ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.68.2014:37
sp. zn. 4 Ads 68/2014 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: M. E., proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, č. j. 22 A
69/2013 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 7. 2013, čj. MPSV-UM/7860/13/9S-ZLK,
sp. zn. SZ/454/2013/9S-ZLK, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce
České republiky – krajské pobočky ve Zlíně (dále jen „Úřad práce“) ze dne 18. 3. 2013,
č. j. MPSV-UP/289921/13/AIS-ZDP, kterým Úřad práce nepřiznal žalobci průkaz osoby
se zdravotním postižením. Žalobce nebyl posouzen jako osoba, která by ve smyslu ustanovení
§34 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením
a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o poskytování dávek“), ve znění účinném
do 30. 11. 2012, nebyla schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility a orientace
[§9 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších
předpisů]. Zároveň nebyl žalobce uznán osobou závislou na pomoci jiné osoby podle zákona
o sociálních službách, protože nezvládal z potřebných tří nebo čtyř základních životních potřeb
(§7 a §8 tamtéž) toliko dvě základní životní potřeby – osobní aktivity a péči o domácnost
[§9 odst. 1 písm. h) a j) tamtéž].
[2] Žalobce podal dne 20. 8. 2013 žalobu proti rozhodnutí žalovaného s tím, aby krajský
soud rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalobci byly uhrazeny případné
náklady řízení. Žalobce předně brojil proti tomu, že posudkoví lékaři učinili závěr o jeho
zdravotním stavu bez jeho přizvání k jednání. Proto si nemohli učinit objektivní představu
o rozsahu postižení. Průkazka ZTP umožňovala žalobci dopravu k lékaři do specializovaného
zařízení Fakultní nemocnice Olomouc a jejím odnětím ztratil žalobce tuto možnost. Žalobce dále
uvedl, že byla porušena jeho práva pacienta a že posudkové hodnocení i závěr doplňujícího
posudku na straně 3 se nezakládaly na pravdě. Kolaps mu způsobilo špatné dávkování léku
předepsané ošetřujícím lékařem. Posudkoví lékaři nevzali v potaz, že žalobce nebyl schopen
bez ortopedických pomůcek chůze delší než 30 metrů, stoupání po schodech a neřízeně padal.
Žalobci navíc nebylo umožněno nahlédnout do rozhodnutí s odůvodněním, že se jedná
o formalitu.
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 2. 2014, č. j. 22 A 69/2013 - 32, rozhodnutí
žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo
na náhradu nákladů řízení. Krajský soud předně uvedl, že řízení o průkazu osoby se zdravotním
postižením podléhá soudnímu přezkumu podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 1. 2010, č. j. 3 Ads 110/2009 - 49, č. 2018/2010 Sb. NSS (tento a všechny ostatní rozsudky
zdejšího soudu jsou dostupné na: www.nssoud.cz), a dále soudní přezkum vyplývá i z ustanovení
§7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ve znění pozdějších
předpisů. Přezkumem rozhodnutí pak krajský soud dospěl k závěru, že zjištění zdravotního stavu
a jeho funkčních důsledků i postup ze strany správních orgánů vyvolával pochybnosti
o objektivním posouzení věci. Šetření ze dne 20. 9. 2012 vedla toliko sociální pracovnice, a proto
nemělo dostatečnou vypovídající hodnotu. Krajský soud dále nepokládal za správné, že byla
posouzena mobilita a orientace žalobce bez jeho účasti na posudkovém jednání. Žalobce
měl být k jednání přizván v souladu se základními zásadami správního řízení (§4 odst. 1 a 4
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů); výjimkou by byly jen případy
zvláštního zřetele hodné, které by ale měly být náležitě odůvodněny. V projednávaném případě
Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen „Posudková komise“) toliko
uvedla, že jednala v nepřítomnosti žalobce a podkladová dokumentace byla dostatečná k přijetí
posudkového závěru. Krajský soud pak považoval za nepřesvědčivý závěr Posudkové komise
vycházející jen z lékařských zpráv, že žalobce nebyl v oblasti základních životních potřeb mobilita
a orientace uznán neschopným tyto potřeby zvládat, zejména pokud nebyl přítomen
při přezkumu jeho zdravotního stavu. Kritéria pro posuzování základních životních potřeb
mobility a orientace byla vymezena v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“), ve znění
pozdějších předpisů, a krajský soud dospěl k závěru, že podle těchto kritérií nebylo postupováno.
[4] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) brojí kasační stížností ze dne 27. 3. 2014 proti
nadepsanému rozsudku Krajského soudu v Brně a pro nezákonnost [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
navrhuje zdejšímu soudu jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel
prvně nesouhlasí s tvrzením, že sociální šetření provedené sociální pracovnicí nemůže
mít dostatečnou vypovídající hodnotu. Sociální pracovník provádějící šetření podle ustanovení
§109 zákona o sociálních službách neposuzuje zdravotní stav účastníka řízení a zjišťuje
jen důležité informace z jeho přirozeného prostředí; závěry takového šetření jsou podle §25
odst. 3. jmenovaného zákona zákonnými podklady pro posouzení stupně závislosti. Stěžovatel
dále napadá tvrzenou nepřesvědčivost posudku z důvodu nepřítomnosti žalobce při jednání,
protože podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 4 Ads 82/2011,
je přesvědčivost posudku kategorií nezávislou na přítomnosti posuzovaného při jednání
posudkové komise. Žalobce neprojevil zájem účastnit se osobně jednání posudkového lékaře
či posudkové komise a od posudkové komise obdržel dopis, že bude jeho zdravotní stav
posouzen bez jeho osobní přítomnosti na základě dostatečně doložené spisové dokumentace.
Žalobce zároveň vyslovil zájem na osobní účasti při projednávání svého zdravotního stavu
až v žalobě. Správní řízení bylo vedeno v intencích správního řádu a správní spis nevykazuje
známky toho, že by žalobci nebylo umožněno uplatňovat jeho práva a oprávněné zájmy.
Stěžovatel dále hodnotí rozhodnutí ze dne 31. 7. 2013, čj. MPSV-UM/7860/13/9S-ZLK,
za souladné s §68 odst. 3 správního řádu. Samotný posudek je srozumitelný, jeho závěry nebyly
zpochybněny jinými posudky a posudek vydaný okresní správou sociálního zabezpečení
není podkladem pro účely odvolacího řízení. Stěžovatel také uvedl, že není oprávněn
hodnotit postup lékaře okresní správy sociálního zabezpečení. V rámci odvolacího
řízení navštívili členové posudkové komise místo pobytu žalobce; závěry z této návštěvy
jsou uvedeny v posudku a v odůvodnění rozhodnutí stěžovatele. Posudková komise ze zdravotní
dokumentace a z návštěvy navíc zjistila, že stěžovatel potřebuje pomoc při základní životní
potřebě – stravování. Stěžovatel závěrem uvádí, že z provedených důkazů zdravotní dokumentací
ošetřujícího lékaře, výsledků sociálního šetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího
lékaře lze mít za prokázané, že byly prověřeny všechny skutečnosti významné pro posudkový
závěr. Stěžovatel pak z posudku vycházel jako z úplného a přesvědčivého podkladu pro vydání
rozhodnutí.
[5] Žalobce ke kasační stížnosti stěžovatele uvádí, že ji nepožaduje za věrohodnou
a přesvědčivou v důkazech, a proto navrhuje její zamítnutí a potvrzení rozsudku krajského soudu.
Podaná kasační stížnost je formulářovým podáním, je účelová a poškozuje žalobcovu osobu.
Žalobce žádal telefonicky o účast na jednání Posudkové komise a v odpovědi mu bylo vždy
řečeno, že jeho přítomnost není potřebná. Stěžovatelem zmíněná návštěva posudkové komise
v místě bydliště žalobce pak spočívala toliko v návštěvě „důchodkyně, která sepsala pět bodů
mé mobility, co zvládám s pomocí členů rodiny, a po 10 minutách odešla“. Žalobce proto považuje tvrzení
stěžovatele ohledně této návštěvy za lživé.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
zaměstnancem s doloženým vysokoškolským právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Při posuzování případu vycházel zdejší soud z následujících podstatných skutečností,
které zjistil ze správního spisu:
[9] Žalobce podal dne 29. 8. 2012 u Úřadu práce žádost o přiznání průkazu osoby
se zdravotním postižením.
[10] Záznamem ze dne 1. 10. 2012 popsala sociální pracovnice průběh sociálního šetření
u žalobce dne 20. 9. 2012. Žalobce se pohyboval po bytě za pomoci jedné francouzské hole,
po dvoře za pomoci dvou francouzských holí nebo chodítka a sdělil, že nekontrolovatelně padá.
Sedět mohl pouze na sedátkách určité výše, jinak dostával křeče do dolních končetin. Horní
končetiny byly v pohybu omezeny a žalobce v nich měl třes. Stravu si sám nepřipravil a bylo
ji často nutno mixovat. Žalobce se najedl sám, ale nebyl schopen přenést tekuté jídlo. Ranní
hygienu zvládal vyjma koupání, stříhání nehtů, holení a očištění se po záchodě. Na užívání léků
dohlížely jeho manželka a dcera.
[11] Posudkem ze dne 4. 3. 2012 neuznala lékařka Okresní správy sociálního zabezpečení
Uherské Hradiště žalobce osobou, která by byla závislá podle ustanovení §8 zákona o sociálních
službách na pomoci jiné fyzické osoby. Zdravotní stav žalobce byl sice dlouhodobě nepříznivý
ve smyslu §3 písm. c) jmenovaného zákona, ale žalobce byl schopen zvládat základní životní
potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Žalobce nezvládal toliko základní životní potřeby
v oblasti osobních aktivit a péče o domácnost [§9 odst. 1 písm. h) a j) tamtéž], a proto nebyl
osobou, která by nebyla schopna zvládat alespoň tři nebo čtyři základní životní potřeby.
Posudková lékařka k uvedenému závěru dospěla ze zdravotnické dokumentace ošetřující lékařky
ze dne 5. 10. 2012, neurologického vyšetření ze dne 2. 10. 2012, propouštěcí zprávy Neurologické
kliniky FN Olomouc, kde byl žalobce hospitalizován od 11. 10. 2012 do 20. 10. 2012,
a ze záznamu o sociálním šetření. Žalobcův nepříznivý zdravotní stav vycházel z idiopatické
Parkinsonovy choroby, axonálnědemyelinizační neuropatie dolních končetin a chronického
algického polytopního páteřního syndromu.
[12] Přípisem ze dne 6. 3. 2013 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí.
Dne 11. 3. 2013 se žalobce s podklady seznámil a následně Úřad práce dne 18. 3. 2013 vydal
rozhodnutí č. j. MPSV-UP/289921/13/AIS-ZDP, kterým žalobci nepřiznal průkaz osoby
se zdravotním postižením.
[13] V řízení o odvolání vydala Posudková komise dne 13. 6. 2013 zdravotní posudek, podle
něhož žalobce nebyl osobou, která by nebyla schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti
mobility nebo orientace, a zároveň podle §8 zákona o sociálních službách nebyl osobou závislou
na pomoci jiné fyzické osoba. Žalobcův zdravotní stav byl dlouhodobě nepříznivý ve smyslu §3
písm. c) uvedeného zákona. Žalobce ale nebyl schopen zvládat oproti požadovaným třem
až čtyřem základním životním potřebám toliko dvě základní životní potřeby v oblasti osobní
aktivity a péče o domácnost [§9 odst. 1 písm. a) a b) tamtéž]. Posudková komise vycházela
ze spisu žalovaného a ze spisu lékařské posudkové služby Okresní správy sociálního zabezpečení
Uherské Hradiště. Hlavní příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu bylo
neurologické postižení – idiopatická Parkinsonova nemoc, recidivující bolesti páteře, neuropatie
dolních končetin a začínající kognitivní deficit v rámci neurovegetativního onemocnění. Stav
žalobce byl stabilizovaný, měl lehce sníženou mimiku, byl kolísavě zpomalený a pohybově chudý.
Žalobce byl bez poruch motoriky a obtíže měl pouze při zahajování pohybu. Třes nebyl
u žalobce prokázán a hybnost dolních i horních končetin byla bez omezení. Svalová síla byla
v normě bez poruchy úchopu. Na páteři byly reflexní spasmy a blokády páteře. Žalobce
se pohyboval samostatně kratšími kroky a s nezamýšleným pohybem projevujícím se zejména
na levé horní končetině; po bytě se pohyboval s oporou jedné francouzské hole, po dvoře
s oporou dvou nebo chodítka. Posudková komise neměla z výše uvedeného za prokázané těžké
poruchy funkce nosného pohybového aparátu ve smyslu těžkých paretických postižení, těžkého
omezení funkce kloubů nebo páteře. Žalobce byl dále plně orientovaný, nebyla narušena jeho
paměť a počínající kognitivní deficit se od nasazení medikace nehoršil. Zrak byl korigován
brýlemi, sluch měl žalobce bez postižení, byl schopen čtení, psaní a podle neurologické
dokumentace byla jeho řeč normální, pouze lehce trhaná. Posudková komise proto nezjistila
u žalobce ani těžkou duševní nebo smyslovou poruchu, která by omezovala orientaci nebo
komunikaci. Žalobce nebyl projednání přítomen a Posudková komise uvedla, že žalobci dne
20. 5. 2013 zaslala sdělení o zamýšleném projednání zdravotního stavu v jeho nepřítomnosti.
[14] V doplňujícím posudku ze dne 19. 7. 2013 Posudková komise zohlednila novou
neurologickou zprávu ze dne 14. 2. 2013 a dospěla k závěru, že od posudkového zhodnocení
ze dne 13. 6. 2013 nedošlo k zásadní změně, která by měla vliv na posouzení zdravotního stavu
žalobce.
[15] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 7. 2013, č. j. MPSV-UM/7860/13/9S-ZLK,
sp. zn. SZ/454/2013/9S-ZLK, zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce;
vycházel při tom z posudků zpracovaných Posudkovou komisí. Posudková komise zasedala
v řádném složení a stěžovatel neměl důvod mít o posudkovém závěru pochybnosti.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel předně napadá názor krajského soudu, podle něhož měl být žalobce přítomen
zasedání Posudkové komise při přezkumu jeho zdravotního stavu. Žalobce navíc neprojevil
o účast na zasedání Posudkové komise žádný zájem. Nejvyšší správní soud se proto nejdříve
zaměřil na otázku, zdali bylo povinností Posudkové komise přizvat žalobce k projednání jeho
zdravotního stavu a jak se nepřítomnost žalobce při posudkovém zasedání mohla projevit
na kvalitě a zákonnosti posudku.
[18] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 9. 2011, č. j. 4 Ads 82/2011 – 44, (všechny
rozsudky jsou dostupné na: www.nssoud.cz), zaujal názor, že přesvědčivost posudku je „[…]
kategorií nezávislou na tom, zda byla posuzovaná osoba fyzicky přítomna jednání posudkového orgánu, či nikoliv.
Aby mohl být posudek přesvědčivý, musí se srozumitelně a bez vnitřních rozporů vypořádat se všemi relevantními
skutečnostmi a jeho závěry nesmí být zpochybněny obsahem jiného posudku nebo lékařské zprávy,“ dále
pak: „[…] přímé osobní vyšetření posuzované osoby lékařem okresní správy sociálního zabezpečení a posudkovou
komisí by mělo být pravidlem. Takové pravidlo však nemůže platit bezvýjimečně a vždy musí být náležitě
zohledněny konkrétní okolnosti projednávaného případu.“
[19] Pro nyní řešený případ je proto podstatné, že bylo přípustné provést posudkové zasedání
i bez přímé přítomnosti žalobce za podmínky, že vzniklý posudek vycházel ze zákonných
podkladů ve smyslu ustanovení §25 odst. 3 zákona o sociálních službách (srovnej rozsudek NSS
ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009 - 53), byl úplný, dostatečně přesvědčivý a nebyl vnitřně
rozporný. Posudkové komise proto nemusela pochybit, pokud žalobce nebyl přítomen.
S ohledem na uvedené kvalitativní požadavky musela ale zhodnotit zdravotní stav žalobce
takovým způsobem, aby bylo z vytvořeného posudku možné jednoznačně poznat naplnění
zákonných kritérií pro přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Zároveň, pokud
se žalobce výslovně domáhal účasti na posudkovém jednání, bylo na Posudkové komisi,
aby mu buď účast umožnila, nebo se dostatečně přesvědčivě vypořádala se zamítnutím jeho
žádosti. Pohledem tohoto dílčího závěru posuzoval zdejší soud další kasační námitky.
[20] Stěžovatel dále nezastává názor, že posudek nebyl přesvědčivý. Krajský soud totiž odmítl
skutečnost, že Posudková komise bez bližšího odůvodnění přijala podkladovou dokumentaci
za dostatečnou k projednání žalobcova zdravotního stavu bez jeho přítomnosti. Navíc základní
životní potřeby v oblasti mobility a orientace Posudková komise, podle názoru krajského soudu,
neposoudila v souladu s vyhláškou č. 505/2006 Sb.
[21] Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že posouzení
zdravotního stavu je věcí odborně-medicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti,
a proto vždy vychází z vyjádření subjektů, které ony znalosti mají. Z tohoto důvodu soudy kladou
při hodnocení posudků zvýšený důraz na jejich jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost
(viz rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013 - 34).
[22] Podle §34 odst. 2 zákona o poskytování dávek, ve znění účinném do 30. 11. 2012,
[p]růkaz osoby se zdravotním postižením uvedený v odstavci 1 náleží též osobě starší 1 roku, která z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo
orientace nebo je uznána závislou na pomoci jiné osoby podle zákona o sociálních službách.
[23] Podle §8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách [o]soba starší 18 let věku se považuje
za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby a vyžaduje každodenní pomoc,
dohled nebo péči jiné fyzické osoby.
[24] Podle §9 odst. 1 zákona o sociálních službách [p]ři posuzování stupně závislosti se hodnotí
schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e)
oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j)
péče o domácnost. Podrobný způsob hodnocení jednotlivých základních životních potřeb
je pak vymezen v prováděcí vyhlášce č. 505/2006 Sb.
[25] Nejvyšší správní soud zhodnotil lékařský posudek Posudkové komise po stránce naplnění
zákonných požadavků a dospěl k závěru, že stěžovatelova námitka není důvodná. Posudková
komise při posuzování žalobcovi schopnosti vykonávat základní životní potřeby v oblasti
mobility a orientace zjevně vycházela pouze z §1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., která stanoví
kritéria pro posuzování neschopnosti zvládat některou ze základních životních potřeb.
Jmenovaná vyhláška je ale od 1. 1. 2012 novelizována vyhláškou č. 391/2011 Sb., jež zavedla
ustanovení §2a, podle kterého [p]okud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze
č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu. Změnu platné právní úpravy reflektoval rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013 - 32, podle něhož nezvládnutí jedné
z dílčích aktivit vymezených v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. je podmínkou dostačující
k tomu, aby byl žadatel uznán osobou neschopnou zvládat příslušnou základní životní potřebu.
Pokud je pak ze zjištěného skutkového stavu patrné, že žadatel nezvládá alespoň jednu z dílčích
aktivit, a přesto není uznán osobou nezvládající příslušnou základní potřebu, je na Posudkové
komisi, aby tento zjevný rozpor přesvědčivě odůvodnila s ohledem na další skutková zjištění.
V nyní posuzovaném případě se ale Posudková komise omezila při posuzování žalobcovi
mobility a orientace bez bližšího zdůvodnění pouze na konstatování, že „[…]neměla z výše uvedeného
za prokázané těžké poruchy funkce nosného pohybového aparátu ve smyslu těžkých paretických postižení, těžkého
omezení funkce kloubů nebo páteře,“ a „[…]nezjistila u žalobce ani těžkou duševní nebo smyslovou poruchu,
která by omezovala orientaci nebo komunikaci“. Z tohoto závěru nelze dovodit žalobcovu schopnost
zvládat dílčí aktivity podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., které mají vliv na posouzení
neschopnosti zvládat základní životní potřebu (§2a tamtéž). Uvedený závěr navíc je zpochybněn
i shora citovanými zjištěními sociálního šetření.
[26] Kromě výše uvedeného zdejší soud shledal rozpor i mezi skutkovým stavem zjištěným
sociálním šetřením ze dne 20. 9. 2012 a oběma posudky, a to v oblasti základní životní potřeby
stravování. Záznam sociálního šetření o žalobci uvádí, že „[s]travu si sám nepřipraví, sdělil,
že ani nepokrájí. Stravu je často nutno mixovat, protože má potíže s polykáním. Nají se sám. Tekuté jídlo
nepřenese“, a schopnost stravování je podle písm. d) přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.
vymezena jako […]stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít,
stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim. Stěžovatel uvádí,
že Posudková komise tuto základní životní potřebu v posudku zohlednila po návštěvě žalobce.
Toto tvrzení neodpovídá ale žádnému z posudků a nelze ho ani nalézt v rozhodnutí stěžovatele,
kde se opakovaně uvádí, že žalobce nezvládá pouze základní životní potřeby osobní aktivity
a péče o domácnost, ostatní zvládá (s. 4). Zmíněná osobní návštěva žalobce Posudkovou komisí
v řádném složení pak není ve spisech ničím doložena a žalobce tuto návštěvu navíc rozporuje.
[27] Na základě výše uvedeného dospěl zdejší soud k závěru, že Posudková komise dostatečně
nezohlednila požadavek ustanovení §2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. posuzovat zvládnutí základní
životních potřeb mobility a orientace skrze dílčí aktivity vymezené v příloze č. 1 citované
vyhlášky. Zároveň se Posudková komise nezabývala v odůvodnění svého posudku otázkou
základní životní potřeby stravování, když se nevypořádala s částí skutkových zjištění, která byla
výsledkem sociálního šetření. Žalobce se navíc neúčastnil jednání posudkové komise a ze spisu
není jasné, zdali se ho nechtěl zúčastnit (tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti), nebo nebyl
pozván a zpráva o konání posudkového zasedání byla toliko formálním sdělením, které a priori
nepočítalo s jeho účastí (žalobcovo vyjádření). Nejvyšší správní soud proto považuje rozhodnutí
stěžovatele dílem za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
a dílem v rozporu se zjištěným skutkovým stavem [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[28] Stěžovatel dále brojí proti závěru krajského soudu, kterým zpochybnil vypovídající
hodnotu sociálního šetření ze dne 20. 9. 2012 z důvodu jeho vedení sociální pracovnicí, nikoli
posudkovým lékařem. Nejvyšší správní soud posoudil záznam ze dne 1. 10. 2012 o provedeném
sociálním šetření a dospěl k závěru, že sociální šetření proběhlo v souladu se zákonnými
požadavky. Sociální šetření provedl sociální pracovník (§25 odst. 1 ve spojení s §109 zákona
o sociálních službách) a záznam o sociálním šetření byl podkladem pro posudek lékařky okresní
správy sociálního zabezpečení (§25 odst. 3 tamtéž). Stěžovatelova námitka je proto důvodná
a krajský soud v rozporu se zákonem požadoval vyšší kvalifikaci osoby provádějící sociální
šetření. Napadené nesprávné právní posouzení ale není natolik podstatné, aby bylo důvodem
pro zrušení rozsudku krajského soudu. Výše uvedená pochybení stěžovatele jsou totiž natolik
závažná, že by krajský soud i v případě pominutí této chybné právní interpretace musel dojít
ve svém rozhodnutí ke stejnému závěru.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[29] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel vycházel z posudku, aniž by prověřil jeho
kvalitu a zohlednil všechny skutečnosti podstatné pro vydání rozhodnutí. Posudková komise
pak v posudku neposoudila zdravotní stav žalobce způsobem stanoveným zákonem. Krajský
soud z těchto důvodu postupoval správně, když rozhodnutí stěžovatele podle ustanovení §76
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. zrušil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnul.
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl zdejší soud podle ustanovení §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel byl ve věci neúspěšný a navíc mu v projednávané věci náhrada nákladů
nepřísluší (§60 odst. 2 s. ř. s.). Žalobce pak náhradu nákladů řízení neuplatnil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu