ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.165.2013:41
sp. zn. 4 As 165/2013 -41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: V. B.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2013, č. j. 30 A 46/2013 – 61, o návrhu na
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
II. Žalobkyni se u k l á d á zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu
soudní poplatek ve výši 1000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti do 7 dnů ode dne doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 6. 2013, č. j. MV-15757-4/SO/sen-2013, bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační
politiky, Oddělení pobytu cizinců Plzeň (dále též „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 18. 12. 2012, č. j. OAM-29123-19/DP-2012, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní
orgán prvního stupně rozhodl tak, že se podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3, §37 odst. 2
písm. b) a §56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, neprodlužuje
platnost povolení žalobkyně k dlouhodobému pobytu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vyšel
z toho, že žalobkyni byl dřívějším rozhodnutím povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání
(účasti v právnické osobě), a to s platností od 10. 8. 2010 do 9. 8. 2012, přičemž však žalobkyně
v tomto období pobývala na území České republiky pouze 76 dnů.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 15. 7. 2013, ve které
navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a přiznal
žalobkyni náklady řízení; mimoto navrhla, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek. Krajský soud
v Plzni usnesením ze dne 14. 11. 2013, č. j. 30 A 46/2013 – 49, žalobě přiznal odkladný účinek.
[3] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 30 A 46/2013 – 61, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[4] Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila
kasační stížností ze dne 12. 12. 2013, ve znění doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 2. 2014,
ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
[5] V rámci doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 2. 2014, které bylo soudu doručeno dne
17. 2. 2014, stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 až 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Tento návrh odůvodnila tak, že má v Česku
fungující společnost (X). Pokud by byla nucena vycestovat, nemohla by se účastnit na chodu této
společnosti, jejímž je společníkem, čímž by byl zásadně ohrožen provoz společnosti
a stěžovatelka by nemohla vykonávat náplň své práce; to by mohlo vést až k zániku podnikání
samého. Přiznáním odkladného účinku nemůže být způsobena újma jiným osobám a je i v e
veřejném zájmu, aby na území České republiky podnikaly společnosti, které generují zisk, řádně
odvádí daně a plní další své povinnosti a jsou pro společnost přínosem; o takovou společnost se
přitom jedná i v případě společnosti stěžovatelky. V případě nepřiznání odkladného účinku by
navíc byla připravena o možnost osobně se účastnit soudního řízení, resp. být v přímém kontaktu
se svým právním zástupcem. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, a ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76.
[6] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku ze dne 28. 2. 2014 navrhl,
aby kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek. Vyjádřil názor, že vzhledem k neprodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu pravomocným rozhodnutím správního orgánu, které
je předmětem soudního přezkumu v projednávané věci, stěžovatelka není oprávněna k pobytu
na území České republiky, a to bez ohledu na případné přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že poskytnutí odkladného účinku má charakter
mimořádného prostředku, který nelze aplikovat paušálně; na podporu svých tvrzení poukázal
na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2013, č. j. 3 A 120/2013 – 28. Je mimoto
přesvědčen, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by bylo v rozporu s veřejným
zájmem, spočívajícím v ochraně České republiky před neoprávněně získanými povoleními
k pobytu, přičemž stěžovatelka je navíc zastoupena advokátem, jehož úkolem je zajistit i bez její
přítomnosti náležitou ochranu jejím právům; toto právo lze zajistit rovněž na základě víza.
[7] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou naplněny zákonné
podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[8] Podle §107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
„soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo
jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“
[9] Z citovaných ustanovení vyplývá, že kasační stížnost ze zákona nemá odkladný účinek,
Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, jestliže by výkon nebo jiné
právní následky kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, resp. krajským
soudem přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže
to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu
mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana
stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního,
resp. správního rozhodnutí; přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc
rozhodnutí. Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, přitom má povinnost tvrzení
a povinnost důkazní, a je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní
újmu by pro něj výkon či jiné právní následky rozhodnutí znamenaly.
[10] Předmětem řízení v nyní projednávané věci je přezkum rozsudku Krajského soudu
v Plzni, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo
zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým
stěžovatelce nebyla prodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České
republiky za účelem podnikání (účasti v právnické osobě), přičemž ze spisového materiálu se
podává, že stěžovatelka působí ve funkcích společníka a jednatele společnosti X.
[11] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutím žalovaného sice pravomocně došlo
k odepření určité konkrétní formy pobytového statusu (právního titulu pobytu na území České
republiky), toto rozhodnutí však nemá za bezprostřední následek, že by stěžovatelka byla nucena
území České republiky opustit, jak by tomu bylo například při uložení správního vyhoštění
s vymezením doby, po kterou by jí nebylo lze umožnit vstup na území členských států Evropské
unie. Bezprostředním následkem rozhodnutí žalovaného stejně tak není ani znemožnění účasti
stěžovatelky na soudním řízení, resp. kontaktu s právním zástupcem. Výkon či jiné právní
následky rozhodnutí pro ni tak samy o sobě neznamenají újmu, která je způsobilá k přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť stěžovatelce nebrání usilovat o získání jiné formy
pobytového statusu na území České republiky, a zejména pak pro ni neznamenají povinnost
území (nuceně) opustit, což teprve by mohlo způsobit ohrožení podnikání stěžovatelky v rámci
společnosti, v níž je vlastníkem obchodního podílu a současně jedním z jednatelů. Nelze
pak ani tvrdit, že by právní následky rozhodnutí žalovaného pro případ jeho eventuálního zrušení
v rámci přezkumu správními soudy mohly být již jen stěží odstraněny, popř. že by mohly být
zhojeny pouze při vynaložení značných nákladů. Stěžovatelce by v takovém případě nic nebránilo
znovu usilovat o vydání nového, pro ni pozitivního rozhodnutí.
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka uvádí důvody pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti toliko v obecné rovině, a n edostála tak své povinnosti
tvrzení a povinnosti důkazní;. nepředložila přesvědčivé argumenty na podporu tvrzení,
že (bez ohledu na to, že se nejedná o bezprostřední následek rozhodnutí žalovaného, jak bylo
uvedeno výše) by její (dočasná) nepřítomnost na území České republiky znamenala ohrožení
jejího podnikání, popř. dokonce ohrožení existence společnosti X. V této souvislosti lze poukázat
na to, že původní povolení k pobytu bylo vydáno na období od 10. 8. 2010 do 9. 8. 2012,
z tohoto období však stěžovatelka podle vývodů žalovaného pobývala na území České republiky
pouze 76 dnů, přičemž sama stěžovatelka v řízení připustila, že v Česku pobývala nepravidelně,
celkově v rozsahu cca 16 měsíců, a to bez ohledu na své závazky spojené s podnikáním; jako
společník a jednatel přitom působila po celou dobu. K pochybnostem o stěžovatelkou blíže
nekonkretizovaném tvrzení, že by (dočasná) nepřítomnost na území České republiky ohrožovala
její podnikání, popř. samotnou existenci společnosti X, dále přispívá, že stěžovatelka je toliko
jedním ze tří společníků (s obchodním podílem 25 %) a jedním ze čtyř jednatelů, přičemž za
společnost jedná a podepisuje každý jednatel samostatně.
[13] Na posouzení návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nemohly nic změnit závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011,
č.j. 5 As 73/2011 – 100, když tímto usnesením sice byl přiznán odkladný účinek kasační stížnosti
týkající se přezkumu správního rozhodnutí téhož druhu, v daném případě se však jednalo
o zrušení povolení k trvalému pobytu, a to za zcela odlišného skutkového stavu. Nejvyšší správní
soud v kontextu specifických okolností dospěl v dané věci k závěru, že vzhledem k osobním
a rodinným poměrům stěžovatele by nucené opuštění České republiky pro něho a pro jeho
rodinu mohlo znamenat nenahraditelnou újmu, přičemž konstatoval, že pokud by nedošlo
k odkladu právních účinků pravomocného správního rozhodnutí, bylo by vzhledem k důvodům,
které vedly žalovaného k vydání rozhodnutí o odnětí oprávnění k trvalému pobytu, reálné
nebezpečí, že by byl stěžovatel skutečně nucen ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu opustit území České republiky.
[14] Toliko pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění je Nejvyšší správní soud nucen
odmítnout úvahy žalovaného ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku, podle nichž
by stěžovatelka nebyla oprávněna k pobytu na území České republiky ani v případě přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Je třeba zdůraznit, že p okud je předmětem přezkumu
správními soudy rozhodnutí o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, byla
by v případě přiznání odkladného účinku prolomena právní moc rozhodnutí správního orgánu,
kterým toto povolení k pobytu prodlouženo nebylo, jinými slovy by přinejmenším do rozhodnutí
soudu nebylo postaveno najisto, jak mělo být s žádostí o prodloužení doby platnosti povolení
k pobytu naloženo. Jako nepřijatelné je pak třeba vyhodnotit úvahy žalovaného, že v důsledku
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by stěžovatelka neoprávněně získala povolení
k pobytu.
[15] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud, vycházeje z tvrzení stěžovatelky v návrhu
na přiznání odkladného účinku, nedospěl k závěru, že by pro ni výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí mohly znamenat relevantní újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s., již se nezabýval
posouzením navazujících kritérií pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tedy
poměřováním, zda by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, jakož ani tím,
zda by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[16] Nejvyšší správní soud dodává, že z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto
o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 – 76, publikováno pod č. 1072/2007 Sb. NSS, dostupné
z: ). Mimoto je třeba upozornit na ustanovení §73 odst. 5 s. ř. s., podle něhož
„usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení,
že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly.“
[17] Na základě výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud podle §107 ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. výrokem I. tak, že se kasační stížnosti nepřiznává odkladný účinek.
[18] O povinnosti zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl vycházeje ze závěrů svého usnesení
ze dne 29. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32, v němž zdejší soud judikoval, že „povinnost zaplatit soudní
poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o
návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§4 odst. 1 písm. h)
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, per analogiam].“
[19] Nejvyšší správní soud proto stěžovatelce výrokem II. uložil povinnost zaplatit soudní
poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který podle
položky 20 Sazebníku poplatků (příloha zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů) činí 1000 Kč, a to do 7 dnů ode dne doručení tohoto usnesení.
Soudní poplatek lze zaplatit jedním z těchto způsobů:
? vylepením kolků na vyznačené místo na tiskopisu k tomuto usnesení připojenému;
vylepte vždy oba díly kolkové známky, tiskopis podepište a vraťte soudu, kolkové
známky neznehodnocujte;
? v hotovosti na pokladně soudu;
? bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703-46127621/0710, vedený u České
národní banky, pobočka Brno. Variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1040416513.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu
Vyhovuji výzvě a zasílám v kolkových známkách určený soudní poplatek.
Datum: ................................ podpis .................................................
Místo pro nalepení kolkových známek: