ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.170.2013:38
sp. zn. 4 As 170/2013 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: TR Service,
s. r. o., IČ: 25089188, se sídlem Radošovická 996/4, Praha 10, zast. Mgr. Pavlem Uhlířem,
advokátem, se sídlem třída Karla IV. 468/18, Hradec Králové , proti žalovanému: Ministerstvo
pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, č. j. 7 Ca 145/2009 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 3. 2009, č. j. 792/2008-83/79, zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního (dále též „správní
orgán prvního stupně“), ze dne 10. 9. 2007, č. j. S -MHMP 74037/2007/OST/So/Cs., kterým
bylo v přezkumném řízení zrušeno kolaudační rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru
výstavby (dále též „stavební úřad“) ze dne 27. 9. 2006, č. j. Výs.Hl.1112- 4716/06-De-R
o povolení užívání stavby označené jako „Stavební úpravy nebytového prostoru č. 1112/23
na Sport-Bar v 1. NP domu č. p. 1112 v k. ú. Hlubočepy, Trnkovo nám. 1112, Praha 5“ .
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí v prvé řadě zdůraznil, že jak kolaudační
řízení, tak řízení o změně stavby před dokončením je řízení návrhové (o žádosti), které je podle
§44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zahájeno dn em, kdy žádost, nebo jiný
návrh došel věcně a místně příslušnému orgánu. Dále zmínil, že podle §81 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dále též „stavební
zákon z roku 1976“, může být s kolaudačním řízením spojeno řízení o změně stavby podle
§68 téhož zákona, pokud se skutečné provedení podstatně neodchyluje od dokumentace
ověřené stavebním úřadem. Žalovaný následně dospěl k závěru, že tvrzení žalobce o násle dném
osobním „doplnění“, resp. „potvrzení“ provedeném podpisem elektronického podání učiněného
bez zaručeného elektronického podpisu, kterou žalobce žádal o vydání kolaudačn ího rozhodnutí
pro předmětnou stavbu a žádosti podané v téže formě, kterou požádal o vydání rozhodnutí
o povolení změny stavby před jejím dokončením, nemá oporu v obsahu spisu. Žalovaný se proto
ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně, že v daném případě nebyl řádně podán
návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí pro předmětnou stavbu, ani návrh na vydání
rozhodnutí o změně předmětné stavby před jejím dokončením, t zn. že předmětné řízení bylo
zahájeno v rozporu s §44 odst. 1 ve spojení s §37 ods t. 4 správního řádu a §79 odst. 2
stavebního zákona z roku 1976. Ze zjištěných skutečností dále podle žalovaného vyplývá,
že rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno v rozporu s §81 odst. 1 stavebního zákona
z roku 1976.
[3] Žalovaný přisvědčil závěru správního orgánu prvního stupně, že přizděním (tl. 75 mm)
obvodové zdi domu č. p. 1112 v k. ú. Hlubočepy došlo k zásahu do společné části předmětného
domu, neboť obvodová zeď je nepochybně hlavní svislou konstrukcí ve smyslu §2 písm. g)
zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, přičemž podle §11 odst. 5 tohoto zákona,
jde li o modernizaci, rekonstrukci, stavební úpravy a opravy společných částí domu, jimiž
se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných
částech domu, postačuje souhlas tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek. Z uvedeného
tak podle názoru žalovaného vyplývá, že jestliže předmětné kolaudační řízení bylo stavebním
úřadem spojeno s řízením o povolení změny stavby podle §68 stavebního zákona z roku 1976,
resp. s řízením o změně dokumentace ověřené ve stavebním řízení ve smyslu §78 odst. 2
stavebního zákona z roku 1976, musela se tato skutečnost projevit i ve vymezení okruhu
účastníků předmětného řízení ve smyslu §68 odst. 2, resp. §78 odst. 2 stavebního zákona z roku
1976 vzhledem k charakteru takové změny – zásahu do společné části domu. V rozhodnutí
stavebního úřadu však není obsažena žádná úvaha ve výše uvedeném smyslu a jako jediný
účastník je v tomto rozhodnutí uveden pouze žalobce. Shora uve deným postupem stavebního
úřadu tak došlo k porušení §78 odst. 1 a 2 stavebního zákona z roku 1976 a rovněž ustanovení
§2 odst. 1, 3 a 4, §3, §4 odst. 4, §15 odst. 1, §17 odst. 1, §37 odst. 3 ve spojení s §45 odst. 2,
§44 odst. 1, §50 odst. 3 a §68 odst. 3 správního řádu.
[4] Správní orgán prvního stupně se podle žalovaného v souladu s §94 odst. 4 a 5 správního
řádu dostatečně vypořádal s otázkou posouzení ochrany práv nabytých v dobré víře žalobcem
z pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu a dospěl k závěru, že újma vzniklá v důsledku
nezákonnosti předmětného rozhodnutí stavebního úřadu veřejnému zájmu, který je prezentován
především požadavkem na soulad postupu správního orgánu s právními předpisy a ochranu
práv opomenutých účastníků řízení převažuje nad újmou případně vzniklou žalobci zrušením
rozhodnutí stavebního úřadu. K námitce žalobce, že správní orgán prvního stupně nezvážil
v rámci postupu podle §94 odst. 4 a 5 správního řádu újmu vzniklou spoluvlastníkům domu
č. p. 1112 v k. ú. Hlubočepy, žalovaný uvedl, že zájem na ochraně práv těchto opomenutých
účastníků předmětného řízení, tj. především práva rozhodnout o zásazích do společných částí
domu ve smyslu zákona č. 72/199 4 Sb., a v té souvislosti uplatňovat procesní práva z pozice
účastníků správního řízení, včetně práva podat proti vydanému správnímu rozhodnutí odvolání
byl jedním z důvodů zrušení rozhodnutí stavebního úřadu a vrácení věci tomuto správnímu
orgánu. V této souvislosti žalovaný uvedl, že v rámci nového projednání dané věci
ze strany stavebního úřadu zůstává zachována možnost povolit užívání předmětných stavebních
úprav – při dodržení zákonem stanoveného postupu a za participace spoluvlastníků předmětného
domu z důvodu zásahu do společných částí domu.
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž v prvé řadě poukázal
na skutečnost, že návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí zaslaný stavebnímu úřadu e-mailem
v souladu s §37 odst. 4 správního řádu písemně potvrdil do protokolu založeného ve správním
spise. Žalovaný se s touto argumentací žalobce vypořádal konstatováním, že nemá oporu
ve spise, protože chybí soupis součástí spisu. Není však vinou žalobce, že předmětný správní spis
není kompletní. Toto pochybení správního orgánu rozhodně nelze přičítat k tíži žalobce, který
v dobré víře nabyl svá práva.
[6] Závěr správního orgánu prvního stupně, který shledal nezákonnost kolaudačního
rozhodnutí stavebního úřadu v tom, že bylo vydáno, aniž byly splněny podmínky stavebního
povolení č. 6 a 8, tj. aniž byl doložen protokol o měření hluku a protokol o měření výkonu
a zaregulování VZT zařízení, označil žalobce za nepravdivý, neboť splnění těchto podmínek
doložil protokoly předloženými stavebnímu úřadu dne 14. 9. 2006 a 20. 9. 2006. Žalovaný se však
těmito skutečnostmi nezabýval. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas se závěry žalovaného,
že v odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu nejsou uvedeny žádné konkrétní podklady
doložené žalobcem a spisový materiál neposkytuje oporu pro žalobcem tvrzené řádné doložení
protokolů dle podmínek stavebního povolení.
[7] Žalobce dále namítal, že provedená změna spočívající v přizdění obvodové zdi nemohla
žádným způsobem zasáhnout do práv ostatních vlastníků jednotek, neboť k jejímu přizdění došlo
uvnitř prostorů patřících žalobci. Stavební úřad tudíž nepo chybil, když okruh účastníků nerozšířil.
Závěr žalovaného, že újma vzniklá v důsledku nezákonnosti kolaudačního rozhodnutí veřejnému
zájmu, převažuje nad újmou případně vzniklou žalobci zrušením tohoto rozhodnutí,
neodpovídá podle žalobce skutečnosti, neboť žalobce vždy veškeré správním orgánem
požadované podklady doložil a byl tak v dobré víře. Žalobce vytknul žalovanému, že porušil
§2 odst. 3 a §94 odst. 4 a 5 správního řádu a nevypořádal se s námitkou žalobce týkající
se zmatečnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně spočívající v záměně zápisu
z místního šetření se zápisem z kontroly HSHMP ze dne 26. 9. 2006, neboť 11. 9. 2006 nemohlo
být žádné šetření provedeno, když právě tohoto dne požádal žalobce o kolaudaci.
[8] Nastalou situaci označil žalobce za absurdní, neboť předmětný nebytový prostor
byl řádně zkolaudován a před vydáním napadeného rozhodnutí žalovaného tři roky využíván.
Žalobce v souvislosti s provozem uzavřel řadu smluv, např. na dodávky médií a potravin,
a přerušení provozu by pro něj znamenalo značnou újmu, neodpovídající toliko formálním
nedostatkům kolaudačního řízení a v něm vydaného rozhodnutí, jež žalobce nadto nezavinil.
Přezkumné řízení bylo dle žalobce šikanózní a v rozporu se zásadou prosazovanou Ústavním
soudem, že rigidní výklad práva musí ustoupit zdravému rozumu a racionálnímu pohledu na věc.
Žalobce rovněž upozornil na skutečnost, že odvolací fáze přezkumného řízení trvala téměř rok
a půl. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby městský soud rozhodnutí správních org ánů
obou stupňů zrušil a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení. Žalobce rovněž navrhl,
aby městský soud žalobě přiznal odkladný účinek (tomuto návrhu městský soud vyhověl
usnesením ze dne 11. 11. 2011, č. j. 7 Ca 145/2009 – 55).
[9] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 7 Ca 145/2009 – 64, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Námitce
žalobce, že svůj e-mailem ze dne 11. 9. 2006 podaný návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí
potvrdil následně v souladu s §37 odst. 4 správního řádu písemně do protokolu, když
jej podepsal přímo ve spisu, městský soud nepřisvědčil, neboť na návrhu na vydání kolaudačního
rozhodnutí zažurnalizovaném ve správním spisu se žalobcův podpis nenachází. Žalobce neuvedl
žádné další skutečnosti, z nichž by bylo možné pravdivost jeho tvrzení ověřit, zejména kdy svůj
návrh na stavebním úřadě podepsal a která osoba tomu byla přítomna. Městský soud se proto
ztotožnil s názorem správních orgánů, že toto tvrzení žalobce nepůsobí důvěryhodně, byť
stavební úřad kolaudační řízení zahájil, jako by podá ní dodatečně doplněno bylo. Městský soud
podotknul, že nepřítomnost podpisu na návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí by sama
o sobě v přezkumném řízení, v němž je třeba šetřit práva nabytá v dobré víře, ke zrušení
přezkoumávaného kolaudačního rozhodnutí nepostačovala, ale v předmětné věci byly shledány
i další nezákonnosti.
[10] K námitce žalobce, že již v průběhu kolaudačního řízení předložil protokoly týkající
se dodržení limitů hluku a protokol o měření výkonu a zaregulování VZT zařízení, městský soud
uvedl, že ve správním spise se nenacházejí tyto protokoly, ani žádný doklad o jejich předložení
v průběhu kolaudačního řízení. Žalobce předložení těchto protokolů již v průběhu kolaudačního
řízení žádným způsobem neprokázal, na druhé straně však nelze přehlédnout, že v průběhu
přezkumného řízení i v žalobě uvedl některé konkrétní skutečnosti týkající se jím tvrzeného
předání těchto protokolů a že stavební úřad následně jednal, jako by žalobce tyto protokoly
doložil. S ohledem na skutečnost, že předmětné protokoly jsou datovány v září 2006 a žalobce
je předložil bez otálení rovněž při místním šetření dne 8. 3. 2007, je podle městského soudu
pravděpodobné, že žalobce těmito protokoly disponoval již v průběhu kolaudačního řízení,
a neměl tedy důvod je stavebnímu úřadu nepředložit. Pochybnosti o tom, že byly tyto protokoly
předloženy již v průběhu kolaudačního řízení, tudíž nedosahují takové síly, aby samy o sobě
odůvodnily zrušení kolaudačního rozhodnutí v přezkumném řízení.
[11] V případě námitky, že se přizdění obvodové zdi nemohlo žádným způsobem dotknout
práv vlastníků ostatních jednotek, neboť byla přizděna toliko z vnitřní strany nemovitých
prostorů patřících žalobci, městský soud konstatoval, že důvodem pro zrušení kolaudačního
rozhodnutí byla naprostá nepřítomnost úvahy stavebního úřadu ohledně okruhu účastníků řízení,
a to jak ve vztahu k samotnému kolaudačnímu řízení, tak ve vztahu k řízení o změně stavby
upraveném v §68 stavebního zákona z roku 1976, s nímž bylo kolaudační řízení spojeno.
Nevymezení okruhu účastníků řízení je přitom závažnou vadou řízení, neboť pro účastníky řízení
je faktická účast na řízení jedinou příležitostí k uplatnění jejich práv a oprávněných zájmů,
a zavdává tak důvod pro zrušení správního rozhodnutí. Způsobilost přizdění obvodové zdi
stejně jako dalších změn provedených odchylně od ověřené dokumentace – zasáhnout do práv
vlastníků ostatních jednotek je přitom pro určení okruhu účastníků v projednávané věci rozhodná
jen částečně, neboť se od ní odvíjí účastenství na řízení o změně stavby podle §78 odst. 2, avšak
nemá vliv na okruh účastníků kolaudačního řízení odvíjející se od ustanovení §78 odst. 1
stavebního zákona z roku 1976.
[12] Následný závěr správních orgánů, že se změna stavby spočívající v přizdění obvodové zdi
v prostorech patřících žalobci dotýká práv vlastníků ostatních jednotek, městský soud naproti
tomu nepovažoval za dostatečně odůvodněný. Dospěl totiž k závěru, že zásahem ve smyslu
§11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů je totiž až zásah určité intenzity, a je na správním orgánu
aby svůj závěr v tomto ohledu odůvodnil. Přezkumné orgány se však v projednávané věci
spokojily pouze s konstatováním, že obvodová zeď je společnou částí domů a k její změně
je tudíž potřeba souhlasu tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek. Toto pochybení však
podle městského soudu nemá vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, a to s ohledem na další
důvody, pro něž bylo kolaudační rozhodnutí v přezkumném řízení zrušeno. Městský soud dále
poukázal na okolnosti, za nichž bylo zahájeno řízení o změně stavby a ztotožnil se s názorem
žalovaného, že řízení o změně stavby nebylo ze strany žalobce řádně zahájeno.
[13] Nejzávažnější závadu kolaudačního rozhodnutí, jež byla důvodem pro jeho zrušení
v přezkumném řízení, shledal městský soud v tom, že ač stavební úřad postupem podle §81
odst. 4 stavebního zákona z roku 1976 spojil kolaudační řízení s řízením o změně stavby,
kolaudačním rozhodnutím povolil užívání stavebních úprav nebytové jednotky, avšak
nepovolil změny oproti ověřené projektové dokumentaci. V odůvodnění tohoto rozhodnutí
stavební úřad uvedl, že „stavba byla provedena podle dokumentace ověřené ve stavebním řízení pod
č.j.Výs.Hl.1112-3510/04De-R dne 21.4.2005 a dokumentace změny stavby před dokončením, která byla
odsouhlasena usnesním č.j. Výs. Hl.1112 -4741/06 De-usn ze dne 12.9.2006“, naposledy uvedeným
rozhodnutím však uvedené změny nebyly povoleny (odsouhlaseny), nýbrž došlo toliko ke spojení
kolaudačního řízení s řízením o změně stavby. Žádné rozhodnutí, jímž by byly uvedené změny
povoleny, se ve správním spisu nenalézá a stavební úřad ani žalobce o něm na žádném místě
nehovoří. Přezkoumávaným kolaudačním rozhodnutím tak bylo povoleno užívání stavebních
úprav provedených odchylně od dokumentace ověřené ve stavebním řízení, čímž stavební úřad
závažným způsobem porušil stavební zákon z roku 1976.
[14] Popsaná pochybení stavebního úřadu – zahájení řízení o změně stavby bez návrhu
stavebníka a povolení užívání stavebních úprav provedených odchylně od ověřené dokumentace
– představují závažná procesní pochybení, jež mají za následek nezákonnost kolaudačního
rozhodnutí. Samotná nezákonnost rozhodnutí nicméně pro jeho zrušení v přezkumném řízení
nepostačuje a je třeba se zabývat též kritérii uvedenými v §94 odst. 4 správního řádu (nabytí práv
v dobré víře, zjevný nepoměr k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu ).
Žalovaný ve svém rozhodnutí označil vypořádání se s otázkou dobré víry ze strany správního
orgánu prvního stupně za dostatečné a žalobce v žalobě s názorem správního orgánu prvního
stupně žádným způsobem nepolemizoval. Nepřítomnost dobré víry na straně žalobce je podle
městského soudu nadto zcela zřejmá ze skutečnosti, že žalobce provedl stavební úpravy odchylně
od dokumentace ověřené ve stavebním řízení, řízení o těchto změnách stavby stavební úřad
zahájil bez zákonem vyžadované žádosti žalobce a kolaudační rozhodnutí stavební úřad vydal,
aniž předmětné změny povolil. Skutečnosti, že bylo povo leno užívání stavebních úprav
provedených žalobcem odchylně od ověřené dokumentace, si tedy žalobce byl nepochybně
vědom a toto zjištění, k němuž dospěly v přezkumném řízení rovněž správní orgány, v průběhu
tohoto řízení ani v žalobě nijak nezpochybňoval.
[15] Městský soud i s odhlédnutím od řady závažných pochybení ve spisové dokumentaci
stavebního úřadu, u nichž nelze jednoznačně určit, nakolik byla žalobcem zaviněna a nakolik
si jich byl žalobce vědom, shledal nepřítomnost dobré víry na straně žalobce za jed noznačně
prokázanou a uzavřel, že správní orgány v přezkumném řízení tento svůj závěr odůvodnily
dostatečně a přesvědčivě. Jelikož žalobce nenabyl práva z kolaudačního rozhodnutí v dobré víře,
správní orgány nemohly porovnat újmu na těchto právech s újmou vzniklou ostatním účastníkům
řízení a veřejnému zájmu ve smyslu §94 odst. 4 správního řádu. Správní orgány tak postupovaly
v souladu se zákonem, když v přezkumném řízení poskytly ochranu procesním právům ostatních
možných účastníků správního řízení a veřejnému zájmu, k jehož porušení popsanými
pochybeními stavebního úřadu došlo. K újmě, jež žalobci může vzniknout v důsledku zrušení
kolaudačního rozhodnutí, městský soud uvedl, že žalobci zůstává nadále otevřena možnost
kolaudační rozhodnutí při splnění zákonných podmínek a dodržení zákonného postupu získat.
[16] Městský soud nepřisvědčil ani námitkám žalobce, že se žalovaný nevypořádal s tvrzenou
zmatečností rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, spočívající v záměně zápisu
z místního šetření konaného 11. 9. 2006 se zápisem z kontroly HSHMP ze dne 26. 9. 2006,
neboť shledal, že se jedná o pouhou zřejmou chybu v psaní, čehož si je podle svých slov vědom
i sám žalobce. K námitce žalobce, že kolaudační rozhodnutí bylo zrušeno téměř tři roky po jeho
vydání a že přezkumné řízení trvalo neúměrně dlouho, konkrétně jeho odvolací fáze trvala rok
a půl, městský soud uvedl, že zákonná lhůta 15 měsíců pro vydání rozhodnutí v přezkumném
řízení v prvním stupni, stanovená v §97 odst. 2 správního řádu, dodržena byla. Délka odvolacího
řízení byla i podle názoru soudu nestandardně dlouhá a ve správním spisu nemá odůvodnění,
avšak tato skutečnost nemůže způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[17] S ohledem na výše uvedené městský soud uzavřel, že některé žalobcovy námitky
jsou důvodné a odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je stiženo určitými nedostatky.
Žádný z nich však nemá vliv na správnost výroku a zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť
správní orgány v přezkumném řízení shledaly závažné vady v kolaudačním řízení,
resp. přezkoumávaném kolaudačním rozhodnutí. Zjištěné nedostatky nejsou zdaleka jen formální
povahy, jak namítá žalobce, nýbrž se v několika případech jedná o závažné vady správního řízení:
chybějící úvaha ohledně okruhu účastníků kolaudačního řízení a řízení o změně stavby, zahájení
řízení o změně stavby bez návrhu stavebníka a povolení užívání stavebních úprav provedených
odchylně od dokumentace ověřené ve stavebním řízení.
[18] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále též „stěžovatel”)
včas kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v níž uvedl, že stavební úpravy předmětné
nebytové jednotky byly povoleny na základě rozhodnutí stavebníh o úřadu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. Výs. Hl. 1112-3510/04 De-R. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel v průběhu prací nabyl
přesvědčení, že by limity hluku mohly být při užívání předmětné jednotky překročeny, zajistil nad
rámec projektové dokumentace odsouhlasené stavebním úřadem stavební úpravy spočívající
v obvodové zvukově izolační přizdívce, která ale žádným způsobem nezasáhla do nosných
konstrukcí budovy. Nerealizoval ani okno v místnosti skladu, omezil nosné sloupy, které
by mohly být eventuelní příčinou přenosu hluku. Dále upravil prostor šatny zaměstnanců a zrušil
dvě polopřímky u baru. Provedené změny oproti původnímu projektu oznámil stavebnímu úřadu
formou e-mailu s žádostí dle §68 odst. 1 stavebního zákona. Podle stěžovatele tak nemůže obstát
argumentace správních orgánů, že řízení o změně stavby bylo zahájeno bez žalobcova návrhu,
neboť zde nebyl žádný jiný důvod k jeho zahájení.
[19] Závěr městského soudu, který stejně jako žalovaný shledal, že řízení o změně stavby
nebylo ze strany stěžovatele řádně zahájeno, avšak zároveň připustil řadu závažných pochybení
ve spisové dokumentaci stavebního úřadu, u nichž nelze jednoznačně určit, nakolik byla
stěžovatelem zaviněna a nakolik si jich stěžovatel byl vědom, označil stěžovatel za protichůdný,
spekulativní a ve svém důsledku způsobující nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
rozhodnutí. Stěžovatel spoléhal, že správní spis je ve den řádně.
[20] Ohledně nejzávažnější vady kolaudačního rozhodnutí spočívající v neexistenci rozhodnutí
o povolení změn stavby před jejím dokončením stěžovatel uvedl, že z hlediska provedených
stavebních úprav, byť nepovolených, nedošlo k žádnému zásahu do práv a p ovinností účastníků
řízení. Stavební úřad a orgány v přezkumném řízení se nezabývaly tím, zda provedené stavební
úpravy jsou závadné anebo naopak v souvislosti s jejich provedením došlo ke zlepšení
parametrů stavby. V tomto ohledu nebyla přezkumnými orgány prováděna vůbec žádná šetření
a městský soud se touto námitkou uvedenou v posledním odstavci čl. IV. žaloby
nevypořádal. V této souvislosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že stavební úpravy odchylující
se od původní projektové dokumentace jsou ku prospěchu věci, nepoškozují práva ani povinnosti
účastníků řízení a poukázal na skutečnost, že žádný z přezkumných správních orgánů ani městský
soud se nezabýval úvahami, zda při eventuelním porušen í zákona může být vadnost rozhodnutí
odstraněna jinak, např. nařízením k provedení nezbytných stavebních úprav, apod.
[21] Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že nebyl práv v dobré
víře. Poukázal na skutečnost, že nebyl žadatelem o vydání stavebního pov olení, ale vstoupil
do již zahájeného řízení po vydání stavebního povolení. Argumentace přezkumných správních
orgánů a městského soudu podle stěžovatele vychází při zdůvodnění nedostatku dobré víry
z nepravdivých informací. Konkrétně je stěžovateli vytýkáno, že zasáhl do vnějšího
vzhledu budovy tím, že měl umístit na vnější plášť výkladce a dále měl vybourat otvory
pro vzduchotechniku. Nic z tohoto tvrzení převzatého městským soudem z argumentace
přezkumných správních orgánů se však nezakládá na pravdě, neboť žádné výkladce na budově
umístěny nebyly, byť s nimi v projektu počítáno bylo a otvory pro vzduchotechniku taktéž nebyly
realizovány, vyjma jednoho otvoru pro nasávání vzduchu. Vzduchotechnika byla vyvedena
do komínu – odvětracího průduchu určeného pouze k odvětrání žalobcem vlastněné jednotky.
Skutečnost, že přezkumné správní orgány vůbec nezjišťovaly skutečný stav věci, představuje
dle mínění stěžovatele příkrý rozpor se zásadou materiální pravdy. Závěr městského soudu,
že stěžovatel v otázce své dobré víry se správním orgánem prvního stupně žádným způsobem
v žalobě nepolemizoval, označil stěžovatel za nemístný, neboť stěžovatele ani v hypotetických
představách nenapadlo, že by jeho dobrá víra mohla být zpochybňována. Ke zpochybnění dobré
víry stěžovatele došlo navíc až po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že povinností žalovaného bylo minimalizovat dopad na jeho
subjektivní práva založená pravomocným rozhodnutím. Přezkumné správní orgány a
potažmo také městský soud však při výkladu ochrany subjektivních práv vybral y pouze izolovaná
fakta, která se vůbec nezakládají na pravdě. Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
31. 10. 2013, č. j. 7 Ca 145/2009 – 64, spolu s rozhodnutím žalovaného i správního orgánu
prvního stupně zrušil a uložil žalovanému uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
[22] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil za nesporné, že stěžovatel
provedl stavební práce odchylně od projektové dokumentace schválené rozhodnutím
stavebního úřadu ze dne 21. 4. 2005 a to v rozsahu vyplývajícím z usnesení stavebního úřadu
č. j. Výs. Hl.1112-4741/06 De-usn. Přestože tímto usnesením stavebního úřadu bylo spojeno
kolaudační řízení s řízením o změně předmětné stavby před dokončením, rozhodn utím
stavebního úřadu ze dne 27. 9. 2006, ani žádným ji ným rozhodnutím nebyly stěžovatelem
provedené změny stavby povoleny, čehož si musel být vědom a nemohl tak být v dobré víře
ve správnost kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 27. 9. 2006. Podle žalovaného
nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že provedení změny oproti původnímu projektu řádně
oznámil stavebnímu úřadu, byť formou e-mailu s žádostí dle §68 odst. 1 stavebního zákona
z roku 1976. Kopie e-mailů ze dne 11. 9. 2006 a 12. 9. 2006, které stěžovatel přiložil ke kasační
stížnosti nelze podle žalovaného považovat za řádně uplatněné návrhy na zahájení řízení, neboť
z nich nevyplývá, že by byly potvrzeny, popřípadě doplněny ve smyslu §37 odst. 4 správního
řádu a není z nich zřejmé, zda a kdy je stavební úřad obdržel. Žalovaný dále
poukázal na skutečnost, že e-mail ze dne 12. 9. 2006 předložil stěžovatel poprvé až v kasační
stížnosti a v této souvislosti upozornil na §109 odst. 5 s. ř. s. Žalovaný se neztotožnil s námitkou,
v níž stěžovatel označil závěry městského soudu za protichůdné a v důsledku toho
nepřezkoumatelné a není mu ani zřejmé, jakou konkrétní námitku stěžovatele městský soud
údajně nevypořádal. K návrhu na přiznání odkladného účinku se vyjádřil žalovaný tak,
že ponechává na zvážení Nejvyššího správního soudu, zda jsou pro tento postup splněny všechny
podmínky stanovené soudním řádem správním. Žalovaný uzavřel, že se ztotožňuje s kasační
stížností napadeným rozsudkem městského soudu a v podrobnostech odkázal na své rozhodnutí
a vyjádření k žalobě. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[23] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, č. j. 4 As 170/2013 – 34, přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[24] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[25] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a b) a d) s. ř. s.
[26] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[27] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[28] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[29] Kasační stížnost není důvodná.
[30] Podle §94 odst. 1 správního řádu věty první, v přezkumném řízení správní orgány z moci úřední
přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o to m, že rozhodnutí je v souladu
s právními předpisy.
[31] Podle §94 odst. 4 správního řádu, jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde
k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením
nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru
k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví.
[32] Podle odst. 5 téhož ustanovení, při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen
šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy
(§97 odst. 3) nebo určuje-li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení ( §99).
[33] Podle §97 odst. 3 správního řádu, rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy,
příslušný správní orgán zruší nebo změní, popřípadě zruší a věc vrátí odvolacímu správnímu orgánu nebo
správnímu orgánu prvního stupně; tyto správní orgány jsou vázány právním názorem příslušného správního
orgánu.
[34] Podle §68 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976, stavební úřad může na žádost stavebníka
v odůvodněných případech povolit změnu stavby ještě před jejím dokončením.
[35] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku městského soudu, neboť tato vada, pokud by byla zjištěna, může být překážkou
posouzení dalších kasačních námitek. Vyšel přitom z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu týkající se této vady. Ta chápe coby nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci
řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací
důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel r ozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, popřípadě zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (např. rozsudek
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS nebo ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 13, č. 244/2004 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[36] Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že městský soud zatížil svůj rozsudek
vadou nepřezkoumatelnosti tím, že dospěl k závěru, že řízení o změně stavby nebylo ze strany
žalobce řádně zahájeno, avšak zároveň připustil řadu závažných pochybení ve spisové
dokumentaci stavebního úřadu, u nichž nelze jednoznačně určit, nakolik byla žalobcem zav iněna
a nakolik si jich žalobce byl vědom. Stěžovatel rovněž městskému soudu vytknul, že se nezabýval
jeho námitkou uvedenou v čl. IV žaloby spočívající v tom, zda provedené stavební úpravy jsou
závadné anebo naopak v souvislosti s jejich provedením došlo ke zlepšení parametrů stavby.
[37] Nejvyšší správní soud tuto vadu v rozsudku městského soudu neshledal. Z obsahu
správního spisu je totiž zřejmé, že stavební úřad zahájil řízení o změně stavby před jejím
dokončením, aniž by se ve spise nacházela žádost stěžo vatele o zahájení tohoto řízení. Údajné
doplnění žádosti stěžovatele však není ničím doloženo a ve spise nemá žádnou oporu,
ani stěžovatel pak na podporu svého tvrzení neuvedl žádné důkazy či skutečnosti, které
nasvědčovaly tomu, že žádost byla doplněna tak aby mohlo být zahájeno příslušné řízení. Tento
závěr městského soudu je tudíž správný, dostatečně odůvodněný a není v rozporu
ani protichůdný s dalším závěrem městského soudu, že spisová dokumentace stavebního úřadu
je stižena závažnými pochybeními. Na pochybení při vedení správního spisu ukazují totiž také
nesrovnalosti související s předložením protokolů týkající se dodržení limitů hluku a měření
výkonu a zaregulování VZT zařízení, na které městský soud případně poukázal. Spis stavebního
úřadu dále v rozporu s §17 odst. 1 větou čtvrtou správního řádu neobsahuje soupis všech svých
součástí. Také sám stěžovatel ostatně v žalobě uvedl, že správní spis není kompletní.
[38] Skutečnost, že se městský soud nevyjádřil k povaze stěžovatelem provedených stavebních
úprav, respektive jejich prospěšnosti či závadnosti, nepředstavuje pochybení na straně městského
soudu, neboť stěžovatel v žalobě ohledně prospěšnosti či závadnosti dodatečně provedených
stavebních úprav ničeho nenamítal. Ohledně povahy stavebních úprav st ěžovatel pouze namítal,
že provedené úpravy nezasáhly do práv ostatních vlastníků jednotek, přičemž městský soud
se s touto argumentací stěžovatele vypořádal. Otázka, zda efekt změny stavby je ve svém
výsledku pozitivní či negativní je navíc z hlediska předmětu řízení zcela irelevantní. K těmto
námitkám tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek městského soudu není
nepřezkoumatelný.
[39] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda byly dány důvody pro zrušení kolaudačního rozhodnutí stavebního
úřadu ze dne 27. 9. 2006, č. j. Výs.Hl.1112- 4716/06-De-R v přezkumném řízení.
[40] Mezi účastníky je nesporné, že stěžovatel provedl nad rámec projektové dokumentace
odsouhlasené stavební úřadem a vydaného stavebního povolení stavební úpravy předmětné
nemovitosti. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že provedené změny oproti původnímu
projektu oznámil stavebnímu úřadu formou e-mailu s žádostí dle §68 odst. 1 stavebního zákona
z roku 1976. Ve správním spise se však takový e-mail nenachází, správní spis obsahuje pouze
e mail (bez zaručeného elektronického či vlastnoručního podpisu) stěžovatele ze dne 11. 9. 2006,
v němž žádá o stanovení možného termínu kolaudace předmětné stavby. Správní spis neobsahuje
ani jakýkoli jiný návrh stěžovatele na zahájení řízení o změně stavby před jejím dokončením.
Takový doklad stěžovatel nepředložil ani v průběhu řízení před správními orgány ani v řízení
před městským soudem. K e-mailu ze dne 12. 9. 2006, jehož zobrazení nevalné kvality je vloženo
do textu kasační stížnosti, v němž stěžovatel žádá o změnu stavby před dokončením, nemůže
Nejvyšší správní soud jakkoli přihlédnout, neboť se jedná o novou skutečnost dle §109 odst. 5
s. ř. s., kterou stěžovatel mohl a měl uplatnit v řízení před městským soudem. (Pouze na okraj
Nejvyšší správní soud podotýká, že ani pokud by takovýto doklad stěžovatel včas předložil,
nemohlo by to nic změnit na hodnocení městského soudu, neboť, je-li tento email pravý, zjevně
se jedná o prostý email bez zaru čeného elektronického či vlastnoručního podpisu, který navíc
nebyl zaslán na elektronickou podatelnu stavebního úřadu, takový email zjevně nemůže být
považován za žádost, kterou by mohlo být zahájeno řízení.) S ohledem na výše uvedené tak nelze
přisvědčit námitce stěžovatele, v níž zpochybňoval závěr správních orgánů v přezkumném řízení
a potvrzený městským soudem, že kolaudační řízení i řízení o změně stavby bylo zahájeno
bez jeho návrhu. I pokud by uvedené emaily byly skutečně stavebnímu úřadu doručeny,
nebyly v zákonem stanovené pětidenní lhůtě doplněny jejich podepsaným originálem,
proto se k takovým úkonům nepřihlíží a správní orgán ani není povinen vyzvat
účastníka k odstranění takové vady (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 9. 2009, č. j. 9 As 90/2008 - 70, č. 2041/2010 Sb. NSS). Pokud bylo řízení zahájeno bez
příslušné žádosti, jedná se o podstatnou vadu, způsobující nezákonnost rozhodnutí v takto
„zahájeném“ řízení vydaném (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 4 As 141/2013 - 28).
[41] Stavební úřad nicméně usnesením ze dne 12. 9. 2006 , č. j. Výs.Hl.1112-4741/06 De-usn
spojil kolaudační řízení předmětné stavby s řízením o změně stavby před dokončením podle §68
stavebního zákona z roku 1976. V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že při místním
šetření konaném dne 21. 9. 2006 ověřil odchylky skutečného provedení stavby, k teré se podstatně
neodchylují od dokumentace ověřené při povolení stavby. Stavební úřad proto souhlasil s jejich
projednáním v rámci kolaudačního řízení, jak stěžovatel požádal a jak umožňuje §81 odst. 4
stavebního zákona z roku 1976. Z odůvodnění tohoto usnesení tak vyplývá, že stavební úřad byl
patrně nějakým způsobem vyrozuměn o změnách stavby oproti schválené projektové
dokumentaci, neboť uvádí, že ověřil odchylky skutečného provedení stavby , nikoli, že tyto
odchylky zjistil. To však nic nemění na závěru, že správní spis neobsahuje žádnou žádost
stěžovatele ve smyslu §68 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 o změnu předmětné stavby
před jejím dokončením. Nejvyšší správní soud se zde musí pozastavit i nad tím, že se jedná
o úkon zjevně antedatovaný, neboť v jeho odůvodnění se hovoří o výsledcích místního šetření,
které proběhlo až devět dní po údajném vydání tohoto usnesení.
[42] V souvislosti s nejzávažnější vadou kolaudačního rozhodnutí spočívající v neexistenci
rozhodnutí o povolení změn stavby před jejím dokončením stěžovatel poukázal na skutečnost,
že z hlediska provedených stavebních úprav, byť nepovolených, nedošlo k žádnému zásahu
do práv a povinností účastníků řízení a namítal, že správní orgány v přezkumném řízení
se nezabývaly tím, zda provedené stavební úpravy jsou závadné anebo naopak v souvislosti
s jejich provedením došlo ke zlepšení parametrů stavby.
[43] K této námitce stěžovatele je třeba v prvé řadě uvést, že stavební úřad výše již zmíněným
usnesením datovaným 12. 9. 2006 spojil kolaudační řízení s řízením o změně stavby před
dokončením. Jednalo se tak o p řípad, na který pamatuje ustanovení §81 od st. 4 stavebního
zákona z roku 1976, podle něhož s kolaudačním řízením může být spojeno řízení o změně
stavby, pokud se skutečné provedení podstatně neodchyluje od dokumentace ověřené stavebním
úřadem ve stavebním řízení. Podle ustanovení §68 odst. 2 cit. zákona v rozsahu, v jakém
se změna dotýká práv, právem chráněných zájmů nebo povinností účastníků stavebního řízení,
projedná stavební úřad žádost a vydá rozhodnutí, jímž buď změnu stavby povolí, přičemž
rozhodne i o případných námitkách účastníků a stanoví podle potřeby další záva zné podmínky,
anebo žádost zamítne. Na řízení o změně se vztahují přiměřeně ustanovení o stavebním řízení.
[44] Smyslem kolaudačního řízení je zkoumat, zda byla stavba provedena podle dokumentace
ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení. Dále byl stavební úřad oprávněn a povinen
zkoumat, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy,
především z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí, bezpečnosti práce
a technických zařízení (§81 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976).
[45] Stavební úřad však v kolaudačním rozhodnutí o změnách stavby před jejím dokončením
vůbec nerozhodl. Tím se dopustil závažného pochybení, neboť svým rozhodnutím nevyčerpal
celý předmět řízení, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nezákonné. Z odůvodnění předmětného
kolaudačního rozhodnutí nadto nevyplývá, že by stavební úřad změnu stavby před jejím
dokončením posoudil ve smyslu shora uvedených ustanovení stavebního zákona z roku 1976.
[46] V této souvislosti lze poukázat na rozsudek ze dne 8. 8. 2013, č. j. 4 As 34/2013 – 24,
v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nevypořádání se s celým předmětem řízení
představuje závažnou vadu řízení způsobující nezákonnost rozhodnutí správního orgánu,
pro kterou je třeba toto rozhodnutí zrušit a vyslovil, že v rozhodnutí, kterým se správní řízení
končí (§67 odst. 1 a §68 odst. 2 správního řádu z roku 2004), je správní orgán zásadně povinen
rozhodnout o celém předmětu řízení, tj. zde včetně posouze ní a povolení změny stavby
před dokončením. Poukaz stěžovatele na údajný technický charakter provedených úprav
a skutečnost, že nemělo dojít k žádnému zásahu do práv a povinností ostatních účastníků řízení
již nemůže na nezákonnosti kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu spočívající v nevyčerpání
předmětu řízení nic změnit. V důsledku opomenutí posoudit a povolit změnu stavby před
dokončením je navíc vadný i výrok o kolaudaci stavebních úprav, neboť stavební úřad nemohl
ověřit, zda stavba byla provedena v souladu s ověřenou projektovou dokumentací a se stavebním
povolením ve smyslu §81 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 (zjevně nebyla, když byly
provedeny stavební úpravy odchylné od stavebního povolení, které nebyly projednány a povoleny
v rámci změny stavby před dokončením). Důvodná tudíž není ani námitka stěžovatele,
že stavební úřad a orgány v přezkumném řízení se nezabývaly tím, zda provedené stavební úpravy
jsou závadné anebo naopak v souvislosti s jejich provedením došlo ke zlepšení parametrů stavby.
Podstatné je totiž pouze to, že o změně stavby před jejím dokončením vůbec nebylo rozhodnuto.
[47] Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu, že nebyl v dobré víře.
K této námitce je třeba v prvé řadě uvést, že ustanovení §94 odst. 4 a 5 správního řádu vskutku
v přezkumném řízení chrání osoby, které nabyly svých práv v dobré víře. V přezkumném řízení
je třeba dále přihlédnout k dopadu případného zrušení rozhodnutí na subjektivní práva založená
již pravomocným rozhodnutím a poměřovat jej s veřejným zájmem, respektive s právy třetích
osob.
[48] O nutnosti vzít v potaz nejen nezákonnost rozhodnutí, ale též práva nabytá v dobré víře
pojednává početná judikatura Nejvyššího správního soudu. Podle ní „[i] v případě rozporu
přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy však musí přezkoumávající orgán dbát na zachování
proporcionality mezi právy účastníka nabytými v dobré víře a právní jistotou na straně jedné a požadavkem
na zákonnost na straně druhé.“ (rozsudek ze dne 21. 1. 2010, č. j. 6 As 36/2009 - 162). „Správní orgány
jsou povinny postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména pak se zásadou
ochrany práv nabytých v dobré víře a ochrany oprávněných zájmů osob ve spojení se zásadou přiměřenosti zásahu
do těchto práv (§2 odst. 3 správního řádu), jejichž konkrétním projevem je mimo jiné právě povinnost správních
orgánů poměřovat újmy účastníků, které by vznikly zastavením přezkumného řízení o protiprávním rozhodnutí
správního orgánu (§94 odst. 4 správního řádu) či při změně či rušení takového rozhodnutí (§94 odst. 5
ve spojení s §97 odst. 3). Po správních orgánech je v přezkumném řízení požadováno, aby citlivě vážily veškeré
okolnosti a vydaly takové rozhodnutí, které by nevyvolalo větší poruchy správy, ani větší újmu
účastníkům, než způsobilo původní protiprávní rozhodnutí. Proto také dává v určitých
případech přednost možnosti ponechat nezákonné rozhodnutí beze změn“ (rozsudek ze dne 19. 5. 2011,
č. j. 1 As 36/2011 – 79, bod 23, zvýraznění doplněno).
[49] Požadavek ochrany dobré víry ve veřejném právu se opakovaně o bjevuje i v judikatuře
Ústavního soudu: „[P]odstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy
ČR) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry
v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního
právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního
základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu
veřejné moci“ [nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57)].
[50] Pod pojmem dobrá víra je v tomto případě nutno chápat objektivně posuzované vědomí
o souladu jednání s právem. Jinými slovy, dobrá víra jako nezaviněná nevědomost chrání toho,
kdo se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu
s právem.
[51] V posuzované věci však stěžovatel o odlišnostech provedení stavby oproti schválené
projektové dokumentaci zcela nepochybně věděl – stěžovatel totiž na provedené změny
předmětné stavby a jejich charakter opakovaně odkazuje, nijak je nezpochybňuje a dokonce tvrdí,
že podal návrh na zahájení řízení o změně stavby před dokončením. Stěžovatel tudíž v žádném
případě nemohl být v dobré víře ohledně souladu provedených stavebních úprav se stavebním
povolením. Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje s názorem městského soudu,
že nepřítomnost dobré víry na straně žalobce je jednoznačně prokázána. Stavební úřad pochybil,
když stavební úpravy bez příslušné žádosti zkolaudoval, aniž by trval na řádném podání žádosti
o povolení změny stavby před dokončením a o takové žádosti následně rozhodl. Byla však
především povinnost stěžovatele, aby za situace, kdy si byl plně vědom provedených změn oproti
původní projektové dokumentaci schválené stavebním úřadem, podal příslušnou žádost
o povolení změny stavby před dokončením a trval na jejím řádném projednání. Zrušením
rozhodnutí stavebního úřadu tak nemohlo dojít k zásahu do dobré víry stěžovatele. Stavební úřad
si byl rovněž změn stavby zcela nepochybně vědom, neboť (bez žádosti stěžovatele) vydal
již zmíněné usnesení o sloučení kolaudačního řízení a řízení o změně stavby před jejím
dokončením. V posuzovaném případě tedy nesprávně postupoval jak stavební úřad,
tak i stěžovatel. Nejvyšší správní soud se ztotožnil také s názorem městského soudu, že dobrá
víra stěžovatele je vyloučena i v důsledku toho, že změny povolených stavebních úprav nebyly
odsouhlaseny vlastníky ostatních jednotek, jak byl stěžovatel výslovně upozorněn přípisem
společenství vlastníků jednotek ze dne 12. 6. 2006, přičemž tato povinnost vyplývala ze stanov
společenství vlastníků, které opět byly stěžovateli známy. I kdyby měl stěžovatel pravdu,
že nebyly realizovány prvky měnící vnější vzhled domu (výkladce, vývody vzduchotechniky),
předmětná změna stavby před dokončením zahrnovala i nerealizování původně povoleného
okna, čímž byl vnější vzhled domu dotčen.
[52] Nejvyšší správní soud dodává, že i kdyby bylo správné přesvědčení stěžovatele,
že provedené úpravy byly ku prospěchu věci a jejich účelem mělo být omezení hlukových emisí
obtěžujících vlastníky okolních jednotek, to však nic nemění na nezákonnosti vydaného
kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu, v němž nebylo o provedených změnách rozhodnuto.
[53] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že p řezkumné správní orgány
a potažmo také městský soud při výkladu ochrany subjektivních práv vybraly pouze izolovaná
fakta, která se nezakládají na pravdě. Žalovaný i městský soud totiž při posouzení věci striktně
vycházely z obsahu spisů, zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a stěžovatelem uplatněná
tvrzení a doklady a řádně se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Městský soud v kasační stížností
napadeném rozsudku náležitě zohlednil také charakter a závažnost jednotlivých vad rozhodnutí
stavebního úřadu a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje. Důvodná není
ani námitka stěžovatele, že správní orgány v přezkumném řízení nezjišťovaly skutečný stav věci.
V posuzované věci byl totiž rozhodný skutečný stav věci (provedení změn stavby před
dokončením, o nichž však nebylo rozhodnuto v kolaudačním rozhodnutí) jasně prokázán.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[54] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[55] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu