ECLI:CZ:NSS:2014:3.AZS.34.2014:21
sp. zn. 3 Azs 34/2014 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: K. P.,
zastoupený JUDr. Pravoslavem Svobodou, advokátem se sídlem Údolní 1946/8, Ústí nad Labem,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 936/3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2013, č. j. OAM-5/LE-BE02-K01-2013,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
31. 1. 2014, č. j. 32 Az 8/2013 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný stěžovateli rozhodnutím z 14. 6. 2013, č. j. OAM-5/LE-BE02-K01-2013,
neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobu stěžovatele proti
uvedenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) rozsudkem
z 31. 1. 2014, č. j. 32 Az 8/2013 – 31. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry žalovaného.
Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). K odůvodnění kasačních důvodů a přesahu vlastních zájmů dle §104a odst. 1
s. ř. s. stěžovatel uvedl, že krajský soud ve svém rozsudku jen potvrdil předchozí rozhodnutí
žalovaného a nevypořádal se s důvodem zvláštního zřetele hodným, tedy s nepříznivým
zdravotním stavem družky stěžovatele a jejich společné dcery Julie, která vyžaduje stálou péči
a kontrolu osob blízkých. Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že neposoudil žádost individuálně,
celou věc formálně odmítl podle běžné praxe a podle výkladu předpisu používaného v obvyklých
případech zdravých žadatelů. Stěžovatel soudu vytkl, že pouze vycházel z toho, že se jedná
o družku a nikoli manželku stěžovatele a rovněž pominul situaci dcery stěžovatele, jejímž
je otcem.
Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud nevzal v úvahu rozsudek Nejvyššího správního
soudu z 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, podle něhož je soud povinen vyhodnotit v každém
jednotlivém případě existenci důvodu zvláštního zřetele hodného a toto hodnocení musí
být podkladem pro správní uvážení žalovaného. Krajský soud nevzal v úvahu ani rozsudek
Nejvyššího správního soudu z 24. 10. 2013, č. j. 2 Azs 11/2013 - 27, který citlivě řešil
humanitární důvody vymykající se v konkrétním případě praxi správního orgánu.
Žalovaný správní orgán ani krajský soud se nezabývali ani zdravotním stavem jeho
družky, který komplikuje nezbytnou péči o vážně nemocnou dceru J. Dcera má vážnou srdeční
vadu, v letech 2003 a 2004 prodělala dvě operace, rovněž stěžovatelova družka byla opětovně
hospitalizována, stěžovatel se musel starat o společnou dceru a o syna své družky. Právě péče
o nemocnou nezletilou dceru je pak dle stěžovatele důvodem zvláštního zřetele hodného, který
žalovaný nevzal do úvahy. Stěžovatel má za to, že krajský soud nevycházel ze stavu rodinných
vztahů stěžovatele a jeho české družky v době rozhodování, ale opíral se o stav existující
v minulých letech, kdy nebyl vztah tak harmonický a potřeba péče stěžovatele o družky
tak naléhavá. Přestože měl krajský soud k dispozici prohlášení družky z poslední doby, opíral
se o údaje z minulé doby. K současné nepříznivé situaci v rodině podle stěžovatele krajský soud
ani žalovaný nepřihlédli a nepokusili se případ řešit citlivě a nalézt řešení vymykající se běžné
praxi, čímž dali přednost formálnímu hledisku před hlediskem materiálním, stavu minulém
před skutečným stavem v době rozhodování. S odvoláním na článek 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a svobod stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku.
Žalovaný pokládá všechny kasační námitky stěžovatele za nedůvodné a ztotožňuje
se s odůvodněním rozsudku krajského soudu.
Při rozhodování o kasační stížnosti musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit,
zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je včasná
kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodu uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel přijatelnost kasační stížnosti odůvodňuje tím, že krajský soud nerespektoval
ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a v jeho případě též hrubě pochybil při výkladu
hmotného práva, pokud za vylíčených okolností rodinného života stěžovatele, družky a společné
dcery, neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany; tyto výtky vůči žalovanému ostatně
uplatnil již v žalobě.
Nejvyšší správní soud těmto důvodům nepřisvědčil a kasační stížnost shledal
nepřijatelnou.
Žalovaný i krajský soud dospěli k závěru, že účelem stěžovatelova postupu je snaha
o legalizaci pobytu a upevnění rodinného zázemí. Ačkoliv může být tento stěžovatelův zájem
pochopitelný, nelze jej za zjištěných okolností považovat za relevantní z hlediska řízení
o mezinárodní ochraně. Krajský soud a před ním i žalovaný shodně vyložili, že účelem zákona
o mezinárodní ochraně je poskytnout žadateli – cizímu státnímu příslušníkovi - ochranu na území
České republiky v úzce vymezených a předpokládaných důvodech a v souladu s mezinárodními
závazky. Naopak prvotním cílem zákona o pobytu cizinců je legalizace pobytu cizího státního
příslušníka na území České republiky. Pakliže stěžovatel vlastním přičiněním nelegalizoval pobyt
podle zákona o pobytu cizinců, nelze tento deficit nahrazovat v řízení o mezinárodní ochraně,
pokud zde nejsou relevantní důvody pro její poskytnutí. Ostatně z procesní historie vyplývá,
že stěžovatel žádost o mezinárodní ochranu podává v situaci, kdy mu bylo uloženo správní
vyhoštění a za maření výkonu rozhodnutí též uložen trest vyhoštění.
Krajský soud v odůvodnění rovněž s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
potvrdil právní názor žalovaného, který uvedl, že k udělení tzv. humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu žadatelé předně nemají subjektivní právo. Vodítkem k důvodům
pro udělení humanitárního azylu je usnesení Nejvyššího správního soudu z 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55. Podle citovaného usnesení lze příkladmo zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám
přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou
lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.
Nepochybným primárním zájmem stěžovatele je získání legálního pobytu na území České
republiky odůvodněný potřebou péče o společné dítě s družkou s tím, že sama družka trpí
zdravotním omezením, jiný důvod pro udělení mezinárodní ochrany stěžovatel v kasační stížnosti
netvrdil. V řízení před správním orgánem bylo zjištěno, že dítě chodí do školy a s výjimkou
sportovních aktivit výraznějším omezením netrpí, družka stěžovatele s uváděnými komplikacemi
pracuje, dítě je v péči a pod dozorem lékařů. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že se jedná
o standardní situaci lidského života a po soudu ani po žalovaném nelze žádat, aby stěžovateli
a jeho rodině hledal řešení takové situace v rámci řízení o mezinárodní ochraně. Rodinná situace
stěžovatele spojená se zjištěnými zdravotními obtížemi družky a společné dcery proto nemůže
obstát v konfrontaci s důvody hodného zřetele, jak na ně nazírá výše uvedená judikatura
Nejvyššího správního soudu. Úvahy žalovaného správního orgánu i krajského soudu ve srovnání
s těmito východisky nepochybně korespondují.
Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil s názorem stěžovatele, že krajský soud
i žalovaný dali přednost formálnímu posouzení věci stěžovatele bez materiálního hlediska.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že krajský soud na zjištěný skutkový stav (azylový příběh
stěžovatele, zdravotní obtíže stěžovatelovy družky a společné dcery) přiléhavě aplikoval závěry
ustálené judikatury kasačního soudu a z jejích mezí nevybočil.
Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesáhla vlastní zájmy stěžovatele,
Nejvyšší správní soud ji proto odmítl pro nepřijatelnost.
Nejvyšší správní soud o nákladech řízení rozhodl podle §60 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá při odmí tnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 22. května 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu