ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.115.2013:42
sp. zn. 4 Ads 115/2013 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. N., zast.
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Slezská 1, Praha 2, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, č. j. 4 Ad 10/2012 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 9. 1. 2012, č. j .X, zamítla námitky žalobce a potvrdila
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. X ze dne 8. 6. 2010, kterým byl přiznán
žalobci od 14. 5. 2010 starobní důchod. Žalobce v podaných námitkách považoval způsob
výpočtu výše důchodu za diskriminační a odporující základním ústavním principům a dále
namítal nezapočtení doby zaměstnání od 1. 5. 1971 do 31. 8. 1971, práce pro Českou televizi na
základě jednorázových smluv, a v době od 1. 9. 1978 do 14. 2. 1979, zaměstnání u Krajského
výboru Českého svazu výrobních družstev. Žalovaná námitky ohledně zápočtu obou dob
zaměstnání neuznala, protože žalobce v prvním uvedeném případě nepředložil žádné důkazy a
v případě druhém předložil čestná prohlášení dvou svědků, jež v daném období nebyli
zaměstnáni u Krajského výboru Českého svazu výrobních družstev. Žalovaná postupovala při
výpočtu výše důchodu výlučně podle platných předpisů, a proto žalobcovu námitku
nepovažovala za opodstatněnou.
[2] Žalobou ze dne 15. 3. 2012 se domáhal žalobce zápočtu odpracované doby v letech
1978/1979 u Krajského výboru Českého svazu výrobních družstev. Žalobce zároveň vyjádřil
nesouhlas s výpočtem svého důchodu podle ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění (dále jen zákon o důchodovém pojištění“), ve znění do 29. 11. 2011,
které zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, č. 135/2010 Sb.
(dále též „důchodový nález“), s účinkem ke dni 30. 9. 2011. Citované ustanovení ve znění
do 29. 9. 2011 nezohledňovalo patřičně princip zásluhovosti a ani přijetí novely zákona
o důchodovém pojištění zákonem č. 220/2011 Sb. žalobce nepovažoval za dostatečné naplnění
požadavků, které vytyčil Ústavní soud v uvedeném nálezu. Žalobce proto navrhl soudu,
aby využil svého oprávnění k podání návrhu Ústavnímu soudu.
[3] Městský soud v Praze tuto žalobu rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, č. j. 4 Ad 10/2012 - 33,
zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud dospěl
k závěru, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem a neshledal v její činnosti žádné
pochybení, když neuznala čestná prohlášení svědků za dostatečný důkaz pro prokázání doby
zaměstnání žalobce. Svědectví totiž nedokládala přesnou dobu žalobcova zaměstnání a svědci
nebyli zaměstnanci stejné organizace. Žalobce ani později na výzvu soudu nenavrhl další svědky,
kteří by dosvědčili jeho spornou dobu zaměstnání. Při přezkumu žalobní námitky ohledně
přiznání důchodu podle ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění, ve znění platném do
29. 9. 2011, neshledal soud žádné pochybení, protože žalovaná rozhodovala podle tehdejší platné,
byť později derogované, právní úpravy; soud neseznal ani žádný důvod k předložení věci
Ústavnímu soudu.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též stěžovatel) včasnou kasační stížnost
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu vad řízení před správním orgánem
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
krajského soudu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel napadá aplikaci
ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění, ve znění do 29. 9. 2011, při vyměření
jeho starobního důchodu, protože danou formuli Ústavní soud svým nálezem s účinností
k 30. 9. 2011 zrušil; výpočtová formule vedla k přílišné nerovnosti mezi různými skupinami
důchodových pojištěnců a tím porušovala čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“). Stěžovatel spatřuje v nerovnosti mezi pojištěnci, kterým byl přiznán důchod
do 30. 9. 2011, a pojištěnci, kterým byl přiznán důchod od 1. 10. 2011, porušení čl. 1 a 3 Listiny.
Městský soud v Praze se ve svém rozsudku nevypořádal s tímto ústavněprávním rozměrem.
Stěžovatel považuje odůvodnění rozsudku za nedostatečné a navrhuje, aby byl rozsudek
Městského soudu v Praze zrušen.
[5] Žalovaná se ztotožňuje s právním názorem Městského soudu v Praze. Kasační námitky
stěžovatele spočívají především ve výpočtu starobního důchodu přiznaného od 14. 5. 2010.
Žalobce využil zásady dispozitivity podáním žádosti o přiznání starobního důchodu podle
ustanovení §81 a násl. zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů; v podané žádosti určil datum 14. 5. 2010, od kterého chtěl přiznat
starobní důchod. Žalovaná pak vzala za rozhodný právní stav, který byl v dané době účinný.
Novela zákona o důchodovém pojištění č. 220/2011 Sb. nabyla účinnosti až ke dni 30. 9. 2011
a nebylo možné podle ní postupovat v případě žalobce. Žalobce měl možnost podat žádost
na základě svého uvážení a případně ji i vzít zpět.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“
[9] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“.
[10] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“.
[11] Předmětem sporu je otázka, zdali je ústavně konformní vycházet z formule pro výpočet
výše důchodu podle ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném
do 29. 9. 2011, když Ústavní soud vydal dne 23. 3. 2010 nález sp. zn. Pl. ÚS 8/07,
č. 135/2010 Sb., kterým uvedené ustanovení označil za protiústavní a ke dni 30. 9. 2011 ho zrušil.
[12] Zákonodárce reagoval na uvedený nález novelou č. 220/2011 Sb., kterou novelizoval
ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění s účinností ode dne 30. 9. 2011.
[13] Stěžovatelova námitka spočívá v posouzení, zdali pojištěncům, kterým byl přiznán
důchod do 29. 9. 2011, byla aplikací ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění, ve znění
účinném do 29. 9. 2011, porušena práva podle čl. 1 a 3 Listiny.
[14] Řízení o zrušení právního předpisu Ústavním soudem upravuje zákon č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Účinky zrušení právního předpisu
jsou stanoveny v ustanovení §70 odst. 1 citovaného zákona, „[d]ojde-li po provedeném řízení Ústavní
soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní
předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne,
že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí“.
[15] Ústavní soud má podle dikce uvedeného ustanovení pravomoc určit den, ke kterému
protiústavní předpis zrušuje. „Ústavní soud přistupuje k odložení vykonatelnosti nálezu zejména z tohoto
důvodu, aby vytvořil dostatečný časový prostor pro normotvůrce k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením
vznikla. V takovém případě je veden úvahou, že odložení vykonatelnosti nálezu (tedy princip právní jistoty
a bezrozpornosti právního řádu) převažuje nad principem okamžitého odstranění neústavního předpisu.“ (Dostál,
M., Langášek, T., Pospíšil, I., Wágnerová, E. Komentář k zákonu o Ústavním soudu. In: ASPI [právní
informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 2. 2014]. Výklad k §70)
[16] Odložení vykonatelnosti nálezu má specifické důsledky pro aplikaci napadeného předpisu,
který byl uznán protiústavním, ale zůstává v mezidobí platný do doby účinnosti nálezu.
„Pro orgány veřejné moci aplikující tento předpis tak vzniká otázka, zda mohou v tomto období předpis
aplikovat, případně v jakém rozsahu. V okamžiku, kdy je neústavnost právního předpisu již Ústavním soudem
konstatována, by mohla jeho aplikace v individuálních případech zatížit individuální právní akty neústavností
(v podobě porušení základních práv účastníků řízení). Navíc, pokud by orgány veřejné moci předpis aplikovaly
a na základě takové aplikace vydaly rozhodnutí, zmaří i jeho budoucí vykonatelnost (§71 odst. 2). Taková
situace však jistě není ani důvodem pro přerušení řízení a vyčkání okamžiku, kdy právní předpis bude
na základě nálezu derogován. Orgány veřejné moci v takových situacích musí přihlížet k odůvodnění
publikovaného nálezu a právní předpis vykládat konformně se závěry Ústavního soudu, byť předpis je formálně
platný.“ (Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I., Wágnerová, E. op. cit.)
[17] Ve smyslu tohoto řešení vydal Ústavní soud např. nález ze dne 20. 6. 2006,
sp. zn. Pl. ÚS 38/04, kde v bodu 40 uvedl, že „[ú]stavní soud proto zrušil jak ustanovení §2e odst. 1,
písm. d) a §2f odst. 2 písm. b) zákona o zemědělství, tak souvisící ustanovení §2f odst. 3 písm. c), slova „a c)“
v §2f odst. 4 písm. c) a §2f odst. 8 zákona o zemědělství. Okamžik zrušení těchto ustanovení byl stanoven
dnem 30. 6. 2007. Zákonodárci je tak dán prostor, aby podmínku odbornosti stanovil ústavně konformním
způsobem a s ohledem na dosavadní zvyklosti v oblasti veřejnoprávní regulace podnikání. V mezidobí mezi
vyhlášením nálezu ve Sbírce zákonu a zrušením těchto ustanovení je třeba zákon o zemědělství aplikovat ústavně
konformním způsobem.“ Ústavní soud tímto nálezem stanovil roční lhůtu pro odstranění
protiústavního ustanovení a zároveň svým odůvodnění přemostil možnou právní mezeru, která
by vznikla, kdyby byla citovaná ustanovení bez odkladu přímo zrušena.
[18] K podobnému závěru došel Ústavní soud i v případě zrušeného ustanovení §15 zákona
o důchodovém pojištění, pro mezidobí od vyhlášení důchodového nálezu dne 23. 3. 2010
do nabytí jeho účinku, v bodě 99 svého odůvodnění, „[s] ohledem na složitost celé problematiky
a na připravovanou reformu důchodového systému odložil Ústavní soud vykonatelnost svého rozhodnutí
do 30. 9. 2011 s tím, že zrušované ustanovení zůstává do stanovené doby aplikovatelné“.
[19] Výpočet výše důchodu podle ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění, ve znění
do 29. 9. 2011, v mezidobí od vydání nálezu do nabytí jeho účinků je proto zákonným a ústavně
konformním postupem v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 8/07, č. 135/2010 Sb.
[20] Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 8. 6. 2011, č. j. 3 Ads 75/2011 - 47,
týkajícím se věci obdobné k věci nyní posuzované (tj. aplikace derogovaného znění §15
zákona o důchodovém pojištění na důchod přiznaný před 30. 9. 2011) následující: „Stejně tak
nemohl Městský soud v Praze ani následně Nejvyšší správní soud samostatně řešit aplikovatelnost §15 zákona
č. 155/1995 Sb., jestliže se k ní jednoznačně vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu (bod 99). Odklad
vykonatelnosti a s tím spojená dočasná aplikovatelnost §15 zákona č. 155/1995 Sb. vyplývá ze složitosti celé
problematiky a nutnosti vytvořit komplexní novou právní úpravu. Skutečnost, že citovaný nález Ústavního soudu
nemá pro stanovení starobního důchodu stěžovatele rozhodnutím žalované žádný význam, tak nemůže
být důvodem pro opakované předložení věci Ústavnímu soudu.“ Ústavní stížnost proti naposledy
citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu
ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2589/2011, kde Ústavní soud potvrdil, že správní soudy
postupovaly ústavně konformním způsobem: „I když Ústavní soud přistoupil v rámci konkrétní kontroly
norem k zrušení ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb. z důvodu, že na jeho základě docházelo
k nepřípustným zásahům do základních práv a svobod jednotlivce, přesto nezpochybnil jeho další aplikaci
pro právní vztahy, jež vznikly za jeho účinnosti do 30. 9. 2011 (naopak výslovně uvedl, že „zrušovaná
ustanovení zůstávají do stanovené doby aplikovatelná“). Jinými slovy, i zde se uplatní jako určující principiální
nepřípustnost retroaktivního účinku derogace rozhodného ustanovení právního předpisu, resp. vyslovení jeho
protiústavnosti ve vztahu k předtím založeným právním vztahům [blíže zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06
ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.); nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07
ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983)].“
[21] V situaci, ve které sám Ústavní soud výslovně ponechal ustanovení §15 zákona
o důchodovém pojištění, ve znění do 29. 9. 2011, pro mezidobí za aplikovatelné, postupoval
Městský soud v Praze správně, pokud z něho při přezkumu správního rozhodnutí vycházel.
Pokud Ústavní soud přímo ve svém nálezu prohlásil ustanovení §15 zákona o důchodovém
pojištění za protiústavní, ale z důvodu zachování právní jistoty a celistvosti právního řádu
umožnil pro mezidobí jeho aplikaci, není důvod k opětovnému předložení věci Ústavnímu
soudu.
[22] Nejvyšší správní soud k tomu závěrem podotýká, že stěžovatel sám požádal o přiznání
starobního důchodu od 14. 5. 2010, a to v žádosti o přiznání starobního důchodu
ze dne 12. 5. 2010 založené ve správním spise. Pokud žalovaná v tomto stěžovateli vyhověla,
byl tím určen den rozhodný pro aplikaci redukčních hranic dle právní úpravy platné a účinné
k tomuto dni. Ani pokud by tedy na případ stěžovatele bylo aplikováno ustanovení §15 zákona
o důchodovém pojištění ve znění účinném od 30. 9. 2011, nevedlo by to k odlišnému výsledku
(srov. §15 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění v nyní účinném znění, který normuje,
že „při stanovení výpočtového základu podle odstavců 1 až 4 se použijí redukční hranice platné pro rok přiznání
důchodu“).
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že rozsudek Městského soudu v Praze nebyl
řádně odůvodněn s ohledem na možné porušení stěžovatelových práv vyplývajících z čl. 1 a 3
Listiny. Uvedené porušení základních lidských práv stěžovatel ale poprvé namítl až ve své kasační
stížnosti. Stěžovatel vyjádřil ve své správní žalobě ze dne 15. 3. 2012 toliko nesouhlas s novelou
provedenou zákonem č. 220/2011 Sb., která byla reakcí zákonodárce na citovaný nález
Ústavního soudu, a vůli nechat Ústavním soudem přezkoumat novelizované ustanovení §15
zákona o důchodovém pojištění. Stěžovateli byl přiznán (z důvodů výše uvedených) starobní
důchod podle ustanovení §15 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2010.
Protože Ústavní soud v důchodovém nálezu umožnil užívání předmětného ustanovení
v mezidobí, nebyla jeho aplikace ústavně nekonformní (srovnej výše). Městský soud
se k této žalobní námitce stěžovatele dostatečně vyjádřil na str. 4 svého rozsudku, kde jasně
uvedl, proč ji shledal nedůvodnou a proč nebylo třeba předložit věc k posouzení Ústavnímu
soudu. Zároveň nelze vytýkat ani žalované, že ve svém rozhodnutí podrobně neodůvodnila,
proč aplikovala §15 ve znění účinném do konce roku 2010. Stěžovatel se totiž v podaných
námitkách ani pozdějších podáních ve správním řízení k této otázce nijak nevyjadřoval a žalovaná
se správně v odůvodnění svého rozhodnutí věnovala především řádnému vypořádání
stěžovatelem uplatněných námitek týkajících se nezapočtení sporných dob pojištění.
[24] Nejvyšší správní soud proto pokládá rozsudek Městského soudu za věcně správný
a dostatečně odůvodněný. Stěžovateli nebyla porušena práva vyplývající z ustanovení čl. 1 a 3
Listiny.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že námitky
uvedené v kasační stížnosti nejsou důvodné.
[26] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele proto jako nedůvodnou dle §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[27] O nákladech pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Přiznání nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému vylučuje výslovně §118d
odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Stěžovatel pak úspěch ve věci neměl. Proto žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu