ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.145.2014:21
sp. zn. 4 As 145/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: F. P., zast. JUDr. Janem
Marečkem, advokátem, se sídlem Na Švihance 1476/1, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát
hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2014, č. j. 1 A 45/2013 - 59,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2014, č. j. 1 A 45/2013 - 59,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2013, č. j. P4/017404/13/OST/TEHA, Úřad městské části
Praha 4 (dále jen „stavební úřad“) uznal žalobce vinným, že „v období od června roku 2011
do 3. 11. 2012 jako vlastník stavby rodinného domu č. p. 113, ul. Vysoká cesta 12, Praha 4 - Braník,
na pozemku parc. č. 177 v katastrálním území Braník prováděl bez stavebního povolení změnu stavby rodinného
domu č. p. 113, ul. Vysoká cesta 12, Praha 4 - Braník, na pozemku parc. č. 177 v katastrálním území
Braník, spočívající v třípodlažní přístavbě při jihovýchodní fasádě stavby RD, v nadstavbě nad stávající částí
stavby rodinného domu v souvislosti s úpravou střechy v podkroví nad stávajícím 2. NP, v dalších stavebních
úpravách s tím souvisejících a ve zřízení venkovního vyrovnávacího schodiště při jihozápadní fasádě stavby
rodinného domu (dále jen ‚stavba rodinného domu či RD‘), a to v ochranném pásmu chráněném zákonem
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Protiprávní jednání bylo zjištěno oprávněnou úřední osobou
stavebního úřadu při provedení kontrolních prohlídek dne 5. 9. 2011, dne 7. 10. 2011, dne 22. 6. 2012
a dne 18. 10. 2012.“ Tímto jednáním žalobce spáchal přestupek podle §178 odst. 1 písm. n)
zákona 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
účinném do 31. 12. 2012, a to formou nepřímého úmyslu podle §4 odst. 2 písm. b) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, když věděl, že svým jednáním
může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím
srozuměn. Za tento přestupek byla žalobci podle §179 písm. d) stavebního zákona uložena
pokuta ve výši 140.000 Kč. Žalobci byla současně uložena povinnost nahradit náklady řízení
ve výši 1.000 Kč.
Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. S-MHMP 203781/2013/OST/Ca, žalovaný
zamítl odvolání žalobce a shora uvedené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění se žalovaný
neztotožnil s obecnou námitkou žalobce o nesprávnosti a nezákonnosti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně a uvedl, že výši i odůvodnění uložené pokuty považuje za přiměřené.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, č. j. 1 A 45/2013 - 33, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění uvedl, že po skutkové stránce není sporu
o tom, že žalobce prováděl ve vymezeném období nepovolené stavební práce. Podle názoru
soudu správní orgán prvního stupně dostatečně jasně a konkrétně vymezil skutek, za který byla
uložena pokuta, a žalovaný toto vymezení přejal. Pro naplnění skutkové podstaty podle §178
odst. 1 písm. n) stavebního zákona není podstatné, zda byla prováděná stavba propojena
se zbytkem stávající stavby žalobce. Relevantní je především skutečnost, že žalobce prováděl
stavbu bez příslušného stavebního povolení a v chráněném území. Soud konstatoval,
že realizovaná stavba představuje nadstavbu i přístavbu podle §2 odst. 5 písm. a) a b) stavebního
zákona, neboť stavebními pracemi žalobce došlo k rozšíření půdorysu a zvýšení stávající stavby
o jedno podlaží při funkčním propojení stávající a realizované stavby prostřednictvím navýšeného
domovního schodiště. Skutečnost, že správní orgán prvního stupně použil ve výroku rozhodnutí
termín „třípodlažní přístavba“, nemá žádný význam, neboť skutek, který byl žalobci kladen
za vinu, byl vymezen dostatečně určitým a nezaměnitelným způsobem. Soud nepřisvědčil tvrzení
žalobce, že svým jednáním odvracel bezprostředně hrozící škodu. Statická část projektové
dokumentace ze dne 19. 12. 2011 a vyjádření statika ze dne 1. 12. 2011 sice obsahují informaci
o tom, že je nezbytné provést úpravy opěrné stěny stávající stavby, druhý z dokumentů
však současně uvádí, že bezprostřední nebezpečí zřícení stěny nehrozí. Skutkové okolnosti
v daném případě nenaplnily ani podmínky pro aplikaci mimořádných postupů podle §177
stavebního zákona. Jednání žalobce nebylo možné aprobovat tvrzenými mimořádnými
okolnostmi, proto soud shledal, že došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku podle §178
odst. 1 písm. n) stavebního zákona. Městský soud v Praze přihlédl k názoru stavebního úřadu,
podle kterého bylo možné zajistit stavebně technický stav opěrné zdi podstatně jednodušším
způsobem, než ke kterému přistoupil žalobce. Soud shledal, že z odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně je zřejmé, že při ukládání sankce nebyly opomenuty přitěžující
ani polehčující okolnosti, odůvodnění uložené pokuty obsahuje všechny zákonem dané
požadavky a lze je považovat za dostatečné a přesvědčivé. Moderací pokuty se Městský soud
v Praze nezabýval, neboť žaloba takový návrh nezahrnovala.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j. 4 As 55/2014 - 27, zrušil
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí o uloženém trestu a věc vrátil k dalšímu řízení, ve kterém soudu uložil vydat
nové rozhodnutí, řádně jej odůvodnit a vypořádat všechny žalobní body. Městský soud v Praze
nevypořádal žalobní bod zpochybňující přiměřenost uložené pokuty, ačkoliv žalobce namítl,
že pokuta neodpovídá rozsahu posuzovaného jednání, představuje polovinu jeho ročního příjmu
a rozestavěná nezabezpečená část stavby vyžadovala v zimním období zvýšené náklady
na vytápění, nehledě k hrozícímu nebezpečí dalších škod. Na tyto zcela konkrétní námitky soud
odpověděl toliko obecným tvrzením o dostatečnosti a přesvědčivosti odůvodnění uložené
pokuty. K námitce, že soud neposoudil možnost moderace uložené pokuty, Nejvyšší
správní soud poukázal na ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s., podle kterého musí být návrh
na moderaci podán výslovně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 16/2008 - 80, publ. pod č. 1719/2008 Sb. NSS), což žalobce neučinil a Městský soud
v Praze tedy nebyl povinen se touto otázkou zabývat. Nejvyšší správní soud konstatoval,
že v průběhu přestupkového řízení byla jednoznačně prokázána vina žalobce za naplnění
skutkové podstaty přestupku podle §178 odst. 1 písm. n) stavebního zákona. Zdejší soud nepřijal
tvrzení, že část jednání žalobce probíhala v krajní nouzi podle §2 odst. 2 zákona o přestupcích.
V následujícím řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2014,
č. j. 1 A 45/2013 - 59, opět zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění zopakoval
argumenty, které již uvedl ve svém předchozím rozsudku, avšak vyjádřil se také k přiměřenosti
uložené pokuty. Stavební úřad podle soudu přihlédl k polehčující okolnosti, že jednáním žalobce
nevznikla škoda na majetku třetích osob, nicméně vzal v úvahu i přitěžující okolnosti, že žalobce
provedl změnu původní stavby právě v takovém rozsahu, o jaký neúspěšně žádal již v roce 2009,
a že se z hlediska stavebního zákona jedná o závažný přestupek. Stavební úřad zohlednil velikost
přístavby a nadstavby a předpokládané náklady na jejich realizaci, přičemž tato úvaha podle soudu
implicitně obsahuje zhodnocení osobních a majetkových poměrů žalobce, které nelze striktně
omezit na výdělkové poměry. Soud poukázal na skutečnost, že žalobce v odvolání proti
rozhodnutí stavebního úřadu neuvedl žádné konkrétní námitky, které by nasvědčovaly
likvidačnímu charakteru sankce. Připomněl, že uložená pokuta představuje jednu čtrnáctinu
její maximální možné výše a přibližně jednu desetinu nákladů vynaložených na realizaci
nepovolené stavby. Soud rovněž konstatoval, že součástí žalobního petitu žalobce nebyl výslovný
návrh na moderaci pokuty, a proto o ní nebyl oprávněn rozhodnout.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítl, že stavební úřad neměl dostatečné
podklady, aby učinil takové úvahy o přiměřenosti uložené pokuty, které v napadeném rozsudku
dovodil soud. Stavební úřad tedy neprovedl zevrubné hodnocení osobních a majetkových
poměrů stěžovatele, ale toliko neúplnou úvahu vycházející z předpokládaných nákladů
na realizaci nepovolené stavby. Stěžovatel podotkl, že při ukládání trestu nebylo zohledněno,
že svým jednáním reagoval na liknavý a protiprávní postup stavebního úřadu ve snaze odvrátit
bezprostředně hrozící škodu. Odmítl hodnocení přitěžující okolnosti, že provedl nepovolené
stavební práce v rozsahu, o jaký neúspěšně žádal v roce 2009, a dodal, že Městský soud v Praze
měl povinnost zabývat se návrhem na moderaci pokuty, a to i navzdory skutečnosti, že jej poprvé
učinil teprve v doplnění žaloby ze dne 5. 6. 2014. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Shledal, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud se k námitce stěžovatele zabýval otázkou, zda byl Městský soud
v Praze povinen projednat návrh na moderaci pokuty, ačkoliv jej stěžovatel poprvé podal
až 5. 6. 2014, tedy po lhůtě k rozšíření žaloby ve smyslu §71 odst. 2 a §72 s. ř. s.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 - 82,
dostupný na www.nssoud.cz, „[n]avrhnout moderaci trestu (§78 odst. 2 soudního řádu správního)
může žalobce před správním soudem jak pro případ, že by neuspěl s návrhem na zrušení rozhodnutí správního
orgánu (tedy jako eventuální petit), tak i samostatně. Návrh na moderaci může být uplatněn i po uplynutí lhůty
k podání žaloby, vychází-li z žalobního bodu vzneseného v této lhůtě.“
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel učinil výslovný návrh
na moderaci pokuty po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Je však zřejmé, že tento návrh vychází
z žalobního bodu o nepřiměřenosti uložené pokuty, který je součásti včas podané žaloby.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze
byl povinen zabývat se předmětným návrhem; v napadeném rozsudku však výslovně uvedl,
že takto neučinil, čímž způsobil nepřezkoumatelnost rozsudku.
Podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod „[k]aždý má právo, aby jeho
věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům.“ Podle §49 odst. 1 s. ř. s. „[k] projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání
a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. O jednání vyrozumí osoby
zúčastněné na řízení.“ Podle §51 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže
to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník
do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí
být ve výzvě poučen.“
Ze spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil, že Městský soud v Praze
po zrušení rozsudku ze dne 28. 2. 2014, č. j. 1 A 45/2013 - 33, až do vydání dalšího rozsudku
ze dne 10. 7. 2014, č. j. 1 A 45/2013 - 59, neprovedl žádný procesní úkon. V rozporu s §51
odst. 1 s. ř. s. tedy provedl soudní řízení bez nařízení jednání, aniž by si k tomu vyžádal souhlas
stěžovatele. V souladu s druhou větou §51 odst. 1 s. ř. s. stěžovatel sice udělil souhlas takzvanou
fikcí, avšak k tomu došlo v řízení, které předcházelo zrušujícímu rozsudku Nejvyššího správního
soudu. Takový souhlas podle judikatury zdejšího soudu však nelze bez dalšího vztáhnout
na nové rozhodnutí poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí v téže věci zrušeno rozsudkem
Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 5 Azs 3/2010 - 92, a ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 112/2008 - 129).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a že řízení
před Městským soudem v Praze bylo zatíženo zásadní vadou, jež mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tím došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
10. 7. 2014, č. j. 1 A 45/2013 - 59, podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. V něm Městský soud v Praze vázán shora vysloveným právním názorem
(§110 odst. 4 s. ř. s.), rozhodne o návrhu na moderaci uložené pokuty a učiní všechny procesní
úkony, které mu ukládá zákon. V zájmu úplnosti a přezkoumatelnosti nového rozhodnutí přitom
Městský soud v Praze nesmí opomenout zopakovat v novém rozhodnutí tu část argumentace
uvedenou v napadeném (dříve zrušeném) rozsudku, kterou Nejvyšší správní soud shledal
správnou.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 věty první
s. ř. s. Městský soud v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu