ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.80.2013:18
sp. zn. 3 As 80/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: V. V.,
zastoupeného JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy ČR, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2010 č. j. 274/2010-160-SPR/3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 4 A 18/2010 –
34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 3. 2010, č . j. 274/2010-160-SPR/3, Ministerstvo dopravy (dále
„žalovaný“) zamítlo odvolání žalobce (dále „stěžovatel“) a potvrdilo rozhodnutí Magistrátu
hlavního města Prahy (dále „magistrát“) ze dne 27. 11. 2009, č . j. MHMP 972139/2009/Alf,
kterým byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 5 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění platném do 31. 7. 2011 (dále „zákon o přestupcích“) pro porušení
ust. §70 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu“), ve znění platném
do 31. 7. 2011. Přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 2. 4. 2009 ve 21.25 hodin
jako řidič osobního motorového vozidla VW Touran registrační značky X vjel do křižovatky ulic
Legerova a Rumunská v Praze 2 na signál s červeným světlem „Stůj!“ světelného signalizačního
zařízení. Za spáchání přestupku byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a povinnost
nahradit náklady řízení v částce 1.000 Kč.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou ze dne 19. 5. 2010. Předně
namítal, že se protiprávního jednání nedopustil. Uvedl také, že na policejním záznamu
jeho vozidlo není a navrhl výslech osob, které s ním byly ve vozidle během policejní kontroly.
Stěžovatel dále zpochybnil jednotlivé důkazy, z nichž žalovaný vycházel (oznámení o přestupku,
záznam na CD disku), a k výpovědím zasahujících policistů dodal, že neodpovídaly podmínce,
aby kladené otázky neobsahovaly okolnosti, které se mají teprve zjistit . To mělo být zapříčiněno
zhlédnutím záznamu přestupku před samotnou výpovědí. Stěžovatel rovněž poukázal na rozpory
v určení místa, kde mělo k danému přestupku dojít. V závěru namítal chybný postup žalovaného,
který odmítl doplnit dokazování o výpověď jím navržených svědků.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud v Praze (dále „městský soud“) zamítl správní žalobu rozsudkem ze dne
14. 5. 2013, č. j. 4 A 18/2010 – 34, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Nejprve
městský soud zrekapituloval průběh předcházejícího řízení a následně se zabýval žalobními
námitkami.
Jako nedůvodnou posoudil městský soud námitku dotýkající se určení místa přestupku
v příkazu o uložení pokuty. Potvrdil, že v příkazu nebyl správně uveden směr jízdy stěžovatele,
což bylo pravděpodobně zapříčiněno desinterpretací obsahu oznámení přestupku, avšak
na zákonný postup správních orgánů a posouzení věci tato vada vliv neměla. Místo přestupku
bylo totiž následně upřesněno jak výpovědí žalobce, tak zasahujících policistů. Městský soud
nedal stěžovateli za pravdu ani v námitce, že mu bylo sděleno obvinění z jiného skutku.
Stěžovatel sám neupřesnil jiný skutek, z něhož měl být obviněn a ze spisového materiálu jasně
vyplývá, že přestupku se dopustil tím, že projel křižovatkou na červený signál.
Městský soud se neztotožnil ani s námitkou ohledně policejního záznamu přestupku
na CD. Uvedl, že se jedná pouze o podpůrný důkaz k dalším důkazům, které jsou obsaženy
ve správním spise. Skutečnost, že se policisté před svědeckou výpovědí s obsahem CD seznámili,
nepovažoval městský soud za pochybení, neboť bez bližšího určení konkrétní situace se policisté,
v důsledku velkého množství prováděných dopravních kontrol, mohli jen těžko vyjádřit.
Věrohodnost záznamu na CD nesnižuje dle soudu ani skutečnost, že policisté nezaznamenali
celou jízdu vozidla, ale pouze průjezd křižovatkou. Výpověď policistů městský soud vyhodnotil
jako pravdivou a věrohodnou.
K neprovedení stěžovatelem navržených výpovědí dalších svědků městský soud
poznamenal, že provedení takového důkazu bylo nadbytečné, neboť protiprávní jednání
stěžovatele bylo dostatečně prokázáno provedenými důkazy. Zdůraznil, že správní orgán není
povinen provést všechny navržené důkazy.
S ohledem na výše uvedené byla žaloba dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále „s. ř. s.“) zamítnuta.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 26. 6. 2013 napadá stěžovatel rozsudek městského soudu
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Předně uvádí, že byl uznán vinným z jiného skutku, než za který mu bylo sděleno
obvinění. Poukazuje na rozdílné určení místa přestupku v příkazu o uložení pokuty
(měl jet po ulici Rumunská) a v následném rozhodnutí magistrátu (měl jet po ulici Legerova).
Dle stěžovatele se jedná o dvě různá místa a tedy dva různé skutky. Dodává, že jej nelze uznat
vinným z jiného skutku, než ze kterého byl obviněn. Nic na tom nemůže změnit ani stejná právní
kvalifikace přestupku, která se objevuje ve sdělení obvinění i v rozhodnutí magistrátu.
Zdůrazňuje, že protiprávní jednání musí být popsáno nezaměnitelně a určitě.
Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem soudu, že záznam přestupku na CD byl hodnocen
jako důkaz podpůrný. Naopak má za to, že na záznamu jsou rozhodnutí správních orgánů
postavena. Opět poukazuje i na pochybnosti při výpovědi zasahujících policistů. Dle stěžovatele
je nelogický závěr soudu o věrohodnosti policistů vypovídajících až po zhlédnutí záznamu
přestupku, jenž však byl označen za neprůkazný.
Stěžovatel rovněž poukazuje na pochybení městského soudu, který se vůbec nezabýval
žalobním tvrzením, že oznámení o přestupku nemůže být jako dů kaz použito, neboť se jedná
jen o jednostranný úkon správního orgánu.
V závěru kasační stížnosti nesouhlasí stěžovatel s názorem soudu, že doplnění
dokazování bylo žalovaným odmítnuto oprávněně. Uvádí, že navrhovaný výslech spolucestujících
osob byl odmítnut proto, že měl být navrhnut již v řízení před magistrátem a nikoli
pro nadbytečnost, jak uvedl městský soud.
Celkově stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu
řízení.
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížn osti nevyužil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem (§105 odst. 2
s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti podle (§109 odst. 4 s. ř. s.).
V kasační stížnosti byly explicitně uvedeny pouze kasační důvody dle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., avšak z jejího obsahu je patrné, že kasační stížnost zahrnuje rovněž námitku
směřující ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle stěžovatele se městsk ý soud
nevypořádal s tvrzením, že oznámení o přestupku nemůže být použito jako důkaz ve správním
řízení. Uvedená námitka by tak mohla znamenat nepřezkouma telnost napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
čj. 2 Afs 24/2005 - 44, zveřejněný pod č. 589/2005 Sb. NSS) není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde -li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby.
Pravda je, že tvrzením o nepoužitelnosti důkazu oznámením o přestupku se městský soud
blíže nezabýval. Z rozsudku je však patrné, že proces dokazování a jednotlivé důkazní podklady
byly soudem pečlivě přezkoumány. Nic nenasvědčuje tomu, že by uvedené tvr zení bylo možné
považovat za základ, na němž by správní žaloba byla vystavěna. Ani stěžovatel argumentaci
v tomto směru více nerozvinul. Nejvyšší správní soud k onstatuje, že nevypořádání se s uvedenou
dílčí námitkou nemohlo mít relevantní vliv na posouzení celého procesu dokazování, kterým
se městský soud zabýval především. V tomto ohledu je přiléhavý názor Ústavního soudu, podle
něhož není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry
na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn.
III. ÚS 989/08). Přesně takové vypořádání námitek zvolil městský soud a posuzovaná námitka
proto nemůže obstát.
Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že úřední záznam
o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý (obdobně také oznámení
o přestupku), poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci. Tato listina sama
o sobě jako dostatečný důkazní prostředek neobstojí. K dokazování průběhu událostí popsaných
v úředním záznamu slouží svědecká výpověď osoby, která úřední záznam sepsala, nikoli tento
záznam (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As
96/2008 - 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS a na www.nssoud.cz). V daném případě policista,
který sepsal oznámení o přestupku a následný úřední záznam, vypovídal jako svědek a stěžovateli
byla dána možnost přímé konfrontace s ním. Ani správní orgán ani soud nevycházely z listiny
o oznámení o přestupku, nýbrž ze všech shromážděných důkazů.
Další kasační námitky se dotýkají pouze kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., neboť poukazují na vady řízení před správním orgánem. První námitka spočívá
v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, manifestovaném pochybnostmi o místě, kde mělo
k přestupku dojít.
Úřední záznam ze dne 2. 4. 2009, sepsaný zasahujícím policistou, specifikuje místo
přestupku jako křižovatku ulic Legerova a Rumunská. V oznámení přestupku ze dne 19. 4. 2009
je uvedeno, že vozidlo stěžovatele bylo zastaveno v ulici Legerova z důvodu projetí křižovatky
ulic Rumunská a Legerova. V příkazu o uložení pokuty bylo místo přestupku popsáno
tak, že stěžovatel vjel do předmětné křižovatky z ulice Rumunská. Proti příkazu podal stěžovatel
odpor, v němž uvedl, že do křižovatky vjel z ulice Legerova směrem od Nuselského mostu.
Podáním odporu byl příkaz zrušen a správní orgán pokračoval v klasickém přestupkovém řízení
(srov. §87 odst. 4 zákona o přestupcích). Dne 30. 6. 2009 bylo stěžovateli oznámeno, že je proti
němu vedeno řízení o přestupku, který se odehrál v křižovatce ulic Rumunská a Legerova.
Stěžovatel byl zároveň předvolán k ústnímu jednání. Z protokolu o ústním jednání ze dne
3. 8. 2009 je zřejmé, že stěžovateli bylo sděleno obvinění z přestupku, jehož místo spáchání bylo
popsáno násedovně: „při vjezdu z ul. Legerova do světelně řízené křižovatky s ul. Rumunská“.
V prvostupňovém rozhodnutí je uvedeno, že se přestupek odehrál v křižovatce ulic Legerova
a Rumunská, když stěžovatel vjížděl do křižovatky z ulice Legerova ve směru od Nuselského
mostu. V dalším průběhu řízení je již místo přestupku označováno posledně uvedeným
způsobem.
Z uvedené skutkové rekapitulace je patrné, že samotné místo přestupku bylo vždy
uváděno identicky (křižovatka ulic Legerova a Rumunská) a chy bný směr příjezdu na toto místo
byl uveden pouze v příkazu o uložení pokuty, tedy nikoli v prvotní evidenci přestupku. Proti
příkazu však podal stěžovatel odpor, příkaz byl zrušen a v navazujícím řízení se již žádná chyba
neobjevila. Odpor přitom stěžovatel podal právě pro shora uvedenou nepřesnost. Vzhledem
k tomu, že podáním odporu byl příkaz zrušen, je tam označená skutečnost pro další řízení
irelevantní. Podstatná je identita skutkového popisu v obvinění stěžovatele a v následných
rozhodnutích, zcela korespondující rovněž s výpovědí stěžovatele. V kontrastu se spisovým
materiálem a tvrzením samotného stěžovatele v průběhu přestupkového řízení nemůže námitka
obvinění z jiného skutku obstát. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že ze správního spisu
je zřejmé, jak a kde k předmětnému přestupku došlo, a městský soud nepochybil, když postup
správních orgánů aproboval.
Další námitka se týká důkazu záznamem přestupku na CD. Stěžovatel nesouhlasí
s názorem městského soudu, že jej správní orgány hodnotily jako důkaz podpůrný.
Z prvostupňového rozhodnutí správního orgánu vyplývá, že záznamem přestupku byla
ověřena informace, že na červený signál vjíždí do křižovatky „později ztotožněný obviněný“. Tímto
obratem dal magistrát jasně najevo, že ze samotného záznamu nebylo možné řidiče vozidla určit,
byl však následně ztotožněn policejní hlídkou. Ze záznamu bylo rovněž zjištěno, že jiné vozidlo,
které by se podobalo vozidlu stěžovatele, v inkriminovaný okamžik do křižovatky nevjelo,
a zasahující policisté proto stěžovatele nemohli zaměnit s jinou osobou. Magistrát dále konstatuje,
že shledal výslechy zasahujících policistů dostatečně věrohodn ými. Z rozhodnutí žalovaného
je zřejmé, že záznam hodnotil jako jeden z důkazů, kterým bylo prokázáno především místo
přestupku, barva a tovární značka vozidla. To, že přestupek spáchal stěžovatel, dovodil žalovaný
z více důkazů (včetně záznamu přestupku), zejména však ze svědeckých výpovědí zasahujících
policistů. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem, že byl záznam hodnocen
jako důkaz stěžejní, na němž jsou rozhodnutí správních orgánů postavena. Jednalo se o jeden
z důkazů, který spolu s dalšími vytvořil ucelený, logický a na sebe navazující řetězec důkazů
prokazujících vinu stěžovatele. Pokud tedy městský soud uvedl, že záznam přestupku na CD
je důkaz podpůrný k dalším důkazům (a byl takto i hodnocen správními orgány), nejde sice
o kvalifikaci nejpřesnější, nicméně přijatelnou z hlediska vyvrácení stěžovatelova názoru
o stěžejní povaze tohoto záznamu. Závěr městského soudu i správních orgánů zásadně
v posuzované věci odpovídá charakteristice důkazního řetězce složeného z jednotlivých dílčích
důkazů a indicií.
V kasační stížnosti rozporuje stěžovatel i samotné výpovědi zasahujících policistů.
Především napadá postup, kdy byl policistům nejprve přehrán záznam přestupku z CD
a až následně byly provedeny důkazy jejich výpovědí.
Obecné principy důkazní teorie nepochybně zakazují klást svědkům kapciózní otázky
(operující se skutečnostmi, které mají být teprve zjiš těny svědeckou výpovědí) a otázky sugestivní
(navádějící k výpovědi, kterou si vyslýchající přeje získat). Nic takového se však v dané věci
nestalo. Z protokolu o ústním jednání o přestupku ze dne 26. 10. 2009 je zřejmé, že výpovědi
zasahujících policistů byly zaměřeny na okolnosti týkající se průběhu policejní kontroly po projetí
vozidla stěžovatele křižovatkou, které však na přehraném nosiči zaznamenány vůbec nebyly.
Z výpovědí policistů především vyplývá, že během kontroly nemohlo dojít k záměně vozidla
stěžovatele za vozidlo jiné. Policisté vyjeli za stěžovatelem ihned po té, co křižovatkou projel,
a po celou dobu jej měli „na očích“. Vysvětlili také, proč nenatáčeli celý průběh kontroly a v jakém
okamžiku ztotožnili vozidlo a řidiče se stěžovatelem. Lze tedy uzavřít, že výpovědi policistů
nemohly být záznamem nijak ovlivněny. Postupem správního orgánu tak nedošlo k pochybení,
jež by mohlo mít za následek nepoužitelnost důkazů výpovědí policistů. Navíc je třeba
připomenout, že správní orgány vycházely z řady důkazů a informací, tvořících dostatečně
jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které
hodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti nemohou vést k jinému závěru, než že stěžovatel
uvedený přestupek spáchal.
Poslední kasační námitka směřuje proti zdůvodnění, proč žalovaný odmítl důkazy
navrhované stěžovatelem. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že důkazy byly odmítnuty
pro nadbytečnost. Má za to, že žalovaný důkazy odmítl proto, že je stěžovatel neuplatnil v řízení
před magistrátem. To stěžovatel nepovažuje za relevantní zdůvodnění .
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že doplnění
dokazování bylo odmítnuto proto, že „dokazování dalšími výslechy svědků by nemohlo vyvrátit tvrzení
zasahujících policistů, které koresponduje i s dalšími důkazními materiály“. Uvedená citace rozhodnutí
nepochybně znamená, že provádění dalších důkazů vyhodnotil žalovaný jako nadbytečné.
V závěru rozhodnutí je pouze uvedeno, že návrh na výslech osob, o kterých stěžovatel tvrdil,
že byly policejní kontrole přítomny, vznesl stěžovatel až v odvolání, což žalovaný považoval
za nevěrohodné. S takovým závěrem Nejvyšší správní soud souhlasí. Tvrzení o dalších osobách
přítomných kontrole působí účelově a je prakticky vylouče né, že by si na tak významnou
a snadno využitelnou okolnost stěžovatel vzpomněl až v odvolání, respektive opomenul
při silniční kontrole tak jednoduchý důkaz, ihned dostupný a nepochybně také nepřehlédnutelný
zasahujícími policisty. Správný závěr správních orgánů o nepotřebnosti účelově navržených
důkazů tak podepřel sám stěžovatel. Nejvyšší správní soud souhlasí, že navrhovan é důkazy byly
správně odmítnuty pro jejich nadbytečnost a v souladu s principem volného hodnocení důkazů.
Stěžovatelovo právo na obhajobu tím rozhodně porušeno nebylo.
Nejvyšší správní soud posoudil všechny vznesené námitky jako nedůvodné, a proto
i kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalovaný náhradu nákladů nežádal a ostatně mu ani žádné náklady, nad rámec
vyplývající z jeho úřední činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu