ECLI:CZ:NSS:2014:3.AZS.30.2014:24
sp. zn. 3 Azs 30/2014 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: A. P.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014,
č. j. 2 A 74/2013 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy,
odboru cizinecké policie ze dne 7. 8. 2013, č. j. KRPA-289021/ČJ-2013-000022, bylo žalobci
uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
(dále „zákon o pobytu cizinců“) a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských
států Evropské unie byla stanovena v délce jednoho roku. Proti uvedenému rozhodnutí podal
žalobce (dále „stěžovatel“) odvolání, které bylo rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství
služby cizinecké policie (dále „žalovaná“) ze dne 11. 11. 2013, č. j. CPR-11687-2/ČJ-2013-
930310-V238, zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. Důvodem pro vyhoštění
stěžovatele byla skutečnost, že v době od 1. 4. 2011 do 1. 8. 2013 pobýval na území České
republiky neoprávněně.
Rozhodnutí žalované napadl stěžovatel správní žalobou, v níž namítal nedostatky
ve zjišťování skutkového stavu a porušení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
(dále „správní řád“). Konkrétně tvrdil omezení důkazního řízení na výslech bez přítomnosti
tlumočníka a nedostatečné dokazování ohledně dopadu rozhodnutí do jeho rodinného
a soukromého života. Uvedl rovněž, že v rozhodnutí nebyly dostatečně zváženy důvody
přiměřenosti dle §174a zákona o pobytu cizinců. V závěru žalovanému vytkl, že nepostupoval
v souladu s §36 odst. 3 správního řádu, když jej nevyrozuměl o šetřeních, které v řízení prováděl.
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl správní žalobu rozsudkem ze dne
15. 1. 2014, č. j. 2 A 74/2013 – 27, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Městský soud
nejprve shrnul všechny podstatné skutkové okolnosti, z nichž usoudil, že byl skutkový stav
zjištěn správně, a k porušení §3 správního řádu proto nedošlo. Uvedl, že vedle výslechu
stěžovatele vycházel správní orgán i z pobytové lustrace a ze závazného stanoviska Ministerstva
vnitra o možnosti vycestování. Městský soud rovněž upozornil, že z protokolu o vyjádření
stěžovatele vyplývá, že byl o svých právech řádně poučen a ke všem podstatným okolnostem
se mohl vyjádřit. Ani z tohoto vyjádření, ani z dalších okolností však nevyplynulo, že by se mělo
další důkazní řízení provádět. Stěžovatel se s relevantními podklady pro rozhodnutí seznámil,
což je patrné ze záznamu ze dne 7. 8. 2013.
Městský soud dále neuznal námitku, že nebyl dostatečně posouzen dopad vyhoštění
do stěžovatelova soukromého života. Zdůraznil, že stěžovatel sám svým přístupem nedal
správním orgánům možnost, aby byl dopad do soukromého a rodinného života posouzen, neboť
v tomto smyslu zmínil pouze hypotetickou možnost soužití s kamarádkou (vdanou ženou ruské
národnosti), avšak odmítl sdělit její jméno a další podrobnosti. Za takové situace nelze považovat
důsledky rozhodnutí za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele.
Jako nepřípadná se městskému soudu jevila i námitka, že během výslechu nebyl přítomen
tlumočník. Přítomnost tlumočníka totiž stěžovatel několikrát odmítl s tím, že českému jazyku
rozumí.
Následně se městský soud zabýval závažností provinění stěžovatele proti zákonu
o pobytu cizinců. Poukázal na poměrně dlouhou dobu neoprávněného pobytu stěžovatele
i na skutečnost, že se během této doby nepokusil svou pobytovou situaci řešit. Zmínil rovněž,
že lze za takové porušení zákona uložit správní vyhoštění se zákazem vstupu na území v délce
tří let. Dobu jednoho roku tak městský soud považoval za odpovídající závažnosti provinění.
Za nedůvodnou označil městský soud námitku, že se správní orgány nezabývaly přiměřeností
rozhodnutí z pohledu §174a zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že je z rozhodnutí seznatelné,
v jakém rozsahu se žalovaná přiměřeností dopadů rozhodnutí zabývala, a jaké skutečnosti
hodnotila. Konkrétně zmínil rozsah společenských ekonomických a kulturních vazeb stěžovatele
k území ČR, jeho zdravotní stav i délku pobytu v České republice.
Vzhledem k tomu, že nezákonnost napadeného rozhodnutí zjištěna nebyla, soud žalobu,
dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), zamítl.
Kasační stížností ze dne 13. 2. 2014, doplněnou podáním ze dne 25. 2. 2014, napadá
stěžovatel rozsudek městského soudu z důvodů dle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Dle stěžovatele se městský soud nevypořádal s námitkou, že byl v odvolací fázi správního
řízení porušen §36 odst. 3 správního řádu. Ve správní žalobě totiž namítal, že jeho právo vyjádřit
se ke všem podkladům rozhodnutí porušila až žalovaná a nikoli nalézací (prvoinstanční) správní
orgán. Městský soud se však touto otázkou zabýval jen ve vztahu k nalézacímu řízení,
čímž žalobní námitky dezinterpretoval. Stěžovatel proto trvá na předchozím vyjádření,
že v odvolacím řízení nebyl se všemi podklady seznámen. Výčet dokumentů, z nichž žalovaná
vycházela, totiž obsahuje i „výsledky vlastního šetření“, což znamená, že bylo v dokazování
pokračováno, aniž by s výsledky tohoto dokazování byl seznámen stěžovatel.
V další části kasační stížnosti stěžovatel rozporuje postup žalované při posouzení,
zda bylo rozhodnutí přiměřené z hlediska kritérií obsažených v §174a zákona o pobytu cizinců.
Má za to, že zmiňované ustanovení obsahuje celkově deset povinných kritérií, které musí správní
orgán posoudit a na základě nich učinit úvahu, zda je rozhodnutí přiměřené. To však správní
orgány neučinily a všemi kritérii se nezabývaly. Uvedenou výtku nereflektoval ani městský soud,
čímž popřel jak právní úpravu, tak vlastní rozhodovací praxi, neboť ve svém rozhodnutí
č. j. 4 A 66/2013 – 35, totožné námitce vyhověl.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatel navrhuje rozsudek městského
soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ke kasační stížnosti stručně uvedla, že trvá na závěrech obsažených
v odůvodnění správních rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval problematikou přípustnosti kasační stížnosti
a splněním procesních podmínek její meritorní projednatelnosti. Zjistil, že kasační stížnost byla
podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu
§102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny i obsahové
náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zdejší soud ze systematického hlediska nejprve posoudil namítanou nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelný rozsudek by totiž musel Nejvyšší správní soud zrušit
bez ohledu na další uplatněné námitky. V tomto ohledu stěžovatel uvedl, že se městský soud
nevypořádal s námitkou porušení práva vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí (§36 odst. 3
správního řádu), které bylo vydáno v odvolacím řízení. Dle stěžovatele se soud uvedenou
problematikou zabýval pouze ve vztahu k prvoinstančnímu rozhodnutí, ke kterému ovšem
žalobní námitka nesměřovala.
Nejvyšší správní soud ovšem zjistil, že se městský soud uvedenou námitkou zabýval
jak ve vztahu k prvoinstančnímu rozhodnutí, tak k rozhodnutí o odvolání. Městský soud ověřil,
že se stěžovatel se všemi podklady pro vydání prvoinstančního rozhodnutí seznámil, což jasně
vyplývá i ze záznamu ze dne 7. 8. 2013. Tam stěžovatel svým vlastním podpisem stvrdil,
že mu byla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, popřípadě navrhnout jejich
doplnění. Ve vztahu k žalované městský soud dodal, že z druhého odstavce na třetím listu
rozhodnutí vyplývá, že žalovaná žádná nová zjištění neučinila, pouze rekapitulovala stav, který
zjistil správní orgán prvního stupně. Nejvyšší správní soud dodává, že v daném případě bylo
skutečně dostatečné shora uvedené stručné konstatování soudu, neboť z rozhodnutí žalované
je zcela zřejmé, že žádné nové podklady pro rozhodnutí o odvolání nevyužila a plně se opřela
o skutečnosti, které již byly v řízení zjištěny. Z obsahu rozhodnutí je rovněž patrné, že „výsledky
vlastního šetření“, které žalovaná uvádí jako jeden z podkladů pro rozhodnutí, se vztahují
k šetření, které již bylo provedeno správním orgánem prvního stupně. Navíc nelze opomenout,
že v obou stupních správního řízení rozhodují útvary Policie ČR. V tomto smyslu je správné
a logické vztáhnout „výsledky vlastního šetření“ právě jen na činnost policie. V kontextu shora
uvedené argumentace lze proto též učinit logický závěr, že žalovaná žádné jiné šetření ve věci
neprováděla. Vzhledem k tomu, že se městský soud dostatečně a přezkoumatelně zabýval
porušením §36 odst. 3 správního řádu ve vztahu k oběma stupňům správního řízení, nemůže
námitka nepřezkoumatelnosti obstát. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto
naplněn nebyl.
Druhou kasační námitkou stěžovatel vytýká městskému soudu nesprávnou interpretaci
§174a zákona o pobytu cizinců. Kritéria pro posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí, která
jsou v tomto ustanovení uvedena, pokládá za minimální množinu faktorů, které je správní orgán
povinen zvážit. Dle stěžovatele musí být těchto deset faktorů posouzeno vždy, což se v daném
případě nestalo. Uvedenou námitku lze podřadit pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neboť se jedná o právní otázku spočívající v interpretaci právní normy.
Obdobnou otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval. V rozsudku ze dne 26. 2. 2014,
č. j. 8 As 109/2013 - 34, formuloval závěr, že „[u]stanovení §174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o správním
vyhoštění cizince. Správní orgán však nemusí v rozhodnutí výslovně vyjmenovat všech 11 tam uvedených kritérií
a předjímat u některých případný dopad na rozhodnutí. Pokud například věk cizince nedává jakýkoli důvod
považovat správní rozhodnutí z tohoto důvodu za specifické a takový důvod neplyne ani z průběhu řízení, není
správní rozhodnutí nezákonné jenom proto, že správní orgán výslovně neuvedl, že ke kritériu věku nebylo zjištěno
nic rozhodného. Obdobně je tomu u kritéria zdravotního stavu cizince“. Není důvodu se od tohoto názoru
odchýlit ani v nyní posuzované věci. V daném případě se správní orgány zabývaly přiměřeností
rozhodnutí vzhledem k závažnosti protiprávního jednání stěžovatele, jeho věku, zdravotnímu
stavu, povahou rodinných a dalších vazeb k území České republiky i vazbami k zemi původu.
Pochopitelně rozsah, v jakém budou jednotlivá kritéria zkoumána, vymezil především stěžovatel
svým vyjádřením. Některá kritéria tak byla posuzována jen v míře obecnosti odpovídající
obecným vyjádřením stěžovatele. Ostatně ani v kasační stížnosti stěžovatel neuvádí, ke kterým
kritériím přiměřenosti a jak mělo být v řízení přihlédnuto. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal, že by správní orgány při hodnocení jednotlivých kritérií nezohlednily všechna tvrzení
stěžovatele, tudíž pochybení správních orgánů v daném směru nelze konstatovat. Skutečnost,
že sám stěžovatel jiné závažné skutečnosti neuvedl, dokonce uvést odmítl a případně žádné
takové skutečnosti ani neexistují, jistě nelze přičítat k tíži žalované. Všechny dostupné významné
okolnosti ovlivňující přiměřenost rozhodnutí byly zkoumány, což ověřil i městský soud.
Stěžovatel rovněž upozornil, že městský soud nevychází z vlastní výkladové praxe
k §174a zákona o pobytu cizinců, neboť v rozhodnutí č. j. 4 A 66/2013 - 35, totožné námitce
vyhověl. Nejvyšší správní soud ovšem nepřehlédl, že v uvedeném rozhodnutí nyní posuzovaná
problematika nebyla vůbec řešena. Městský soud se tam pouze vyjádřil k nutnosti hodnotit
v konkrétním případě některá z kritérií přiměřenosti. Zcela jistě se nejednalo o zobecněný závěr
o povinnosti hodnotit v každém případě všechna kritéria dle §174a zákona o pobytu cizinců.
Uvedená námitka je navíc irelevantní, neboť sjednocující výklad předmětného ustanovení
byl již proveden zdejším soudem v citovaném rozsudku č. j. 8 As 109/2013 - 34.
Z výše uvedeného vyplývá, že městský soud interpretoval ustanovení §174a zákona
o pobytu cizinců správně, když netrval na detailním posouzení těch kritérií přiměřenosti, které
ze správního řízení nevyplynuly, a které ani sám stěžovatel nikterak nespecifikoval.
Námitky uplatněné stěžovatelem v kasační stížnosti se tak ukázaly být nedůvodné.
Rozsudek městského soudu netrpí ani vadami, k nimž by bylo nutno přihlédnout z úřední
povinnosti, a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšné žalované, u které však nebylo
prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu