ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.119.2013:40
sp. zn. 4 Ads 119/2013 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: O. L.,
zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava (dříve Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2), o kasační stížnosti Ministerstva
práce a sociálních věcí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013,
č. j. 4 A 35/2010 – 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, č. j. 4 A 35/2010 – 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „ministerstvo“) ze dne
16. 9. 2010, č. j. 2010/66575-424, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce
v Uherském Hradišti (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 18. 5. 2010,
č. j. 2010/6690-5/3, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního
stupně byla žalobci uložena pokuta ve výši 3000 Kč za přestupek podle §139 odst. 1 písm. c)
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále
jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se dopustil tím, že v době od 15. 2. 2010 nejméně
do 18. 2. 2010 na staveništi rekonstrukce rodinného domu č. p. 139 v obci Jankovice, okres
Uherské Hradiště, vykonával nelegální práci ve smyslu §5 písm. e) bod 2 zákona
o zaměstnanosti. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši
1000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí ministerstva se žalobce bránil žalobou ze dne 18. 11. 2010,
ve které navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Namítal,
že v řízení před žalovaným nebyl v souladu s §37 odst. 3 ve spojení s §93 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), vyzván
k odstranění nedostatků odvolání; toto nebylo odůvodněno v souladu s §82 odst. 2
správního řádu. Žalovaný o odvolání v rozporu se zákonem přesto rozhodl. Na podporu
svých tvrzení žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 9 As 61/2009 – 63.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 4 A 35/2010 – 44, napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; současně žalovanému
uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. V odůvodnění vyšel z procesní situace, za níž bylo
vydáno napadené rozhodnutí: žalobce podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, které neodůvodnil a v němž uvedl, že je odůvodní ve lhůtě 15 dnů, což však neučinil.
Žalovaný následně žalobce nevyzval k odstranění vad, nýbrž o odvolání bez dalšího rozhodl.
Městský soud dospěl k závěru, že bylo povinností žalovaného vyzvat žalobce k odstranění vad
odvolání ve stanovené lhůtě, přičemž na této jeho povinnosti podle §37 odst. 3 správního řádu
nemohlo nic změnit zastoupení žalobce ve správním řízení advokátem , jakož ani příslib žalobce,
který v odvolání uvedl, že je ve lhůtě 15 dnů sám doplní.
[4] Proti rozsudku Městského soudu v Praze se Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále
též „stěžovatel“) bránilo kasační stížností ze dne 13. 12. 2013, podanou z důvodu podle §103
odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), ve které navrhlo, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel současně navrhl přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Poukázal na §69 s. ř. s. a namítal, že na základě čl. I bod 87 a čl. II bod 16
s účinností od 1. 11. 2013 jako bod 15, viz níže ) zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále
jen „zákon č. 367/2011 Sb.“, ve spojení s §4 odst. 1 písm. j) bod 3. zákona č. 251/2005 Sb.,
o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, přešla s účinností od 1. 1. 2012
působnost ministerstva rozhodovat o odvoláních ve věcech správních deliktů podle zákona
o zaměstnanosti na Státní úřad inspekce práce . Státní úřad inspekce práce se tak ode dne
1. 1. 2012 stal rovněž procesním nástupcem ministerstva v soudních řízeních v těchto věcech.
Městský soud však tuto skutečnost nezohlednil a i po tomto datu vedl řízení s ministerstvem,
které však již v dané věci nebylo pasivně procesně legitimováno.
[5] Státní úřad inspekce práce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 8. 1. 2014 uvedl,
že se ztotožňuje s obsahem kasační stížnosti, a to včetně návrhu na přiznání odkladného účinku.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s §105 odst. 2
s. ř. s. jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon
advokacie. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatel p odal z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[8] Nejvyšší správní soud zvážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, který stěžovatel podal současně s kasační stížností. Dospěl k závěru,
že o tomto návrhu není třeba rozhodovat, neboť Nejvyšší správní soud vzhledem k povaze věci
přistoupil k přednostnímu projednání a meritornímu rozhodnutí o samotné kasační stížnosti
poté, co mu byl předložen spis městského soudu, poučil účastníky řízení o složení senátu,
který věc projedná a rozhodne, a provedl úkony podle §109 odst. 1 s. ř. s. Rozhodování
o odkladném účinku kasační stížnosti by bylo v daném případě nadbytečné, neboť i jeho
případné přiznání by mohlo přinést ochranu toliko v období do vydání rozhodnutí o věci samé.
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
[10] Stěžovatel namítal, že na základě čl. I bod 87 a čl. II bod 16 zákona č. 367/2011 Sb. přešla
s účinností od 1. 1. 2012 působnost Ministerstva práce a sociálních věcí rozhodovat o odvolání
ve věcech správních deliktů podle zákona o zaměstnanosti na Státní úřad inspekce práce. Státní
úřad inspekce práce se tak ode dne 1. 1. 2012 stal rovněž procesn ím nástupcem ministerstva
v soudních řízeních v těchto věcech. Městský soud však tuto skutečnost nezohlednil a i po tomto
datu vedl řízení s ministerstvem, které však již v dané věci nebylo pasivně procesně legitimováno.
[11] Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku dův odnou.
[12] Podle §69 s. ř. s. „žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán,
na který jeho působnost přešla.“
[13] Ustanovením čl. I bod 87 zákona č. 367/2011 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2012
k úpravě §141 odst. 4 zákona o zaměstnanosti tak, že namísto znění „správní delikty podle tohoto
zákona v prvním stupni projednává Úřad práce“ bylo zařazeno „správní delikty podle tohoto zákona v prvním
stupni projednávají Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce.“
[14] Podle čl. II bod 1 5 věta první a druhá zákona č. 367/2011 Sb. „kontroly a správní řízení
ve věci uložení pokut za přestupky a správní delikty, zahájené do dne nabytí účinnosti tohoto zákona krajskými
pobočkami Úřadu práce dokončí podle dosavadních právních předpisů příslušné oblastní inspektoráty práce.
Správní řízení zahájená nebo vedená ministerstvem“ (tj. Ministerstvem práce a sociálních věcí) „do dne
nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů Státní úřad inspekce práce.“
Původně bylo toto ustanovení obsaženo v čl. II bod 16, přičemž s účinností do 31. 10. 2013 bylo
novelou zákonem č. 306/2013 Sb. nově zařazeno jako bod 15; jeho znění zůstalo nedotčeno.
[15] Na základě citovaných ustanovení přešla s účinností od 1. 1. 2012 působnost Ministerstva
práce a sociálních věcí k vedení správních řízení, v nichž jsou projednávány správní delikty podle
zákona o zaměstnanosti, na Státní úřad inspekce práce. Zákon přitom v přechodných
ustanoveních výslovně stanovil, že správní řízení zahájená nebo vedená ministerstvem
do 1. 1. 2012 již dokončí Státní úřad inspekce práce; o takový případ se jednalo i v nyní
projednávané věci, přičemž procesní nástupnictví je třeba vztáhnout i na již skončená správní
řízení, která byla podrobena přezkumu soudy ve správním soudnictví. Státní úřad inspekce práce
se tak ode dne 1. 1. 2012 stal rovněž procesním nástupcem ministerstva v soudních řízeních
v těchto věcech, a ze zákona tak vstoupil i do postavení žalovaného v nyní projednávané věci.
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud byl v souladu s právní normou
§69 s. ř. s. s účinností od 1. 1. 2012 povinen jako se žalovaným jednat se Státním úřadem
inspekce práce jako správním orgánem, na který od tohoto dne přešla působnost Ministerstva
práce a sociálních věcí jako správního orgánu druhého stupně rozhodovat o odvolání žalobce
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[17] Je proto třeba konstatovat, že městský soud při projednání věci a vydání napadeného
rozsudku zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
neboť v nyní projednávané věci nezohlednil vývoj právní úpravy, k němuž došlo v průběhu
soudního řízení, a po 1. 1. 2012 i nadále jednal jako se žalovaným s Ministerstvem práce
a sociálních věcí, a nikoli se Státním úřadem inspekce práce jako jeho procesním nástupcem.
[18] Nejvyšší správní soud dodává, že se žádným způsobem nezabýval přezkumem důvodů,
které městský soud vedly k vydání napadeného rozsudku, neboť by to vzhledem k povaze vady
řízení před městským soudem bylo již nadbytečné; v tomto směru ostatně nebylo stěžovatelem
v kasační stížnosti ani nic namítáno.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[19] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a další spisové dokumentace k závěru,
že byl naplněn tvrzený důvod pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
aniž by bylo třeba aplikovat ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost je proto důvodná
a Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
[20] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu
věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí.“ Na městském soudu proto bude, aby znovu projednal žalobu žalobce
proti napadenému rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, přičemž a to vycházeje
z právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v tomto rozsudku, tedy jako
s žalovaným v řízení jednal se Státním úřadem inspekce práce .
[21] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne v souladu s §110 odst. 3 věta první s. ř. s.
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu