ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.97.2013:52
sp. zn. 3 As 97/2013 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: Czech Digital
Group, a. s., se sídlem Skokanská 2117/1, Praha 6, zast. Mgr. Janem Burianem, obecným
zmocněncem, bytem U Letenského sadu 14/1306, Praha 7, proti žalovanému: Český
telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, proti rozhodnutí předsedy Rady
Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 57 405/2010-603, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 3 A 89/2010 – 121,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2010, č. j. 57 405/2010 - 603 předseda žalovaného zamítl
rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2010, č. j. 24 767/2009-613/XIII.
vyř. (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí žalovaného“). Rozkladem napadeným rozhodnutím
žalovaného byla žalobci podle §19 odst. 4 písm. d) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“) odňata individuální oprávnění
k využívání radiových kmitočtů rozhlasové služby č. 150157/PT, 150162/PT a 150163/PT
vydaná dne 3. 11. 2008 pod č. j. 90 196/2008 - 613.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). Městský soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí předsedy
žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. O nákladech řízení rozhodl městský
soud tak, že žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 4.880 Kč.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud neshledal důvodným žalobní bod, v němž žalobce namítal, že ve výrokové
části prvoinstančního rozhodnutí žalovaného není vymezeno v rozporu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu jednání, za něž je žalobce postihován. Žalobce rovněž namítal, že tento skutek
není vymezen ani v oznámení o zahájení řízení ani později. Městský soud odůvodnil svůj závěr
o nedůvodnosti tohoto žalobního bodu tak, že v projednávané věci se nejedná o oblast správního
trestání. Jedná se pouze o opatření k řádnému využívání rádiového spektra. Žalobcem citovaná
judikatura Nejvyššího správního soudu tak na projednávanou věc nedopadá, proto plně
postačuje, je-li jednání, pro něž došlo k odnětí individuálních oprávnění, popsáno v odůvodnění
rozhodnutí.
Nedůvodným shledal městský soud také další žalobní bod, že žalovaný překročil svou
pravomoc, pokud usuzoval na vysílání různých datových toků, neboť správní orgány mohou
posuzovat pouze formální aspekt (zda jde o shodné datové toky), nikoliv obsah těchto datových
toků (obsah programů).
Městský soud však uznal jako důvodný třetí žalobní bod, podle kterého se žalovaný
nevypořádal s legální definicí sítě elektronických komunikací podle §2 písm. h) zákona
o elektronických komunikacích. Městský soud uvedl, že důvodem pro odnětí individuálních
oprávnění žalobci bylo, že žalobce využívá přidělené kmitočty k jiným účelům, než pro které
mu byly přiděleny (srov. §19 odst. 4 písm. d) zákona o elektronických komunikacích). Podle
rozhodnutí o přídělu kmitočtů totiž bylo umožněno vybudování jedné sítě elektronických
komunikací. Tím, že žalobce poskytoval rozdílný programový obsah (odnímaná oprávnění
využíval k šíření dalších programů, a to programu Noe a Prima HD), vznikla podle správních
orgánů další síť. K rozkladové námitce žalobce stěžovatel v rozhodnutí o rozkladu uvedl,
že je irelevantní zabývat se zákonným vymezením pojmu síť elektronických komunikací.
V rozhodnutí ze dne 14. 6. 2005, č. j. 25544/2005-613-II o přídělu rádiových kmitočtů
správní orgán užil legální termín „síť elektronických komunikací“ s tím, že žalobce je oprávněn
užívat jednu takovou síť. Jestliže následně správní orgán shledal porušení zákona v tom,
že žalobce místo jedné sítě buduje dvě takové sítě, je nezbytným předpokladem pro tento závěr,
aby se správní orgány napřed zabývaly legální definicí termínu „síť elektronických komunikací“
obsaženou v §2 písm. h) zákona o elektronických komunikacích. Teprve poté může správní
orgán uvážit, zda je jednání žalobce podřaditelné příslušné skutkové podstatě či nikoliv.
V projednávané věci se však správní orgány spokojily s úvahou, že jednání žalobce příslušné
skutkové podstatě odpovídá, aniž by však provedly její interpretaci ve vztahu ke konkrétní
posuzované věci. Správní orgány se naopak odmítly touto otázkou zabývat. Tím se dopustily vady
řízení, pro niž městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud dále uvedl, že pokud žalovaný užívá zákonný termín „síť elektronických
komunikací“, musí tak činit s ohledem na jeho obsah (v daném případě jeho legální definici),
včetně provázání s ostatními součástmi právního řádu, a nemůže konstatovat, že legální definice
je pro něj irelevantní a že termínu přisuzuje jiný význam. Takový přístup znamená nepřípustné
vybočení z principu vázanosti správního orgánu zákonem (srov. §2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Stěžovatel se nemůže úspěšně dovolávat toho, že ve svých rozhodnutích,
dokonce ve výrokové části, užívá zákonný pojem v jiném významu, než jaký mu přisuzuje zákon.
Čtvrtý a pátý žalobní bod městský soud nemohl přezkoumat, neboť napřed musí správní
orgány vyřešit otázku pojmu „síť elektronických komunikací“ a jeho korelaci s jednáním žalobce.
To, že tak správní orgány dosud neučinily, bránilo městskému soudu usuzovat na důvodnost
těchto dvou žalobních bodů.
Nedůvodným shledal městský soud poslední žalobní bod týkající se nicotnosti žalobou
napadeného rozhodnutí.
Kasační stížnost
Kasační stížností napadá žalovaný (dále „stěžovatel“) rozsudek městského soudu v celém
rozsahu. Odkazuje přitom na důvod obsažený v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť městský
soud podle názoru stěžovatele dospěl k chybnému závěru, že se stěžovatel v napadeném
rozhodnutí nevypořádal s legální definicí sítě elektronických komunikací podle §2 písm. h)
zákona o elektronických komunikacích. Stěžovatel tvrdí, že se výkladem uvedeného pojmu
ve vztahu k protiprávnímu jednání žalobce zabýval.
K závěru soudu ohledně nevypořádání se s legální definicí sítě elektronických komunikací
stěžovatel uvedl, že zákonná definice obsahuje pouze obecné vymezení pojmu. V předmětném
případě je však třeba vykládat tento pojem v kontextu obsahu předmětných individuálních
oprávnění, tedy konkrétně jako Vysílací síť 3 (odkaz na vyhlášku č. 161/2008 Sb., o technickém
plánu přechodu). Vysíláním dvou obsahů v rámci jedné geografické oblasti došlo k faktickému
vytvoření druhé vysílací sítě, což však nebylo účelem, pro který byla žalobci udělena odnímaná
individuální oprávnění (odkaz na písm. a) rozhodnutí o přídělu č. j. 25544/2005-613-II). Výklad
prezentovaný žalobcem v žalobě přitom podle názoru stěžovatele zcela pomíjí, že použité
technické výrazy mají stálený odborný význam. Při objasnění jejich významu je tak třeba
především vycházet ze smyslu, který mají v oblasti elektronických komunikací.
Stěžovatel připomenul, že ve správním řízení nezkoumal vlastní programový obsah,
ale pouze programovou skladbu, resp. její rozsah ve vztahu k technickým parametrům omezené
přenosové kapacitě (datovému toku) vysílací sítě. Žalobce sám stěžovateli sdělil, že na území
Praha – město využívá jemu přidělené kmitočty pro vysílání kanálu č. 46 a č. 59. Na těchto
kanálech shodně vysílal program Z1, Public TV, Rádio Proglas a na kanálu č. 46 pak navíc
program TV Noe a Program Prima HD. Fakticky tedy byly vysílány dva datové toky rozdílného
obsahu a v důsledku toho žalobce na území Praha – město provozuje dvě sítě elektronických
komunikací pro šíření digitálního televizního vysílání, ačkoliv podle přídělu je oprávněn
provozovat pouze jednu síť.
Stěžovatel se také vyjádřil k definici pojmu „síť elektronických komunikací“ obsažené
v §2 písm. h) zákona o elektronických komunikacích. Uvedl, že každý přenosový řetězec, kterým
jsou informace přenášeny, je ve smyslu této definice považován za síť elektronických
komunikací. V případě rozhodnutí o odnětí individuálních oprávnění se však nelze o tuto definici
opírat, neboť meritem věci je soulad využívání radiových kmitočtů v rámci předmětných
individuálních oprávnění s podmínkami přídělu radiových kmitočtů, na jehož základě byla
předmětná individuální oprávnění žalobci udělena. Podmínkami přídělu přitom podle stěžovatele
byl jednoznačně vymezen obsah a rozsah přenášených informací, které je možné šířit
na přidělených rádiových kmitočtech. Z hlediska obsahu se muselo jednat o televizní vysílání,
z hlediska rozsahu je vysílání ve standartu DVB-T definováno souhrnným datovým tokem, jehož
přenosová kapacita je dána standardem DVB-T a použitým kódováním. Jelikož žalobce získal
práva k rádiovým kmitočtům, které jsou nezbytné pro vybudování jedné sítě elektronických
komunikací pro šíření digitálního televizního vysílání standardu DVB-T na celém území České
republiky, automaticky z toho plyne, že na uvedených kmitočtech lze šířit pouze jeden souhrnný
datový tok. V rámci disponibilní kapacity tohoto souhrnného datového toku pak může držitel
přídělu na jednom území šířit takový obsah, který je v souladu s uvedenými podmínkami přídělu.
Pokud držitel přídělu (žalobce) začal na rádiových kmitočtech, resp. rádiovém kanálu podle
předmětných oprávnění, na stejném území nad rámec souhrnného datového toku šířit zcela jiný
(druhý) souhrnný tok, začal tyto rádiové kmitočty (v rozporu s právy obsaženými v přídělu
rádiových kmitočtů) využívat pro druhou síť elektronických komunikací. V důsledku tohoto
jednání získal žalobce na území Prahy konkurenční výhodu, protože na tomto území vybudoval
druhou síť elektronických komunikací, což mu umožnilo přenášet dvojnásobnou přenosovou
kapacitu.
Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku městského soudu napadeného kasační
stížností a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 6. 12. 2013. Uvedl, že kasační
stížnost stěžovatele považuje za nepřípustnou, neboť kasační důvod není dostatečně
konkretizován. Tvrzený chybný závěr soudu, že se stěžovatel v napadeném rozhodnutí
nevypořádal s legální definicí sítě elektronických komunikací je podle stěžovatele otázkou
skutkovou, nikoliv právní, která nemůže být v rámci kasačního řízení posuzována. Podle žalobce
je stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uplatněn stěžovatelem pouze formálně.
Ve skutečnosti se však kasační stížnost opírá pouze o jiné důvody než o důvody podle ust. §103
s. ř. s. a je proto nepřípustná podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
Žalobce dále uvedl, že kasační stížnost je podle jeho názoru rovněž nedůvodná. Žalobce
poukázal na to, že stěžovatel ve svém rozhodnutí i v rozhodnutí o přídělu operuje s pojmem „síť
elektronických komunikací“. Stěžovatel je přitom vázán legální definicí tohoto pojmu a nemůže
se od ní odchýlit, ba jí zcela pominout, jak učinil v projednávané věci. Stěžovatel
se (jak sám uvedl) nezabýval legálním významem pojmu „síť elektronických komunikací“ a místo
toho zavedl pro tento pojem vlastní význam (odporující legální definici), z něhož má vyplývat,
že na přidělených kmitočtech lze šířit pouze jeden souhrnný datový tok. Podle stěžovatele tedy
lze v rámci jedné sítě šířit pouze totožný obsah a šířením různého obsahu proto dochází
ke vzniku jiné (další) sítě. Takový závěr však zcela postrádá oporu v zákoně o elektronických
komunikacích. Z definice sítě elektronických komunikací podle §2 písm. h) tohoto zákona
vyplývá, že sítí elektronických komunikací se rozumí pouze přenosová infrastruktura bez ohledu
na druh přenášené informace. Příděl pak pouze tento obecný pojem doplňuje o povinnost
držitele na přidělených kmitočtech šířit televizní programy prostřednictvím digitálního vysílání
ve standardu DVB-T ale o jednotě datového toku se nezmiňuje. Podle názoru žalobce je třeba
pojem „síť elektronických komunikací“ vykládat podle jeho zákonné definice (pouze jako
technologickou infrastrukturu sloužící k přenosu informací) a tuto definici nelze rozhodnutím
správního orgánu nijak měnit či rozšiřovat.
Závěrem žalobce navrhoval odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost, případně její
zamítnutí pro nedůvodnost.
Replika stěžovatele (žalovaného)
Stěžovatel podáním ze dne 20. 1. 2014 poukázal na účelový výklad části definice sítě
elektronických komunikací („bez ohledu na druh přenášené informace“) žalobcem. Zatímco žalobce
tuto část vykládá ve smyslu posuzování programového obsahu přenášené informace, definice
ve skutečnosti vychází z technického výkladu, který nedovoluje omezování některého druhu
přenášené informace (nemožnost bránit přenosu internetu, vyhrazovat sítě obecně
jen pro informace ve formě analogové nebo digitální apod.). Typickým příkladem jsou v definici
uvedené sítě kabelové televize umožňující přenos televizních a rozhlasových programů, internetu,
telefonních hovorů a dalších signálů sloužících k řízení, zjišťování stavu, zabezpečení atd.
V projednávané věci však došlo nad rámec obecné definice k jednoznačnému vymezení
podmínek přídělu, určeného k vybudování jedné sítě elektronických komunikací pro šíření
digitálního televizního vysílání standardu DVB-T na celém území České republiky.
Stěžovatel rovněž uvedl, že účastník operuje neustále samotným pojmem „síť
elektronických komunikací“ jak vyplývá z legální definice, nezohledňuje však skutečnost,
že odňaté individuální oprávnění bylo zpřesněno podmínkami přídělu, přičemž tyto podmínky
musí žalobce respektovat.
Rozhodnutí o přídělu skutečně nezmiňuje „jednotu datového toku“, ale tato jednota
fakticky vyplývá z definice účelu, pro který byl příděl udělen. Stěžovatel cituje z rozhodnutí
o přídělu následující pasáž: „Práva vyplývající z přídělu rádiových kmitočtů byla jeho držiteli udělena
k využívání radiových kmitočtů, které jsou nezbytné pro vybudování jedné sítě elektronických komunikací
pro šíření digitálního televizního vysílání standardu DVB-T na celém území České republiky a s tímto vysíláním
souvisejících služeb nebo dalších služeb elektronických komunikací, které lze poskytovat v rámci disponibilního
datového toku“. Stěžovatel zdůrazňuje výraz „jedné sítě“ a „standardu DVB-T na celém území
České republiky“. Vzhledem k této dikci a vlastnostem standardu DVB-T je podle názoru
stěžovatele definován i datový tok. Datový tok skutečně v rámci území České republiky nemusí
být jednotný, ale nemůže svou kapacitou v jedné lokalitě dosahovat dvojnásobku kapacity
standardu DVB-T, k čemuž došlo v projednávané věci v případě lokality Praha zařazením jiného
datového toku (jiných televizních programů) v rámci rádiového kanálu č. 46.
Žalobce podle názoru stěžovatele zkresluje faktický stav, když uvádí, že pojem „síť
elektronických komunikací“ je třeba vykládat podle jeho zákonné definice a tuto definici nelze
rozhodnutím správního orgánu nijak měnit či rozšiřovat. V daném případě byla podle stěžovatele
tato zákonná definice zpřesněna podmínkami přídělu rádiových kmitočtů, na jehož základě bylo
vydáno předmětné individuální oprávnění. Stěžovatel opět cituje některé podmínky rozhodnutí
o přídělu.
K replice stěžovatele se žalobce vyjádřil podáním ze dne 10. 2. 2014, v němž setrval
na svém názoru o nepřípustnosti kasační stížnosti. Dále uvedl, že z obsahu rozhodnutí o přídělu
nelze v žádném případě usuzovat, že došlo k rozšíření legální definice sítě elektronických
komunikací, a to nejen proto, že z rozhodnutí o přídělu nic takového nevyplývá, ale zejména
proto, že k tomu není stěžovatel zmocněn. Žalobce označil za zavádějící tvrzení stěžovatele,
že datový tok nemůže svou kapacitou dosahovat v jedné lokalitě dvojnásobku kapacity standardu
DVB-T. Podle žalobce standard DVB-T žádnou jedinou stanovenou kapacitu nemá a kapacita
je závislá na pouze na šířce přiděleného pásma, použité modulaci a dalších technických
parametrech.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti za stěžovatele jedná pověřená
zaměstnankyně, která má právnické vzdělání požadované ust. §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelem uplatněný kasační důvod podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. odpovídá obsahu kasační stížnosti. Z důvodů uvedených stěžovatelem
v kasační stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel má za to, že se vymezením pojmu „síť
elektronických komunikací“ dostatečně zabýval a zároveň, že legální definice tohoto pojmu byla
městským soudem použita nesprávně. Podle stěžovatele totiž městský soud nezohlednil
zpřesnění uvedeného pojmu, které bylo ve vztahu k žalobci provedeno rozhodnutím
o přídělu rádiových kmitočtů. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 9. 4. 2009,
č. j. 7 Afs 1/2009 – 48, dospěl k závěru, že „[r]ozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném
posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] tehdy, pokud krajský soud na zjištěný skutkový stav
použije (aplikuje) jiný právní předpis, než který měl správně použít, resp. jej neaplikuje, ačkoliv tak měl správně
učinit.“ Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že městský soud nesprávně aplikoval legální definici pojmu
„síť elektronických komunikací“, která je vymezena ust. §2 písm. h) zákona o elektronických
komunikacích, uplatňuje tak podle obsahu svých námitek stížnostní důvod podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je proto přípustná.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené v ust. §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti vychází především z předpokladu,
že posouzení věci provedené městským soudem pomíjí odborný ustálený význam technických
pojmů používaných zákonem o elektronických komunikacích. Stěžovatel směřuje svou
argumentaci k tomu, že jím provedená interpretace pojmu „síť elektronických komunikací“
odpovídá technickému významu tohoto pojmu a také podmínkám rozhodnutí o přídělu
rádiových kmitočtů, jež bylo vydáno žalobci.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné na tomto místě odkázat na judikaturu
Ústavního soudu, konkrétně na usnesení ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 124/96, v němž
Ústavní soud dospěl k následujícímu závěru: „Jednotnost právního řádu je v rovině právního jazyka kromě
jiného spjata s konstantností významů, přisuzovaných jazykovým výrazům, tj. s v yloučením polysémie
a homonymie. Výjimkou je pouze rozlišování samotným zákonodárcem, a to explicitně formou legální definice
nebo implicitně, tzn., když je odlišnost významů, přisuzovaných jednomu výrazu, zřejmá z kontextu. Pakliže tedy
právní předpis obsahuje legální definici pojmu, omezující její použití pouze pro účely daného předpisu, plyne z toho
nutnost odlišení ve vztahu k významu stejného pojmu, obsaženého v jiných předpisech.“ Také je třeba
poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 157/97, v němž Ústavní
soud vycházel z pravidla, že výrazům použitým v textu zákona je třeba rozumět v tom smyslu,
jaký mají obecně ve spisovném jazyce, není-li relevantní důvod pro odlišnou interpretaci.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je tedy třeba dovodit, že pokud zákon
o elektronických komunikacích obsahuje v §2 písm. h) legální definici pojmu „síť elektronických
komunikací“, je třeba pro účely zákona o elektronických komunikacích z této legální definice
vycházet a přikládat uvedenému pojmu takový význam, jaký předpokládá tato legální definice.
Existence legální definice přitom představuje rovněž relevantní důvod pro to, aby definovanému
výrazu byl přikládán význam určený legální definicí a nikoliv význam, který má tento výraz
ve spisovném jazyce či v oblasti technické. To odpovídá i pohledu právní nauky (Knapp, V.:Teorie
práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995., s. 123.), která uvádí: „Je tedy, jak řečeno, důležité, aby právní
předpisy o designátu jimi používaných pojmů neponechávaly pochybnosti, aby jich používaly v přesném
normalizovaném významu. Toho lze dosíci buď tradicí, tj. tím, že se vytvoří legislativní praxe používající
konstantně určitého výrazu v určitém vymezeném významu, nebo se toho dosahuje tím, že význam v právním
předpisu použitého výrazu přesně vymezí a stabilizuje právní věda, nebo konečně tím, že zákon sám použitý výraz
definuje nebo vysvětlí.“
Z uvedeného vyplývá, že nelze souhlasit s argumentací stěžovatele směřující k tomu,
že pojmu „síť elektronických komunikací“ je třeba přikládat takový význam, jaký má jako
technický pojem v oblasti elektronických komunikací bez zohlednění existující legální definice
tohoto pojmu. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s názorem vysloveným městským
soudem, že pokud byla žalobci odnímána individuální oprávnění z důvodu, že žalobce v rozporu
s podmínkami přídělu radiových kmitočtů fakticky buduje dvě sítě elektronických komunikací,
bylo namístě, aby se stěžovatel legální definicí sítě elektronických komunikací zabýval.
Stěžovatel měl především v odůvodnění svých rozhodnutích podřadit jednáním
stěžovatele vzniklou technickou situaci legální definici sítě elektronických komunikací,
aby ozřejmil, jakým způsobem žalobce vytvořil dvě sítě elektronických komunikací místo jedné
sítě, k jejímuž vytvoření je oprávněn rozhodnutím o přídělu. To však stěžovatel neučinil
ani ve svém prvoinstančním rozhodnutí ani v rozhodnutí o rozkladu. V prvoinstančním
rozhodnutí stěžovatele je několikrát opakována argumentace založená v podstatě na tom,
že žalobce vytvořil druhou síť tím, že souběžně vysílal dva různé obsahy ve stejném regionu.
Stěžovatel také v prvoinstančním rozhodnutí uvedl, že z technických důvodů nelze v rámci jedné
vysílací sítě na stejném území vysílat dva rozdílné datové toky, jejichž přenosová kapacitace
je stejná jako disponibilní datový tok sítě, respektive je to možné pouze pomocí další sítě. Toto
technické zjištění však stěžovatel nijak neprovázal s legální definicí sítě elektronických
komunikací podle ust. §2 písm. h) zákona o elektronických komunikacích.
Stejné pochybení stěžovatel zopakoval i v rozhodnutí o rozkladu, kde uvedl, že námitka
žalobce, že se stěžovatel v prvoinstančním rozhodnutí nezabýval vymezením pojmu síť
s ohledem na jeho legální definici, je irelevantní. To stěžovatel zdůvodnil tak, že legální definice
se týká pouze obecného vymezení pojmu, přičemž tento pojem je v konkrétním případě nutno
vykládat v kontextu obsahu předmětných individuálních oprávnění jako vysílací síť (konkrétně
Vysílací síť 3). Stěžovatel dále k této námitce žalobce v rozhodnutí o rozkladu uvedl,
že je dostatečně vysvětleno, že vysíláním dvou obsahů v rámci jedné oblasti došlo fakticky
k vytvoření druhé sítě. Obdobnou argumentaci stěžovatel několikrát v rozhodnutí o rozkladu
zopakoval. Ani na jednom místě však neozřejmil, jak mělo dojít vysíláním dvou obsahů v rámci
jedné oblasti k vytvoření další vysílací sítě ve smyslu legální definice sítě elektronických
komunikací.
Tyto nedostatky odůvodnění uvedených rozhodnutí stěžovatele nelze zhojit odkazy
v kasační stížnosti a ve vyjádřeních na některé podmínky stanovené rozhodnutím o přídělu,
ze kterých však navíc odůvodnění správních rozhodnutí výslovně nevycházela. V odůvodnění
rozhodnutí totiž stěžovatel vycházel pouze z té podmínky rozhodnutí o přídělu, podle
níž je žalobce oprávněn k vytvoření jedné sítě elektronických komunikací.
Nejvyšší správní soud dodává, že pokud stěžovatel ve svých rozhodnutích nepodřadil
technickou situaci vytvořenou žalobcem pod legální definici pojmu „síť elektronických
komunikací“, nelze v soudním řízení věcně posoudit, zda žalobce skutečně překročil svá práva
a porušil svým jednáním podmínky rozhodnutí o přídělu radiových kmitočtů. Tuto otázku bude
možné posoudit teprve, až stěžovatel po odpovídajícím důkazním řízení v odůvodnění svého
rozhodnutí tuto vadu odstraní.
Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za vhodné se ještě nad rámec nutného
odůvodnění podrobněji vyjádřit k dalšímu postupu stěžovatele ve správním řízení.
Z legální definice sítě elektronických komunikací obsažené v ust. §2 písm. h) zákona
o elektronickým komunikacích vyplývá, že pro účely zákona o elektronických komunikacích
se rozumí „sítí elektronických komunikací přenosové systémy, popřípadě spojovací nebo směrovací zařízení a jiné
prostředky, které umožňují přenos signálů po vedení, rádiem, optickými nebo jinými elektromagnetickými
prostředky, včetně družicových sítí, pevných sítí s komutací okruhů nebo paketů a mobilních zemských sítí, sítí
pro rozvod elektrické energie v rozsahu, v jakém jsou používány pro přenos signálů, sítí pro rozhlasové a televizní
vysílání a sítí kabelové televize, bez ohledu na druh přenášené informace“. Lze tedy s určitou mírou
zjednodušení říci, že ve smyslu citované legální definice se „sítí elektronických komunikací“
rozumí vlastně soustava určitých technických zařízení či přenosových systémů umožňující přenos
signálu s ohledem na rozsah, v jakém jsou používány pro přenos signálu.
Stěžovatel de facto na několika místech svého prvoinstančního rozhodnutí
(ze dne 2. 3. 2010, č. j. 24 767/2009-613/XII. Vyř.) naznačil, že není možné vysílat dva různé
obsahy ve stejném regionu v rámci jedné vysílací sítě, resp. bez použití dalších vysílačů. Stěžovatel
doslova na str. 2 tohoto rozhodnutí uvedl, že „[t]o lze jedině pomocí další vysílací sítě, resp. vysílačů, které
jsou nad rámec této sítě.“ (Totéž uvedl stěžovatel v citovaném rozhodnutí i na str. 8.) Na str. 13
citovaného rozhodnutí pak stěžovatel uvedl: „Z technických důvodů nelze v rámci jedné vysílací sítě
na stejném území vysílat dva rozdílné datové toky, jejichž přenosová kapacita je stejná jako celkový disponibilní
datový tok sítě. To lze jedině pomocí další vysílací sítě,…“
Z hlediska soudního přezkumu a přezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele je však
podstatné, aby bylo postaveno najisto, že žalobce např. právě využitím dalších vysílačů
(jak naznačil stěžovatel ve svém prvoinstančním rozhodnutí) nebo případně jiným způsobem
použil technická zařízení či přenosové systémy tak, že vytvořil jejich použitím druhou
nepovolenou síť elektronických komunikací ve smyslu citované legální definice.
Stěžovatel vznik další sítě zdůvodňuje ve svých rozhodnutích i v kasační stížnosti
a dalších podáních pouze technicky v zásadě tím, že žalobce vysílal dva rozdílné datové toky
na jednom území, což bez vytvoření další sítě nelze. Přitom je však třeba připomenout, že legální
definice „sítě elektronických komunikací“ (ocitovaná výše) nedefinuje síť elektronických
komunikací s využitím parametrů jako je „datový tok“ či území, na němž je datový tok vysílán.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že správní soud při přezkoumávání správního
rozhodnutí v žádném případě sám nemůže za správní orgán domýšlet jeho posouzení věci,
případně právní kvalifikaci jednání žalobce. Posouzení věci a právní kvalifikace jednání žalobce
je plně na správním orgánu, který musí být schopen protiprávní jednání žalobce popsat nejen
technicky, nýbrž je podřadit kategoriím daným zákonem, resp. uvést je ve spojitosti se závaznou
právní terminologií. Samotné zdůvodnění pouze čistě technickými východisky není v tomto
případě dostatečné a tudíž ani přijatelné. I kdyby soud disponoval odbornými znalostmi v oblasti
elektronických komunikací na tak vysoké úrovni, že by byl schopen sám na základě správním
orgánem dodaných technických zdůvodnění objektivně posoudit, zda žalobce skutečně vytvořil
dvě sítě elektronických komunikací místo jedné (k jejímuž vytvoření byl oprávněn), nebylo
by v jeho pravomoci dotvořit odůvodnění rozhodnutí správního orgánu tak, aby bylo postaveno
najisto, že žalobce skutečně nedovoleně vytvořil druhou síť elektronických komunikací ve smyslu
zákona (tedy jinak řečeno ve smyslu zákonné definice sítě elektronických komunikací). Soudní
přezkum správních rozhodnutí je přezkumem kasačním, v němž nepřichází v úvahu dotváření
správních rozhodnutí soudem.
Teprve poté, co stěžovatel řádně zdůvodní, že žalobcem byla vytvořena druhá
síť elektronických komunikací s tím, že při této úvaze vezme v potaz existenci legální definici sítě
elektronických komunikací a vysvětlí naplnění znaků žalobcem vytvořené „druhé“ sítě
elektronických v intencích této legální definice (tj. za využití prvků této legální definice), bude
rozhodnutí stěžovatele možno považovat za způsobilé meritorního soudního přezkumu.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) nemohl být v uvedeném
smyslu naplněn. Celkově tak Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou
a jako takovou ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto
mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalobci, protože však žalobce
náhradu nákladů nežádal, v řízení také nebyl zastoupen advokátem, ale obecným zmocněncem
a případné jiné vzniklé náklady ze spisu nevyplývají, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
žalobci nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu