ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.71.2013:23
sp. zn. 3 As 71/2013 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: M. S., zastoupený
Mgr. Robertem Kaše, advokátem se sídlem Pražská 43, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení: M. P.,
ční stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2013, č. j. 57 A
3/2011 – 56,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2013, č. j. 57 A 3/2011 – 56,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 1. 2011, čj. RR/111/11. Krajský soud při svém rozhodování vycházel
z následujícího skutkového stavu:
Dne 12. 4. 2005 stěžovatel ohlásil stavebnímu úřadu Obecní úřad Líšťany drobnou
stavbu kolny na nářadí na pozemcích parc. č. 13/13 a 24/1 v k.ú. Košetice u Hunčic.
Stavební úřad stěžovateli přípisem ze dne 14. 4. 2005, č. j. 248/04/05/Op (číslovka 8
v čísle 248 je přepsána propisovací tužkou) sdělil podle §57 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), že proti provedení drobné stavby
v rozsahu uvedeném v ohlášení nemá námitek. Sdělení bylo stěžovateli doručeno dne 14. 4. 2005.
Přípisem ze dne 26. 5. 2005, č. j. 740/05, Městský úřad Město Touškov, stavební úřad,
vyzval Obecní úřad Líšťany, aby ve stanovené lhůtě sdělení k ohlášení drobné stavby stěžovatele
zrušil, neboť dle místního šetření ze dne 23. 5. 2005 zasahuje stavba kolny na nářadí do stavby
stávající žumpy, o jejímž odstranění je vedeno řízení.
Obecní úřad Líšťany stěžovateli přípisem ze dne 31. 5. 2005, zn. 416/05/05/Op, sdělil,
že na základě výzvy stavebního úřadu Městského úřadu Města Touškov v celém rozsahu
své sdělení ze dne 14. 4. 2005, č. j. 248/04/05/Op, ruší.
Městský úřad Město Touškov, orgán státního stavebního dohledu, stěžovatele přípisem
ze dne 7. 6. 2005, č. j. 832/05, vyzval k okamžitému zastavení prácí na stavbě podle §102 odst. 5
písm. a) zákona č. 50/1976 Sb. Správní orgán zde uvedl, že sdělení k ohlášení stavby ze dne
14. 4. 2005, č. j. 248/04/05/Op, bylo zrušeno sdělením ze dne 31. 5. 2005, zn. 416/05/05/Op.
Stavba kolny na nářadí zasahuje do stávající stavby žumpy, o jejímž odstranění je vedeno řízení.
Správní orgán stěžovatele současně upozornil na to, že nesplnění výzvy je přestupkem podle
§105 odst. 1 stavebního zákona.
Rozhodnutím Městského úřadu Nýřany, stavebního úřadu, ze dne 29. 9. 2010, č. j. OV-
Mrá/7739/2010, bylo stěžovateli podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. nařízeno
odstranění stavby kolny na nářadí na pozemcích parc. č. 13/3 a 24/1 v k.ú. Košetice u Hunčic.
Stavební úřad v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že právo provést na základě ohlášení stavbu kolny
bylo stěžovateli odňato opatřením Obecního úřadu Líšťany ze dne 31. 5. 2005, č. j. 416/05/05/
Op, vydaným podle §127 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Jestliže bylo
souhlasné sdělení zrušeno, stavba byla již rozestavěna a i přes výzvy k okamžitému zastavení
prací dokončena, jedná se o stavbu nepovolenou. Důsledkem zrušení sdělení stavebního úřadu,
že k ohlášené stavbě není námitek, nemůže být podle stavebního úřadu to, že souhlas byl
dán mlčky podle §57 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. Obec Líšťany totiž písemné sdělení ve lhůtě
30 dnů vydala a stavebníkovi oznámila. Stěžovatel nepodal ve stanovené lhůtě žádost
o dodatečné povolení stavby, proto bylo rozhodnuto o jejím odstranění.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 1. 2011, č. j. RR/111/11 odvolání stěžovatele zamítl
a rozhodnutí o odstranění stavby potvrdil.
Krajský soud předně považoval za účelovou žalobní námitku stěžovatele, že se sdělení
stavebního úřadu o zrušení souhlasu týká sdělení č. j. 248/04/05/Op, zatímco sdělení,
že stavební úřad nemá proti ohlášené stavbě námitek, vydal Obecní úřad Líšťany pod č. j. 247/
04/05/Op. Ve správním spise jsou založeny kopie dvou listin, ze kterých je zřejmé, že stěžovatel
podal stavebnímu úřadu ohlášení drobné stavby s přílohou „Situační nákres s vyznačením
umístění drobné stavby (červeně)“. Na obou těchto listinách je prezentační razítko Obecního
úřadu Líšťany a vyznačeno „došlo dne: 12. 4. 05“, číslo jednací je na jedné listině ručně opraveno
na „ č . j. 248/05“, na druhé listině je uvedeno bez opravy „č. j. 248/05“. Na sdělení Obecního
úřadu Líšťany, že nemá námitek proti provedení drobné stavby v rozsahu ohlášení, je číslo
jednací ručně opraveno na 248/04/05/Op. Z uvedeného je zřejmé, že souhlasné sdělení bylo
označeno číslem jednacím 248/04/05/Op. Pokud bylo na stejnopise doručeném stěžovateli
uvedeno č. j. 247/04/05/Op, jedná se o zřejmou nesprávnost. Stavební úřad tuto chybu v psaní
na originále sdělení opravil podle §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. Ze správního spisu není
zřejmé, zda byl o této opravě vyrozuměn stěžovatel jako účastník řízení. Z jeho následné
argumentace však vyplývá, že si byl vědom toho, že bylo zrušeno právě toto souhlasné sdělení.
Další žalobní námitky stěžovatele směřovaly vůči postupu, jakým mělo být zrušeno
jeho oprávnění provést stavbu. Stěžovatel má za to, že přípis Obecního úřadu Líšťany ze dne
31. 5. 2005, zn. 416/05/05/Op, nemá oporu v zákoně, nemá formální ani věcné náležitosti
rozhodnutí. Dále namítl, že i v případě zrušení souhlasného sdělení ze dne 14. 4. 2005, č. j. 248/
04/05/Op, by zůstalo jeho oprávnění realizovat ohlášenou stavbu zachováno. Stavební úřad
totiž ve lhůtě do 30 dnů ode dne ohlášení nestanovil, že stavba podléhá stavebnímu povolení.
Podle stěžovatele tak mohlo mít zrušení sdělení za následek pouze to, že mu byl souhlas
s provedením stavby dán mlčky (§57 odst. 2 stavebního zákona).
Krajský soud zaujal názor, že souhlas s ohlášením drobné stavby kolny na nářadí vydaný
podle §57 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. byl zrušen postupem podle §127 odst. 3 zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31. 12. 2005, za účinnosti
správního řádu z roku 1967. Krajský soud přitom připomněl závěry rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu obsažené v usnesení ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 – 76,
publ. pod č. 2725/2013 Sb. NSS, o tom, že souhlasy vydávané dle zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zejména dle §96, §106, §122, §127,
které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony dle IV. části
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Rozšířený senát se dále přiklonil k závěru, že se v případě
vydání nezákonného souhlasu (jak písemného tak i provedeného mlčky) může jednat
o nezákonný zásah stavebního úřadu. Krajský soud na základě těchto závěrů rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu konstatoval, že pokud stěžovatel nesouhlasil s postupem stavebního
úřadu, měl možnost obrátit se na soud s žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu (§82
s. ř. s.). Ze správního spisu ani z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odstranění
stavby však není zřejmé, že by stěžovatel tuto žalobu podal. Krajský soud se tak již v řízení
o žalobě proti rozhodnutí o odstranění stavby nemohl zabývat námitkami směřujícími vůči
zákonnosti postupu stavebního úřadu, jímž zrušil původně vydaný souhlas s ohlášením drobné
stavby. Krajský soud proto vycházel z toho, že správní orgány správně uzavřely, že stěžovatel
postavil předmětnou stavbu bez ohlášení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal žádost
o dodatečné povolení stavby, bylo podle krajského soudu zcela v souladu s §88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 50/1976 Sb. rozhodnuto o jejím odstranění. Krajský soud závěrem podotkl, že řízení
o odstranění předmětné stavby bylo zahájeno v roce 2005 a ukončeno teprve žalobou
napadeným rozhodnutím. Stěžovatel však v průběhu správního řízení nepodal k nadřízenému
správnímu orgánu podnět k ochraně před nečinností stavebního úřadu. Krajský soud má
za to, že nečinnost stavebního úřadu nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o odstranění předmětné
stavby. Na základě uvedeného žalobu zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel včasnou kasační
stížnost. Namítl, že tím, že soud jeho žalobě nevyhověl, porušil jeho právo podle §65 odst. 2
s. ř. s. domáhat se zrušení správního rozhodnutí, jímž byl zkrácen na svém hmotném právu
takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Stěžovatel spatřuje
nezákonnost napadeného rozsudku v tom, že krajský soud neposkytl ochranu výkonu jeho
vlastnického práva k právem povolené stavbě. Stěžovatel ve své žalobě namítl, že mu správní
orgán nařídil odstranit jeho povolenou stavbu, ačkoli splnil veškeré podmínky předepsané
zákonem k tomu, aby mu vznikl nárok na veřejnoprávní titul k této stavbě. Správní orgány
ani soud přitom nezjistily, že by stěžovatel nějakým způsobem porušil zákon nebo nedodržel
některou ze zákonem stanovených podmínek. Krajský soud se vůbec nezabýval žalobní
námitkou, že neobstojí tvrzení správních orgánů, že předmětná stavba byla postavená
bez ohlášení. Stěžovatel zde nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jeho námitky,
že předmětnou stavbu řádně ohlásil a následně dle tohoto ohlášení postavil, s danou právní věcí
nesouvisí. Pro posouzení, zda bylo rozhodnuto o odstranění předmětné stavby v souladu
se zákonem, je totiž podle stěžovatele nutné si ujasnit, zda byla předmětná stavba postavena
bez ohlášení či nikoli. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Plzni a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na argumentaci uvedené
v odůvodnění rozhodnutí o odvolání a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Uvedl, že sdělení obecního úřadu podle §57 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. bylo opatřením
orgánu obce v přenesené působnosti. Podle §127 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích,
mohl orgán obce své nesprávné opatření vydané v přenesené působnosti sám zrušit. Zákon
o obcích přitom nijak neurčoval postup nebo formu takového zrušení. Žalovaný má tedy
za to, že souhlasné sdělení k ohlášené stavbě kolny bylo postupem podle §127 odst. 3 zákona
o obcích zrušeno. Stěžovatel tak ztratil právo stavbu kolny provést. Jelikož již byla stavba
zahájena, stala se stavbou nepovolenou a stavební úřad byl povinen vést řízení o jejím odstranění
podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v rámci řízení
nepodal žádost o dodatečné povolení stavby, byl stavební úřad povinen nařídit její odstranění.
Ačkoliv stěžovatel neoznačil důvody své kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.,
je z jejího obsahu zřejmé, že rozhodnutí správního soudu napadl z důvodu písmene d), tedy kvůli
nepřezkoumatelnosti spočívající v jiné vadě řízení před soudem, jež mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel totiž tvrdil, že se soud nezabýval žalobní
námitkou, že je nepravdivé tvrzení správních orgánů, že předmětná stavba byla postavená
bez ohlášení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Krajský soud ve svém rozsudku vycházel z toho, že pokud stěžovatel nenapadl správní
žalobou sdělení stavebního úřadu ze dne 31. 5. 2005, zn. 416/05/05/Op, o tom, že se souhlas
s ohlášením stavby ruší, nebylo již možné se v řízení o žalobě proti rozhodnutí o odstranění
stavby zabývat otázkou, zda byla stavba řádně ohlášena či nikoli. S tímto názorem se Nejvyšší
správní soud neztotožnil. Nejvyšší správní soud má totiž za to, že krajský soud byl
v projednávané věci povinen zabývat se tím, jaký byl právní stav, na základě něhož správní orgán
rozhodl o odstranění stavby, resp. zda veřejnoprávní titul k provedení stavby existoval či nikoli.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že při posouzení této otázky je nutné si především
ujasnit, zda souhlasné sdělení stavebního úřadu podle §57 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. vůbec
bylo možné zrušit postupem podle §127 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.
Problematikou právní povahy souhlasného sdělení stavebního úřadu k ohlášení stavby
a jeho odstraňováním se již Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení rozšířeného senátu ze dne
18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 – 76, publ. pod č. 2725/2013 Sb. Rozšířený senát zde uzavřel,
že souhlasy vydávané dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), zejména dle §96, §106, §122, §127, které stavební úřad výslovně či mlčky
činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony dle IV. části zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s.; soudní ochrana práv třetích osob
je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu dle §82 a násl. tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci předně připomíná, že a čkoliv se závěry
rozšířeného senátu obsažené v citovaném usnesení výslovně vztahují pouze na institut souhlasu
stavebního úřadu mj. s provedením ohlášené stavby vydaného podle nového stavebního zákona
a nového správního řádu, lze tyto závěry mutatis mutandis vztáhnout i na obdobný institut
souhlasu s provedením drobné stavby, stavebních úprav či udržovacích prací vydaného podle
§57 zákona č. 50/1976 Sb. (starého stavebního zákona) a to případně i v době účinnosti starého
správního řádu, jak tomu bylo v nyní posuzované věci; vždyť právě na rozporné judikatuře
vztahující se převážně k tomuto institutu podle zákona č. 50/1976 Sb. založil rozšířený senát
svou pravomoc k posouzení této otázky. I souhlas stavebního úřadu podle §57 zákona
č. 50/1976 Sb. je tedy v souladu s právními závěry rozšířeného senátu třeba považovat nikoliv
za rozhodnutí ve smyslu §46 a §47 starého správního řádu, ale za jiný úkon (opatření) správního
orgánu ve smyslu §3 odst. 5 starého správního řádu, na jehož vydání se starý správní řád
nevztahoval, pouze se na tento postup přiměřeně použila ustanovení o základních pravidlech
řízení uvedená v §3 odst. 1 až 4 správního řádu.
Nejvyšší správní soud s odkazem na závěry rozšířeného senátu dodává, že stavební zákon
č. 50/1976 Sb. tento zjednodušený postup schvalování staveb stanovil v případech,
kdy s ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv sice nebylo možné určitý okruh staveb
uskutečnit zcela mimo posouzení stavebního úřadu, ale „klasické“ správní řízení bylo pro tento
okruh záměrů zbytečně finančně a časově náročné, a to pro žadatele i pro soustavu správních
orgánů. Správní orgán při vydávání souhlasu podle §57 zákona č. 50/1976 Sb. neprováděl
shodné posuzování záměru jako v rámci stavebního řízení. Jeho úkolem zde bylo toliko posoudit,
zda žadatel dodržel podmínky, které stanoví zákon. Správní orgán nemohl v rámci vydání
souhlasu stanovit další podmínky provedení stavby. Proti souhlasu, ať již výslovnému nebo
konkludentnímu, nebyly přípustné řádné opravné prostředky, neboť se nepředpokládal věcný
či právní konflikt.
Pro nyní posuzovanou věc je ovšem rozhodné zejména to, zda a případně jakým
způsobem mohl být souhlas stavebního úřadu, resp. orgánu obce vykonávajícího podle §124
zákona č. 50/1976 Sb. některé pravomoci stavebního úřadu, vydaný podle §57 zákona
č. 50/1976 Sb. přezkoumán a případně zrušen v rámci veřejné správy. V tomto ohledu je nutno
konstatovat, že rozšířený senát sice v citovaném rozhodnutí explicitně odmítl závěry dosavadní
judikatury správních soudů k možnosti použít pro tento účel postup v rámci dozoru
nad výkonem přenesené působnosti obce podle zákona o obcích (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 As 7/2008 – 100, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
31. 5. 1999, č. j. 7 A 4/97 – 41), tento svůj názor ovšem zdůvodnil výhradně tím, že nový správní
řád obsahuje v §156 odst. 2 autonomní postup k přezkoumání a případně zrušení nezákonného
souhlasu s provedením ohlášené stavby, který je podle rozšířeného senátu třeba považovat právě
za jiný úkon podle části čtvrté nového správního řádu. Ovšem zmiňovaná judikatura
se vztahovala k souhlasům vydávaným příslušným správním orgánem podle §57 zákona
č. 50/1976 Sb., a to za účinnosti starého správního řádu, který ustanovení obdobné §156 odst. 2
nového správního řádu neobsahoval, navíc, jak již bylo konstatováno, se na vydávání souhlasu
s provedením ohlášené stavby, stavebních úprav či udržovacích prací nevztahoval.
Rozšířený senát si tedy nepoložil otázku, zda nemohl být souhlas vydaný podle zákona
č. 50/1976 Sb. zrušen za účinnosti starého správního řádu postupem podle §127 odst. 3 zákona
o obcích, v tehdejším znění, jestliže právní řád v té době jiný prostředek nápravy v rámci veřejné
správy nenabízel. Rozšířený senát tedy neposuzoval, zda bylo vůbec možné tento souhlas
stavebního úřadu či orgánu obce vykonávajícího některé pravomoci stavebního úřadu,
ať již výslovný nebo konkludentní, považovat za opatření orgánu obce vydané v přenesené
působnosti ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o obcích, byť se jednalo o úkon správního
orgánu učiněný v rámci výkonu veřejné správy, jímž se dokonce zakládalo právo provést stavbu,
a tedy o úkon, který měl, jak konstatoval rozšířený senát, po materiální stránce obdobné účinky
jako správní rozhodnutí (stavební povolení), jemuž však chyběly formální náležitosti rozhodnutí.
Ustanovení §129 zákona o obcích, v tehdejším znění, výslovně vylučovalo použití dozorových
pravomocí nad výkonem přenesené působnosti obce pouze u rozhodnutí orgánů obce vydaných
podle správního řádu a zákona o správě daní a poplatků. Je otázkou, do jaké míry bylo možné
tyto pravomoci použít i na jiné úkony orgánů obcí, pokud jednaly v přenesené působnosti
jako správní orgány při výkonu veřejné správy.
Uvedenými otázkami se Nejvyšší správní soud již zabýval ve svém rozsudku ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 As 7/2008 – 100, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud zde podotýká,
že závěry obsažené v tomto rozsudku lze v nyní projednávané věci aplikovat i z toho důvodu,
že 5. senát v citovaném rozsudku stejně jako později rozšířený senát uzavřel, že sdělení
stavebního úřadu podle §57 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. o tom, že proti provedení ohlášené
stavby nemá námitek, není správním rozhodnutím, ale jiným individuálním správním aktem.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 As 7/2008 – 100, předně
připomněl relevantní soudní judikaturu i názory zastávané odborníky na stavební právo.
Upozornil tak na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1999, č. j. 7 A 4/97 - 41,
s nímž se ztotožnil. V uvedené právní věci (žalobkyně B. V. proti žalovanému Ministerstvu
životního prostředí) Vrchní soud v Praze vyslovil, že „Sdělení stavebního úřadu není správním
rozhodnutím, ale opatřením, které je zrušitelné postupem podle §62 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb. Stavební úřad své sdělení zrušil a soudu v tomto přezkumném řízení nepřísluší hodnotit, zda
tak učinil v souladu se zákonem.“ Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne
5. 11. 1997, sp. zn. 10 Ca 266/97, uveřejněném v „Přehledu judikatury z oblasti stavebního
práva“ autorů Michala Mazance a Jitky Křenkové, vydaným ASPI, a. s. v roce 2008, uvedl:
„Souhlas k drobné stavbě je opatřením orgánu obecní rady (v uvedené právní věci – poznámka
NSS) vydaným v přenesené působnosti. Je-li opatření vadné, zruší je okresní úřad, nezjedná-li
nápravu orgán, který je vydal.“ V knize Stavební zákon v teorii a praxi autorů Jiřího Doležala,
Jana Marečka a Oldřicha Vobořila vydané nakladatelstvím Linde Praha, a. s., v roce 2003, se k §
57 zákona č. 50/1976 Sb., mimo jiné, uvádí: „Pokud se ukáže, že sdělení stavebního úřadu o tom,
že proti provedení ohlášené stavby nemá námitek, je vzhledem k nesprávnému posouzení věci
vadné, je třeba postupovat podle příslušných ustanovení o dozoru, resp. o nápravě nesprávných
opatření, která jsou v zákoně o obcích a v zákoně o hl. m. Praze.“ V „Přehledu judikatury
z oblasti stavebního práva“ autorů Michala Mazance a Jitky Křenkové, vydaným ASPI, a. s.
v roce 2008, na straně 704, 705 je uveden text stanoviska odboru stavebního řádu MMR ze dne
11. 3. 2002, č. j. 5278/0232/K-165/02, uveřejněného ve Věstníku Ministerstva pro místní rozvoj
3/2002 tohoto znění: „Sdělení stavebního úřadu podle §57 odst. 2 stav. zák. není správním
rozhodnutím, ale opatřením správního orgánu, při jehož nápravě se postupuje jako při "nápravě
nesprávných opatření". Do 24. 11. 1990 upravovalo tuto problematiku ustanovení §72 a
následující zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, a poté se postupovalo podle zákona
č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), resp. podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní
zřízení).“ Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že souhlas stavebního úřadu podle §57
odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. je jiným opatřením správního orgánu, správnímu řádu
nepodléhajícím. V dosavadní více než 25leté praxi nebylo při aplikaci stavebního zákona
zpochybněno, že sdělení stavebního úřadu, jímž se zakládá právo provést drobnou stavbu,
stavební úpravy či udržovací práce, je opatřením správního orgánu, při jehož nápravě se
postupuje jako při "nápravě nesprávných opatření." Nápravu nesprávného opatření může učinit
okresní úřad nebo sama obec.
Nejvyšší správní soud se pak v citovaném rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 As
7/2008 – 100, ztotožnil se závěry soudní judikatury i doktríny o tom, že sdělení stavebního
úřadu, že proti provedení ohlášené stavby nemá námitek, je opatřením orgánu obce vydaným
v přenesené působnosti, jehož nápravu lze činit postupem podle zákona o obcích, resp. jeho
ustanovení o nápravě nesprávných opatření. Nápravu nesprávného opatření naopak nelze činit
postupem podle stavebního zákona č. 50/1976 Sb., který žádná ustanovení o možnosti nápravy
v tomto směru ani neobsahoval, upravoval jen možnost neudělit souhlas s ohlášenou stavbou.
Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci neshledal důvod se od uvedeného závěru
odchýlit.
Nejvyšší správní soud tak přisvědčil krajskému soudu v tom, že souhlasné sdělení
k ohlášení stavby mohlo být zrušeno na základě §127 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb.
Neztotožnil se však již s jeho závěrem, že takovýto zrušující úkon bylo možné považovat stejně
jako samotné souhlasné sdělení za nezákonný zásah stavebního úřadu ve smyslu §82 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud zde připomíná relevantní právní úpravu: Ustanovení §127 odst. 3
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31. 12. 2005, stanovilo,
že opatření orgánů obce v přenesené působnosti jiné než uvedené v odstavci 1, které
je v rozporu se zákonem, jiným právním předpisem, v jejich mezích též s usnesením vlády nebo
směrnicí ústředního správního úřadu, zruší krajský úřad, nezjedná-li nápravu orgán, který
je vydal, ve lhůtě stanovené krajským úřadem.
Zákon č. 128/2000 Sb. obsahoval i ustanovení společná a přechodná, kde v §148 odst. 1
písm. b) stanovil, že zákon o správním řízení se vztahuje na rozhodování obce o právech
a povinnostech právnických a fyzických osob na úseku přenesené působnosti, nestanoví-li
zvláštní zákon jinak. O takový případ se podle Nejvyššího správního soudu jednalo právě
při rušení opatření - souhlasného sdělení. Doručením souhlasného sdělení podle §57 odst. 2
zákona č. 50/1976 Sb. totiž stavebníkovi vzniká právo stavby v rozsahu ohlášení. Jestliže
stavební úřad následně považuje své písemné sdělení za nesprávné a svůj souhlas ruší, odnímá
tím stavebníkovi již nabyté právo stavby. Je zřejmé, že v takovém případě nepostačuje
zjednodušený postup správního orgánu jako v případě vydání souhlasu, jímž stavební úřad pouze
akceptuje záměr stavebníka určitou stavbu v rozsahu ohlášení provést. V souladu s §148 odst. 1
písm. b) zákona č. 128/2000 Sb. je tudíž při tomto odnímání práva nutno vést správní řízení
a vydat rozhodnutí s náležitostmi podle §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
V nyní projednávané věci byl tak krajský soud povinen posoudit, zda přípis Obecního
úřadu Líšťany ze dne 31. 5. 2005, zn. 416/05/05/Op, naplňuje výše uvedené požadavky kladené
na úkon správního orgánu, jímž ruší své souhlasné sdělení vydané podle §57 odst. 2 zákona
č. 50/1976 Sb., resp. své opatření vydané v přenesené působnosti. Byl tedy povinen zodpovědět
otázku, zda lze tento přípis ze dne 31. 5. 2005, zn. 416/05/05/Op, považovat za rozhodnutí
a dále zda jím bylo stěžovateli skutečně odňato veřejné subjektivní právo na provedení ohlášené
stavby. Z tohoto hlediska měl pak krajský soud posoudit, zda byly naplněny podmínky
pro nařízení odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek trpí nezákonností z důvodu
tvrzeného stěžovatelem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť krajský soud se skutečně
nevypořádal s žalobní námitkou, že stěžovatel byl k provedení ohlášené stavby oprávněn, ačkoli
byla tato otázka pro posouzení zákonnosti odstranění stavby zásadní.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud dle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním
názorem výše uvedeným.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Plzni i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 22. května 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu