ECLI:CZ:NSS:2014:4.AFS.49.2014:25
sp. zn. 4 Afs 49/2014 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: A. Š.,
zast. JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, se sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2014, č. j. 29 Af
287/2011 - 84,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2014, č. j. 29 Af 287/2011 - 84,
se ruší .
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. 10. 2011, č. j. 11612/11-1506-703692
a ze dne 4. 10. 2011, č. j. 11611/11-1506-703692, se ruší a věc se vrací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9.922 Kč
(devěttisícdevětsetdvacetdva korun) do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce, JUDr. Lubomíru Málkovi, advokátovi, se sídlem Horní 6, Havlíčkův
Brod.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2011, č. j. 11612/11-1506-703692 (dále jen „napadené
rozhodnutí 1“), Finanční ředitelství v Brně zamítlo odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 1. 7. 2011, č. j. 103602/11/223940603544,
o zastavení daňové exekuce podle ustanovení §181 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb.
daňový řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), kterým byl zamítnut
návrh žalobkyně na zastavení exekuce nařízené exekučním příkazem ze dne 19. 9. 2008,
č. j. 78513/08/223940/3544, na srážku ze mzdy pozůstalé manželky k vymožení nedoplatků
ve výši 398.994 Kč, který byl rozhodnutím č. j. 24108/11/22394060/3544 částečně zastaven
do výše částky 273.599,53 Kč. Důvodem pro částečné zastavení bylo to, že správce daně mohl
po žalobkyni vymáhat pouze 800.740 Kč, přičemž exekuční příkazy na srážku ze mzdy žalobkyně
tuto částku převyšovaly o 273.599,53 Kč. Finanční ředitelství popsalo, že původním
povinným byl F. Š., který zemřel dne 19. 11. 2004. V dědickém řízení vedeném
u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 25 D 234/2004 bylo potvrzeno, že veškerý
zůstavitelův majetek nabývá žalobkyně jakožto jediná dědička; čistá hodnota dědictví byla určena
částkou - 403 602 Kč (dědictví bylo předlužené), přičemž žalobkyně měla odpovídat za dluhy
pouze do výše nabytého dědictví. Usnesením soudního exekutora Mgr Moláka ze dne 4. 6. 2008
bylo stanoveno, že místo zemřelého manžela nastupuje na místo povinného žalobkyně.
Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 7. 2010, č. j. 26 A 626/200 - 412
bylo rozhodnuto o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí s tím, že z rozdělované podstaty
v částce 950.712,90 Kč byly přihlášené pohledávky uspokojeny následujícím způsobem: náklady
řízení České republiky ve výši 3.755,10 Kč k hotovému zaplacení; pohledávka České spořitelny,
a.s. ve výši 9.095,80 Kč k hotovému zaplacení; pohledávka oprávněného Z. J. ve výši 806.958 Kč
k hotovému zaplacení; pohledávka Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě (která byla částečně
zajištěna zástavním právem k prodávané nemovitosti, v pořadí čtvrtá) částečnou úhradou ve výši
130.904 Kč k hotovému zaplacení. Na základě exekučních příkazů Finančního úřadu v
Havlíčkově Brodě ze dne 19. 9. 2008, č. j. 78311/08/223940/3544 a č. j. 78513108/223940/3544
byla na žalobkyni vymáhána jednak dlužná částka ve výši 675.345,53 Kč a dále dlužná částka ve
výši 398.994 Kč. Rozhodnutím Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 04. 3. 2011, č. j.
24108/11/223940603544 bylo rozhodnuto o částečném zastavení exekuce, a to v částce 273
599,53 Kč a rozhodnutím Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 04. 3. 2011, č. j.
24077/11/223940603544 bylo rozhodnuto o částečném zastavení exekuce, a to v částce 130.904
Kč. Finanční úřad v Havlíčkově Brodě totiž nemohl respektovat skutečnost, že pohledávka
oprávněného Z. J. byla uspokojena přednostně před pohledávkou finančního úřadu, čímž bylo
porušeno ustanovení §471 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „občanský zákoník“), ve spojení s ustanovením §175v odst. 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle nichž
měly být pohledávky finančního úřadu uspokojeny přednostně před touto pohledávkou.
Dopisem ze dne 9. 6. 2011 žalobkyně s tímto postupem nesouhlasila, protože tvrdila, že svou
povinnost uhradit dluhy do výše hodnoty nabytého dědictví splnila s odůvodněním, že nejvyšším
podáním učiněným v rámci dražby předmětných nemovitostí představující rozdělovanou
podstatu byly soudem uspokojeny přihlášené pohledávky podle pořadí, které bylo soudem
stanoveno na základě ustanovení týkajících se výkonu rozhodnutí vedeného dle občanského
soudního řádu, a to konkrétně dle ustanovení §337c odst. 1 o. s. ř., jež upravuje přednost
pohledávky oprávněného Z. J., zvláště když výkon rozhodnutí byl nařízen dne 31. 10. 2000, a to
proti manželovi žalobkyně, který zemřel až následně dne 19. 11. 2004. O pořadí pohledávek
nadto podle žalobkyně rozhodoval soud.
[2] Finanční ředitelství dále z obsahu spisu zjistilo, že správce daně vyhotovil dne
19. 09. 2008 exekuční příkaz na srážku ze mzdy žalobkyně č. j 78513108/223940/3544 na částku
398.994 Kč. Protože správce daně již vymáhá exekučním příkazem na srážku ze mzdy
č. j. 78311108/223940/3544 částku 675.345,53 Kč a celkem může vymáhat částku 800.740 Kč,
byl exekuční příkaz č. j. 78513/08/223940/3544 na návrh žalobkyně částečně zastaven o částku
273 599,53 Kč rozhodnutím č. j. 24108/11/223940603544. Správce daně vyhotovil dne
19. 9. 2008 exekuční příkaz na srážku ze mzdy žalobkyně č. j 78513/08/223940/3544 na částku
398,53 Kč. Exekuční příkaz byl na návrh žalobkyně částečně zastaven rozhodnutím
č. j. 24077/11/223940603544 pro částku 130 904 Kč, která byla uhrazena z výtěžku z prodeje
nemovitostí, které byly předmětem dědického řízení a byly původně zapsány jako majetek v SJM
(společné jmění manželů). Prodej nemovitostí byl nařízen Okresním soudem v Havlíčkově Brodě
na základě návrhu oprávněného Z. J. na nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 19. 9. 2000.
Nemovitosti byly prodány v dražbě dne 08. 4. 2010. Soud, vycházeje z usnesení
č. j. 26 E 626/2000-412, rozdělil celý výtěžek dražby (částku 950.712,90 Kč), uspokojil
náklady řízení České republiky ve výši 3.755,10 Kč, pohledávku ČS, a.s. ve výši 9.095,80 Kč,
pohledávku oprávněného ve výši 806.958 Kč. Přihlášenou pohledávku správce daně, která byla
částečně zajištěná zástavním právem, uspokojil jako čtvrtou v pořadí částečnou úhradou ve výši
130.904 Kč. Soud při rozvrhovém jednání určil pořadí přihlášených pohledávek dle §337b
odst. 1 a §337c o. s. ř. Exekuční příkaz č. j 78513/08/223940/3544 je dále hrazen srážkami
ze mzdy. K věci samé finanční ředitelství uvedlo, že k uspokojení pohledávek věřitelů neměla
žalobkyně jako dědic přistoupit, dokud neuspokojila věřitele s lepším pořadím. Jestliže dědic
nemůže plně uspokojit věřitele téhož pořadí, musí je uspokojit poměrně. Pokud tak dědic
nepostupuje, vystavuje se riziku, že odpovídá věřitelům s lepším pořadím i v případě, kdy by cena
dědictví byla už vyčerpaná v důsledku uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Správce daně
přitom má vůči žalobkyni jako pozůstalé manželce přednostní pohledávku, která byla částečně
zajištěna zástavním právem, jež zanikla zpeněžením předmětu zástavy soudní dražbou. Toto
zástavní právo nicméně existovalo v době probíhajícího dědického řízení a vymáhacího řízení.
Pohledávky správce daně jsou nadto přednostními pohledávkami ve smyslu §175v odst. 2
písm. e) o. s. ř. Žalobkyně tudíž měla přednostně uhradit své závazky vůči správci daně, nikoli
vůči Z. J. K námitce žalobkyně dovolávající se toho, že správce daně měl podal opravný
prostředek proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 7. 2010, č. j. 26 E
626/2000 – 412, finanční ředitelství poznamenalo, že v té době neměl správce daně důvod tento
opravný prostředek podat, neboť jeho pohledávka byla přednostní. Respektoval tedy rozhodnutí
soudu a předpokládal, že zbytek dědických dluhů bude uhrazen srážkami ze mzdy pozůstalé nebo
jiným způsobem. Stejnou možnost brojit proti tomuto rozhodnutí měla i žalobkyně, která však
ničeho nenamítala. Správce daně rozvrhové usnesení respektoval a v částce, která byla Okresním
soudem v Havlíčkově Brodě na jeho základě zaslána, daňovou exekuci částečně zastavil.
[3] Rozhodnutím ze dne 4. 10. 2011, č. j. 11611/11-1506-703692 (dále jen „napadené
rozhodnutí 2“), Finanční ředitelství v Brně zamítlo odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 1. 7. 2011, č. j. 102588/11/223940603544,
o zastavení daňové exekuce podle ustanovení §181 odst. 2 daňového řádu, kterým byl zamítnut
návrh žalobkyně na zastavení výkonu rozhodnutí daňové exekuce nařízené exekučním příkazem
č. j. 78311/08/223940/3544. V odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 2 finanční ředitelství
popsalo průběh věci tak, jak ji zachytilo v odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 1, přičemž
předmětné řízení se týká zastavení exekuce na srážku ze mzdy žalobkyně nařízené exekučním
příkazem č. j. 78311/08/223940/3544, na částku 675.345,53 Kč, která byla částečně zastavena
rozhodnutím č. j. 24077/11/223940603544 o částku 130.904 Kč.
[4] Žalobkyně proti napadeným rozhodnutí č. 1 a č. 2 brojila žalobou ze dne 29. 11. 2011,
v níž tvrdila, že původní povinný – vůči němuž byla vedena exekuce podle vykonatelného
směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové na částku 650.000 Kč. F. Š.
zemřel dne 19. 11. 2004 a že veškerý jeho majetek nabyla na základě dědického řízení žalobkyně.
Čistá hodnota dědictví byla stanovena na částku -403.602 Kč (dědictví bylo předlužené).
S žalobkyní vedl Finanční úřad v Havlíčkově Brodě od roku 2008 dvě samostatná exekuční řízení
na částky 675.345,53 Kč a 398994 Kč, přičemž k návrhu žalobkyně je částečně zastavil pouze do
částky 130.904 Kč (v případě prvního exekučního řízení), a 273.599,53 Kč (v případě druhého
exekučního řízení), a to z toho důvodu, že správce daně nemohl respektovat to, že nemovitosti
sice byly prodány v dražbě, ale že výtěžek byl rozdělen mezi věřitele v rozporu s §471 odst. 2
občanského zákoníku ve spojení s §175v odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně zdůraznila, že výkon
rozhodnutí prodejem nemovitostí byl nařízen již dne 31. 10. 2000, a to proti manželu žalobkyně,
přičemž usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 7. 2010 bylo rozhodnuto o
tom, jak má být naloženo s rozdělovanou podstatou. O pořadí uspokojení pohledávek
rozhodoval soud, a to podle §337c odst. 1 o. s. ř., přičemž správce daně vůči tomu původně
ničeho nenamítal, ačkoli byl účastníkem tohoto exekučního řízení a mohl tak podat řádný
opravný prostředek. Podle názoru žalobkyně tedy správce daně nemůže svou minulou liknavost
řešit tímto způsobem, neboť tím nezákonně napravuje své předchozí pochybení. Žalobkyně
proto navrhovala, aby soud napadená rozhodnutí zrušil.
[5] Finanční ředitelství se k věci vyjádřilo podáním ze dne 26. 4. 2012, v němž souhlasilo
s popisem vývoje případu, který provedla žalobkyně. Souhlasil s tím, že hodnota zděděného
majetku představuje nejzazší hranici, nad kterou není dědic povinen závazkům zůstavitele dostát,
ale to jen za podmínky, že uspokojuje věřitele v pořadí a způsobem, jakým by měli
být uspokojování v případě rozvrhu výtěžku prodeje zanechaného majetku při likvidaci dědictví
dle §471 odst. 2 věta první občanského zákoníku a §175v odst. 2 o. s. ř. K uspokojení
pohledávek věřitelů s horším pořadím nemá dědic přistoupit, dokud neuspokojí věřitele s lepším
pořadím. Jestliže dědic nemůže plně uspokojit věřitele téhož pořadí, musí je uspokojit poměrně.
Jestliže tak nepostupuje, vystavuje se riziku, že by odpovídal věřitelům s lepším pořadím
i v případě, kdy by cena dědictví byla už vyčerpaná v důsledku uspokojení pohledávek ostatních
věřitelů. Finanční úřad přitom vůči žalobkyni má přednostní pohledávku ve smyslu §175v odst. 2
písm. c) o. s. ř., resp. §175 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Žalobkyně proto měla přednostně uhradit
své dluhy vůči správci daně, nikoli vůči panu Z. J. K námitce žalobkyně, že správce daně mohl
proti rozvrhovému usnesení podat řádný opravný prostředek, finanční ředitelství poznamenalo,
že v době jeho vydání k tomu správce daně neměl důvod, neboť předpokládal, že zbytek
dědických dluhů bude uhrazen srážkami ze mzdy pozůstalé nebo jiným způsobem; ostatně
možnost podání opravného prostředku měla i žalobkyně, což však neučinila.
[6] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 29 Af 287/2011 - 84, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. Soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 549/2007, podle
něhož „nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci (svolání – soudní výzva k přihlášení pohledávek;
poznámka Nejvyššího správního soudu) věřitelů ve smyslu ustanovení §175n o. s. ř., mohou dědici
v nalézacím řízení uspět s obranou, že cena dědictví, kterého dědici nabyli, již byla vyčerpána uspokojením
pohledávek ostatních zůstavitelových věřitelů, jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu pohledávek, které
měly výhodnější právo na uspokojení než vymáhaná pohledávka. Pro závěr, zda a v jakém ohledu se zástavní
právo, jímž byly zděděné nemovitosti zatíženy ke dni smrti zůstavitele, může projevit jako dluh zatěžující dědictví
(§470 odst. 2 občanského zákoníku), je určující, zda ke dni smrti zůstavitele již zůstavitel měl povinnost
z titulu zástavního práva strpět uspokojení dluhu osobního dlužníka z výtěžku zpeněžení zástavy.“
V předmětné věci přitom bylo zjištěno, že dědictví bylo předlužené, že nedošlo k dohodě dědiců
a věřitelů podle §175p o. s. ř., ani k likvidaci dědictví soudem podle §175t a následujících o. s. ř.
Veškerý zůstavitelům majetek nabyla žalobkyně jako jediná dědička ze zákona, přičemž čistá
hodna dědictví činila částku -403.602 Kč. K částečnému uspokojení pohledávek věřitelů došlo
po skončení dědického řízení v rámci exekučního řízení, které probíhalo již za života zůstavitele
a do kterého vstoupila na místo povinného žalobkyně, přičemž soud přihlášené pohledávky
uspokojil z rozdělované podstaty dle §337 o. s. ř., přičemž přednostně byla uspokojena
pohledávka oprávněného pana Z. J. I přes tuto skutečnost žalobkyni nadále tížila povinnost
uspokojit pohledávku správce daně podle §471 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud totiž
nedošlo k plnění dluhů dle ustanovení o likvidaci dědictví, nelze se dle závěru krajského soudu
odvolávat na zásadu uvedenou v §470 OZ a žalobkyně je proto povinna uhradit pohledávku
správce daně, byť tím dojde k plnění nad rámec nabytého dědictví. Závěry krajského soudu nadto
odpovídají rozhodovací praxi civilních soudů, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
22. 19. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1828/2009, podle kterého „nedošlo-li ke konvokaci věřitelů podle §175n
OSŘ, ani k dohodě mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu §471 odst. 1 ObčZ a
nebyla ani nařízena likvidace dědictví, řídí se povinnost dědice uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého
dědictví) ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů
uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které nemohou být uspokojeny zcela, neboť
jejich celková výše přesahuje cenu nabytého dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v §175v odst. 2 a 3
OSŘ; patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně“.
[7] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2014, č. j. 29 Af 287/2011 - 84,
podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost ze dne 25. 2. 2014, v níž uvedla,
že krajský soud nesprávně právně případ posoudil, neboť nezohlednil význam §470 odst. 1
občanského zákoníku, podle něhož dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy jen do výše ceny
nabytého dědictví. Bylo přitom prokázáno, že dluhy ve výši nabytého dědictví stěžovatelka
uhradila. I přesto byla vůči ní zahájena exekuce s odůvodněním, že nedošlo k uhrazení přednostní
pohledávky správce daně dle §175v odst. 2 o. s. ř. a nelze se proto dovolávat zásady uvedené
v §470 občanského zákoníku a je tudíž povinna uhradit pohledávku správce daně, byť tím dojde
k plnění nad rámec nabytého dědictví. Její případ je však neobvyklý a toto ustanovení nelze podle
jejího názoru aplikovat, neboť způsob uhrazení dluhů, které na ni přešly ze zůstavitele, včetně
rozdělení mezi jednotlivé věřitele, byl určen pravomocným rozhodnutím Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 7. 2010, č. j. 26 E 626/2000. Je tedy zřejmé, že majetek nabytý
dědictvím byl mezi věřitele rozdělen způsobem stanoveným zákonem, tudíž své závazky vůči
věřitelům splnila. Není pravda, že situace mohla být řešena dle existující právní úpravy, neboť
o způsobu úhrady pohledávek věřitelům rozhodl soud. Stěžovatelka zdůrazňovala, že Finanční
úřad v Havlíčkově Brodě byl se svojí pohledávkou v rámci tohoto výkonu rozhodnutí přihlášen,
byl proto účastníkem exekučního řízení; pokud nesouhlasil s pořadím uspokojení pohledávek
stanoveným soudem, měl se proti tomu bránit prostřednictvím řádných opravných prostředků,
jak byl řádně poučen. Pokud tak nepostupoval, vyjádřil tím podle mínění stěžovatelky souhlas
s pořadím uspokojených pohledávek. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 31. 3. 2014, v němž uvedl,
že je nutné vyjít z §471 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož nedojde-li u předluženého
dědictví k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnosti dědiců plnit tyto dluhy ustanovením
o. s. ř. o likvidaci dědictví. Proto správce daně nemohl na úhradu nedoplatků zemřelého započítat
úhradu jinému věřiteli, pokud tento neměl lepší pořadí. Platí tedy zásada, že k uspokojení
pohledávek věřitelů s horším pořadím nemá dědic přistoupit, dokud neuspokojí věřitele s lepším
pořadím. Jestliže dědic nemůže plně uspokojit věřitele téhož pořadí, musí je uspokojit poměrně.
Pokud takto dědic nepostupuje, vystavuje se riziku, že bude nadále odpovídat věřitelům s lepším
pořadím i v případě, kdy by cena nabytého dědictví již byla vyčerpaná. Správce daně přitom měl
vůči stěžovatelce přednostní pohledávku ve smyslu §175v odst. 2 písm. c) a e) o. s. ř., ta měla
proto přednostně hradit své dluhy vůči správci daně, nikoli vůči panu Z. J.. Pokud nedošlo
k plnění dluhů dle ustanovení o likvidaci dědictví, nelze se odvolávat na zásadu uvedenou
v ustanovení §470 občanského zákoníku a stěžovatelka je proto povinna uhradit pohledávku
správce daně, byť tím dojde k plnění nad rámec nabytého dědictví. Žalovaný dále setrval na
stanovisku, že v době vydání usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě o rozvrhu
rozdělované podstaty ze dne 13. 7. 2010, č. j. 26 E 626/2000 – 412, neměl správce daně důvod
podat opravný prostředek, protože si byl vědom skutečnosti, že má vůči žalobkyni přednostní
pohledávku. Respektoval tedy rozhodnutí soudu a předpokládal, že zbytek dědických dluhů bude
uhrazen srážkami ze mzdy pozůstalé nebo jiným způsobem. Žalovaný přitom zdůrazňoval,
že stejnou možnost podání opravného prostředku měla i stěžovatelka, ta však ničeho nenamítala.
Jako důkaz, že rozvrhové usnesení bylo správcem daně respektováno, považuje žalovaný
skutečnost, že o částku, která byla správci daně okresním soudem dle tohoto rozhodnutí zaslána,
byla daňová exekuce částečně zastavena.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Brně vzešel (ustanovení §102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
zakládající její nepřípustnost podle ustanovení §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť dovozuje nesprávné posouzení věci Krajského
soudu v Brně. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“
Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný právní názor.
[12] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[13] Podle ustanovení §470 odst. 1 a 2 občanského zákoníku „dědic odpovídá do výše ceny nabytého
dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly
zůstavitelovou smrtí. Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho,
co z dědictví nabyli, k celému dědictví.“
[14] Podle ustanovení §471 odst. 1 a 2 občanského zákoníku „Je-li dědictví předluženo, mohou
se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li
zákonu nebo dobrým mravům. Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy
ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří
své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzvalo, pokud je uspokojením pohledávek
ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána.“
[15] Podle ustanovení §175v odst. 2 o. s. ř. ve znění zákona č. 7/2009 „Z výtěžku uhradí soud
postupně pohledávky podle těchto skupin: a) pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti
se zpeněžením majetku, b) pohledávky nákladů zůstavitelovy nemoci a přiměřených nákladů jeho pohřbu,
c) pohledávky zajištěné zástavním právem, zadržovacím právem, převodem práva nebo postoupením pohledávky,
d) pohledávky nedoplatků výživného, e) pohledávky daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění
a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pokud nebyly uspokojeny podle
písmena c), f) ostatní pohledávky.“
[16] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že usnesením Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 7. 2010, č. j. 26 E 626/2000 – 412, bylo rozhodnuto o prodeji
nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, které nabyla v dědictví po své manželovi na základě
usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 D 234/2004.
Okresním soudem v Havlíčkově Brodě bylo dále rozhodnuto, že z rozdělované podstaty v částce
950.712,90 Kč se přihlášené pohledávky uspokojují v tomto pořadí a tímto způsobem : 1.
Náklady řízení České republiky – Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ve výši 3.755,10 Kč
k hotovému zaplacení; 2. Pohledávka České spořitelny, a.s., ve výši 9.095,80 Kč k hotovému
zaplacení; 3. pohledávka oprávněného (Z. J.) ve výši 806.958 Kč k hotovému zaplacení; 4.
pohledávka Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě částečnou úhradou ve výši 130.904 Kč
k hotovému zaplacení. V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že postupoval
v souladu s §337b odst. 1 a §337c o. s. ř. Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 6. 8. 2010.
[17] Nejvyšší správní soud dále ze správního spisu zjistil, že usnesením Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 D 234/2004, bylo rozhodnuto o tom,
že dědictví po zemřelém F. Š. nabývá stěžovatelka jako jeho jediná dědička. Obvyklá cena
zůstavitelova majetku byla určena ve výši 806.958 Kč a výše dluhů částkou 1.210.560 Kč, tudíž
bylo stanoveno, že čistá hodnota dědictví byla -403.602 Kč.
[18] Nejvyšší správní soud souhlasí s obecnými závěry krajského soudu, že dědicové
odpovídají za dluhy zůstavitele, přičemž v případě předlužení dědictví, jako tomu bylo i v nyní
projednávané věci, pouze do výše nabytého majetku, a to pokud dluhy uhrazují postupem dle
ustanovení o. s. ř. o likvidaci dědictví, tj. dle §175v o. s. ř.
[19] Tyto obecné závěry podpořené judikaturu Nejvyššího soudu – srov. rozsudek ze dne
26. 4. 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007; rozsudek ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 182 8/2009 – však
nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu v daném konkrétním případě použít. Za stěžejní
totiž Nejvyšší správní soud v souladu s argumentací stěžovatelky považuje to, že o způsobu
úhrady závazků stěžovatelky, jež jí vznikly (resp. na ni přešly) v důsledku úmrtí jejího manžela,
bylo závazným a pravomocným způsobem rozhodnuto usnesením Okresního soudu
v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 7. 2010, č. j. 26 E 626/2000 – 412. Toto usnesení, jež bylo vydáno
v rámci řízení vedeného původně vůči zůstaviteli, resp. následně vůči stěžovatelce, je pro jeho
účastníky v souladu s ustanovením §159a ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. závazné. Účastníkem
tohoto řízení byl i Finanční úřad v Havlíčkově Brodě – správce daně, který po stěžovatelce
vymáhá předmětné daňové povinnosti. Nejvyšší správní soud proto v tomto směru nemůže
souhlasit s argumentací žalovaného, že rozhodnutí Okresního soudu v Havlíčkově správce daně
respektuje, a to na základě toho, že akceptoval peněžní částku, která byla správci daně na jeho
základě vyplacena; účastník řízení je totiž vázán všemi částmi rozhodnutí, které se jej týkají, nikoli
pouze těmi částmi, které jsou podle jeho názoru pro něj výhodné.
[20] V žádném případě tedy nebylo na vůli stěžovatelky, jakým způsobem a komu bude
jednotlivé dluhy, jež na ni přešly na základě dědictví po zůstaviteli F. Š., hradit. Nadto předmětná
peněžní částka získaná prodejem nemovitostí se ani nenacházela v její dispozici, stěžovatelka
tudíž o ní nemohla rozhodovat a nemohla tudíž postupovat v rozporu s §471 občanského
zákoníku, neboť neprojevila jakoukoli vůli při uhrazování dluhů, jež na ni přešly po zůstaviteli.
[21] Nelze tudíž na daný případ aplikovat právní závěry Nejvyššího soudu obsažené
v rozsudku ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007, že „v nalézacím řízení, v němž zůstavitelův
věřitel uplatňuje vůči zůstavitelovým dědicům pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli, je soud povinen zabývat
se otázkou, v jakém rozsahu odpovídají dědici podle §470 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy. Nedošlo-li
v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů ve smyslu ustanovení §175n o. s. ř., mohou dědici v nalézacím řízení
uspět s obranou, že cena dědictví, kterého dědici nabyli, již byla vyčerpána uspokojením pohledávek ostatních
zůstavitelových věřitelů, jen tehdy, prokáží-li, že takto plnili na úhradu pohledávek, které měly výhodnější právo
na uspokojení než vymáhaná pohledávka.“ Rozdíl oproti situaci popsané v tomto judikátu Nejvyššího
soudu spatřuje Nejvyšší správní soud právě v tom, že o způsobu úhrady dluhů po zůstaviteli bylo
pravomocným způsobem rozhodnuto Okresním soudem v Havlíčkově Brodě.
[22] Nejvyšší správní soud přitom neposuzuje, zda usnesení Okresního soudu v Havlíčkové
Brodě ze dne 13. 7. 2010, č. j. 26 E 626/2000 – 412, bylo vydáno v souladu s příslušnými
ustanoveními o. s. ř. nebo nikoli, neboť k tomu nemá jakoukoli pravomoc a musí z něj s ohledem
na jeho závaznost pro účastníky řízení vycházet. Bylo naopak věcí správce daně, aby proti němu
brojil řádným opravným prostředkem, pokud s výpočtem částek hrazených jednotlivým
oprávněným věřitelům či s jejich pořadím nesouhlasil; nemůže se přitom své povinnosti dbát
na řádné plnění daňových povinností zprostit poukazem na to, že i stěžovatelka mohla proti
němu podat odvolání. Bylo věcí správce daně, aby střežil svá práva.
[23] Nejvyšší správní soud zde odkazuje na právní názor Ústavního soudu obsažený v jeho
nálezu ze dne ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11 – „pokud stěžovatel podal proti správnímu
rozhodnutí opravný prostředek, přičemž v dobré víře vycházel z nesprávného poučení, nelze mu přičíst k tíži,
že za rozhodující skutečnost pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby považoval doručení
sdělení o vyřízení tohoto opravného prostředku; odmítnutí žaloby v tomto případě představuje odepření
spravedlnosti a přístupu k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 1 odst. 1 Ústavy.“ Za situace,
kdy stěžovatelka vycházela z výroku rozhodnutí okresního soudu o uspokojení pohledávek, který
se pro ni následně stal i pravomocný a závazný, nelze hovořit o tom, že mohla v době vydání
tohoto rozhodnutí očekávat, že tam uvedený rozvrh rozdělované podstaty není podle názoru
správce daně pro něj závazný a že rozvrh rozdělované podstaty by měl být jiný, pokud by měly
být dodrženy podmínky §471 občanského zákoníku pro omezení její odpovědnosti za dluhy
zůstavitele. Stěžovatelka mohla důvodně očekávat, že soud rozhodl v souladu se zákonem tak,
aby byla zohledněna specifika daného případu a aby byla následně chráněna před věřiteli
zůstavitele podle ustanovení §471 občanského zákoníku, kteří nadto byli účastníky takového
řízení a mohli v něm tudíž uplatňovat svá práva. Bylo totiž věcí správce daně, který měl dbát
ochrany svých práv a který zejm. měl znát právo (ignoratia iuris non excusat), zvláště když
je státním orgánem, aby proti takovému rozhodnutí okresního soudu podal opravný prostředek,
pokud podle jeho názoru soud nezohlednil úpravu obsaženou v §175v o. s. ř.
[24] Nejvyšší správní soud tedy nemůže souhlasit s výsledkem, k jakému vedl postup správce
daně v návaznosti na usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, neboť v důsledku těchto
dvou řízení by stěžovatelka byla nucena hradit daleko více, než činí cena nabytého dědictví, ačkoli
nemohla ovlivnit, jakým způsobem tyto dluhy budou věřitelům hrazeny, neboť o tom
rozhodovaly orgány veřejné moci. Nejvyšší správní soud v tomto směru na okraj poznamenává,
že ustanovení §470 násl. občanského zákoníku se vztahuje pouze na dluhy, které na stěžovatelku
přešly v důsledku dědictví po zemřelém F. Š., nikoli na dluhy, které ji připadly v důsledku
vypořádání jejich SJM; tato skutečnost rovněž nebyla žalovaným zvážena.
[25] Stěžovatelka kasační stížností požadovala zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. ve znění účinném
od 1. 1. 2012 dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem
zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl
způsobem podle odstavce 2. Podle ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle
povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho
nicotnosti; ustanovení §75, §76 a §78 se použijí přiměřeně. Pravomoc Nejvyššího správního
soudu k současnému zrušení správního rozhodnutí není vázána na návrh stěžovatele; je to tento
soud, který zváží, zda je namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
krajskému soudu, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu. V dané věci
je zřejmé, že žalobou napadená rozhodnutí měla být krajským soudem zrušena a nepřichází
v úvahu jakékoliv doplnění řízení před krajským soudem. Krajský soud by s odkazem na tento
rozsudek pouze přenesl závazný právní názor svým novým rozsudkem správnímu orgánu.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu. Věc mu však nevrátil dalšímu řízení, neboť
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadená rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně. Žalovanému také podle ustanovení §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací k dalšímu
řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto rozsudku
vysloveným.
[27] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí rozhodnout
o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou tvořeny částkou
4.200 Kč za 2 úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1966 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
za právní služby poskytnuté před 1. 1. 2013, přičemž za jeden úkon přísluší v daňových věcech
částka 2.100 Kč (ustanovení §9 odst. 3, §7 advokátního tarifu); a částkou 3100 Kč za 1 úkon
právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, za právní služby poskytnuté
po 1. 1. 2013, přičemž za jeden úkon přísluší v daňových věcech částka 3.100 Kč (ustanovení §9
odst. 4, §7 advokátního tarifu); a náhrada hotových výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Tuto částku přitom navýšil
o DPH, neboť advokát je dle soudu předloženého osvědčení jeho plátcem. Přiznané náklady
řízení žalovaný uhradí k rukám stěžovatelčina zástupce do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu