ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.72.2013:39
sp. zn. 3 As 72/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: Ing. J. P.,
zastoupen JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem Pod vilami 747/10, Praha 4, proti
žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za
účasti osoby zúčastněné na řízení: Mlýn Vodička s.r.o., se sídlem K Cihelně 383, Sedlčany, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2010, č.j. O-455850/70926/2008/ÚPV, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, č. j. 8 A
112/2010 - 69,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, č. j. 8 A 112/2010 - 69, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2010, č. j. O-455850, zamítl předseda žalovaného Úřadu
průmyslového vlastnictví rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného (dále „stěžovatel“)
ze dne 30. 10. 2008, jímž byl zamítnut návrh žalobce proti zápisu barevného kombinovaného
označení přihlášeného dne 30. 1. 2008 pod sp. zn. O-455850 ve znění „MLÝN VODIČKA“.
Přihlašovatelem předmětného kombinovaného označení je osoba zúčastněná na řízení. Stěžovatel
rozhodl, že žalobce není osobou, které náležejí práva k autorskému dílu, jež by mohla
být užíváním přihlašovaného označení dotčena, ani nebyla jeho práva dotčena přihláškou,
která nebyla podána v dobré víře. Tvrzený zásah do práv žalobce dle §7 odst. 1 písm. i) a k)
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále „zákon o ochranných známkách“)
tak shledán nebyl.
Rozhodnutí stěžovatele napadl žalobce správní žalobou ze dne 3. 5. 2010. Tvrdil,
že přihláška nebyla podána v dobré víře, neboť přihlašovatel (osoba zúčastněná na řízení)
byl jen nájemcem mlýna, který je ve vlastnictví žalobce, a přihláška byla podána až v době,
kdy bylo zřejmé, že nájemní vztah bude ukončen. Podáním přihlášky se osoba zúčastněná
na řízení snažila obejít chybějící oprávnění k vyobrazení mlýna, aby jej mohla užívat i po zániku
nájemního vztahu. Žalobce se rovněž domníval, že vyobrazení mlýna je významné především
z hlediska zjištění zeměpisného původu výrobků a neslouží jako ochranná známka,
která identifikuje výrobce. Označení proto považoval za klamavé vůči spotřebitelům. Žalobce
nesouhlasil ani se závěrem, že vyobrazení mlýna, jež bylo použito v předmětném označení, nelze
ztotožnit s mlýnem v jeho vlastnictví. Ve vztahu k §7 odst. 1 písm. i) zákona o ochranných
známkách obsahovala žaloba argumentaci v tom smyslu, že žalobci náleží autorské právo
k podobě mlýna, neboť to je těsně propojeno s vlastnickým právem k stavbě.
Žalobce ještě doplnil argumentaci podáním ze dne 6. 1. 2011, ve kterém namítl, že Josef
Vodička, bývalý nájemce předmětného mlýna a uživatel dřívějšího nezapsaného označení,
je osobou rozdílnou od přihlašovatele posuzovaného označení.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud v Praze (dále „městský soud“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, č. j. 8 A
112/2010 – 69, zrušil rozhodnutí předsedy stěžovatele a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud se zabýval především posouzením důvodů plynoucích z ustanovení §7
odst. 1 písm. i) a k) zákona o ochranných známkách.
Za nedůvodnou označil městský soud námitku, že přihlášením označení bylo zasaženo
do autorských práv žalobce. Uvedl, že žalobce není osobou aktivně legitimovanou k podání
námitek dle §7 odst. 1 písm. i) zákona o ochranných známkách, neboť neprokázal,
že by mu náležela autorská práva ke stavbě. Dodal, že autorská práva náleží primárně autorovi
díla – v daném případě tedy architektovi.
Městský soud však dospěl k závěru, že žalovaný nedostatečně posoudil námitky směřující
k důvodu dle §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, který dopadá na situace,
kdy přihláška nebyla podána v dobré víře. Argumentace soudu byla založena na striktním
oddělení přihlašovatele označení od Josefa Vodičky, jakožto bývalého nájemce mlýna. Městský
soud především odmítl tvrzení, že předmětným označením se přihlašovatel (respektive
jeho jednatel) snažil formálně chránit nezapsané označení, které již dříve užíval. Vzhledem
k tomu, že nezapsané označení používal dříve Josef Vodička a nikoli přihlašovatel, dospěl
městský soud k závěru, že rozhodnutí předsedy stěžovatele nemá oporu ve spisovém materiálu.
To byl nakonec jediný důvod, proč bylo rozhodnutí, dle §76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno.
Městský soud následně provedl teoretický výklad pojmu dobrá víra a zkoumal také,
zda byl postup přihlašovatele v souladu s čl. 6septies Pařížské úmluvy (Úmluva na ochranu
průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900,
ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně
dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 a ve Stockholmu dne 14. července 1967,
uveřejněná pod č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb., dále „pařížská úmluva“).
Věc však uzavřel s tím, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného
rozhodnutí je v rozporu se spisy.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 23. 5. 2013 stěžovatel napadá rozsudek městského soudu v celém
rozsahu a z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Především namítá porušení §75 odst. 1 s. ř. s., neboť soud nevycházel ze skutkového
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Poukazuje na skutečnost, že v době
jeho rozhodování byl Josef Vodička jednatelem přihlašovatele (osoby zúčastněné na řízení),
ovšem městský soud vycházel ze stavu, který platil až v době vydání rozsudku, kdy jedinou
jednatelkou přihlašovatele byla Ing. Skálová (dříve Vodičková). Stěžovatel má za to, že městský
soud měl vzít v úvahu stav, který existoval v době vydání správního rozhodnutí a nikoli stav
existující v době rozsudku. Městský soud přesto věc nehodnotil tak, jako by byl Josef Vodička
a přihlašovatel stejný subjekt. Stěžovatel to dokládá rovněž citací z napadeného rozhodnutí.
Zdůrazňuje ovšem, že pro posouzení dobré víry přihlašovatele by nebylo podstatné, kdyby
přihlašovatelem nebyl přímo Josef Vodička, neboť Josef Vodička a přihlašovatel jsou osoby
velmi úzce osobně i ekonomicky propojené a jednají ve shodě. Dle stěžovatele nebyl skutkový
stav, který městský soud považoval za správný, v rozporu se spisy a napadený rozsudek
proto považuje za vadný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel navíc uvádí, že námitka ohledně odlišnosti Josefa Vodičky od přihlašovatele
byla poprvé vznesena až v reakci na vyjádření osoby zúčastněné (dále jen „replika“), které bylo
městskému soudu doručeno téměř tři čtvrtě roku od podání žaloby. Městský soud se jí tak neměl
vůbec zabývat. Podotýká, že podobná otázka nevyvstala jako sporná ani v průběhu správního
řízení.
K věcné stránce případu stěžovatel dodává, že neexistuje žádné automatické (výlučné)
právo vlastníka nemovitosti na užívání jejího vyobrazení pro označení výrobků či služeb
v obchodním styku. Upozorňuje také, že konkrétní budova může být motivem prakticky
nekonečného množství ochranných známek, pokud každá z nich bude splňovat podmínky
zápisné způsobilosti (viz např. silueta Hradčan, vyobrazení pyramid a další). Z dikce zákona
o ochranných známkách navíc dovozuje, že jediným kdo mohl být dotčen na svých právech
přihláškou, která by nebyla podána v dobré víře, by byl pan Josef Vodička, jakožto držitel
předchozího nezapsaného označení.
Na závěr se stěžovatel podivuje nad významem výkladu, který se dotýká čl. 6septies
Pařížské úmluvy, neboť v něm předpokládaná situace je od dané věci zcela odlišná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu
zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 29. 7. 2013. Zdůrazňuje odlišnost osoby
přihlašovatele od Josefa Vodičky a dodává, že námitka k této otázce uvedená v replice byla
jen rozvedením argumentace vyplývající ze správní žaloby.
Domnívá se, že dostatečně prokázal, proč nebyla přihláška podána v dobré víře.
Dle žalobce stála za podáním přihlášky snaha obejít chybějící oprávnění k užívání vyobrazení
mlýna po zániku nájemního vztahu. Žalobce má rovněž za to, že pokud přihlašovatel (osoba
zúčastněná) mlýn nikdy neužíval, mohlo by být označení s vyobrazením mlýna klamavé vůči
spotřebitelům.
Na závěr rozporuje názor, že budovu na předmětném označení nelze ztotožnit s daným
mlýnem. V tomto ohledu poukazuje na rozdílný přístup stěžovatele v nynějším řízení a v řízení
sp. zn. O-453288. S ohledem na uvedené skutečnosti se žalovaný domnívá, že předpoklady
pro odmítnutí zápisu přihlášeného označení byly splněny.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen zaměstnancem,
který má vysokoškolské právnické vzdělání, jež je dle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon
advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se věnoval otázce, zda městský soud postupoval v souladu s §75
odst. 1 s. ř. s. Dle stěžovatele soud vycházel ze skutkového stavu, který platil v době vydání
rozsudku a nikoli v době vydání správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud vnímá překročení kogentního ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. obecně
jako relevantní vadu řízení. Přesto taková vada nemusí vést ke zrušení napadeného rozsudku,
jestliže neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Afs 32/2008 - 59). V nyní posuzovaném případě se městský soud
meritorním posouzením věci prakticky nezabýval. Z rozsudku je patrné, že jediným důvodem
pro zrušení správního rozhodnutí byl konstatovaný rozpor se spisy [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
spočívající v nedostatečném odlišení přihlašovatele předmětného označení (osoba zúčastněná)
od Josefa Vodičky, který byl nájemcem v žalobcově mlýně. Pokud by se ukázalo, že městský soud
tento názor zaujal pouze proto, že překročil meze soudního přezkumu dle §75 odst. 1 s. ř. s.,
vyvolalo by to jistě pochybnost o zákonnosti rozsudku, který by Nejvyšší správní soud
v důsledku toho musel zrušit.
Pro lepší orientaci Nejvyšší správní soud rekapituluje podstatné skutkové okolnosti
posuzovaného případu. Spor je veden zejména kvůli vyobrazení mlýna na předmětném označení
(dále „Pejšův mlýn“), jehož spoluvlastníkem je žalobce. V období od roku 1991 do roku 2008
provozoval v Pejšově mlýně činnost Josef Vodička, který měl objekt v nájmu, a jehož vnučka
Ing. Veronika Vodičková (nyní Skálová) byla původním přihlašovatelem předmětného označení.
Dne 5. 6. 2008 podal žalobce proti přihlášce připomínky i námitky. Následně byla přihláška
převedena na osobu zúčastněnou na řízení (3. 9. 2008), ve které Josef Vodička osobně
participoval. Připomínky žalobce byly posouzeny jako nedůvodné dne 30. 10. 2008 a ve stejný
den bylo rozhodnuto i o žalobcových námitkách. Proti tomuto rozhodnutí směřoval rozklad,
který předseda stěžovatele zamítl dne 26. 2. 2010. Nejvyšší správní soud dále z výpisu
z obchodního rejstříku zjistil, že společnost Mlýn Vodička s. r. o. byla do rejstříku zapsána
dne 1. 4. 1997, kdy jediným jednatelem a společníkem byl Josef Vodička. Dne 7. 8. 2007 byla
jako další jednatel zapsána Ing. Veronika Vodičková, která se od 8. 1. 2010 stala jedinou
společnicí na místo Josefa Vodičky. Dne 21. 1. 2010 zanikla funkce jednatele Josefu Vodičkovi
(z rejstříku vymazáno dne 1. 9. 2011) a Ing. Veronika Vodičková se stala i jedinou jednatelkou
společnosti.
Z uvedené rekapitulace je zřejmé, že předseda stěžovatele rozhodoval v době, kdy Josef
Vodička nebyl s osobou zúčastněnou formálně nikterak propojen, neboť funkce jednatele
mu zanikla již 21. 1. 2010. Pravdou je, že z obchodního rejstříku bylo toto jeho postavení
vymazáno až 1. 9. 2011 a stěžovatel tak celkem pochopitelně vycházel z údajů, které byly
v rejstříku uvedeny. Nic to však nemění na skutečnosti, že v době rozhodování o rozkladu
již Josef Vodička jednatelem nebyl, neboť výmaz z obchodního rejstříku má pouze deklaratorní
účinky (k deklaratorní povaze výmazu jednatele z obchodního rejstříku srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007, dostupný na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Lze dovodit, že pokud městský soud vycházel z předpokladu, že Josef
Vodička nebyl s přihlašovatelem (osobou zúčastněnou) nijak formálně propojen, jednalo
se o interpretaci skutkového stavu, který zde byl již v době rozhodování správního orgánu.
Postup městského soudu proto zákonu neodporoval, takže námitka překročení kogentního
ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. v tomto kontextu důvodná být nemůže.
Nejvyšší správní soud se následně zaměřil na posouzení stěžejního důvodu, pro který bylo
správní rozhodnutí zrušeno – tedy zda stěžovatel vycházel ze skutečností, které nemají ve spise
oporu. V tomto kontextu by chybné hodnocení skutkového stavu městským soudem znamenalo
tzv. jinou vadu řízení [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která by navíc znamenala i nezákonnost
rozsudku, neboť rozpor se spisem byl jediným důvodem, proč bylo správní rozhodnutí zrušeno.
Ze samotného textu rozhodnutí o rozkladu je zřejmé, že stěžovatel Josefa Vodičku,
jako bývalého nájemce Pejšova mlýna, od přihlašovatele odlišoval. Rozhodnutí jasně uvádí,
že v Pejšově mlýně provozoval činnost Josef Vodička jako fyzická osoba, který používal i dřívější
nezapsané označení, tedy nikoli přihlašovatel. Josef Vodička je rovněž na mnoha místech
výslovně označen jako jednatel přihlašovatele – není tedy s přihlašovatelem ztotožňován. Je sice
pravda, že v době rozhodování o rozkladu již jednatelem fakticky nebyl, ale stěžovatel označení
„jednatel“ užíval pouze v místech, kde se vypořádával s námitkou, že přihláška nebyla podána
v dobré víře. Z ustanovení §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách je zřejmé
že dobrá víra přihlašovatele se vztahuje k době podání přihlášky. Rozhodný je proto skutkový
stav, který platil v té době. Tehdy ovšem Josef Vodička jednatelem a jediným společníkem
společnosti Mlýn Vodička s. r. o. (přihlašovatele) skutečně byl. Lze konstatovat, že z rozhodnutí
o rozkladu je rozlišování mezi Josefem Vodičkou a přihlašovatelem evidentní.
Městský soud dokládá rozpor rozhodnutí se spisem na konkrétním tvrzení stěžovatele,
že „přihlašovatel se podáním napadené přihlášky ochranné známky pravděpodobně snažil pouze formálně
ochránit označení, které již v obchodním styku užíval (resp. jej užíval jednatel přihlašovatele, přičemž odvolací
orgán má za to, že tato skutečnost je pro účely určení případné zlé víry přihlašovatele nerozhodná) cca sedm let
před podáním této přihlášky ochranné známky, a které si na základě tohoto užívání v obchodním styku běžní
spotřebitelé nyní se jménem Vodička spojují“. V odůvodnění však již není vůbec rozvedena úvaha,
v čem má tento rozpor spočívat. Nelze přehlédnout, že skutečnost mnohaletého užívání
nezapsaného označení Josefem Vodičkou odpovídá tomu, co nikdy nezpochybnil žádný
z účastníků správního řízení. Nejvyšší správní soud proto pokládá uvedený závěr stěžovatele
za naprosto souladný s obsahem správního spisu a s vyjádřením ochrany dříve užívaného
označení určitým subjektem.
Z výše uvedeného vyplývá, že městský soud vyhodnotil skutkové okolnosti chybně
a v důsledku toho dospěl k nesprávnému závěru, že je rozhodnutí stěžovatele v rozporu
se spisem. Městský soud tak zatížil rozsudek jinou vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
která zároveň způsobila jeho nezákonnost.
S kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. souvisí i námitka, že se městský
soud neměl argumentací ohledně odlišnosti Josefa Vodičky od přihlašovatele vůbec zabývat,
neboť byla uplatněna až po lhůtě plynoucí z §72 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve vyjádření ke kasační
stížnosti uvádí, že se jednalo jen o rozvedení argumentace obsažené již ve správní žalobě.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že v případě posuzování vad správního řízení
je správní soud důsledně vázán dispoziční a koncentrační zásadou a nemůže se zabývat
námitkami, které byly uplatněny až po zákonné lhůtě, pokud se ovšem netýkají vad, ke kterým
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud zjistil, že správní žaloba skutečně žádnou argumentaci
v tomto směru neobsahovala. Právě naopak je v ní Josef Vodička poměrně důsledně ztotožňován
s přihlašovatelem. Stejně tak tomu bylo i v průběhu celého správního řízení. Poprvé se uvedená
argumentace objevuje až v replice žalobce, která však byla podána dne 10. 1. 2011, tedy mnoho
měsíců po doručení rozhodnutí o rozkladu. V žádném případě se nejedná o argumentaci,
která by pouze precizovala uplatněné žalobní body, nýbrž přžedstavuje nový žalobní bod.
Dle §71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce r ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Ze soudního
spisu lze zjistit, že žaloba byla podána v poslední den zákonné lhůty a replika obsahující
zmiňovanou argumentaci řadu měsíců poté – tedy opožděně. Přesto městský soud napadené
rozhodnutí přezkoumal právě z tohoto úhlu pohledu a na uvedené argumentaci založil úvahu,
která vedla ke zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud tak postupoval v rozporu
se zásadou koncentrační a v rozporu s §75 odst. 2 s. ř. s. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69), čímž překročil meze soudního
přezkumu a řízení zatížil vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí. I v tomto ohledu
byl kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. naplněn.
Stručně lze dodat, že přesvědčivosti napadeného rozsudku nepřidávají ani teoretické
úvahy o dobré víře a aplikaci čl. 6septies Pařížské úmluvy. Z těchto úvah neplynou žádná
východiska, která by se ve výsledném posouzení věci jakkoli promítla.
Věcný obsah kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumat nemůže. Kdyby
tak učinil, zasáhl by nepřípustně do činnosti městského soudu, který by již v dalším řízení neměl
prostor pro vlastní úvahy v meritu věci.
Celkově Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako důvodnou, neboť městský
soud zatížil řízení vadami, které vyústily v nezákonné rozhodnutí o věci samé. Zmiňované vady
spočívají především v chybném hodnocení skutkového stavu, z nějž stěžovatel vycházel, a rovněž
v ignorování koncentrační zásady ve výše uvedeném rozsahu. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížností napadený rozsudek podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 4 téhož ustanovení vázán
výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu a jeho úkolem bude přezkoumat
rozhodnutí stěžovatele v rámci žalobních námitek řádně uplatněných.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. krajský
soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu