ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.88.2013:37
sp. zn. 3 As 88/2013 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Ing. P. P.,
zastoupen JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti žalované:
Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno,
o uložení pořádkové pokuty, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 17. 6. 2013, č. j. 30A 55/2011 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 17. 6. 2013, č. j. 30 A 55/2011 - 49, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 3. 2011, č. j. BB957-2/99/1/9/2011, jímž bylo zamítnuto
odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu
v Brně, ze dne 17. 1. 2011, č. j. BC723-3/2010. Tímto rozhodnutím byla žalobci uložena
pořádková pokuta podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o státní kontrole“), ve výši 50.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši
1.000 Kč. Podle výrokové části napadeného rozhodnutí žalované (obdobně zní i výroková část
rozhodnutí správního orgánu I. stupně) byla žalobci uložena pořádková pokuta podle §19 odst. 1
zákona č. 552/1991 Sb. ve výši 50.000 Kč za způsobení toho, že kontrolovaná osoba Templářské
sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, se sídlem Čejkovice 945, IČ: 45475148, nesplnila povinnost
podle §14 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., když po započetí kontroly prováděné inspektory
Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále též „inspektoři SZPI“ či „zaměstnanci SZPI“)
dne 29. 11. 2010 na provozovně této kontrolované osoby, Čejkovice 945, nebyly vytvořeny
základní podmínky pro provedení kontroly tím, že touto kontrolovanou osobou nebyla
poskytnuta součinnost odpovídající oprávněním kontrolních pracovníků podle §11 písm. a) a b)
zákona č. 552/1991 Sb., když inspektorům SZPI nebyl umožněn vstup do skladu hotových
výrobků, ve kterém měly být provedeny kontrolní úkony – kontrola plnění opatření č. P0774-
70394/10/C, D02 a když nebyla předložena vinařská evidence.
V podané žalobě žalobce uváděl několik žalobních námitek. Nejprve namítal
nepřezkoumatelnost výrokové části napadeného i prvoinstančního rozhodnutí, kdy podle
jeho názoru zcela absentuje popis jednání žalobce, tj. fyzické osoby, která měla protiprávní
jednání způsobit dle odůvodnění rozhodnutí. Dále žalobce namítal vady řízení, které podle
jeho názoru měly spočívat v řadě procesních pochybení. V žalobou napadené věci bylo řízení
zahájeno podle §46 odst. 1 správního řádu oznámením o zahájení řízení ze dne 13. 12. 2010,
s tím, že žalobce má až do vydání rozhodnutí právo v souladu s §36 odst. 1 až 3 navrhovat
důkazy a vyjádřit své stanovisko, stejně jako vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Dále v žalobě
uvedl, že v oznámení o zahájení řízení bylo taktéž uvedeno, že z podkladů řízení vyplývá důvodné
podezření, že žalobce způsobil, že kontrolovaná osoba nesplnila zákonem uloženou povinnost
a že zde byly naplněny podmínky pro uložení pořádkové pokuty. Žalobce dále poznamenal,
že se svým podáním doručeným správnímu orgánu I. stupně dne 23. 12. 2010 k oznámení
o zahájení řízení vyjádřil, s tím, že zahájené řízení považuje za nepřezkoumatelné, oznámení
za vydané v rozporu se zákonem, a důvodné podezření považuje za neoprávněné. Dále v žalobě
žalobce namítal, že v řízení nebyla respektována ustanovení správního řádu o provádění důkazů.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze zjistit, že správní orgány vycházely výlučně
z protokolu kontrole č. P075-70394/10 ze dne 29. 11. 2010, přičemž konstatují, že žalobce
byl s obsahem protokolu seznámen a převzal jeho výtisk č. 2. Ve skutečnosti však žalobce
s protokolem seznámen nebyl, neboť nebyl osobou oprávněnou v dané věci jednat, k tomu byl
zmocněn na základě generální plné moci ze dne 22. 11. 2010 zástupce JUDr. Kratochvíla.
Převzetí stejnopisu protokolu žalobcem neznamená, že byl listinný důkaz proveden. Žalobce dále
označil kontrolu provedenou dne 29. 11. 2010 za nezákonně zahájenou, neboť žalobce nebyl
oprávněn za kontrolovanou osobu jednat. Požadavek kontrolních pracovníků na předložení
evidenčních knih kontrolované osoby byl jednak předčasný, neboť kontrolovaná osoba požádala
o prodloužení lhůty ke splnění předchozího opatření, a do data předmětné kontroly nebylo
o této žádosti rozhodnuto, a jednak nemožný, neboť pracovník, jenž evidenční knihy vede
a má je ve svém držení-dispozici, nebyl v den prováděné neohlášené kontroly na provozovně
kontrolované osoby přítomen. Požadavek na vstup do skladových prostor kontrolované osoby
nebyl rovněž oprávněným, neboť kontrolované opatření bylo zrušeno opatřením ze dne
19. 11. 2010. Dále žalobce namítal, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobsahuje
náležitosti v souladu s §68 odst. 2 správního řádu, neboť ve výroku nejsou uvedena všechna
právní ustanovení na jejichž základě bylo rozhodováno, a rovněž odůvodnění neobsahuje
všechny náležitosti ve smyslu §68 odst. 3 správního řádu. V závěru žaloby žalobce ještě
také namítá nepřezkoumatelnost výroku o sankci, která byla uložena v maximální výši, nebylo
přihlédnuto k osobním a majetkovým poměrům žalobce, nebylo přihlédnuto k polehčujícím
okolnostem, uvedeny byly pouze okolnosti přitěžující, „byla porušena zásada dvojího přičítání“,
nebyla dodržena ani zásada přiměřenosti postihu.
Krajský soud se s žalobními námitkami, jak plyne z rozsáhlého odůvodnění napadeného
rozsudku, obšírně argumentačně vypořádal, přičemž poukázal i na to, že řada žalobních námitek
byla obsažena již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vypořádal se s nimi
odvolací orgán. Z důvodů v napadeném rozsudku výslovně vyložených krajský soud neshledal
žalobu v žádné ze žalobních námitek důvodnou.
V obsáhlé kasační stížnosti podávané s odkazem na §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) stěžovatel
nejprve namítá nepřezkoumatelnost a nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí správního
orgánu I. stupně (resp. i žalovaného), přičemž obsáhle polemizuje s tím, zda je ve výroku užitá
skutková věta dostatečně vypovídající a určitá, aby předmětné rozhodnutí bylo přezkoumatelné
a zákonné. Stěžovatel je toho názoru, že v tomto směru není daná skutková věta nejen v souladu
s §68 správního řádu, ale že dále také neodpovídá kvalitativním požadavkům kladeným
Evropskou úmluvou o lidských právech na správní rozhodnutí; to s ohledem na podřaditelnost
pořádkových deliktů jejímu čl. 6. Podle názoru stěžovatele se krajský soud touto námitkou
uplatněnou v žalobě náležitě nezabýval, ani neuvedl, jakými úvahami se v souvislosti
se vznesenou námitkou nezákonnosti řídil, a tím svým rozsudkem naplnil důvody kasační
stížnosti vymezené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Dále stěžovatel namítá nezákonnost zahájení kontroly a nezákonnost požadavku
na součinnost stěžovatele při kontrole. V žalobě vytýkal žalovanému, že se nezabýval příslušnými
vadami řízení, a stěžovatel je toho názoru, že nesprávným postupem žalovaného, které
předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, se důsledně nezabýval ani krajský soud. Kontrola
u kontrolované osoby nebyla zahájena zákonným způsobem ve smyslu §12 odst. 2 písm. b)
zákona o státní kontrole, neboť její zahájení bylo oznámeno subjektu – stěžovateli, který nebyl
oprávněn za kontrolovanou osobu jednat. Stěžovatel je toho názoru, že zmocnitel je oprávněn
zjednat si zmocněnce, pokud nemá zájem sám osobně v řízení vystupovat a potom procesní
aktivitu nechává na svém zmocněnci. Správní orgán by měl takto projevenou vůli kontrolované
osoby respektovat. Za tohoto stavu věci pak nebyl správní orgán oprávněn po stěžovateli
součinnost ke kontrole vyžadovat, a ten se pak nemohl dopustit jemu za vinu kladeného
pořádkového deliktu. Napadený rozsudek krajského soudu je tak podle stěžovatele v tomto
směru nesrozumitelný pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., závěry
krajského soudu jsou navíc samy o sobě nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a nemají oporu v náležitém zjištění skutkového stavu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Návazně stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost výroku o uložené sankci. Tady je toho
názoru, že se správní orgán nezabýval všemi zákonnými kriterii pro uložení pokuty, zejména
nezkoumal okolnosti, majetkové poměry stěžovatele, míru závažnosti následků a dále řádně
neodůvodnil výši pokuty, která byla uložena na maximální hranici. Pokuta tak byla podle
stěžovatele nepřiměřená. Stěžovatel nesouhlasí, že správní uvážení při stanovení výše uložené
pokuty nevybočilo ze zákonného rámce §62 odst. 3 správního řádu. Nebylo přihlédnuto
k polehčujícím okolnostem, a v předmětném řízení, vedeném z moci úřední, bylo pouze
na správním orgánu, aby si opatřil veškeré nutné podklady pro rozhodnutí. S odkazem na čl. 6
Evropské úmluvy o lidských právech stěžovatel zdůraznil význam individualizace sankce
s tím, že uplatňování správní represe není vystavěno na formálním pojetí deliktu, ale materiálním.
Polehčující okolností, jak přiznal i krajský soud, bylo, že stěžovateli dosud pořádková pokuta
uložena nebyla. Za výraznou polehčující okolnost dále stěžovatel považuje to, že inspektorům
označil jednak osobu oprávněnou za kontrolovanou osobu jednat, a dále pracovníka pověřeného
k plnění opatření, ke kterým kontrola směřovala. Dále stěžovatel správním orgánům vytýká,
že došlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, když jako přitěžující okolnost posoudily
samotné nesplnění povinnosti zakládajícího spáchání předmětného deliktu. Ve vztahu ke všem
těmto námitkám stěžovatel uvádí, že byly již námitkami žalobními a krajský soud se s nimi podle
jeho názoru náležitě nevypořádal.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soud k dalšímu řízení.
Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, v němž zejména uvedla, že kasační
stížnost opakuje tvrzení žalobce, která byla dílem již předmětem odvolání, a dále pak prakticky
v celém rozsahu předmětem žaloby, k níž se žalovaná již dříve samostatně vyjádřila a nyní
na toto vyjádření také odkázala. S argumentací, která navazovala na obsah rozhodnutí o odvolání
a vyjádření k žalobě žalovaná postupně vyjádřila nesouhlas se všemi kasačními námitkami,
a ztotožnila se s názory krajského soudu tak, jak jsou uvedeny v napadeném rozsudku.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud k meritu věci (uložení
pořádkové pokuty stěžovateli) zjistil: Dne 29. 11. 2010 v 10.10 hod. se dostavili zaměstnanci
Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně, do provozovny kontrolované
osoby Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, na adrese Čejkovice 945, za účelem
provedení kontroly plnění opatření č. P074-70394/10/D01. Zaměstnanci SZPI se prokázali
služebními průkazy a pověřením k výkonu kontrolní činnosti. Zahájení kontroly bylo na místě
oznámeno přítomnému Ing. P. P., řediteli a místopředsedovi představenstva kontrolované osoby.
Ing. P. P. sdělil, že kontrola nebude možná, neb kompetentní pracovník k dopracování
evidenčních knih, ing. M., není na provozovně přítomen, a dále, že jako kompetentního k jednání
za kontrolovanou osobu zmocnil JUDr. Kratochvílu, který taktéž není přítomen. Po operativním
telefonním kontaktu obě uvedené osoby, ing. M. i JUDr. Kratochvíla, zaměstnancům SZPI
sdělili, že se ke kontrole aktuálně dostavit nemohou. Při kontrole byl ing. P. P. vyzván, aby
zaměstnancům SZPI bylo umožněno zkontrolovat, zda kontrolovaná osoba neuvedla do oběhu
vína, která byla zakázána uvádět do oběhu. Ing. P. P. to odmítl s tím, že bez přítomnosti právního
zástupce neumožní kontrolu plnění uloženého opatření. Když byl ing. P. P. vyzván k předložení
průkazné evidence sdělil, že evidenci v tento moment nepředloží, protože ji nemá k dispozici.
O průběhu této kontroly byl sepsán protokol, který je součástí spisu. K obsahu sepsaného
protokolu dopsal Ing. P. P. dovětek, v němž uvedl, že na základě plné moci ze dne 22. 11. 2010
je v celém řízení oprávněn jednat se SZPI za kontrolovanou osobu pouze právní zástupce,
JUDr. Pavel Kratochvíla, a proto on sám není bez přítomnosti právního zástupce se k čemukoliv
oprávněn vyjadřovat. Dále z obsahu spisu vyplývá, že přípisem SZPI ze dne 13. 12. 2010 bylo
stěžovateli oznámeno zahájení správního řízení ve věci uložení pořádkové pokuty podle §19
odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a to na základě kontrolního protokolu č. P075-
70934/10 ze dne 29. 11. 2010 včetně příloh, s tím, že z uvedeného podkladu vyplývá důvodné
podezření, že účastník řízení jako fyzická osoba způsobil, že kontrolovaná osoba, Templářské
sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, Čejkovice 945, IČ 45475148, nesplnila povinnost podle §14
odst. 1 zákona o státní kontrole, když po započetí kontroly prováděné orgánem státního dozoru
dne 29. 11. 2010 na provozovně této kontrolované osoby v obci Čejkovice 945, nebyly vytvořeny
základní podmínky pro provedení ucelené kontroly, zejména tím, že touto kontrolovanou osobou
nebyla poskytnuta součinnost odpovídající oprávněním kontrolních pracovníků podle §11
písm. a) a b) zákona o státní kontrole, když zaměstnancům SZPI nebyl umožněn vstup do skladu
hotových výrobků, ve kterém měly být provedeny kontrolní úkony – kontrola plnění opatření
č. P074-70934/10/C, D, a když nebyla předložena vinařská evidence. Dále se v oznámení uvádí,
že účastník řízení je dle výpisu z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Brně
místopředsedou představenstva a současně i ředitelem kontrolované osoby, a tedy je jako
statutární zástupce oprávněn i k úkonům týkajícím se jednání ve vztahu s orgány státního dozoru.
Dále ze spisu vyplývá, že po provedeném řízení bylo ve věci uložení pořádkové pokuty
stěžovateli za uvedené jednání vydáno nejprve rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a poté
co se stěžovatel proti němu odvolal, bylo odvolacím orgánem, resp. žalovanou, vydáno napadené
rozhodnutí, které bylo následně předmětem dotčeného žalobního přezkumu.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatné míře opakuje námitky žalobní, v zásadě
s obdobnými argumenty jako v žalobě, tyto dále slovně rozvádí, nicméně často zjevně nad rámec
toho, co je rozhodné pro posouzení věci, přičemž se ve značné míře pouští do odtažitých
subjektivních úvah a hodnocení. Současně namítá, že nesouhlasí nejen se závěry krajského soudu,
ale ani s tím, jakým způsobem se krajský soud s předmětnými námitkami vyrovnal.
Z obsahu napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud zjistil, že se krajský soud
všemi žalobními námitkami zabýval, a to i ve vzájemných souvislostech, přičemž je shledal
nedůvodnými a také příslušně odůvodnil, proč. Nejvyšší správní soud konstatuje, že s tím,
jak se krajský soud s žalobními námitkami vypořádal, se plně ztotožňuje, a na toto vypořádání
v celém rozsahu i v podrobnostech na tomto místě také odkazuje.
Z pohledu vlastního právního posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí žalované,
stejně jako napadeného rozsudku, považuje Nejvyšší správní soud v nynějším kasačním řízení
za potřebné podtrhnout a vlastními slovy formulovat koncentrovaně pojaté rozhodné důvody,
které kasační námitky (jako parafrázi hlavních žalobních námitek) popírají, resp. vyvrací.
Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve namítá nepřezkoumatelnost a nezákonnost
výroku napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně (resp. i žalovaného), přičemž obsáhle
polemizuje s tím, zda je ve výroku užitá skutková věta dostatečně vypovídající a určitá,
aby předmětné rozhodnutí bylo přezkoumatelné a zákonné.
Podle obdobně znějících výrokových částí obou rozhodnutí správních orgánů,
tj. rozhodnutí správního orgánu I. stupně i napadeného rozhodnutí žalované, byla žalobci
uložena pořádková pokuta podle §19 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb. ve výši 50.000 Kč
za způsobení toho, že kontrolovaná osoba Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo,
se sídlem Čejkovice 945, IČ: 45475148, nesplnila povinnost podle §14 odst. 1 zákona
č. 552/1991 Sb., když po započetí kontroly prováděné inspektory Státní zemědělské
a potravinářské inspekce dne 29. 11. 2010 na provozovně této kontrolované osoby, Čejkovice
945, nebyly vytvořeny základní podmínky pro provedení kontroly tím, že touto kontrolovanou
osobou nebyla poskytnuta součinnost odpovídající oprávněním kontrolních pracovníků podle
§11 písm. a) a b) zákona č. 552/1991 Sb., když inspektorům SZPI nebyl umožněn vstup
do skladu hotových výrobků, ve kterém měly být provedeny kontrolní úkony – kontrola plnění
opatření č. P0774-70394/10/C, D02, a když nebyla předložena vinařská evidence.
Podle §19 odst. 1 zákona o státní kontrole Fyzické osobě, která způsobila, že kontrolovaná
osoba nesplnila povinnost podle §14 tohoto zákona, může kontrolní orgán uložit pořádkovou pokutu až do výše
50.000 Kč.
Ustanovení §14 odst. 1 zákona o státní kontrole stanoví: Kontrolované osoby jsou povinny
vytvořit základní podmínky k provedení kontroly, zejména jsou povinny poskytnout součinnost odpovídající
oprávněním kontrolních pracovníků uvedeným v §11 písm. a) až f) a h) tohoto zákona. Fyzické osoby nemají
povinnost podle §11 písm. d) tohoto zákona v případech, kdyby jejím splněním způsobily nebezpečí trestního
stíhání sobě nebo osobám blízkým.
V ustanovení §11 písm. a) a b) se uvádí: Kontrolní pracovníci jsou při provádění kontroly
oprávněni:
a) vstupovat do objektů, zařízení a provozů, na pozemky a do jiných prostor kontrolovaných osob, pokud
souvisí s předmětem kontroly; nedotknutelnost obydlí je zaručena,
b) požadovat na kontrolovaných osobách, aby ve stanovených lhůtách předložily originální doklady a další
písemnosti, záznamy dat na paměťových médiích prostředků výpočetní techniky, jejich výpisy a zdrojové kódy
programů, vzorky výrobků nebo jiného zboží (dále jen "doklady"),
Náležitá formulace skutkové věty ve výrokové části rozhodnutí ve věci správního
deliktu je nepochybně nepodkročitelným požadavkem na řádný obsah výrokové části rozhodnutí,
a musí být vždy specifikována tak, a aby ve spojení s ní byl daný skutek vymezen natolik
dostatečně a jednoznačně, aby byl určitý a nebyl zaměnitelný. Jednání stěžovatele, kterým naplnil
skutkovou podstatu pořádkového deliktu podle §19 odst. 1 zákona o státní kontrole spočívalo
v neumožnění vstupu kontrolujících zaměstnanců SZPI do skladu hotových výrobků, kde měla
být provedena kontrola plnění předchozího opatření, a dále v nepředložení požadovaných
evidenčních knih vinařské evidence. Toto bylo požadováno po stěžovateli, jako statutárním
zástupci kontrolované osoby, tedy po osobě oprávněné za kontrolovanou osobu jednat,
ten toto však odmítl splnit, popř. jinak zajistit. Tím, jak je také ve výrokové části uvedeno,
stěžovatel způsobil, že kontrolovaná osoba nevytvořila základní podmínky k provedení
kontroly podle §14 odst. 1 zákona o státní kontrole, když neposkytla součinnost kontrolním
zaměstnancům SZPI odpovídající jejich oprávněním podle §11 písm. a) a b) zákona o státní
kontrole. To podle názoru jak krajského soudu, tak i podle názoru Nejvyššího správního soudu,
představuje pro výrokovou část rozhodnutí dostatečný popis jednání stěžovatele, a je plně
v souladu s dikcí §68 správního řádu, a stejně tak odpovídá i standardně vnímaným kvalitativním
požadavkům kladeným na správní rozhodnutí Evropskou úmluvou o lidských právech. Bližší
okolnosti předmětného deliktního jednání jsou potom uváděny v odůvodnění rozhodnutí obou
správních orgánů. Případný požadavek na popis těchto okolností, či na podrobnější popis
deliktního jednání ve výrokové části, by podle názoru Nejvyššího správního soudu vedl k popření
rozdílných funkcí výroku a odůvodnění rozhodnutí a požadavku na jejich vyvážený poměr.
Dále stěžovatel namítá nezákonnost zahájení kontroly a nezákonnost požadavku
na součinnost stěžovatele při kontrole s tím, že její zahájení bylo oznámeno subjektu - stěžovateli,
který nebyl oprávněn za kontrolovanou osobu jednat.
K tomu Nejvyšší správní soud především poznamenává, že tuto námitku vnímá jako více
než účelovou. Není-li sporu o tom, že stěžovatel je statutárním zástupcem kontrolované osoby,
potom nemůže být nikdo povolanější, kdo může a má za kontrolovanou osobu jednat. To patří
k notorietám právního vědomí, a pakliže toto sebesofistikovaněji zpochybňuje právní zástupce
stěžovatele, pak je otázkou, jaký účel tím sleduje. Krajský soud k vypořádání této námitky
jako námitky žalobní přistoupil s plnou vážností, a obsáhle reprodukoval právní názory, které
předmětnou notorietu vysvětlují, a to ve vazbě na obecná ustanovení právní úpravy.
Nejvyšší správní soud toliko stručně připomíná, že na dotčený postup podle zákona
o státní kontrole se vztahoval (zákon pozbyl účinnosti 31. 12. 2013) správní řád,
a i ten se ve svém §30 pro potřeby úkonů jménem právnické osoby obrací k obecné právní
úpravě tohoto institutu, na kterou odkazuje.
Současně Nejvyšší správní soud poznamenává, že názor stěžovatele, že lze zmocněním
přenést celý rozsah oprávnění statutárního orgánu na zástupce, s tím, že nadále zastoupený
nemůže vykonávat cokoliv ze svých původních oprávnění, je nejen proti logice institutu
zastoupení, ale vedl by až k příp. absurdnímu závěru, že by zastoupený příp. ani nemohl
udělenou plnou moc odvolat. Lze si jistě představit výhradní jednání zástupcem zastoupeného
u vysoce kvalifikovaných úkonů, k nimž je zastoupení zjednáno. To přichází v úvahu typicky
např. u náročnějších právních služeb. Takovou povahu však vyžadovaná a stěžovatelem
odmítnutá součinnost, již měl poskytnout kontrolnímu orgánu, zcela určitě neměla.
Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší správní soud s danou námitkou souhlasit.
Stěžovatel také namítal nepřezkoumatelnost výroku o uložené sankci, s argumentací,
že se správní orgán nezabýval všemi zákonnými kriterii pro uložení pokuty, zejména nezkoumal
okolnosti, majetkové poměry stěžovatele, míru závažnosti následků, polehčující okolnosti, porušil
zásadu zákazu dvojího přičítání a dále řádně neodůvodnil výši pokuty, která byla uložena
na maximální hranici. Pokutu označil za nepřiměřenou.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu napadeného rozsudku, krajský soud vypořádání
se této námitky věnoval více než dvě strany textu odůvodnění, kde vyložil svůj názor na postup
žalovaného v uvedeném směru, který shledal souladný se zákonem. Nejvyšší správní soud
jen stručně dodává, že i on je toho názoru, že žalovaný při svém rozhodnutí přímo či nepřímo
zohlednil všechny rozhodné skutečnosti daného případu, a to v souvislostech posuzované věci,
přičemž pokud šlo o přitěžující a polehčující okolnosti, výslovné polehčující okolnosti neshledal.
Je skutečností, že žalovaný detailně polehčující okolnosti nevyhledával, nicméně jeho úkolem
jistě nebylo vyhledávat příp. dílčí polehčující okolnosti za každou cenu, nýbrž jeho povinnosti
bylo zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v tomto kontextu shledat
a posoudit příp. polehčující i příp. přitěžující okolnosti. O tom, že stěžovatel odmítl poskytnout
vyžadovanou součinnost pochybností nebylo, a to jak měl být tento stav vyhodnocen, bylo věcí
hodnocení ze strany správních orgánů obou stupňů, s ohledem právě na odeznělé okolnosti
daného odmítavého jednání stěžovatele. K tomu se nabízí poznamenat, že stěžovatel ani žádné
polehčující okolnosti jak ve správním řízení, tak ani v řízení před krajským soudem, neuváděl.
Nejvyšší správní soud se dále shoduje s krajským soudem i v tom, že i podle jeho názoru
žalovaný výši uložené pokuty odůvodnil dostatečně (podstata zjištěného porušení povinnosti
byla zřejmá již na místě a v čase předmětné kontroly) nevybočil ze zákonných mezí pro ukládání
pořádkové pokuty, a stejně tak se nedopustil porušení zásady zákazu dvojího přičítání.
Jako přitěžující okolnost nebylo označeno samotné nesplnění povinnosti zakládajícího spáchání
předmětného deliktu (tj. neposkytnutí součinnosti), jak uvádí stěžovatel, nýbrž to, že stěžovatel
vyžadovanou součinnost neposkytl aniž by mu v tom bránily jakékoliv závažné skutečnosti, a dále,
že způsobil nesplnění hned dvou povinností, a to umožnění kontroly hotových výrobků a předložení účetní
evidence.
Dále pokud jde o námitku nepřiměřenosti výše pokuty uložené na horní hranici jejího
zákonného rozpětí, Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel na straně jedné namítá,
že sankce byla nepřiměřená, ale na straně druhé již nepožaduje (ani dříve nepožadoval)
její moderaci. Jinými slovy tak nevyjádřil, v jaké výši by sankci za přiměřenou považoval. Pokud
měl příp. na mysli, že sankce byla nezákonná a nepřicházela vůbec v úvahu, potom by zřejmě
nerozporoval její nepřiměřenost, a dožadoval by se toliko zrušení napadeného rozhodnutí
pro jeho nezákonnost. On však svoje námitky v tomto směru kombinoval, avšak nečinil
tak systémově, resp. důsledně. Vlastní hodnocení přiměřenosti pokuty nepochybně může být věcí
rozdílného vnímání. Rozhodující jsou však vždy konkrétní okolnosti té které rozhodované věci,
a tomu odpovídající odůvodnění rozhodnutí. V nyní posuzované věci podle názoru Nejvyššího
správního soudu není bez významu mj. ani ta skutečnost, že se jednalo o opakovanou kontrolu,
a to za účelem kontroly plnění dříve přijatých opatření k nápravě, což bylo stěžovateli zřejmé,
dále pak stěžovatel byl v postavení statutárního zástupce kontrolované osoby, a za tohoto stavu
věci odmítnutí poskytnutí součinnosti přirozeně jen nabylo na závažnosti. Tak potom Nejvyšší
správní soud považuje, vedle důvodů uvedených žalovaným a potažmo krajským soudem,
i z důvodu posledně uvedeného, závěr krajského soudu o opodstatněnosti výše uložené sankce
a správnosti jejího odůvodnění za souladný se zákonem.
Souhrnně vzato se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci ztotožnil
s hodnocením krajského soudu v napadeném rozsudku, a to, že pořádková pokuta nebyla
stěžovateli uložena nezákonně a nepřezkoumatelně.
Stěžovatel jako osoba oprávněná jednat jménem kontrolované osoby, vystupující v pozici
statutárního zástupce, nevpustil kontrolní zaměstnance SZPI do skladu hotových výrobků
a nepředložil požadovanou vinařskou evidenci ke kontrole plnění dříve uloženého kontrolního
opatření, a neposkytl tak orgánu kontroly součinnost ve smyslu zákona o státní kontrole.
O této skutečnosti není sporu a stěžovatel ji nezpochybňuje. Stěžovatel zpochybňuje svoji
povinnost k poskytnutí součinnosti s tím, že k tomu, byť byl v pozici statutárního zástupce
kontrolované osoby, nebyl oprávněn, neb k tomu byly oprávněny výlučně jiné osoby. Takový
právní názor, kterým se stěžovatel hájí, je však podle Nejvyššího správního soudu vzhledem
ke všemu shora uvedenému neudržitelný.
Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně a další spisové dokumentace k závěru, že nebyly
naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty
s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl
ve věci úspěch a žalované žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec její běžné činnosti
nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu