ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.109.2013:48
sp. zn. 4 As 109/2013 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Hynka Baňoucha v právní věci
žalobkyně: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4,
proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 5. 2013, č. j. 9 Ca 367/2009 – 34,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 9 Ca 367/2009 – 34,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 22. 9. 2009, zn. VER-
2821/09-21, a rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 4. 8. 2009, zn. VER-
2821/09-12, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, které předcházelo
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 9 Ca 367/2009 – 34.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 22. 9. 2009, zn. VER-2821/09-21, byl
zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu prvního stupně
ze dne 4. 8. 2009, zn. VER-2821/09-12. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla
žalobkyni uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši
1000 Kč, a to za správní delikt podle §45 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále
jen „zákon o ochraně osobních údajů“), který žalobkyně jako správce osobních údajů spáchala
porušením povinností stanovených v §5 odst. 2 a v §9 téhož zákona, když prostřednictvím
webové domény www.vscr.cz zveřejnila od 21. 4. 2009 nejméně do 8. 6. 2009 tiskové prohlášení
ze dne 21. 4. 2009, obsahující osobní údaje svých zaměstnanců A. M. a P. S., působících ve
Věznici Světlá nad Sázavou, a to v rozsahu informací o jejich vztahu, společné domácnosti
a rizikovém těhotenství A. M.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný osvětlil, že předmětná tisková zpráva byla vydána
v reakci na reportáž odvysílanou na TV Nova, v pořadu Televizní noviny ze dne 19. 4. 2009.
Vyšel z toho, že zpřístupnění osobních údajů nutně předcházelo jejich zpracování ve smyslu
§4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, přičemž údaj o rizikovém těhotenství představuje
citlivý údaj o zdravotním stavu podle §4 písm. b), údaj o žití ve společné domácnosti osobní údaj
podle §4 písm. a) téhož zákona. Žalobkyně byla v postavení správce osobních údajů podle
§4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů, a to bez ohledu na to, že jí údaj o svém rizikovém
těhotenství poskytla sama A. M.; tento údaj nebyl zjevný z reportáže, neboť ze záběrů sice bylo
těhotenství patrné, údaj o rizikovém těhotenství je však kvalitativně odlišný. Na porušení zákona
rovněž nemohlo nic změnit, pokud byl údaj o soužití A. M. a P. S. ve společné domácnosti jako
údaj o jejich osobním vztahu obecně známý v místě jejich bydliště či na pracovišti. Žalovaný
konstatoval, že zpracování osobních údajů v rámci tiskové zprávy nepodléhalo výluce podle §5
odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, neboť na citlivý údaj o rizikovém těhotenství
se tato výluka vůbec vztahovat nemůže a ohledně údaje o soužití ve společné domácnosti nebylo
dostatečně respektováno právo na ochranu soukromého a osobního života subjektu údajů; jeho
zveřejnění nebylo za účelem ochrany proti mediální kampani nutné. Povinností podle zákona o
ochraně osobních údajů se nelze zprostit ani s odkazem na institut práva na odpověď podle
zákonů na úseku tisku či rozhlasového a televizního vysílání, jakož ani na základě tzv.
zpravodajské licence podle §12 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy
účinném znění (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“, s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen
zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník z roku 2012“).
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 11. 9. 2009, ve které
navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Poukázala na to, že předmětem reportáže na TV Nova bylo
nařčení vedoucího oddělení vězeňské stráže ze sexuálního obtěžování A. M.; na následnou
mediální kampaň věznice zareagovala předmětným tiskovým prohlášením. Namítala, že vysoký
stupeň těhotenství A. M. byl evidentní ze záběrů zveřejněných v reportáži, přičemž žalobkyně
nebyla správcem údaje o povaze těhotenství; touto informací disponovala pouze v návaznosti na
evidenci pracovní neschopnosti této zaměstnankyně od 14. 10. 2008 a navazující mateřské
dovolené od 15. 4. 2009. Údaj o společné domácnosti A. M. a P. S. byl obecně známý; žalobkyně
není správcem tohoto údaje, a ani ohledně něj se tak nemohla dopustit správního deliktu, který je
jí kladen za vinu. Žalobkyně dodala, že i pokud snad byla správcem předmětných osobních údajů,
postupovala v souladu s §5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, neboť údaj o
rizikovém těhotenství A. M. byl zveřejněn k vysvětlení její dlouhodobé nepřítomnosti na
pracovišti a údaj o společné domácnosti s P. S. k doložení nevěrohodnosti tvrzení, která v pořadu
TV Nova pronesl on sám.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 9 Ca 367/2009 – 34, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
dospěl k závěru, že žalobkyně byla správcem předmětných osobních údajů, neboť jako
zaměstnavatel tyto údaje zpracovává v rámci personální agendy; právě na základě zpracování
osobních údajů žalobkyně dovodila, že A. M. a P. S. mají stejnou adresu trvalého pobytu, resp. že
sdílí společnou domácnost. Pro účely personální a mzdové agendy stejně tak zpracovávala i
osobní údaj o rizikovém těhotenství A. M., který jí byl sdělen samotnou zaměstnankyní. Jako
správce osobních údajů pak žalobkyně vystupovala i při zpřístupnění osobních údajů v tiskové
zprávě ze dne 21. 4. 2009; zveřejnění předmětných údajů je třeba pojímat jako jejich zpracování
ve smyslu §4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Městský soud se neztotožnil s obranou
žalobkyně, že při zveřejnění údajů postupovala v souladu s §5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně
osobních údajů, když toto ustanovení se nevztahuje na citlivé údaje ve smyslu §4 písm. b) zákona
o ochraně osobních údajů, jakým je i údaj o rizikovém těhotenství jako údaj o zdravotním stavu;
citlivé údaje lze zpracovávat výhradně za splnění podmínek podle §9 téhož zákona. Podmínky
aplikace §5 odst. 2 písm. e) nebyly naplněny ani ohledně údaje o společné domácnosti, neboť
nevěrohodnost výpovědi P. S. nebylo nezbytné dokládat tímto způsobem; zveřejněním osobního
údaje o soužití ve společné domácnosti žalobkyně nepřiměřeným způsobem zasáhla do soukromí
těchto osob.
[5] Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila
kasační stížností ze dne 11. 7. 2013, podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu,
jakož i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně. Poukázala na znění §4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů
a namítala, že nebyla správcem osobních údajů o rizikovém těhotenství A. M. ani její společné
domácnosti s P. S.; jako zaměstnavatel eviduje toliko údaje o trvalém pobytu zaměstnanců, nikoli
údaj o společné domácnosti ve smyslu §115 občanského zákoníku z roku 1964. Zdůraznila,
že neuchovává údaje o tom, zda a s kým její zaměstnanci žijí ve společné domácnosti, a tyto údaje
rovněž nezpracovává v intencích §4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Pokud se tyto
osoby cítily dotčeny uvedením údaje o své společné domácnosti, který (nejen) zaměstnavateli
samy sdělily, bylo namístě využití soukromoprávních prostředků ochrany, nikoli postup podle
zákona o ochraně osobních údajů.
[6] Stejně tak ani údaj o rizikovém těhotenství A. M. nebyl předmětem zpracování; v této
souvislosti stěžovatelka podotkla, že zaměstnavatel může disponovat i jinými údaji
o zaměstnancích, které nesouvisí s jeho postavením správce osobních údajů. V návaznosti na svá
tvrzení v žalobě poukázala na to, že vysoký stupeň těhotenství byl evidentní ze záběrů
zveřejněných ve vysílání, přičemž stěžovatelka jako zaměstnavatel disponovala pouze údaji
o pracovní neschopnosti od 14. 10. 2008 a navazující mateřské dovolené od 15. 4. 2009;
informaci o povaze těhotenství jí sdělila sama A. M., a to mimo rámec zpracování osobních
údajů. Správní orgány obou stupňů podle stěžovatelky při vydání rozhodnutí překročily svoji
pravomoc, resp. věcnou působnost, jak je vymezena v §2 a §29 zákona o ochraně osobních
údajů, a městský soud měl již proto jejich rozhodnutí zrušit.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 30. 7. 2013 vyjádřil přesvědčení,
že se v daném případě jednalo o zpracování osobních údajů. Poukázal na nutnost interpretovat
zákon ve světle směrnice 95/46/ES, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním
osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále jen „směrnice č. 95/46“), zejména pak její
čl. 2 písm. b) a čl. 3 odst. 1, z nichž se podává, že nelze přikládat nepřiměřený význam aspektu
systematičnosti zpracování osobních údajů, jak činí stěžovatelka. Na podporu svých tvrzení
poukázal na závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 11. 2003, věc C-101/01 Bodil Lindqvist;
pro případ pochybností o aspektu systematičnosti zpracování osobních údajů navrhl předložení
předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru.
[8] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného ze dne 26. 8. 2013 vyjádřila přesvědčení,
že ani ze směrnice č. 95/46 či judikatury Soudního dvora nelze dospět k odlišnému výkladu
a aplikaci zákona o ochraně osobních údajů na projednávanou věc.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku v souladu s §105 odst. 2
s. ř. s. jedná její zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon
advokacie. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[1] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle písm. a) tohoto ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor. Podle
písm. b) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“ Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.“
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[11] Stěžovatelka namítala, že v intencích §4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů nebyla
správcem osobních údajů o rizikovém těhotenství A. M. ani její společné domácnosti s P. S.; jako
zaměstnavatel eviduje toliko údaje o trvalém pobytu zaměstnanců, nikoli údaj o společné
domácnosti ve smyslu §115 občanského zákoníku z roku 1964. Zdůraznila, že neuchovává údaje
o tom, zda a s kým její zaměstnanci žijí ve společné domácnosti, a tyto údaje rovněž
nezpracovává v intencích §4 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Stejně tak ani údaj
o rizikovém těhotenství A. M. nebyl předmětem zpracování. Stěžovatelka jako zaměstnavatel
disponovala pouze údaji o pracovní neschopnosti od 14. 10. 2008 a navazující mateřské dovolené
od 15. 4. 2009; informaci o povaze těhotenství jí sdělila sama A. M., a to mimo rámec zpracování
osobních údajů.
[12] Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
[13] Podle §4 písm. j) zákona věta první o ochraně osobních údajů „pro účely tohoto zákona
se rozumí správcem každý subjekt, který určuje účel a prostředky zpracování osobních údajů, provádí zpracování
a odpovídá za něj.“
[14] Podle písm. e) téhož ustanovení „pro účely tohoto zákona se rozumí zpracováním osobních údajů
jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji,
a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování,
ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání,
šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace.“
[15] Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci je rozhodnutí žalovaného o pokutě,
uložené žalobkyni za správní delikt, spočívající ve zveřejnění osobních údajů jejích zaměstnanců
A. M. a P. S., působících ve Věznici Světlá nad Sázavou, a to v rozsahu informací o jejich vztahu,
společné domácnosti a rizikovém těhotenství A. M. Tyto osobní údaje byly žalobkyní zveřejněny
v tiskové zprávě ze dne 21. 4. 2009, a to v reakci na reportáž odvysílanou na TV Nova, v pořadu
Televizní noviny ze dne 19. 4. 2009, jejímž předmětem bylo nařčení vedoucího oddělení vězeňské
stráže ze sexuálního obtěžování A. M. Žalobkyně v tiskové zprávě, jejímž zveřejněním měla
správní delikt spáchat, uvedla, že odmítá nařčení dozorkyně ze Světlé nad Sázavou. V tiskové
zprávě dále zdůraznila, že mnohá tvrzení prezentovaná v reportáži jsou prokazatelně lživá.
Označila za zarážející, že si A. M. začala stěžovat teprve s odstupem času, když ve službě byla
naposledy dne 3. 6. 2008, neboť od 4. 6. 2008 byla postavena mimo službu pro podezření ze
spáchání trestného činu (pochybení bylo v rámci řízení klasifikováno jako přestupek); následně se
do služby již nevrátila, dočerpala dovolenou a nastoupila na pracovní neschopnost, přičemž
teprve později informovala zaměstnavatele o svém rizikovém těhotenství. Žalobkyně v tiskové
zprávě dále uvedla, že vedle A. M. v reportáži vystupoval ještě P. S., který žije s A. M. ve společné
domácnosti, přičemž i on je v dlouhodobé pracovní neschopnosti; věznice vyplácí oběma
nemocenské dávky.
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud pochybil, pokud vycházeje
z předestřeného skutkového stavu a způsobem, jakým správní orgány tento skutkový stav
subsumovaly pod příslušná ustanovení zákona, nezrušil žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to pro
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. pro podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
[17] Nejvyšší správní soud předně zaměřil svoji pozornost na postih stěžovatelky za správní
delikt v části týkající se zveřejnění údajů o vztahu A. M. a P. S. a jejich soužití ve společné
domácnosti. Nezbylo mu než vyslovit, že správními orgány nebylo v odůvodnění jejich žalobou
napadených rozhodnutí postaveno najisto, popř. v rámci řízení podrobeno odpovídajícímu
dokazování, zda stěžovatelka vystupovala jako správce, resp. zda zpracovávala osobní údaje o
vztahu A. M. a P. S. a jejich společné domácnosti. V řízení před správními orgány zejména nebylo
vyvráceno stěžovatelkou opakovaně uváděné tvrzení, že z titulu svého postavení jako
zaměstnavatele uvedených osob disponovala toliko údaji o adrese jejich trvalého pobytu.
Stěžovatelka nezpochybňovala, že ohledně údajů o trvalém pobytu A. M. i P. S. byla správcem
osobních údajů, a tyto osobní údaje rovněž zpracovávala, brojila však proti závěru správních
orgánů a posléze i městského soudu, že jako zaměstnavatel disponovala údajem o tom, že tyto
osoby spolu žijí ve společné domácnosti a v jakém jsou vztahu; tato námitka nebyla v řízení
přesvědčivě vyvrácena a stěžovatelkou tvrzené skutečnosti nebyly podrobeny ani případnému
dokazování.
[18] Je třeba zdůraznit, že osobní údaj o vztazích mezi zaměstnanci, zejména pokud se jednalo
o vztah rodinný či obdobný, jakož ani údaj o tom, že zaměstnanci žijí ve společné domácnosti,
nelze bez dalšího dovodit jen z údaje o (shodné) adrese jejich trvalého pobytu. Vztahy
zaměstnanců či mezi nimi obecně nejsou a ani nemohou být předmětem evidence ze strany
zaměstnavatele, ledaže se tak děje v důsledku právem předvídaných skutečností, např. v intencích
aplikace institutů rodinného práva. Stejně tak soužití ve společné domácnosti je pojmem, který
bez dalšího zásadně není a nemůže být evidován zaměstnavatelem, přičemž se jedná primárně
o pojem soukromého práva; v této souvislosti lze především poukázat na §115 občanského
zákoníku z roku 1964, podle něhož „domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně
uhrazují náklady na své potřeby.“ [srov. pojem rodinné domácnosti podle §690 a navazujících
ustanovení občanského zákoníku z roku 2012, resp. (společného) bydliště podle §80 téhož
zákona). V kontextu předestřených úvah se proto jeví jako přinejmenším předčasný závěr
městského soudu, že údaj o tom, že A. M. a P. S. sdílí společnou domácnost, stěžovatelka
dovodila prostým zpracováním osobních údajů vedených ohledně svých zaměstnanců, v daném
případě toliko ze shodné adresy jejich trvalého pobytu.
[19] Správní orgány porušily zákon, pokud se v odůvodnění rozhodnutí nezabývaly
charakterem údajů o vztahu mezi A. M. a P. S. a jejich soužití ve společné domácnosti, příp.
ohledně této skutečnosti neprovedly dokazování, a bez jakéhokoli bližšího zkoumání
presumovaly, že tyto údaje jsou předmětem evidence žalobkyní jako zaměstnavatelem, a jako
takové podléhají právní úpravě zákona o ochraně osobních údajů. Správní orgány rovněž
pochybily, pokud se vzdor argumentaci stěžovatelky odmítly zabývat zdrojem těchto údajů, tedy
zda stěžovatelka tyto údaje získala z evidence zaměstnanců či zda se jednalo např. toliko o
informaci pramenící z obecného povědomí kolektivu na pracovišti o jejich vztahu a soužití.
Pokud totiž stěžovatelka tyto údaje získala a následně použila na svoji obranu proti nařčením
prezentovaným ve vysílání TV Nova nikoli z titulu správy osobních údajů, nýbrž např. z titulu
poznatku sdíleného v rámci kolektivu na pracovišti, bylo na takový případ možno aplikovat
kupříkladu instituty ochrany osobnosti, a to v občanském soudním řízení a na základě žaloby
dotčených zaměstnanců, ohledně těchto údajů byl nicméně vyloučen postih za správní delikt
podle zákona o ochraně osobních údajů.
[20] Vzhledem k uvedeným pochybením správních orgánů, spočívajícím v nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. nedostatečném dokazování ohledně charakteru údajů o vztahu A. M. a P. S. a
jejich soužití ve společné domácnosti, lze označit za nadbytečné ty části odůvodnění rozhodnutí
správních orgánů, jakož i napadeného rozsudku městského soudu, které jsou věnovány
posouzení, zda byly v projednávané věci naplněny podmínky aplikace §5 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů, podle něhož „správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem
subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem
chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v
rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.“ Přezkum podmínek
zpracování předmětných osobních údajů bez souhlasu dotčených osob, a to z důvodu ochrany
práv a právem chráněných zájmů správce, v daném případě z důvodu obrany proti nařčením
prezentovaným v rámci televizního vysílání, by byl namístě teprve v případě, že by bylo bývalo
postaveno najisto, že se v případě zveřejnění těchto údajů v tiskové zprávě jednalo o zpracování
osobních údajů podle zákona o ochraně osobních údajů; k tomu ovšem v nyní projednávané věci
nedošlo.
[21] Následně Nejvyšší správní soud obrátil svoji pozornost k postihu stěžovatelky za správní
delikt v části vztahující se ke zveřejnění údaje o rizikovém těhotenství A. M. Shledal, že i v tomto
ohledu trpí rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nedostatkem důvodů, popř. řízení před
nimi absencí odpovídajícího dokazování. I ve vztahu k tomuto údaji je správním orgánům nutno
vytknout, že měly být důkladnější co do odůvodnění, zda byl údaj o rizikovém těhotenství A. M.
předmětem zpracování osobních údajů, popř. podrobit odpovídajícímu dokazování okolnost, zda
stěžovatelka z titulu vedení personální a mzdové agendy zaměstnanců skutečně disponovala
údajem o rizikovém těhotenství či jen údaji o pracovní neschopnosti A. M. od 14. 10. 2008 a
navazující mateřské dovolené od 15. 4. 2009, jak stěžovatelka v řízení opakovaně namítala.
[22] Správní orgány ani v tomto ohledu dostatečně nevyhodnotily skutkové okolnosti případu,
konkrétně že údaj o rizikovém těhotenství byl stěžovatelkou do tiskové zprávy zařazen v reakci
na nařčení prezentované ve vysílání TV Nova a k osvětlení, že jmenovaná byla v dané době
dlouhodobě nepřítomná na pracovišti, a to z důvodu pracovní neschopnosti; alespoň rámcově
měly být vypořádány důvody, pro které stěžovatelka považovala za potřebné uvést, z jakého
důvodu se jmenovaná v pracovní neschopnosti nacházela. Větší pozornost měla být věnována
i skutečnosti, že pokročilé těhotenství A. M. bylo při sledování pořadu, v němž tato vystupovala,
na první pohled zjevné; správní orgány nevymezily závažnost správního deliktu ve světle toho, že
stěžovatelka porušila zákon (především či jen) ve vztahu ke zveřejnění dodatečného údaje, že toto
těhotenství bylo kvalifikováno jako rizikové.
[23] Pokud navíc správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatelka jako zaměstnavatel A. M.
byla správcem (citlivého) údaje o jejím rizikovém těhotenství a tento údaj neoprávněně zveřejnila,
byly povinny zohlednit okolnosti zveřejnění údaje, a to zejména co do vyhodnocení, zda tyto
představovaly okolnost polehčující či přitěžující. Správní orgány porušily zákon, pokud tuto
esenciální okolnost spáchání správního deliktu, za který stěžovatelku postihovaly, nezohlednily
při posouzení věci a zejména při stanovení výše sankce. Obdobné vyhodnocení skutkových
okolností případu přitom Nejvyšší správní soud postrádal i ohledně postihu stěžovatelky
za správní delikt v části týkající se zveřejnění údajů o vztahu A. M. a P. S. a jejich soužití ve
společné domácnosti.
[24] Nejvyšší správní soud dodává, že uvedené závěry navazují na dosavadní judikaturu
Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2 As 21/2011 – 166,
publikován pod č. 2416/2011 Sb. NSS, všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu dostupná z: , judikoval, že „povinná mlčenlivost advokátů (§21 odst. 1
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) je sama o sobě nevylučuje z působnosti zákona č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů. Pokud jsou obsahem tiskového prohlášení osobní údaje, které (1) byly dostupné
i z jiných zdrojů než z databáze, kterou advokát disponoval, (2) nepožívají zvláštní způsob ochrany a (3) důvod
jejich zveřejnění není samoúčelný, nýbrž spočívá výhradně v reakci na mediální zpochybnění korektnosti, případně
dokonce zákonnosti činnosti advokáta a jeho klienta, nedochází ke zpracovávání osobních údajů způsobem, který
neodpovídá stanovenému účelu ve smyslu §45 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních
údajů.“ V odůvodnění rozsudku zdejší soud konstatoval, že „významným aspektem daného případu je
motivace stěžovatele k vydání předmětného tiskového prohlášení. Z okolností případu je totiž zřejmé, že dané
osobní údaje nebyly zveřejněny samoúčelně, nýbrž v bezprostřední reakci na reportáž odvysílanou v České televizi
a spojenou právě s osobou redaktorky F., jíž se tyto údaje týkaly. Stěžovatel, který zde hájil zájmy své a svého
klienta, se tak na základě určitých faktických tvrzení pokusil zpochybnit obsah této reportáže.“ (...) „Jinak
řečeno, je třeba odlišovat situace, kdy ke zveřejňování informací plynoucích ze soudních rozhodnutí dochází
svévolně, jen např. z důvodu skandalizace jiné osoby, od případů legitimních, chráněných ústavně zaručenou
svobodou projevu.“
[25] Tyto úvahy je nepochybně nutno vztáhnout i na projednávanou věc, neboť osobní údaje
v tiskové zprávě ze dne 21. 4. 2009 nebyly žalobkyní poskytnuty samoúčelně, nýbrž v reakci
na mediální tvrzení ohledně nevhodného chování jejího pracovníka, vůči němuž žalobkyně
pokládala za nutné se ohradit a vyslovené nařčení odmítnout.
[26] Na projednávanou věc je rovněž třeba aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 – 46, v němž zdejší soud vyslovil, že „z odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné
nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané
účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy
rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši
(§68 odst. 3 správního řádu z roku 2004).“ (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 – 109).
[27] Na posouzení věci nemohl nic změnit odkaz žalovaného na nutnost interpretovat zákon
o ochraně osobních údajů v souladu se směrnicí č. 95/46/ES, k jejímuž provedení byl přijat,
konkrétně skutečnost, že čl. 2 písm. b) této směrnice výslovně neobsahuje prvek systematičnosti
zpracování osobních údajů a ustanovení čl. 3 vztahuje její působnost na 1) zcela automatizované
zpracování osobních údajů; 2) částečně automatizované zpracování osobních údajů;
3) neautomatizované zpracování osobních údajů, které jsou obsaženy v rejstříku nebo do něj mají
být zařazeny. Tato ustanovení směrnice nemohou nic změnit na nedostatcích odůvodnění,
resp. dokazování správních orgánů v projednávané věci, v jejichž důsledku nezbylo než jejich
rozhodnutí zrušit. Pro posouzení věci je stejně tak irelevantní odkaz žalovaného na závěry
rozsudku ze dne 6. 11. 2003, věc C-101/01 Bodil Lindqvist, kterým Evropský soudní dvůr
pod pojem zpracování osobních údajů podřadil identifikaci konkrétních osob na internetových
stránkách, v daném případě osob činných v rámci farnosti (kolegů zřizovatelky stránek),
a to včetně jména a lehce humornou formou prezentovaného popisu jejich funkcí a zálib,
přičemž v několika případech byl zmíněn i rodinný stav, telefonní číslo a další informace
a ohledně jedné kolegyně bylo uvedeno, že se zranila na noze a čerpá částečné volno z důvodu
nemoci. Nebylo proto rovněž třeba zvažovat předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a další spisové dokumentace k závěru, že byly
naplněny tvrzené důvody pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.,
aniž by bylo třeba aplikovat ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost je proto důvodná
a Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu výrokem I. zrušil.
[29] Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu,
a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení
jeho nicotnosti; ustanovení §75, 76 a 78 se použijí přiměřeně.“ Podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „soud
zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.“ Podle písm. c) téhož ustanovení „soud zruší
napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před
správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ Podle §78 odst. odst. 3, 4
s. ř. s. „zrušuje-li soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně,
které mu předcházelo. Zruší-li soud rozhodnutí, vysloví současně, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.“
[30] Vzhledem k tomu, že již v řízení před městským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud výrokem II. rozhodl
o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 22. 9. 2009, a sice podle
§76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s., tedy pro ne přezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí, resp. pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které
mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. S ohledem na povahu pochybení
Nejvyšší správní soud zrušil rovněž předcházející rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu
prvního stupně ze dne 4. 8. 2009 a vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému.
[31] Podle §78 odst. 5 s. ř. s. „právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo
rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.“ Na správních orgánech proto
bude pokračovat v řízení a znovu posoudit odpovědnost žalobkyně za správní delikt, přičemž
pokud bude výsledkem správního řízení nové rozhodnutí, jímž bude vysloveno, že žalobkyně
spáchala předmětný správní delikt, bude úkolem správních orgánů řádně odůvodnit,
a to případně i na základě odpovídajícího dokazování, za zveřejnění kterých údajů v tiskové
zprávě je žalobkyně postihována a z jakých důvodů lze toto její jednání kvalifikovat jako správní
delikt podle zákona o ochraně osobních údajů; v takovém případě žalovaná rovněž řádně
posoudí okolnosti spáchání správního deliktu, a to včetně vyhodnocení okolností polehčujících
a přitěžujících, jak bylo naznačeno výše.
[32] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. „zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu
věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem
podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.“
Na Nejvyšším správním soudu proto bylo, aby rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti, jakož i o náhradě nákladů řízení, které předcházelo rozsudku městského soudu.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem III.
ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem
k tomu, že žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobkyni jako stěžovatelce žádné důvodně
vynaložené náklady řízení nad rámec její běžné činnosti nevznikly, nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[34] O náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému rozsudku městského soudu,
rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem IV. ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. tak,
že vzhledem k tomu, že žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobkyni žádné důvodně vynaložené
náklady řízení nad rámec její běžné činnosti nevznikly, nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, které předcházelo rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 9 Ca
367/2009 – 34.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu