ECLI:CZ:NSS:2014:4.AFS.184.2014:38
sp. zn. 4 Afs 184/2014 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
FVS Žamberk, s.r.o., se sídlem Tyršova 283, Žamberk, zast. Mgr. Sandrou Podskalskou,
advokátkou, se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2014, č. j. 31 Af 50/2013 – 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 6. 2013, č. j. 16980/13/5000-14203-711413, bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 19. 11. 2012,
č. j. 200142/12/178913507710, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno; rozhodnutím správního
orgánu prvního stupně byla zamítnuta stížnost žalobkyně jako výrobce elektřiny ze slunečního
záření a poplatníka na postup ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín,
jako provozovatele distribuční soustavy a plátce, který z výkupní ceny za elektřinu dodanou
žalobkyní provedl srážku odvodu z elektřiny ze slunečního záření (tzv. solárního odvodu) podle
§7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie
a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění
účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“,
s účinností od 1. 1. 2013 nahrazen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie
a o změně některých zákonů), a to za měsíc srpen 2012 ve výši 514.272 Kč.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 8. 2013, č. j. 19859/13/5000-14203-711413,
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu
jako správního orgánu prvního stupně ze dne 20. 12. 2012, č. j. 89502/12/013712204179,
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno; rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla zamítnuta
stížnost žalobkyně jako poplatníka na postup plátce, který provedl srážku solárního odvodu
za měsíc září 2012 ve výši 376.328 Kč.
[3] V odůvodnění obou rozhodnutí žalovaný poukázal na právní úpravu solárního odvodu,
který byl do zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů zaveden novelou zákonem
č. 402/2010 Sb. s účinností od 1. 1. 2011, přičemž tento má podle §2 odst. 3 písm. b) zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „daňový řád“)
charakter daně. V postupu správního orgánu prvního stupně neshledal nesprávnost
ani nezákonnost; konstatoval, že plátce je povinen provést srážku solárního odvodu, a pokud
by tak neučinil, vystavoval by se sankci. Žalovaný vyšel z toho, že těžiště odvolacích námitek
spočívá v tvrzené protiústavnosti solárního odvodu jako takového; zdůraznil, že správce daně
je vázán zákonem a není oprávněn posuzovat soulad právní úpravy s ústavním pořádkem. V této
souvislosti poukázal na nález ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud
zamítl návrh na zrušení předmětných ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů a potvrdil, že úprava solárního odvodu je v souladu s ústavním pořádkem. S odkazem
na závěry Ústavního soudu žalovaný neshledal důvodnými odvolací námitky, týkající
se nedodržení 15leté doby návratnosti investice žalobkyně, likvidačního dopadu solárního
odvodu na žalobkyni ani rozporu solárního odvodu se zásadou primárně fiskálního účelu
zdanění.
[4] Proti rozhodnutím žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 23. 8. 2013, ve které
navrhla, aby soud zrušil napadená rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2013 a ze dne 6. 8. 2013,
věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně žalovanému uložil povinnost nahradit
žalobkyni náklady řízení. Namítala, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav, zejména nezohlednil
modelový výpočet, jímž žalobkyně dokládala, že po zavedení solárního odvodu v sazbě 26 %
od 1. 1. 2011 se doba návratnosti její investice do fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu
v roce 2010 prodloužila na 16 let, tedy nad dobu garantovanou v §6 odst. 1 písm. b) bod 2
zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Aplikaci právní úpravy solárních odvodů
na svůj případ žalobkyně považuje za protiústavní, a to zejména z důvodů zásahu do vlastnického
práva a porušení principů ochrany legitimního očekávání a zákazu retroaktivity. Žalobkyně
je přesvědčena, že vzhledem ke specifickým okolnostem nelze na daný případ aplikovat obecné
závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Právní úpravu solárních odvodů považuje za státní intervenci,
se kterou žalobkyně nemohla počítat, a nemohla se jí tak dopředu přizpůsobit.
[5] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 7. 2014, č. j. 31 Af 50/2013 – 54,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění vyšel z toho, že fotovoltaická elektrárna žalobkyně v předmětném období
podléhala povinnosti provádět solární odvod ve smyslu §7a a násl. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů. Námitky žalobkyně vyhodnotil v intencích závěrů Ústavního soudu,
vyslovených především v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jakož i navazující
judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 – 57. Dospěl k závěru, že konkrétní dopady solárního odvodu na žalobkyni
nelze zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně, podané podle §237 daňového řádu,
nýbrž nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu (a posouzení,
zda se nejedná o účinky likvidační) je institut prominutí daně ve smyslu §260 ve spojení s §259
daňového řádu. Konstatoval, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud v případě
žalobkyně shledal k důvody k realizaci solárního odvodu. Vzhledem k tomu, že solární odvod
vůbec nelze napadat stížností na postup správce daně, krajský soud nemohl blíže posuzovat
individuální ekonomickou kalkulaci doby návratnosti investice, jak byla předložena žalobkyní.
[6] Proti rozsudku krajského soudu se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila kasační
stížností ze dne 9. 9. 2014, podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které
navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí žalované ze dne
24. 6. 2013 a ze dne 6. 8. 2013, věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně žalovanému
uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Za těžiště kasační stížnosti označila námitku,
že se krajský soud měl odchýlit od závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu č. j. 1 Afs 76/2013 – 57. Stěžovatelka je přesvědčena, že v případě prominutí daně
se nejedná o účinný prostředek nápravy, když tento je podmíněn aktivitou ministra financí,
resp. zákonodárce, který by měl zpřesnit zákonnou úpravu jeho využití v oblasti solárních
odvodů. Stěžovatelka nemá možnost příslušné řízení iniciovat ani napadnout jeho výsledek.
Posouzení likvidačních účinků solárního odvodu v případech konkrétních výrobců elektřiny
ze slunečního záření by podle jejího přesvědčení mělo být prováděno právě na základě stížnosti
na postup plátce daně, když pouze tento přezkum je v dispozici dotčeného výrobce jako
poplatníka odvodu. Upřednostněním postupu prostřednictvím prominutí daně je stěžovatelce
upírána účinná ochrana jejích práv. Stěžovatelce je známo, že závěry usnesení rozšířeného senátu
byly opakovaně aprobovány rovněž Ústavním soudem, ani s jeho závěry však nesouhlasí.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 2. 10. 2014 navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Vyjádřil přesvědčení, že správní orgány
v projednávané věci postupovaly v souladu se zákonem, přičemž jádrem argumentace
stěžovatelky je soulad právní úpravy §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů s ústavním pořádkem; Ústavní soud však takový rozpor neshledal.
[8] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného dne 20. 10. 2014 setrvala na přesvědčení,
že závěry Ústavního soudu nelze v jejím konkrétním případě aplikovat. Poukázala na sdělení
Ministerstva financí ze dne 19. 9. 2014, č. j. MF-60808/2014/21-5/1034 IK, kterým bylo
reagováno na žádost o informace a z něhož se podává, že žádnému z individuálních podnětů
k prominutí daně dosud nebylo vyhověno a tyto budou využity toliko při přípravě komplexního
řešení dané problematiky, přičemž opatření je případně třeba realizovat ve formě hromadného
prominutí daně. Ze zprávy téhož ministerstva ze dne 18. 9. 2014, Řešení možných individuálních
likvidačních účinků odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dostupná z: ),
se potom podává, že případnému rdousícímu efektu solárního odvodu lze čelit žádostí
o posečkání úhrady (jiné poplatníkem hrazené) daně či rozložení na splátky ve smyslu §156
daňového řádu, nikoli prominutím daně.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle písm. a) tohoto ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor. Podle
písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatelka namítala, že krajský soud se měl vzhledem k okolnostem případu odchýlit
od závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013 – 57.
Je přesvědčena, že v případě prominutí daně podle §260 ve spojení s §259 daňového řádu
se nejedná o účinný prostředek nápravy, nýbrž posouzení likvidačních účinků solárního odvodu
v případech konkrétních výrobců elektřiny ze slunečního záření by mělo být prováděno
na základě stížnosti na postup plátce daně podle §237 daňového řádu.
[13] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou.
[14] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, publikováno pod č. 3000/2014 Sb. NSS (všechna zde uváděná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ), judikoval, že „konkrétní
dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně
(§237 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), ani v soudním řízení, které na ně navazuje. Pokyn Ústavního
soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy
proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle §260 v návaznosti na §259 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.“ V odůvodnění konstatoval, že „způsob stanovení a výběru solárního odvodu
je ze zákona postaven na principu srážkové daně, tj. na majetkové odpovědnosti plátce, nikoli poplatníka.
Srážková daň je daň vybíraná srážkou přímo u zdroje příjmů (tj. u plátce), a to z důvodu efektivní správy daní.“
(...) Vzhledem k formulaci zákona „umožňuje §237 odst. 3 daňového řádu správci daně přezkoumat pouze
postup plátce, tj. zda plátce při srážce solárního odvodu postupoval v souladu se zákonem o podpoře.“ (...)
„Institut stížnosti tedy není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc
s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní
ochranu.“ (...)
[15] Rozšířený senát poukázal na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a konstatoval, že „zavedení
solárního odvodu nebylo samo o sobě shledáno protiústavním, avšak s výhradou, že rdousící efekt solárního odvodu
na konkrétního výrobce je nutno ve výjimečných a odůvodněných případech připustit.“ (...) „Nejpřiléhavějším
prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím
způsobem na jednotlivce je za stávající právní úpravy institut prominutí daně“ ve smyslu §260 daňového
řádu, který „zakládá pravomoc promíjet daň či její příslušenství ministru financí.“ (...) Paušální uplatnění
solárního odvodu „může při konkrétních skutkových okolnostech způsobovat značné nesrovnalosti, které
má na mysli odst. 1 písm. a) citovaného ustanovení, které mohou dosahovat v konkrétních případech dokonce
likvidačních účinků a vést k protiústavnosti samotného odvodu.“ (...) Rozhodnutím „se promíjí
daň nebo příslušenství daně všem daňovým subjektům, jichž se důvod prominutí týká.“ (...) „Poplatníci, kteří
by měli za to, že se na jejich individuální situaci rozhodnutí ministra financí vztahuje, by u příslušného správce
daně návazně uplatnili žádost o vrácení přeplatku dle §155 daňového řádu.“ (...) „Pravomocné rozhodnutí
o přeplatku je přezkoumatelné ve správním soudnictví.“ (citováno z bodů 36, 39, 41, 46, 48, 50, 52-53, 55
usnesení).
[16] Ústavní stížnost proti usnesení rozšířeného senátu, resp. proti navazujícímu rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014, č. j. 1 Afs 76/2013 – 68, byla odmítnuta jako
zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14
(všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná z: ).
V odůvodnění Ústavní soud výslovně uvedl, že „má ve shodě s Nejvyšším správním soudem
za to, že v předmětném řízení, ve kterém se přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při odvodu z elektřiny
ze slunečního záření, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů (‚rdousícího efektu‘)
aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka, neboť tato otázka může být posouzena v rámci řízení
o žádosti poplatníka o prominutí daně.“
[17] V usnesení č. j. 1 Afs 76/2013 – 57 rozšířený senát vyšel z nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, publikován pod č. 220/2012 Sb., N 102/65 SbNU 367, kterým Ústavní
soud zamítl návrh skupiny senátorů Parlamentu České republiky na zrušení §7a až 7i zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. V odůvodnění vyložil, že „volba zákonných opatření
směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí
v rukou zákonodárce.“ (...) „Je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které
jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech.“ (...) „Nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne
některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační (‚rdousící efekt‘) či zasahující samotnou majetkovou
podstatu výrobce“ (...) „Jakkoli došlo přijetím napadených ustanovení ke snížení podpory poskytované
provozovatelům FVE, nejednalo se ze shora uvedených důvodů o zásah, který by ve svém důsledku znamenal
porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, ať již se jedná o právo vlastnické či svobodu podnikání,
případně nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu, jak se domnívají navrhovatelé.“
(citováno z bodů 85, 88, 90 nálezu).
[18] Nejvyšší správní soud podotýká, že se závěry citované judikatury Nejvyššího správního
soudu i Ústavního soudu je stěžovatelka podrobně obeznámena. To je patrné nejen z toho,
že stěžejní část její kasační stížnosti je věnována polemice se závěry usnesení rozšířeného senátu
č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, ale i ze skutečnosti, že kasační stížnosti stěžovatelky, zastoupené
touž zástupkyní, týkající se totožné právní otázky byly v minulosti Nejvyšším správním
soudem opakovaně zamítnuty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014,
č. j. 10 Afs 18/2014 – 48, nebo rozsudek ze dne 1. 4. 2014, č. j. 2 Afs 92/2013 – 30).
[19] Z kasační stížnosti je zjevné, že stěžovatelka disponuje rovněž detailní znalostí relevantní
judikatury Ústavního soudu, a to jak nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, tak i navazující konstantní
judikatury, kterou byl aprobován právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
vyslovený v usnesení č. j. 1 Afs 76/2013 – 57. Stěžovatelka v kasační stížnosti analyzuje rovněž
rozhodovací praxi Ústavního soudu, přičemž uvádí, že ani s jeho závěry nesouhlasí. Výslovně
přitom poukazuje na výše citované usnesení ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14.
Tyto závěry Ústavní soud potvrdil např. v usnesení ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1645/14,
usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1157/14, usnesení ze dne 27. 2. 2014
sp. zn. III. ÚS 61/14, usnesení ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 3211/13, usnesení ze dne
10. 12. 2013, sp. zn. II. ÚS 2554/13, či usnesení ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 1972/13.
[20] Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry výše uvedené konstantní judikatury, která
byla vydána mj. v řízeních za účasti stěžovatelky a ve které byly obsáhle vypořádány námitky,
které stěžovatelka uplatňuje rovněž v nyní probíhajícím řízení. Nejvyšší správní soud nemá
důvodu odchýlit se od setrvalé a rozsáhlé rozhodovací praxe ani v nyní projednávané věci.
Stěžovatelka ostatně ani neuvádí žádné konkrétní důvody pro takový odklon, když skutkové
okolnosti projednávané věci jsou obdobné s případy, kterým byla citovaná judikatura věnována.
[21] Pro úplnost lze nicméně ke konkrétním tvrzením stěžovatelky prezentovaným v kasační
stížnosti uvést, že vrcholné soudy dospěly ze shora podrobně analyzovaných důvodů k závěru,
který vychází ze specifické povahy solárního odvodu a podle něhož konkrétní dopady solárního
odvodu na výrobce elektřiny ze slunečního záření, jakým je i stěžovatelka, nelze zohlednit v řízení
o stížnosti na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, nýbrž je třeba postupovat
za použití institutu prominutí daně podle §260 ve spojení s §259 téhož zákona. Na tomto závěru
nemůže nic změnit, pokud zákon ve vztahu k prominutí daně vymezuje primárně pravomoc
ministra financí, přičemž stěžovatelka má ve smyslu §259 odst. 1 daňového řádu možnost
o prominutí daně požádat. Stěžovatelce není upírána účinná ochrana jejích práv, neboť tato
má k dispozici prostředky, které odpovídají charakteru solárního odvodu a kterými se může
bránit proti případným likvidačním účinkům (rdousícímu efektu) solárního odvodu. Rozšířený
senát v usnesení č. j. 1 Afs 76/2013 – 57 vymezil rovněž konkrétní instituty a postupy, které
lze použít v případech tohoto druhu. Na aplikaci konstantní judikatury na případ stěžovatelky
nemůže nic změnit ani způsob, jímž Ministerstvo financí postupuje v rámci rozhodovací
a metodické činnosti, jak na ni poukazuje stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného ke kasační
stížnosti.
[22] V této souvislosti je třeba dodat, že stěžovatelka staví těžiště své argumentace na polemice
se závěry konstantní judikatury soudů, týkající se mechanizmu přezkumu případných likvidačních
účinků (rdousícího efektu) solárního odvodu na výrobce elektřiny ze slunečního záření, sama
ovšem žádným způsobem netvrdí ani nedokládá, že by takové účinky hrozily konkrétně
její osobě; svoji obranu proti postupu správních orgánů, které ji odmítly zprostit povinnosti
solární odvod platit, skutkově staví výlučně na tvrzení, že po zavedení solárního odvodu se doba
návratnosti investice do její fotovoltaické elektrárny prodloužila na 16 let, tedy nad dobu 15 let,
jak je garantována zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů; toto tvrzení stěžovatelka
navíc dokládala toliko blíže nespecifikovaným modelovým výpočtem.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, napadených rozhodnutí žalovaného
a další spisové dokumentace k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody podání kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední
věta s. ř. s. výrokem I. zamítl.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem
II. ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu