ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.106.2013:39
sp. zn. 4 Ads 106/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
M. K., zast. JUDr. Janem Heroutem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 3, Jihlava,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížova 25, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2013,
č. j. 41 Ad 55/2012 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1.300 Kč
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, JUDr. Janu
Heroutovi, advokátovi, se sídlem Masarykovo nám. 3, Jihlava.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] V projednávané věci pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné pro větší přehlednost
nejprve zrekapitulovat průběh řízení před žalovanou a správními soudy do doby vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované ze dne 14. 11. 2012:
[2] Rozhodnutími ze dne 14. 11. 2012, č. j. X (dále též „napadená rozhodnutí“) žalovaná
zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 19. 1.
2012, jímž uložila žalobkyni povinnost vrátit žalované přeplatek na vdovském důchodu v částce
232089 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí podle §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o organizaci sociálního zabezpečení“).
[3] O námitkách žalobkyně přitom žalovaná rozhodovala opakovaně, neboť předchozí
rozhodnutí žalované ze dne 5. 3. 2012, č. j. X, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze dne 23. 5. 2012, č. j. 41 Ad 14/2012 – 24, který žalovanou zavázal právním názorem, aby
v dalším řízení v případě, že setrvá na stanovisku ohledně nutnosti vrácení přeplatku na
vdovském důchodu, prokázala, že žalobkyně zavinila vznik přeplatku svým jednáním, přičemž její
argumentace nesmí být založena z větší části pouze na obecné právní teorii.
[4] V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná popsala, že žalobkyně uplatnila
u žalované prostřednictvím společnosti Zemědělská technika Jihlava dne 16. 7. 1997
žádost o vdovský důchod od 22. 6. 1997 podle §49 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném
do 31. 7. 1997 (dále též „zákon o důchodovém pojištění“). Žalobkyni byl přitom orgánem
sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR přiznán od 1. 12. 1990 invalidní důchod.
Na základě kontroly výplaty dávek tímto orgánem bylo zjištěno, že žalobkyně současně pobírá
invalidní důchod od orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra a vdovský důchod
od žalované, přičemž k souběhu nároku na výplatu došlo od data přiznání vdovského důchodu.
Žalovaná proto rozhodnutím ze dne 23. 8. 2011 zastavila žalobkyni s účinností od 4. 10. 2011
výplatu vdovského důchodu ve výši 6.736 Kč měsíčně podle §9 odst. 2 zákona o organizaci
sociálního zabezpečení, přičemž výplata vdovského důchodu byla předána Ministerstvu vnitra,
které rozhodnutím ze dne 26. 10. 2011 žalobkyni od listopadu 2011 sloučilo vdovský důchod
s přiznaným invalidním důchodem. Žalovaná ozřejmila, že žalobkyně pobírala v době úmrtí
svého manžela invalidní důchod, tudíž ji náležel vdovský důchod ve výši podle §59 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění, tj. ve výši poloviny procentní výměry. K souběhu těchto
důchodů přitom došlo již dne 22. 6. 1997, tudíž od data, kdy žalobkyně ovdověla, ji správně
náležel vdovský důchod pouze ve výši poloviny procentní výměry. Žalobkyně je proto povinna
žalované navrátit nesprávně vyplacený důchod podle §118a odst. 1 zákona o organizaci
důchodového pojištění. Žalovaná byla přesvědčena, že žalobkyně porušila svou povinnost
oznamovat rozhodné skutečnosti orgánu sociálního zabezpečení, neboť nesdělila Ministerstvu
vnitra, že jí byl žalovanou přiznán vdovský důchod. Nadto podle žalované má příjemce důchodu
povinnost nepřijmout, respektive bezodkladně vrátit plátci důchod nebo jeho část, o němž musel
z okolností předpokládat, že mu nenáleží. Zaviněné porušení povinnosti žalobkyní spatřuje
žalovaná v tom, že přijala, resp. nevrátila neoprávněně vyplácené částky důchodového pojištění,
ačkoli musela z okolností předpokládat, že byly vyplaceny ve vyšší částce, než náležely. Žalovaná
přitom považovala za nesporné, že přijímáním vdovského důchodu v plné výši od žalované
současně při pobírání invalidního důchodu od orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
došlo ke vzniku škody, neboť vdovský důchod měl být vyplácen jen ve výši poloviny procentní
výměry. Nesplnění uložené oznamovací povinnosti vůči plátci důchodu, tak i přijetí neoprávněně
vyplacené dávky je samo o sobě způsobilé vyvolat škodlivý následek. Pokud by totiž žalobkyně
splnila svou oznamovací povinnost vůči Ministerstvu vnitra, to by upravilo výši vypláceného
vdovského důchodu a sloučilo by jeho výplatu s ostatními dávkami důchodového pojištění.
V období od 22. 6. 1997 do 4. 10. 2011 žalovaná vyplatila žalobkyni vdovský důchod v celkové
výši 873.838 Kč, ačkoli ji náležel pouze ve výši 304.614 Kč. Nárok na vrácení částek vyplacených
na vdovském důchodu před 27. 1. 2007 dle §118a odst. 3 zákona o organizaci sociálního
zabezpečení je již promlčen, proto má žalobkyně povinnost vrátit přeplatek za období
od 27. 1. 2007 do 3. 10. 2011, přičemž se jedná o přeplatek ve výši 232.089 Kč. K institutu
zavinění žalovaná odkázala na aplikovatelnost doktríny trestního práva. Žalovaná přitom
dospívala k závěru, že žalobkyně mohla a měla vědět, že jí byl vyplácen důchod ve vyšší částce,
neboť o tom, že výplata invalidního a vdovského důchodu má být sloučena a vyplácena orgánem
sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, byla informována dopisem tohoto orgánu ze dne
29. 9. 1997. Skutečnost, že se při souběhu nároků na výplatu dvou důchodů krátí jeho výše,
je stanovena zákonem, který měla žalobkyně znát, a to s ohledem na český právní systém, jeho
obsah a ustálenou doktrínu. Žalovaná rovněž poukázala na to, že žalobkyně byla v minulosti
ve služebním poměru jako policistka, musela proto během výkonu této funkce nabýt povědomí
o závaznosti právní normy. Z dopisu ze dne 29. 9. 1997 přitom nade vší pochybnost vyplývá,
že výplatu vdovského důchodu nemá provádět žalovaná, ale Ministerstvo vnitra. Se zněním
rozhodných předpisů se nadto žalobkyně mohla seznámit prostřednictvím Městské knihovny,
jež je nedaleko od jejího bydliště, nebo internetu. Žalovaná připustila, že k zastavení výplaty
vdovského důchodu a jeho předání přistoupila později, to však nic nemění na tom, že žalobkyně
využila cizího omylu a ponechala si částky, které ji nenáležely. Povinnost vrátit to, co dotčené
osobě nenáleží, je přirozenoprávním principem a je obsažena v řadě předpisů českého právního
řádu. Veřejný zájem na navrácení neoprávněně vyplacených částek převažuje nad principem
ochrany dobré víry příjemce dávky. Skutečnost, že bylo v žádosti o dávku žalobkyní uvedeno,
že je poživatelkou starobního důchodu od ministerstva vnitra, ji povinnosti vrátit částky
nezbavuje, neboť jí z dopisu Ministerstva vnitra ze dne 29. 7. 1997 muselo být zřejmé, že výplata
obou důchodů má být sloučena. Měla přitom vědět o úpravě obsažené v §59 zákona
o důchodovém pojištění. Nadto žalobkyně porušila svou povinnost nahlásit Ministerstvu vnitra,
že pobírá vdovský důchod. Žalovaná v neposlední řadě připomněla, že se nejedná v případě
navrácení přeplatku o druh sankce, ale pouze o částečné vrácení plnění poskytnutého neprávem,
které musí žalovaná s ohledem na to, že hospodaří s veřejnými prostředky, vymáhat. Žalovaná
proto konstatovala, že žalobkyně porušila zákonem stanovenou povinnost v tom, že přijala
a nevrátila důchod ve vyšší částce, než jí náležel, přičemž její zavinění spatřovala v tom, že ačkoliv
jako příslušnice sboru národní bezpečnosti musela vědět o závaznosti právních předpisů
bez ohledu na jejich znalost, přičemž se s nimi mohla seznámit.
[5] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou ze dne 30. 11. 2012, v němž
popsala genezi případu. Tvrdila, že k žádosti o přiznání vdovského důchodu předložila veškeré
požadované doklady a ničeho nezatajila. Na výši výpočtu vdovského důchodu a jeho případného
krácení z důvodu současného pobírání invalidního důchodu neměla žádný vliv a nebyla o těchto
skutečnostech jakkoli informována. Nemohla proto souhlasit s tím, že má povinnost platit
přeplatek bez ohledu na to, zda něco zavinila. Závěry žalované jsou nadto ryze akademické
a teoretické, bez vztahu k projednávané věci. Žalovaná vůbec neprokázala, za jakých okolnosti
měla předpokládat, že jí byl důchod vyplácen v nesprávné výši, případně jak měla vědomě
způsobit, že taková výše důchodu jí byla vyplácena neprávem. Pokud by např. pobírala důchod
ve výši 30.000 Kč měsíčně namísto 3.000 Kč, byla žalobkyně přesvědčena, že by mohla u ní být
žalovanou správně konstatována okolnost, že takový důchod je vyplácen neprávem, nikoli však
v situaci, kdy pobírala vdovský důchod ve výši 6.000 Kč měsíčně, ačkoli správně měla pobírat
částku přibližně ve výši 3.000 Kč. Žalovaná při vydání napadeného rozhodnutí jakkoli
nereflektovala předchozí zrušující rozsudek Krajského soudu v Brně a neřídila se jeho závazným
právním názorem. Nebylo tudíž žalovanou zkoumáno naplnění podmínek ustanovení §118a
zákona o organizaci sociálního zabezpečení, tedy zda žalobkyně byla přesvědčena, že se dopustila
porušení povinnosti uložené zákonem či nikoli, nebo že by jinak vědomě způsobila nesprávné
vyplacení části vdovského důchodu. Odkaz na obecné principy je v tomto směru zcela
nedostatečný. Žádný zákon žalobkyni neukládá, aby kontrolovala správnost výpočtu výše
přiznaného důchodu a aby za správnost takové kontroly nesla odpovědnost. Naopak bylo
povinností žalované správně výši dávky vypočíst. Pokud by měla platit obecná teze žalované
o tom, že neznalost zákona neomlouvá, tak by ustanovení §118a zákona o organizaci sociálního
zabezpečení nebylo v právním řádu obsaženo. Skutečnost, že si mohla předpisy důchodového
zabezpečení žalobkyně sama nastudovat, je nerozhodná, neboť bylo primárně věcí žalované,
aby podle nich postupovala. Není dále pravda, že by žalobkyně neinformovala Ministerstvo vnitra
o tom, že jí byl přiznán vdovský důchod, neboť Ministerstvo vnitra již v dopise ze dne
29. 7. 1997 sděluje, že vdovský důchod má žalovaná postoupit orgánu sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra ke sloučení výplaty. Ministerstvo tedy vědělo, že má být žalobkyni přiznán
vdovský důchod a že má být sloučen s invalidním důchodem. Avšak ani z toho dopisu
nevyplývá, že důchod má být nějakým způsobem krácen. Nelze tudíž z tohoto přípisu dovozovat
porušení povinnosti ze strany žalobkyně nebo existenci ohlašovací povinnost. Žalobkyně
v neposlední řadě poukazovala to, že vykonávala funkci spojovatelky telefonní ústředny, přičemž
se důchodovým právem nikdy nezabývala. Žalobkyně proto navrhovala zrušení napadeného
rozhodnutí.
[6] Žalovaná se k věci vyjádřila podáním ze dne 16. 4. 2012, v němž zcela odkázala na obsah
napadeného rozhodnutí a to, že při svých úvahách vycházela z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Ads 35/2010. Žalobkyně porušila svou povinnost oznámit
přiznání vdovského důchodu žalovanou orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra.
Žalovaná trvala na tom, že i v případě dobré víry účastníka řízení převažuje veřejný zájem
na vrácení částek, které účastníkovi řízení nenáležely.
[7] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 41Ad 55/2012 – 34, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Soud citoval rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 3 Ads 35/2010 a dospěl k závěru, že žalovaná z něj nemohla vycházet,
neboť tam řešený případ se v podstatných okolnostech odlišuje od nyní projednávaného případu.
Krajský soud totiž z obsahu správního spisu zjistil, že žalobkyně úmrtí manžela bezprostředně
oznámila Ministerstvu vnitra, které bylo plátcem invalidního důchodu žalobkyně, který se později
změnil na starobní důchod. Ministerstvo vnitra přitom žalobkyni sdělilo, že nárok na vdovský
důchod musí uplatnit u žalované, kde s ní bude žádost sepsána s tím, že následně bude vyměřený
důchod postoupen zpět na Ministerstvo vnitra ke sloučení výplaty žalobkyní již pobíraného
invalidního důchodu a vyměřeného vdovského důchodu. Na toto sdělení žalobkyně reagovala
tak, že podala žádost o vdovský důchod u žalované, přičemž v žádosti výslovně uvedla, že pobírá
starobní důchod od Ministerstva vnitra. Z této žádosti krajskému soudu bez jakýchkoli
pochyb vyplynulo, že žalobkyně žádné skutečnosti nezatajila. Následně byl žalobkyni přiznán
vdovský důchod ve výši 3.481 Kč rozhodnutím žalované ze dne 25. 8. 1997, který pobírala
až do roku 2011, tj. celkem 14 let. Žalobkyně v minulosti vykonávala poměrně jednoduchou
pracovní činnost u Ministerstva vnitra; protože ji byl vdovský důchod přiznán v roce 1997 ve výši
3.481 Kč měsíčně, má krajský soud za to, že u žalobkyně nelze dospět k závěru, že musela
z okolností předpokládat, že jí byl vdovský důchod vyplacen ve vyšší částce, než náležel, protože
každý měsíc, po dlouhých 14 let měla pobírat důchod ve vyšší částce. Výše přiznaného
vdovského důchodu v roce 1997 nebyla tak vysoká, že by žalobkyně z této částky musela
usuzovat, že je jí vyplácen důchod ve vyšší částce. Jiná situace by podle krajského soudu nastala,
pokud by žalobkyni byl vyplácen důchod v částce minimálně 6000 Kč měsíčně, a to s ohledem
na obecné povědomí občanů o výši důchodů. Žalobkyni výše přiznaného důchodu nemusela
překvapit a nemusela usoudit, že je jí vyplácen důchod v nesprávné výši, zvláště když nezatajila
žádné rozhodné skutečnosti. Ani s ohledem na její bývalou profesi, dosažené vzdělání a osobní
poměry předpokládat, že jí byl přiznán vdovský důchod v nesprávné výši. Nelze se přitom
odvolávat na výše citovaný judikát Nejvyššího správního soudu, neboť tam byl poživatel
starobního důchodu informován o tom, že mu vdovský důchod náleží pouze po dobu 1 roku.
Soud proto shledal, že nelze na straně žalobkyně konstatoval jakékoli zavinění, a to ani ve formě
nedbalosti. Z dopisu Ministerstva vnitra rovněž nelze dovodit, že by žalobkyně byla informována
o tom, že výše vdovského důchodu je závislá na tom, že již pobírá invalidní důchod. K pochybení
došlo na straně žalované, která přes to, že měla všechny informace, nesprávně vyměřila vdovský
důchod.
[8] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2013,
č. j. 41Ad 55/2012 – 34, podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
ze dne 20. 11. 2013, v níž uvedla, že rozsudek napadá z důvodu podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka rekapitulovala postup, kdy a na základě čeho jí byl žalobkyni
přiznán vdovský důchod a proč následně přistoupila k zastavení výplaty vdovského důchodu
a k vymáhání přeplatku na něm. Stěžovatelka byla přesvědčena, že u žalobkyně je možné shledat
nedbalost v jejím jednání a tudíž konstatovat naplnění §118a zákona o organizaci sociálního
zabezpečení, tudíž je možné po ni požadovat navrácení přeplatku na vdovském důchodu.
Stěžovatelka byla přitom přesvědčena, že stačí, aby byl naplněn jeden ze tří důvod upravený
§118a zákona o organizaci sociálního zabezpečení pro to, aby mohla vyžadovat navrácení
přeplatku na důchodu, přičemž postačí, pokud je shledáno zavinění alespoň ve formě nedbalosti.
Zavinění však nemusí být konstatováno u všech důvodů, jak ostatně dovodila judikatura
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka poukazovala na to, že oprávněný nebo jiný příjemce
dávky je podle §50 zákona o organizaci sociálního zabezpečení povinen písemně ohlásit plátci
dávky do 8 dnů skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu nebo
poskytování. Tuto povinnost žalobkyně nesplnila, neboť přesto, že ji Ministerstvo vnitra
přípisem ze dne 29. 7. 1997 informovalo o tom, že výplata obou důchodů má být sloučena,
ani stěžovatelku nebo Ministerstvo vnitra neupozornila na skutečnost mající vliv na výši
vypláceného vdovského důchodu. Žalobkyně proto nesplnila zákonem uloženou povinnost
a opakovaně přijímala výplatu vdovského důchodu od stěžovatelky, ačkoli byla informována,
že ji má být vyplácen orgánem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra. Musela proto vědět,
že ji výplata vdovského důchodu od stěžovatelky nenáleží. Je přitom nesporné, že vyplácením
vdovského důchodu v plné výši stěžovateli při pobírání invalidního (později starobního) důchodu
od jiného plátce, došlo ke vzniku přeplatku, neboť vdovský důchod měl být dle §115 zákona
o organizaci sociálního zabezpečení a §59 zákona o důchodovém pojištění vyplácen jiným
plátcem, a to ve výši poloviny procentní výměry. Pokud by žalobkyně po zahájení výplaty splnila
svou oznamovací povinnosti, nemohlo by dojít k přeplatku. Porušení právní povinnosti
žalobkyně stěžovatelka spatřuje v tom, že neoprávněně vyplacené dávky důchodového pojištění
opakovaně přijímala, ačkoliv musela z okolností předpokládat, že je nemá vyplácet stěžovatelka.
Zákon o organizaci sociálního zabezpečení neobsahuje žádné ustanovení umožňující vyvinění
příjemce důchodu z povinnosti vrátit vzniklý přeplatek, a to ani z důvodu, že splátky důchodu
byly poukázány omylem. Krajský soud pochybil, pokud pochybení stěžovatelky, která přehlédla
záznam v žádosti o vdovský důchod, považuje za okolnost, která „ruší“ nedbalost žalobkyně.
Není pravdou, že žalobkyně nevěděla, že jí vdovský důchod nemá být vyplácen samostatně,
neboť to odporuje dopisu Ministerstva vnitra ze dne 29. 7. 1997. Vzhledem k tomu,
žežalobkyně zůstala poté nečinná, není stěžovatelce zřejmé, z jakého důvodu krajský soud
dovodil, že žalobkyně všechny povinnosti uložené zákonem splnila. Stěžovatelka upozornila,
že napadeným rozhodnutím uložila žalobkyni vrátit pouze poměrnou část za dobu od 27. 1. 2007
do 3. 10. 2011, nikoli za celé období. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
V neposlední řadě navrhovala, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
[9] Žalobkyně se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 5. 12. 2013, v němž tvrdila,
že v minulosti vůbec netušila, že stěžovatelka udělala při vyplácení vdovského důchodu chybu.
Poukazovala na disproporci, kdy podle stěžovatelky měla na situaci reagovat během 8 dnů, ačkoli
sama stěžovatelka jednala až za 15 let. Nemohla rovněž tušit, že vyměřený vdovský důchod
neposlala stěžovatelka na Ministerstvo vnitra, neboť bylo věcí těchto orgánů, aby si to mezi
sebou vyřídily. Pokud dostala oznámení stěžovatelky o výplatě vdovského důchodu, nebylo
v jejích silách vyhledat si rozhodné předpisy, aby ověřila, zda stěžovatelka neudělala
nějakou chybu. Oznámení o výplatě vdovského důchodu od stěžovatelky brala žalobkyně
věc za vyřízenou, a to zejm. s ohledem na její stav, který ji neumožňoval, aby si dále ověřovala,
zda je vše v pořádku.
[10] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 5. 12. 2013, č. j. 4 Ads 106/2013 – 20, zamítl
návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Brně vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody nepřípustnosti podle ustanovení §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor.
[14] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] K věci samé pak Nejvyšší správní soud uvádí:
Podle ustanovení §118a odst. 1zákona o organizaci sociálního zabezpečení „jestliže důchod
byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou
povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo
ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen neprávem nebo
ve vyšší částce, než náležel, má plátce důchodu vůči příjemci důchodu nárok na vrácení, popřípadě náhradu
nesprávně vyplacené částky.“ Podle ustanovení §50 odst. 1 téhož zákona „oprávněný nebo jiný příjemce
dávky důchodového pojištění je povinen písemně ohlásit plátci dávky do 8 dnů skutečnosti rozhodné pro trvání
nároku na dávku, její výši a výplatu nebo poskytování.“ Podle ustanovení §115 téhož zákona „Přizná-li
orgán sociálního zabezpečení dávku důchodového pojištění, která vylučuje poskytování jiné dávky důchodového
pojištění jím vyplácené, avšak přiznané jiným orgánem, rozhodne současně o odnětí této dávky. Jsou-li splněny
podmínky pro nárok na výplatu důchodu starobního nebo invalidního a důchodu vdovského, vdoveckého nebo
sirotčího, vyplácí oba důchody orgán, který vyplácí důchod starobní nebo invalidní; zanikl-li nárok na výplatu
důchodu starobního nebo invalidního, vyplácí vdovský, vdovecký nebo sirotčí důchod nadále orgán, který vyplácel
oba důchody. Jsou-li splněny podmínky pro nárok na výplatu důchodu vdovského nebo vdoveckého a důchodu
sirotčího, vyplácí oba důchody orgán, který vyplácí důchod vdovský nebo vdovecký. Vyplácel-li sirotčí důchod spolu
s vdovským důchodem orgán sociálního zabezpečení, který nebyl příslušný k rozhodování o jejich přiznání,
ale který byl příslušný k výplatě důchodu starobního nebo invalidního vdovy, vyplácí sirotčí důchod nadále
i po dalším sňatku vdovy; to platí obdobně při výplatě sirotčího důchodu spolu s vdoveckým důchodem. Jsou-li
splněny podmínky pro nárok na výplatu sirotčích důchodů u různých orgánů sociálního zabezpečení, vyplácí sirotčí
důchody orgán sociálního zabezpečení, který vyplácí vyšší sirotčí důchod. Orgán sociálního zabezpečení, který
je podle předchozích vět příslušný k výplatě důchodu, je příslušný i k rozhodování o důchodu.“
[16] Podle ustanovení §59 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ve znění do 31. 1. 2006
„Jsou-li současně splněny podmínky nároku na výplatu starobního, plného invalidního nebo částečného invalidního
důchodu a na výplatu vdovského nebo vdoveckého důchodu anebo sirotčího důchodu, vyplácí se nejvyšší důchod
v plné výši (§4 odst. 2 věta první) a z ostatních důchodů se vyplácí polovina procentní výměry, nestanoví-li se jinak
v odstavci 2 nebo 3. Podle předchozí věty se postupuje obdobně, jsou-li současně splněny podmínky nároku
na výplatu vdovského nebo vdoveckého důchodu a sirotčího důchodu. Je-li výše několika důchodů stejná, krátí
se podle věty první nejdříve sirotčí důchod a poté vdovský nebo vdovecký důchod. Má-li oboustranně osiřelé dítě
nárok na dva sirotčí důchody, vyplácí se vyšší sirotčí důchod v plné výši (§4 odst. 2 věta první) a nižší sirotčí
důchod se vyplácí ve výši procentní výměry; je-li výše obou sirotčích důchodů stejná, vyplácí se jeden sirotčí důchod
v plné výši a druhý sirotčí důchod ve výši procentní výměry. Má-li oboustranně osiřelé dítě nárok na dva sirotčí
důchody, považuje se pro účely vět první až třetí za sirotčí důchod úhrn sirotčích důchodů po úpravě podle věty
čtvrté.“
[17] Výkladem ustanovení §118a odst. 1 zákona o organizaci sociálního zabezpečení
se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 35/2010 – 54, v němž
uvedl, že „schéma tohoto odpovědnostního vztahu je tvořeno alternativními skutkovými podmínkami, z nichž
alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na důchodu (tj. „nesplnění uložené
povinnosti“, „přijetí důchodu či jeho části při vědomí jeho neoprávněného vyplacení“, „jiné vědomé způsobení
vzniku přeplatku“). Ačkoliv citované ustanovení zde výslovně neužívá pojem „zavinění“ ani výslovně nehovoří
o žádné z jeho forem (tj. úmyslu či nedbalosti), je z jeho jazykového a logicko-systematického výkladu jednoznačně
patrné, že odpovědnost oprávněné osoby, příjemce dávky je tzv. subjektivní odpovědností. K tomuto závěru ostatně
dospěl krajský soud v nyní posuzovaném i v předešlých řízeních a stěžovatelka ho výslovně nerozporovala…
Nejvyšší správní soud považuje otázku zavinění v dané věci za klíčovou a podotýká, že ani zákon
č. 582/1991 Sb., ani další předpisy práva sociálního zabezpečení nedefinují zvláště pojem zavinění. Proto
je při práci s tímto pojmem třeba vycházet z jeho obecného právního významu, který je legálně definován pouze
trestním právem hmotným a používá se na základě analogie iuris a širokého doktrinálního a praktického
konsensu v celém právním řádu. Z výkladu citovaného ustanovení §118a odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb. a jeho
účelu vyplývá, že pro naplnění prvku zavinění postačí pouze zavinění v nedbalostní, nikoliv úmyslné formě (srov.
dikci „musel z okolností předpokládat“). Z dikce uvedeného ustanovení přitom neplyne, zda prvek zavinění
musí být prokázán stěžovatelkou, ale ani to, že by se za splnění všech ostatních prvků vzniku odpovědnostního
právního vztahu presumoval, neboť zákon č. 582/1991 Sb. neobsahuje žádné ustanovení umožňující exkulpaci
(tj. vyvinění) příjemce důchodu z povinnosti vrátit vzniklý přeplatek. Z uvedeného lze usuzovat, že naplnění všech
jejích prvků vzniku odpovědnosti za přeplatek musí zkoumat ex offo stěžovatelka, neboť řízení o stanovení
povinnosti vrátit přeplatek se vede z vlastního podnětu správního orgánu. Jak bylo ovšem výše naznačeno, citované
ustanovení 118a odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb. obsahuje vícero dílčích skutkových podstat vzniku odpovědnosti
za přeplatek, přičemž ne u všech z nich lze výkladem dovodit nutnost prokazování prvku zavinění. V souzené
věci je však relevantní ta skutková podstata, v níž je zavinění alespoň ve formě nedbalosti implicitně obsaženo
(srov. dikci „musel z okolností předpokládat“).“
[18] V rozsudku ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 Ads 58/2013 – 22, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že „nutnost prokazování zavinění nelze výkladem dovodit u všech skutkových podstat obsažených
v §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. S tímto názorem je nutné souhlasit, neboť podle dikce uvedeného
ustanovení postačí k odpovědnosti za přeplatek již samotné nesplnění povinnosti uložené příjemci důchodu, aniž
by ten musel z okolností předpokládat, že porušením této povinnosti mu bude důchod vyplacen neprávem nebo
v nesprávné vyšší částce. Navíc při nesplnění povinnosti příjemcem důchodu není důchod vyplacen neprávem nebo
ve vyšší částce, než náležel, v důsledku zavinění plátce důchodu, neboť ten nemá možnost neoprávněné pobírání
důchodu nebo jeho vyplácení v nesprávné vyšší částce zjistit a přeplatek na důchodu tak nevzniká jeho zaviněným
jednáním. Rovněž teleologický výklad této skutkové podstaty obsažené v §118a odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb. proto vede k závěru, že příjemce důchodu v případě nesplnění některé jemu uložené povinnosti
odpovídá za přeplatek na důchodu bez ohledu na své zavinění… Jestliže však příjemkyně vdovského důchodu
a starobního důchodu souběh nároků na jejich souběžnou výplatu některému z plátců neohlásí ve stanovené lhůtě,
poruší povinnost jí uloženou v ustanovení §50 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. K takové situaci došlo i v nyní
projednávané věci. V ní totiž stěžovatelka dne 23. 2. 1995 podala u Ministerstva vnitra žádost o vdovský důchod
po svém zemřelém manželovi J. Ž., který jí byl tímto ministerstvem přiznán od 21. 1. 1995. Ještě před tímto
datem úmrtí manžela byla dne 17. 1. 1995 sepsána její žádost o starobní důchod, který jí byl žalovanou přiznán
ode dne 7. 4. 1995, v němž dosáhla důchodového věku. Stěžovatelka však v řízení o přiznání vdovského důchodu
neoznámila Ministerstvu vnitra podání žádosti o starobní důchod a stejně tak ani v řízení o přiznání starobního
důchodu neoznámila žalované podání žádosti o vdovský důchod. Ani jednomu z těchto plátců dále ve stanovené
lhůtě ani později neoznámila vznik souběhu nároků na výplatu vdovského a starobního důchodu, ačkoliv
v důsledku tohoto souběhu jí podle příslušných právních předpisů měl být vyplácen v plné výši jen vyšší vdovský
důchod a z nižšího starobního důchodu jí měla být vyplácena polovina procentní výměry (do 31. 12. 1995
polovina tohoto důchodu).“
[19] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobkyně podala
u Ministerstva vnitra žádost o přiznání invalidního důchodu v listopadu 1990 s datem přiznání
od 1. 12. 1990. V této žádosti bylo zjevně dodatečně dopsáno, že manžel žalobkyně zemřel
dne 22. 6. 1997. Správní spis obsahuje dopis žalobkyně ze dne 17. 7. 1997, v němž žalobkyně
zasílá ministerstvu vnitra úmrtní list jejího manžela jako oznámení o změně. Přípisem ze dne
29. 7. 1997 Ministerstvo žalobkyně sdělovalo, že „potvrzuje příjem Vámi zaslané kopie úmrtního listu
manžela a sděluje Vám, že nárok na vdovský důchod musíte uplatnit u České správy sociálního zabezpečení
prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení v Jihlavě, kde s Vámi příslušnou žádost sepíší. Vyměřený
vdovský důchod Česká správy sociálního zabezpečení následně postoupí na Orgán sociálního zabezpečení
ministerstva vnitra ke sloučení výplaty Vašeho Invalidního důchodu a vyměřeného vdovského důchodu.“ Součástí
správního spisu je dále žádost žalobkyně o vdovský důchod, jež byla sepsána dne 16. 7. 1997
a v níž je uvedeno, že pobírá „starobní min. vnitra ZS-45044/70-96“. Součástí správního spisu
není rozhodnutí stěžovatelky o přiznání vdovského důchodu ze dne 25. 8. 1997.
[20] Nejvyšší správní soud souhlasí s obecnými závěry stěžovatelky, že ustanovení §118a
zákona o organizaci sociálního zabezpečení obsahuje 3 alternativní skutkové podmínky, z nichž
alespoň jedna musí být splněna pro vznik odpovědnosti za přeplatek na důchodu, přičemž pouze
u některých je nutné prokázat, že příjemce důchodu jednal zaviněně, neboť tyto obecné závěry
zcela odpovídají výše citované judikatuře zdejšího soudu. Nemůže však souhlasit s názorem
stěžovatelky, která dovozuje odpovědnost žalobkyně za přeplatek na vdovském důchodu za dané
skutkové situace.
[21] Z obsahu správního spisu totiž vyplývá, že stěžovatelka v roce 1997 řádně informovala
Ministerstvo vnitra, které ji tehdy vypláceno invalidní důchod, o smrti svého manžela s tím,
že požaduje přiznání vdovského důchodu. Ministerstvo vnitra tedy na základě této skutečnosti
vědělo, že žalobkyně má v úmyslu pobírat vdovský důchod po svém manželovi, neboť ji poučilo,
jakým způsobem má o tento důchod požádat. Na tento fakt – vědomí o tom, že stěžovatelka
požaduje přiznání vdovského důchodu – reagovalo ministerstvo přípisem ze dne 29. 7. 1997,
v němž ji nejen upozornilo na to, jak a u koho má tento nárok uplatnit, ale i na to, že vyměřený
důchod Česká správa sociálního zabezpečení následně postoupí na ministerstvo, které výplatu
důchodů sloučí. Žalobkyně již před přípisem Ministerstva vnitra podala žádost o vdovský důchod
u stěžovatelky, v níž výslovně uvedla, že pobírá důchod přiznaný Ministerstvem vnitra.
Byť žalobkyně nesprávně napsala, že se jedná o starobní důchod namísto invalidního důchodu,
který pobírala až do roku 2010, je z obsahu zřejmé, že žalobkyně při podání žádosti nezamlčela
žádné skutečnosti rozhodné pro výpočet vdovského důchodu. Nejvyšší správní soud tudíž
dospívá k závěru, že pochybila stěžovatelka, která rozhodnutím ze dne 25. 8. 1997 přiznala
žalobkyni vdovský důchod v nesprávné výši; tato skutečnost ostatně není mezi účastníky řízení
sporná a stěžovatelka ji uznává i ve své kasační stížnosti.
[22] Do okamžiku podání žádosti o vdovský důchod tedy žalobkyně neudělala žádnou
zásadní chybu, která by měla vliv na výši následně přiznaného vdovského důchodu a která
by opravňovala stěžovatelku k tomu, aby po žalobkyni vymáhala přeplatek na vdovském
důchodu, neboť ve velmi blízkém časovém sledu nejprve podala žádost o vdovský důchod
u stěžovatelky a následně informovala Ministerstvo vnitra o úmrtí svého manžela, které situaci
na základě své odpovědi ze dne 29. 7. 1997 podle názoru Nejvyššího správního soudu správně
pochopilo tak, že žalobkyně žádá o přiznání vdovského důchodu.
[23] Není tudíž pravdou, že by Ministerstvo vnitra nebo stěžovatelka v době před podáním
žádosti žalobkyně o vdovský důchod nebo poté nevěděli o tom, že žalobkyně pobírá invalidní
důchod od Ministerstva vnitra a že požaduje přiznání vdovského důchodu u stěžovatelky.
Nelze proto konstatovat, že by žalobkyně porušila svou ohlašovací povinnost do doby podání
žádosti o vdovský důchod u České správy sociálního zabezpečení.
[24] Ani po tomto datu rovněž nelze hovořit o tom, že by žalobkyně cokoli opomenula.
Mohla totiž oprávněně vycházet z toho, že oba orgány důchodového pojištění dostatečně
informovala o vzniklé situaci a bylo tudíž jejich věcí, aby na ni náležitě reagovali. Ministerstvo
vnitra žalobkyni ostatně zaslalo přípis ze dne 29. 7. 1997, v němž de facto potvrzuje, že žádost
o vdovský důchod podala žalobkyně u správného orgánu a že bude záležet na rozhodnutí
stěžovatelky, v jaké výši bude žalobkyně vdovský důchod pobírat.
[25] V žádném dopisu nebo rozhodnutí z dané doby, jež je obsaženo ve správním spise,
přitom není obsažena informace, že v případě souběhu dvou důchodů má být jeden důchod
krácen podle §59 zákona o důchodovém pojištění. Z dopisu Ministerstva vnitra lze zjistit pouze
to, že výplata má být sloučena, ale to až poté, co o přiznání vdovského důchodu rozhodne
stěžovatelka a co věc bude postoupena zpět na Ministerstvo vnitra. Z žádného dokumentu tedy
nevyplývá, že by žalobkyně měla postupovat jinak, zvláště když žalobkyně příslušným institucím
sdělila rozhodné skutečnosti, a že by žalobkyně mohla usuzovat, že vdovský důchod
přiznaný stěžovatelkou v roce 1997 je nesprávný. Z obsahu dopisu ze dne 29. 7. 1997 lze pouze
dovodit – jak na to upozorňuje stěžovatelka – že věc měla být následně postoupena zpět
Ministerstvu vnitra ke sloučení výplaty důchodů, ale ani z této informace nelze dospět k závěru,
že výše přiznaného vdovského důchodu by se měla po tomto postoupení jakkoli měnit. Bylo tedy
věcí stěžovatelky, aby řádně rozhodla. Nejvyšší správní soud neshledává žádné pochybení
žalobkyně ani ve vztahu k postoupení výplaty vdovského důchodu na Ministerstvo vnitra, neboť
postoupení výplaty není v dispozici příjemce dávky, ale orgánů provádějících důchodové
pojištění, které měly v dané kauze všechny příslušné informace a měly proto jednat. O tom
ostatně vypovídá i obsah správního spisu, neboť o postoupení věci rozhodovala stěžovatelka
rozhodnutím ze dne 23. 8. 2011, nikoli žalobkyně.
[26] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že výše vdovského důchodu přiznaného
stěžovatelkou žalobkyni v roce 1997 není správná a že neodpovídá postupu stanovenému
v §59 zákona o důchodovém pojištění. Za podstatné však ve vztahu k napadenému rozhodnutí
považuje to, že o jeho výši rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení, tedy orgán veřejné
moci, který má znát právo, přičemž na správnost jeho rozhodnutí by měli příjemci dávek
důchodového pojištění spoléhat. Pokud žalobkyně sdělila stěžovatelce všechny rozhodné
skutečnosti, a ta jí následně přiznala vdovský důchod ve výši, jež se zjevně nevymykala obecnému
povědomí o tom, jaké částky jsou v případě vdovských důchodů přiznávány, nelze
u právního laika, kterým žalobkyně beze sporu byla s ohledem na své předchozí zaměstnání jako
spojovatelky, dovozovat, že by mohl předvídat nesprávnost výpočtu. V opačném případě
by Nejvyšší správní soud narušil elementární důvěru příjemce ve správnost takového rozhodnutí,
které na první pohled nejeví žádné zjevné vady – srov. přiměřeně nálezu Ústavního soudu
ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11. Nejvyšší správní soud přitom nemůže souhlasit
s faktickým závěrem, ke kterému by vedlo přijetí argumentace stěžovatelky, že žalobkyně měla
bez ohledu na její rozhodnutí ze dne 25. 8. 1997 vědět, že správná výše vdovského důchodu
v jejím případě je odlišná, neboť by pak po adresátech rozhodnutí stěžovatelky požadoval,
aby každé její rozhodnutí pečlivě kontrolovali za pomoci odborníka na důchodové pojištění.
V opačném případě by po zjištění pochybení na straně stěžovatelky, které by nezpůsobili
(jako v dané věci), byli odpovědní za případný přeplatek na vypláceném důchodu. Taková úvaha
je však nepřijatelná a v rozporu s §118a odst. 1 zákona o organizaci sociálního zabezpečení.
[27] Byť tedy stěžovatelka důrazně brojí proti tomu, aby žalobkyni byl ponechán vdovský
důchod, jenž jí byl v minulosti vyplacen v nesprávné výši, je na místě poukázat na to, že tento
přeplatek byl způsoben pochybením stěžovatelky při výpočtu důchodu žalobkyně a nepředáním
jeho výplaty příslušnému orgánu. To nelze klást k tíži žalobkyně, která byla za daných okolností
v dobré víře a která z žádného dokumentu nemohla zjistit, že při výpočtu vdovského důchodu
bylo postupováno nesprávně.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[29] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci
procesně úspěšná, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá. Náklady žalobkyně spočívají
v odměně jejího zástupce JUDr. Jana Herouta, advokáta, za jeden úkon právní služby ve smyslu
ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů – písemné podání nebo návrh ve věci samé. Tato odměna je podle
ustanovení §9 odst. 2 cit. vyhlášky ve spojení s ustanovením §7 cit. vyhlášky stanovena ve výši
1.000 Kč za jeden úkon právní služby. Dále Nejvyšší správní soud přiznal na náhradě hotových
výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů (jeden úkon právní služby po 300 Kč). Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal částku
1.300 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. K výplatě této částky
pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu