ECLI:CZ:NSS:2014:3.AZS.10.2014:43
sp. zn. 3 Azs 10/2014 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce M. B.,
zastoupeného Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů
1272/21, proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 6. 12. 2013, č. j. 4 A 65/2013 - 28,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2013, č. j. 4 A 65/2013 - 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Leonidu Kushnarenkovi se u r č u je odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8.228 Kč, která bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2013, č. j. CPR - 9601 - 3/ČJ-2013 - 930310 - V242 (dále jen
„napadené rozhodnutí“) zamítla žalovaná odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie ČR,
Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké police, Oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 8. 7. 2013, č. j. KRPA -254865/
ČJ-2013-000022, kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze
žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na jeden rok a její
počátek byl podle §118 odst. 1 citovaného zákona stanoven od okamžiku, kdy žalobce pozbude
oprávnění k pobytu na území ČR. Podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobci
určena doba k vycestování z území ČR do 10 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Podle §120a odst. 1 citovaného zákona bylo dále rozhodnuto, že se na žalobce nevztahují
důvody znemožňující vycestování podle §179 téhož zákona. Rozhodnutí žalované napadl
žalobce u Městského soudu v Praze žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č. j. 4 A
65/2013 - 28, zamítl.
Městský soud vycházel z obsahu správního spisu, dle kterého bylo dne 8. 7. 2013
zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce. Z žalobcova cestovního dokladu
bylo zjištěno, že disponoval povolením k pobytu v době od 17. 5. 2012 do 4. 11. 2012.
Dále bylo zjištěno, že žalobce dne 20. 10. 2012 požádal o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání; toto řízení však bylo rozhodnutím Ministerstva
vnitra ze dne 21. 1. 2013, č. j. OAM-67476-7/DP-2012 (v právní moci od 21. 2. 2013), zastaveno,
neboť žalobce, jako žadatel, neodstranil ve stanovené lhůtě vady žádosti.
Žalobce v žalobě především zpochybňoval dobu, po kterou se měl na území ČR zdržovat
neoprávněně. Tato doba byla správními orgány stanovena od 22. 2. 2013 do 8. 7. 2013, žalobce
však tvrdil, že mu rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 1. 2013 (s jehož právní mocí
je spojován počátek neoprávněného pobytu) nebylo doručeno. Městský soud z kopie
předmětného rozhodnutí Ministerstva vnitra a kopie doručenky, založených ve správním spisu,
vzal za prokázané, že zásilka byla žalobci vhozena do schránky, neboť si ji nevyzvedl
ve stanovené lhůtě. Rozhodnutí Ministerstva vnitra tak bylo doručeno fikcí dle §20 a násl.
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Pokud
žalobce namítal, že se v době doručování nenacházel v místě svého pobytu na území ČR,
měl vůči orgánu, které dané řízení vedl, tj. vůči Ministerstvu vnitra, postupovat podle §24 odst. 2
správního řádu. Žalobce nicméně nedoložil, že by takto postupoval a že by se domohl určení
neplatnosti doručení. Správní orgány v řízení o vyhoštění přitom vycházely ze skutečností
doložených pravomocným rozhodnutím Ministerstva vnitra o zastavení řízení o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu; nemohly samy posuzovat, zda uvedené rozhodnutí
bylo doručeno nebo nebylo. Žalobce sice znovu požádal o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu podle §44a zákona o pobytu cizinců za účelem zaměstnání
dne 6. 6. 2013, řízení o této žádosti však bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 23. 6. 2013,
č. j. OAM-32137-3/DP-2013 (v právní moci od 18. 7. 2013), zastaveno podle §169 odst. 8
písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž podal tuto žádost, ač k jejímu podání nebyl
oprávněn, neboť předchozí řízení bylo pravomocně zastaveno dne 21. 2. 2013. Doručení tohoto
rozhodnutí žalobce nezpochybňoval; podle městského soudu je tedy zřejmé, že mu muselo
být známo, že na území ČR pobývá bez povolení k pobytu.
Městský soud tak uzavřel, že skutkový stav věci byl v řízení o správním vyhoštění zjištěn
správně. Žalobce na území ČR pobýval bez povolení k pobytu, což bylo správními orgány
objektivně zjištěno, a žalobci se tato skutková zjištění vyvrátit nepodařilo. Tvrdil sice, že podá
odvolání proti oběma shora zmiňovaným rozhodnutím Ministerstva vnitra, to však městskému
soudu nedoložil.
Žalobce dále namítal, že žalovaný nepřihlédl k tomu, že má v ČR družku a dítě; správní
vyhoštění tak mělo představovat zásah do jeho soukromého a rodinného života. Městský soud
zjistil, že tato tvrzení uplatnil žalobce poprvé až v žalobě, přitom je nikterak nekonkretizoval
ani nedoložil. V řízení o správním vyhoštění se o družce a dítěti vůbec nezmiňoval; uvedl jen,
že je svobodný, v ČR nemá žádnou osobu, vůči níž by měl vyživovací povinnost, a že mu nic
nebrání ve vycestování a vycestuje dobrovolně. Pokud se tedy správní orgány nezabývaly
zásahem do soukromého a rodinného života žalobce z toho hlediska, zda má na území ČR
družku a dítě, nelze jim ničeho vyčítat, neboť bylo na žalobci, aby tuto skutečnost ve správním
řízení uvedl. Jestliže tak žalobce neučinil, nelze to dávat k tíži žalovanému.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
opírající se o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především uvedl, že městský soud nevyhodnotil správně fakt, že správní
orgány nepostupovaly v souladu se zákony a ostatními právními předpisy tak, aby byl zjištěn stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak jim to ukládá §2 odst. 1 a §3 správního řádu.
Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 1. 2013, kterým bylo zastaveno řízení
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nebylo stěžovateli nikdy doručeno
(obdržel pouze rozhodnutí datované dnem 23. 6. 2013) a nemohlo tedy nabýt právní moci
dne 21. 2. 2013. Po stěžovateli ministerstvo žádalo doplnění podkladů k jeho žádosti, čemuž
stěžovatel vyhověl a dokumenty odeslal dne 16. 2. 2013; považoval tím tedy svou žádost
za kladně vyřízenou. Ministerstvo si muselo být vědomo toho, že doručováním rozhodnutí fikcí
zkrátí stěžovatele na jeho procesních právech, neboť se o jeho existenci vůbec nedozví. Přitom
bylo zjevné, na jaké adrese se stěžovatel zdržuje, neboť z ní i odesílal podklady pro účely
předmětného řízení. Ministerstvo vnitra tak porušilo §20 správního řádu ve věci řádného
doručení písemnosti a správní orgány v řízení o správním vyhoštění pro ověření této skutečnosti,
na které závisí platnost pobytového oprávnění stěžovatele, neudělaly nic. Stěžovatel nemohl
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 1. 2013 převzít, neboť se prokazatelně v té době
nacházel na Ukrajině. Nedoručení písemnosti tak bylo způsobeno závažnými důvody,
spočívajícími v pobytu stěžovatele mimo území ČR. Ministerstvo tedy mělo provádět doručování
také současně do domovského státu na adresu uvedenou v žádosti stěžovatele. Jakkoli stěžovatel
v zásadě nezpochybňuje závěr městského soudu, že rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo
doručeno fikcí, bylo-li vhozeno do schránky poté, co si jej stěžovatel nevyzvedl v úložní době,
je přesvědčen, že §20 odst. 1 správního řádu má několik možností doručování, které se mohou
doplňovat a kombinovat. Ministerstvo tak mělo respektovat adresu pro doručování v ČR i adresu
místa trvalého pobytu stěžovatele na Ukrajině. Není na vůli správního orgánu určovat, kam bude
účastníku řízení doručovat, ale záleží na podmínkách konkrétního řízení.
Jestliže rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 1. 2013 nebylo stěžovateli doručeno,
nemohlo nabýt právní moci, a stěžovatel tak pobývá na území ČR v souladu s právními předpisy.
To, že stěžovatel o svém údajně neoprávněném pobytu na území ČR nevěděl, je podpořeno i tím,
že k jeho zadržení policií došlo na pracovišti Ministerstva vnitra, kam se dostavil, aby zjistil,
jaký je výsledek řízení o jeho žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.
Podle stěžovatele se rozhodnutí Ministerstva vnitra rovná rozhodnutí o zrušení pobytu,
což městský soud nezohlednil a postupoval přepjatě formalisticky. Stěžovatel odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, ve které je akcentován zákaz
přepjatého formalismu a sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. V jeho případě
mělo též dojít k porušení zásady přiměřenosti, zakazující nadbytečné použití jinak racionálně
zvolených nástrojů regulace.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že již dne 8. 8. 2012 podal žádost o udělení povolení
k trvalému pobytu. Touto skutečností se však městský soud ve svém rozhodnutí vůbec
nezabýval. Z titulu této podané žádosti mu přitom byla založena fikce oprávněného pobytu.
Dále stěžovatel uvedl, že rozhodnutí o správním vyhoštění zasahuje podstatným
způsobem do jeho soukromého a rodinného života, neboť má na území ČR družku a dítě.
Tato skutečnost není v napadeném rozhodnutí vůbec zkoumána a městský soud pouze uvedl,
že takové tvrzení bylo poprvé uvedeno až v žalobě. Jestliže však uložené správní vyhoštění
nepřiměřeně zasahuje do soukromého a rodinného života stěžovatele, nemělo být podle §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců vůbec vydáváno. Správní orgány se též nedostatečně vypořádaly
s §174a zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel konečně namítl i to, že pokud mu v rozhodnutí o zastavení řízení
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebyla stanovena povinnost opustit
území ČR, nebylo na místě mu ukládat tak přísnou sankci, jakou je správní vyhoštění na dobu
jednoho roku. Samotná doba uloženého správního vyhoštění je podle stěžovatele
nepřezkoumatelná a nepřiměřená.
V rámci doplnění kasační stížnosti stěžovatel též požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaná ve vyjádření kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje s rozsudkem městského
soudu a navrhla kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje jednak naplnění podmínek pro správní vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, jednak i způsob,
jak byl vyhodnocen dopad správního vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života podle
§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky,
pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Správní
orgány v nyní projednávané věci vycházely z toho, že stěžovatel pobýval na území ČR
bez platného povolení k pobytu v období od 22. 2. 2013 do 8. 7. 2013. To stěžovatel popírá
s tím, že jím vyvolané řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebylo
dosud pravomocně skončeno, a tedy stále pobývá na území ČR oprávněně (§44a odst. 3 zákona
o pobytu cizinců, ve spojení s §47 odst. 2 tohoto zákona); poukazuje též na fakt, že již dne
8. 8. 2012 podal žádost o povolení k trvalému pobytu, ze které také dovozuje fikci oprávněného
pobytu na území ČR.
Pokud jde o námitky vztahující se k řízení o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, lze konstatovat, že ty byly již spolehlivě vyvráceny zjištěními správních
orgánů i argumentací městského soudu. Snaha stěžovatele, aby správní orgány v řízení
o správním vyhoštění zohlednily okolnosti mající původ v jiném správním řízení, nemohla obstát.
Stěžovatel se snažil v řízení o správním vyhoštění bránit argumentací směřující k tomu,
že mu rozhodnutí o zastavení řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
nebylo nikdy doručeno. Žalovaná ve svém rozhodnutí uvedla, že je rozhodnutím o zastavení
řízení vázána a nepřísluší jí přezkoumávat jeho správnost či zákonnost, neboť jde o rozhodnutí
pravomocné. I přesto se vypořádala s námitkou nedoručení rozhodnutí o zastavení řízení,
opatřila si kopie z příslušného správního spisu a na základě těchto podkladů jednoznačně
konstatovala, že uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno fikcí podle §24 odst. 1 správního
řádu. Uvedené závěry podpořil i městský soud, který na základě správního spisu konstatoval,
že písemnost byla stěžovateli skutečně vhozena do schránky poté, co si ji v úložní době
nevyzvedl.
Tento přístup městského soudu je zcela v souladu s judikaturou zdejšího soudu,
který v obdobné věci, v rozsudku ze dne 30. 4. 2012 č. j. 4 As 5/2012 – 22, konstatoval,
že „[v] řízení o přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele uloženého z důvodu neoprávněného pobytu
na území České republiky nelze podrobit přezkumu předcházející rozhodnutí o zrušení jeho povolení
k dlouhodobému pobytu. I přes vzájemnou obsahovou návaznost se tato rozhodnutí vyznačují odlišným předmětem
a obsahem, řízení k jejich vydání jsou prováděna v intencích jiných právních norem a jejich vyústěním je vydání
dvou různých správních rozhodnutí, přičemž každé z nich je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví
(§65 odst. 1 a §75 odst. 2 s. ř. s.).“ Tento právní názor lze přiměřeně vztáhnout i na nyní
projednávaný případ, kdy bylo řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
(tedy typově rozhodnutí, kterým se řešil pobytový status cizince na území ČR, obdobně
jako tomu bylo v citovaném judikátu) zastaveno podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu.
Bylo primárně věcí stěžovatele zajímat se o svůj pobytový status a nedopustit, aby bylo řízení
o prodloužení jeho dlouhodobého pobytu zastaveno. Podal-li sám (včas) žádost o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, musel si být vědom toho, že jeho další pobyt
na území ČR závisí právě na výsledku tohoto řízení, čemuž měla odpovídat i jistá obezřetnost
při vycestování mimo území ČR v době vyřizování této žádosti (stěžovatel tvrdí, že v době
doručování pobýval na Ukrajině). Rozhodnutí o zastavení řízení o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu bylo stěžovateli doručováno podle §20 a násl. správního řádu,
přičemž došlo k doručení fikcí podle 24 odst. 1 správního řádu. Stěžovatel však měl i za této
situace procesní prostředky, jimiž se vzniklou situaci mohl pokusit zvrátit. Nejvyššímu správnímu
soudu nejsou známy podrobnosti správního spisu ve věci řízení o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu, a nebude tak spekulovat o tom, jaký konkrétní procesní postup měl
stěžovatel zvolit; pro posouzení nyní posuzované věci to není ani relevantní. Pouze obiter dictum
lze uvést, že stěžovateli se (při vědomí toho, že zmiňované usnesení bylo doručeno fikcí – viz
obsah správního spisu) nabízel minimálně postup dle §24 odst. 2 správního řádu, spočívající
v podání žádosti o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena;
stěžovatel mohl případně žádat též o prominutí zmeškání úkonu (v tomto případě podání
odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení) podle §41 správního řádu. Pokud by byl skutečně
přesvědčen, že mu dané rozhodnutí nebylo vůbec řádně doručeno (jak tvrdí i v kasační stížnosti),
a tedy ani nenabylo právní moci, mohl (jako účastník spadající do kategorie vymezené
v §27 odst. 1 správního řádu) podat bez dalšího odvolání, způsobem předvídaným v ustanovení
§84 odst. 1 větě první správního řádu. Žádným z naznačených postupů se nicméně stěžovatel
proti zastavení řízení nebránil, respektive žádnou takovou skutečnost v soudním řízení nedoložil,
ač tvrdil, že odvolání podá. Nevyužití popsaných institutů rozhodně nelze zhojit v následném
řízení o správním vyhoštění, respektive na něj navazujícím soudním přezkumu. Pokud stěžovatel
v kasační stížnosti tvrdil, že mu mělo být rozhodnutí o zastavení řízení o prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu doručováno i na jeho adresu na Ukrajině, kde v té době
pobýval, jedná se opět o námitku, která má svůj původ v jiném řízení než v řízení o správním
vyhoštění. Nadto se jedná o tvrzení, které stěžovatel uplatnil poprvé až v řízení o kasační
stížnosti; k takto uplatněné námitce Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
Tvrdí-li stěžovatel v této souvislosti, že řízení o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu bylo zastaveno pro nedoložení požadovaných dokladů, ač správnímu
orgánu byly tyto doklady dne 16. 2. 2013 odeslány, jde opět o argumentaci upínající se k jinému
řízení, než jaké je nyní předmětem kasačního přezkumu. Ani touto námitkou se tak Nejvyšší
správní soud nemůže v rámci přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění vůbec zabývat.
Jakkoli je možné z výše uvedených důvodů konstatovat, že v důsledku pravomocného
zastavení řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatel pozbyl oprávnění
k pobytu na území ČR v tomto pobytovém režimu [na čemž by ničeho nemohla změnit ani jeho
další žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, kterou podal dne
6. 6. 2013, kdy řízení o ní bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 23. 6. 2013 podle §169
odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců (v právní moci od 18. 7. 2013)], nelze odhlédnout
od toho, že stěžovatel v odvolání, žalobě i kasační stížnosti konzistentně tvrdil další skutečnost,
která mohla mít vliv na oprávněnost jeho pobytu na území ČR. Stěžovatel se totiž dovolával
toho, že již dne 8. 8. 2012 podal žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, o které nebylo
v době řízení o správním vyhoštění rozhodnuto. Uvedenou žádost stěžovatel podal ještě v době,
kdy měl na území ČR dosud povolen pobyt (povolení k dlouhodobému pobytu měl vydáno
do 4. 11. 2012). Správní orgán prvého stupně tuto skutečnost reflektoval, když uvedl, že dne
8. 8. 2012 stěžovatel podal žádost o povolení k trvalému pobytu pod č. j. OAM-17445/TP-2012
a že o této žádosti nebylo dosud rozhodnuto. Žalovaná pak k vznesené odvolací námitce uvedla,
že je-li stěžovateli vytýkán neoprávněný pobyt na území ČR od 22. 2. 2013 do 8. 7. 2013, je jeho
argumentace žádostí o povolení k trvalému pobytu ze dne 8. 8. 2013 (s níž by měla být spojena
fikce oprávněného pobytu), již bezpředmětná. Ke stejné žalobní námitce se městský soud vůbec
nevyjádřil, tj. nezhodnotil, zda podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu dne 8. 8. 2012
mohlo stěžovateli založit oprávnění k pobytu na území ČR, případně na základě jakého institutu
a ustanovení zákona o pobytu cizinců. Městský soud se nevyjádřil ani k tomu, jak tuto odvolací
námitku vypořádala žalovaná, ač je zcela evidentní, že při jejím hodnocení zaměnila datum podání
uvedené žádosti, což determinovalo i způsob, jakým byla vypořádána. Poukazuje-li tedy
stěžovatel v kasační stížnosti výslovně na to, že se městský soud jím uplatněným žalobním bodem
vůbec nezabýval, nelze než konstatovat, že se prvoinstanční soud skutečně dopustil procesního
pochybení, neboť nevyčerpal celý obsah žaloby a opomenul se vyjádřit k námitce, která mohla
být relevantní pro zodpovězení otázky, zda správní orgány správně vyhodnotily (ne)oprávněnost
stěžovatelova pobytu na území ČR. Jakkoli totiž zákon o pobytu cizinců s podáním žádosti
o vydání povolení k trvalému pobytu nespojuje automaticky pobytové oprávnění cizince do doby
vyřízení této žádosti, mohl stěžovatel, poté, co jeho žádosti o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu nebylo vyhověno, setrvat legálně na území ČR za podmínek
vyplývajících z ustanovení §33 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Nejvyšší správní soud
si je vědom toho, že stěžovatel výslovně poukazoval pouze na svou žádost o vydání povolení
k trvalému pobytu a nikoli též na to, že (zda) v této souvislosti požádal (po zastavení řízení
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu) též o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem
strpění pobytu na území, jelikož však možné konsekvence spojené s jím namítanou žádostí
o vydání povolení k trvalému pobytu zůstaly ve správním řízení bez jakéhokoli relevantního
vypořádání, měl se touto otázkou zabývat městský soud.
Vyřešení této právní otázky přitom může mít přímý dopad na samotnou aplikovatelnost
§119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců na stěžovatelův případ. Nejvyšší správní
soud se k této otázce sám vyjadřovat nemůže, neboť by tím nahrazoval vlastní rozhodovací
činnost městského soudu, což mu nepřísluší. Lze tak uzavřít, že se městský soud dopustil vady
řízení, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, a je tak naplněn kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Popsaná procesní vada však Nejvyššímu správnímu soudu nebrání, aby se vyjádřil
i k ostatním kasačním námitkám stěžovatele.
Stěžovatel, stejně jako v žalobě, tvrdí, že si (s ohledem na shora konstatovanou skutkovou
situaci) nebyl vědom porušení svých povinností vyplývajících ze zákona o pobytu cizinců.
Tato argumentace je lichá. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku správně akcentoval fakt,
že při úvaze o naplnění podmínek správního vyhoštění je rozhodující pouze objektivně zjištěný
fakt, že cizinec se na území ČR zdržuje neoprávněně. Smyslem správního vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců je totiž snaha zamezit dalšímu pobytu
cizince, který na území pobývá bez víza či bez platného povolení k pobytu, ač k tomu není
oprávněn. To, zda cizinec o svém neoprávněném pobytu věděl či nikoliv, tj. zda pobýval
na území ČR bez oprávnění zaviněně či se do této situace dostal z jakéhokoliv důvodu,
byť i nezávislého na jeho vůli, je z hlediska zákonných podmínek pro uložení správního
vyhoštění irelevantní.
Stěžovatel též namítal, že správní orgány nedostatečně zkoumaly, zda správní vyhoštění
nepředstavuje zásah do jeho soukromého a rodinného života, ve smyslu ustanovení §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se závěry městského
soudu, který konstatoval, že nelze přičítat k tíži správních orgánů nezohlednění tvrzeného
rodinného života stěžovatele, neboť stěžovatel se o své družce a dítěti ve správním řízení vůbec
nezmínil. Lze k tomu doplnit, že t ato argumentace stěžovatele se jeví být spíše účelovou,
neboť k existenci svého rodinného života na území ČR stěžovatel neuvedl nic bližšího,
ničím ji nedoložil a poprvé tato tvrzení vznesl až v řízení před soudem. Pokud by se jednalo
o tvrzení pravdivá, stěžovatel by jistě minimálně uvedl jména své družky a dítěte, vyjádřil
by se k tomu, zda s nimi žije ve společné domácnosti, jak se podílí na výchově svého dítěte,
atd. Na podporu těchto tvrzení by taktéž navrhl provedení důkazů. Nic z toho stěžovatel
neučinil, a proto se Nejvyšší správní soud touto argumentací dále nezabýval.
Konečně stěžovatel vznesl námitku, že stanovení doby správního vyhoštění v rozsahu
jednoho roku považuje za nepřezkoumatelné a nepřiměřené. Vzhledem k tomu, že uvedené
tvrzení stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač mu v tom zjevně nic nebránilo, jedná se podle §104
odst. 4 s. ř. s. o kasační důvod nepřípustný; k takto uplatněné kasační námitce se Nejvyšší správní
soud nemůže vyjádřit. Stejně je nutno nahlížet i na námitku nedostatečného vypořádání
§174a zákona o pobytu cizinců ve správním řízení.
Všechny výše uvedené skutečnosti lze tedy shrnout tak, že i přes částečnou nepřípustnost,
respektive nedůvodnost kasační stížnosti je (z důvodů popsaných výše) naplněn kasační
důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a zdejšímu soudu tak nezbylo, než napadený
rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první
před středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Součástí doplnění kasační stížnosti byla též žádost stěžovatele, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé
bez odkladu poté, co byly odstraněny nedostatky kasační stížnosti a učiněny všechny procesní
úkony, směřující k projednání a rozhodnutí věci, o tomto návrhu již samostatně nerozhodoval.
Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatel neuvedl v tomto návrhu jediný důvod, který by takový
postup odůvodňoval; zdejší soud by proto musel stěžovatele vést k upřesnění tohoto návrhu,
což by s ohledem na rychlé rozhodnutí ve věci samé nebylo účelné.
Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli k jeho žádosti zástupce z řad advokátů;
náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady řízení
o kasační stížnosti spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení, doplnění kasační stížnosti) v částce 6.200 Kč [§7, §9 od st. 3 písm. f) a §11
odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů]
a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč.
Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok vůči
státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Částka daně činí 1.428 Kč. Ustanovenému advokátu se tedy přiznává odměna v celkové výši
8.228 Kč; tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu