Logicky navazujícím krokem pak bylo vydání (nyní
již pravomocného) povolení odběru vody v k. ú. Pavlovsko zúčastněné osobě pro veřejnou
potřebu. V současné době je tedy držitelem pravomocného povolení k odběru podzemní vody
osoba zúčastněná na řízení I. jako vlastník vrtů a vodovodu; konkurující povolení, které svědčilo
stěžovateli, je zrušeno. Krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek na základě argumentu
stěžovatele, že úhrada nákladů za pitnou vodu (kterou dosud čerpal bezplatně) by pro stěžovatele
představovaly významnou finanční zátěž. Krajský soud tedy, i přesto, že žalobu nakonec zamítl,
chránil ekonomický zájem stěžovatele neplatit za komoditu, za kterou se v ekonomickém
prostředí běžně platí. Osoba zúčastněná na řízení I. připouští, že takový přístup má své
opodstatnění, je-li pojat jako opatření časově omezené, jehož smyslem je předejít náhlé změně
ekonomického prostředí, v němž se dosud stěžovatel nacházel, a dát mu prostor pro adaptaci.
Trval-li však odkladný účinek žaloby po více než rok, stěží lze nalézt oporu pro závěr, že by měl
být opakován, a to mj. i proto, že rozsudek ve sporu o vlastnictví byl vynesen již před čtyřmi
roky. V roce 2011 navíc činily tržby stěžovatele přes 3,2 mld. Kč (viz Výroční zpráva za rok 2011,
dostupná z www.justice.cz), a proto argumentace o ohrožení jeho hospodářské stability placením
za odebíranou vodu působí poněkud přehnaně. Osoba zúčastněná na řízení I. připomíná,
že finanční prostředky, před jejichž vynakládáním by měl být stěžovatel chráněn a které by šetřil,
budou chybět osobám, které by jinak stěžovateli vodu dodávaly (tj. provozovateli vodovodu
v obci Hrádek i samotné osobě zúčastněné na řízení I.). Další otázkou je, zda počínání
stěžovatele nesměřuje k neoprávněnému odběru vody z vodovodu (§10 zákona č. 274/2001 Sb.,
o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů). Osoba zúčastněná na řízení I.
proto usiluje o ochranu před nezákonnými zásahy jinou osobou do jejího vlastnického práva
a rovněž o takové nakládání se zdrojem vody, které nepovede k jeho přetěžování a ohrožování
jeho budoucí využitelnosti.
Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem a osobou zúčastněnou na řízení I.
a skutečností vyplývajících ze správního spisu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě naplněny.
Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela
mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není
řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním
rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které
je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem
zrušeno; tyto důsledky pak z povahy věci dopadají i na správní rozhodnutí, proti němuž žaloba
směřovala. Tento postup proto musí být vyhrazen pro výjimečné případy.
Podle nyní účinného znění ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce
po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije
přiměřeně v řízení o kasační stížnosti – viz §107 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy reflektuje na jedné straně hledisko
veřejného zájmu, při současném porovnání možné újmy stěžovatele (nebude-li odkladný účinek
přiznán), s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný účinek přiznán),
jako hledisko druhé. K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve
poté, osvědčí-li, že újma stěžovatele jako důsledek nepřiznání odkladného účinku žaloby, by byla
nepoměrně větší případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno, a současně
teprve poté, co vyloučí kolizi odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.
Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou
přitom vždy subjektivní, závislé zásadně na osobě a situaci stěžovatele. Z právě uvedeného plyne,
že stěžovatel nese břemeno tvrzení a očekává se tak od něj uvedení konkrétních a relevantních
tvrzení a podrobné rozvedení, v čem konkrétně tuto možnou újmu spatřuje a jakou intenzitu
případná újma má.
Nejvyššímu správnímu soudu z návrhu na přiznání odkladného účinku vyplývá, že újma,
která stěžovateli hrozí, spočívá v ohrožení provozu jednoho z jeho závodů, přičemž primární
příčinou tohoto ohrožení má být navýšení nákladů na odběr pitné vody, neboť tu stěžovatel
až do právní moci rozhodnutí žalovaného (respektive do právní moci rozsudku krajského soudu
napadeného nyní kasační stížností) odebíral bezplatně ze studní v k. ú. Pavlovsko. Jakkoli je tedy
z návrhu bez potíží seznatelné, že újma, která má stěžovateli hrozit, má ryze ekonomický
charakter, intenzitu této újmy nelze objektivně posoudit bez znalosti výše nákladů na alternativní
odběr pitné vody. Absenci tohoto pro věc podstatného údaje v návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti nicméně bylo možné překlenout i bez toho, že by zdejší soud musel
stěžovatele za tímto účelem vyzývat k doplnění jeho návrhu. Z předloženého spisu krajského
soudu totiž vyplynulo, že stěžovatel již v řízení před krajským soudem usiloval o odkladný účinek
žaloby, díky němuž by byly dočasně sistovány účinky rozhodnutí žalovaného, a na výzvu
krajského soudu vyčíslil náklady za alternativní odběr vody z veřejného vodovodu města Hrádek
(respektive Vodohospodářské společnosti Sokolov, s. r. o.) na 3.209.700 Kč ročně a doložil
je kopií smlouvy o dodávce vody ze dne 26. 2. 2009, č. 20025281/0. K takto podanému vyčíslení
nákladů stěžovatel v řízení před krajským soudem dodal, že pokud by navzdory rozhodnutí
žalovaného pokračoval v odběru vody ze studní v k. ú. Pavlovsko, mohl by být sankcionován
pokutou až do výše 7 mil. Kč.
I přes časový odstup od okamžiku, kdy k vyčíslení nákladů na odběr pitné vody došlo
(2. 7. 2012), není důvod se domnívat, že by se tyto náklady nyní měly podstatně lišit; proto
Nejvyšší správní soud vychází z předpokladu, že z nich lze (s jistou mírou tolerance) podpůrně
vyjít i při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti. Skutečnost, že zdejší soud
akceptoval výši tvrzené újmy stěžovatele tak, jak vyplynula v řízení před krajským soudem,
přesto bez dalšího nevede k následování procesního postupu krajského soudu, který tuto újmu
zhodnotil jako „těžko kompenzovatelnou“ a s přihlédnutím k absenci námitek ze strany žalovaného
usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 30 A 29/2012 - 70, žalobě odkladný účinek přiznal.
Nejvyšší správní soud má především za to, že souhlas žalovaného s přiznáním
odkladného účinku žalobě automaticky nepredikuje splnění podmínek předpokládaných
ustanovením §73 odst. 2 s. ř. s. Vedle toho dospěl v dané konkrétní věci k závěru, že je na místě
zjistit spíše stanovisko osob zúčastněných na řízení, neboť právě ony (a nikoli žalovaný, který
je za běžných okolností jediným subjektem, který se k návrhu na přiznání odkladného účinku
vyjadřuje) by mohly být „jinými osobami“, jimž může přiznáním odkladného účinku újma
vzniknout. Osoba zúčastněná na řízení I. ostatně této možnosti využila a zdejšímu soudu sdělila
mj. to, že finanční prostředky, před jejichž vynakládáním má být stěžovatel chráněn a které
by mohl ušetřit, budou chybět subjektům, které by jinak stěžovateli pitnou vodu dodávaly.
Právě tato část vyjádření osoby zúčastněné na řízení I. vede zdejší soud k úvaze,
zda pojem „újma“, ve smyslu ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s., pokrývá nejen situaci, kdy určité
osobě hrozí zmenšení majetku či úbytek finančních prostředků (újma v užším smyslu), ale rovněž
situaci, kdy se tvrzená újma zakládá na tom, že tato osoba nedosáhla opodstatněně
předpokládaných výnosů ze svého majetku či provozované činnosti (újma v širším smyslu).
Dospěl přitom k závěru, že nic nebrání tomu, aby byl pojem újmy pojímán extenzivněji,
a to ve smyslu posledně uvedeném.
Nahlíží-li potom Nejvyšší správní soud touto optikou na návrh stěžovatele, v kontextu
vyjádření osoby zúčastněné na řízení I., dospívá k závěru, že zde prokazatelně existují minimálně
dvě od stěžovatele odlišné osoby, jimž může v důsledku přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti vzniknout újma, a to osoba zúčastněná na řízení I. (jejíž vlastnické právo k souboru
nemovitých věcí „vodovod Pavlovsko“, potažmo právo využívání zdrojů pitné vody v témže
katastrálním území bylo v řízení před soudy s definitivní platností potvrzeno), a dále
Vodohospodářská společnost Sokolov, s. r. o., která by jinak stěžovateli pitnou vodu úplatně
dodávala. Nezbývá tedy než porovnat velikost újmy, která v důsledku nepřiznání odkladného
účinku hrozí stěžovateli, s újmou, která by mohla těmto osobám vzniknout, pokud by odkladný
účinek kasační stížnosti přiznán byl.
Ačkoli náklady za odběr pitné vody (odvíjející se od její ceny tak, jak byla ujednána
ve smlouvě o dodávce vody ze dne 26. 2. 2009, č. 20025281/0) mohou být bez potíží
východiskem pro vyčíslení újmy, která hrozí stěžovateli, vyčíslení potenciální újmy na straně
Vodohospodářské společnosti Sokolov, s. r. o. je poněkud komplikovanější. Cena za odebranou
pitnou vodu uhrazená stěžovatelem bude pro tuto společnost bezesporu příjmem, zda ale z této
transakce dosáhne též nějakých výnosů (případně zisku) a v jaké výši, je odvislé od celé
řady proměnných, které zdejšímu soudu známy nejsou. S jistotou lze konstatoval pouze
to, že pro Vodohospodářskou společnost Sokolov, s. r. o. představuje nerealizovaná smlouva
o dodávce pitné vody stěžovateli minimálně ušlou obchodní příležitost, avšak stavět rovnítko
mezi cenu za pitnou vodu zaplacenou jí stěžovatelem a ušlým výnosem (ziskem) z této obchodní
transakce, zcela jistě možné není.
Srovnání újmy, která údajně hrozí stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku, s újmou
hrozící osobě zúčastněné na řízení I., je ještě obtížnější než v předchozím případě, a to zejména
proto, že tato osoba ve svém vyjádření ani v hrubých rysech výši této potenciální újmy
nekonkretizovala. Z jejího vyjádření je sice patrno, že i jí v důsledku připuštění možnosti dalšího
odebírání vody ze studní v k. ú. Pavlovsko stěžovatelem může vzniknout újma přinejmenším
ve smyslu ušlého zisku za komoditu, jež v běžných obchodních vztazích zpravidla bezúplatně
dodávána není, avšak není zcela zřetelné, jakým způsobem a do jaké míry osoba zúčastněná
na řízení I. z titulu svého vlastnictví k tzv. „vodovodu Pavlovsko“ ekonomicky participuje či jinak těží
ze smluvního vztahu mezi stěžovatelem a Vodohospodářskou společností Sokolov, s. r. o.,
tedy zda by z uzavření smlouvy mezi uvedenými stranami měla nějaký prospěch. Nejvyšší správní
soud v případě osoby zúčastněné na řízení I. akcentuje spíše imateriální aspekt hrozící újmy,
který souvisí s jedním ze základních pilířů právního státu, a to s nedotknutelností vlastnictví
(čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Při vědomí ochrany, kterou vlastnickému právu
citovaný článek přiznává, nelze ustoupit od imperativu minimalizace zásahů do něj, tedy
intervenci osoby od vlastníka odlišné připustit jedině z ústavně legitimních důvodů, v nezbytně
nutné míře a nejšetrnějším z možných způsobů.
Z výše uvedených důvodů (a i přes zmíněné výhrady) proto platí, že oba jmenované
subjekty lze nejen v obecné, ale i zcela konkrétní rovině, pokládat za jinou osobu, jíž může přiznáním
odkladného účinku vzniknout újma. Újma, která jim přiznáním odkladného účinku hrozí, sice podle
všeho pravděpodobně nedosahuje výše a intenzity újmy, která by vznikla stěžovateli
bezprostředním výkonem a účinky rozhodnutí žalovaného, přesto však Nejvyšší správní soud
nepovažuje za prokázané, že újma hrozící stěžovateli je oproti újmě hrozící těmto osobám
nepoměrně větší.
Za takovou nepoměrně větší újmu by zcela jistě bylo možné považovat ukončení provozu
závodu, o němž stěžovatel ve svém návrhu hovoří. K tomu však Nejvyšší správní soud uvádí,
že ač není pochyb o tom, že se nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti stěžovateli
navýší náklady na provozní činnost, stěžovatel (ani po zohlednění údajů vyplývajících ze spisu
krajského soudu) dostatečně důkazně nepodpořil své tvrzení, že právě toto navýšení může mít
za následek likvidaci části jeho podnikání (respektive být alespoň jeho podstatnou příčinou).
Stěžovatel je (alespoň soudě podle veřejně dostupných údajů z Obchodního rejstříku)
dlouhodobě etablovanou obchodní společností, jejíž základní kapitál převyšuje 900 mil. Kč
a která se podílí na základním kapitálu dalších obchodních společností. Z výroční zprávy za rok
2011 vyplývá, že se kromě hutní výroby, podnikání v silniční dopravě a budování solárních
elektráren zaměřuje primárně na výrobu válcované oceli a ocelových ingotů. Z řádku B Výkazu
zisku a ztráty za rok 2011 vyplývá, že výkonová spotřeba stěžovatele se pohybuje kolem cca
2,9 mld. Kč, cash-flow z provozní činnosti před zdaněním a mimořádnými položkami je vykázána
v hodnotě 358 mil. Kč. Konečně, v roce 2011 dosáhl stěžovatel zisk cca 1 mil. Kč, nicméně
použil ho na úhradu ztráty z let předchozích (která v souhrnu činí cca 138 mil. Kč). S ohledem
na výše uvedené lze uzavřít, že hospodaření stěžovatele sice má v posledních letech spíše
ztrátovou tendenci, kterou nárůst nákladů za pitnou vodu nepochybně prohloubí, navzdory tomu
(s ohledem na řády, v nichž se ekonomická činnost stěžovatele realizuje) je zřejmé, že zvýšení
nákladů v řádu jednotek milionů nemůže mít pro hospodaření stěžovatele rozhodující vliv, neboť
v relaci k jeho nákladům jako celku jde o položku spíše marginální, kterou lze kompenzovat jinak.
Omezení (části) hospodářské činnosti či dokonce její (částečná) likvidace bezpochyby představuje
nejen pro stěžovatele, ale pro jakýkoli podnikatelský subjekt mimořádně citelnou újmu, nicméně
pro závěr o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být prokázáno, že takový následek
navrhovateli skutečně bezprostředně a v přímé souvislosti s výkonem správního rozhodnutí
hrozí. Vyvíjí-li však stěžovatel již několik let svoji hospodářskou činnost navzdory tomu, že se
dlouhodobě pohybuje na hranici ziskovosti, pak samotný fakt, že v důsledku úplatného odběru
pitné vody dojde ke zvýšení části provozních nákladů a potažmo ke vzniku (prohloubení) ztráty,
nemůže zdejší soud izolovaně pojmout za kauzální příčinu, pro kterou někdy v budoucnu může
dojít k omezení nebo dokonce likvidaci (části) stěžovatelova podnikání.
Vedle toho lze osobě zúčastněné na řízení I. přisvědčit v názoru, že sistace účinků
správního rozhodnutí měla své opodstatnění v době, kdy stěžovatel čelil změně ekonomických
poměrů souvisejících se sporem o vlastnictví k „vodovodu Pavlovsko“, nicméně nejpozději
od prosince roku 2012, kdy byl tento spor s konečnou platností rozsouzen (tedy v tuto chvíli
po téměř roce a půl), nemohl oprávněně ignorovat (a evidentně také neignoroval), fakt
že zásobování areálu pitnou vodou bude do budoucna nucen řešit z jiných zdrojů a s největší
pravděpodobností za úplatu; o přibližné výši této úplaty měl nepochybně povědomost již v roce
2009 (viz smlouva o dodávce vody ze dne 26. 2. 2009, č. 20025281/0). Uplynulá doba
se Nejvyššímu správnímu soudu (i s přihlédnutím k relativní výši těchto nákladů, o níž pojednal
výše) jeví jako dostačující k tomu, aby stěžovatel naplánoval a modifikoval svou budoucí
hospodářskou strategii a investice tak, aby směřovaly alespoň k udržení stávajícího stavu jeho
podnikání.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že stěžovatel stran první
podmínky stanovené zákonem pro přiznání odkladného účinku neunesl své důkazní břemeno.
I přes snahu zdejšího soudu překlenout deficity posuzovaného návrhu nebylo prokázáno,
že újma, která stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti hrozí, je nepoměrně
větší než újma jiných osob, bude-li jeho návrhu vyhověno. Stěžovatel nevyužil ani možnosti
odstranit vady svého návrhu ve lhůtě podle §106 odst. 3 s. ř. s., společně s odstraněním vad
samotné kasační stížnosti. Při rozhodování o návrhu na odkladný účinek přitom není prostor
pro vypracování podrobných finančních a ekonomických analýz, a tím spíše ne ve lhůtě podle
§73 odst. 4 s. ř. s., a proto neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního nutně stíhá toho,
kdo o přiznání odkladného účinku požádal.
Při vědomí, že obě podmínky uvedené v §73 odst. 2 s. ř. s. musí být splněny kumulativně,
a za situace, kdy jedna podmínka pro přiznání odkladného účinku očividně naplněna není,
je již bezpředmětné zabývat se druhým kritériem pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, tedy zkoumat, zda by přiznání odkladného účinku nekolidovalo s důležitým veřejným
zájmem.
Z uvedených důvodů proto zdejší soud podle §107 s. ř. s., ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s.,
kasační stížnosti stěžovatele odkladný účinek nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu