ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.173.2014:75
sp. zn. 4 As 173/2014 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. arch. M. S.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014,
č. j. 3 Na 132/2014 - 5,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2014, č. j. 3 Na 132/2014 - 5, žalobci
nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil mu zástupce. V odůvodnění uvedl,
že žalobce nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť ve smyslu §36
odst. 3 věty třetí zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), v řízení o žalobě zjevně nemůže být úspěšný. Městský soud zdůraznil, že žalobce
usiluje o přiznání ryze občanskoprávního nároku na náhradu škody, o němž jsou povolány
rozhodovat obecné soudy v občanském soudním řízení. Z uvedených skutečností dovodil,
že jsou naplněny podmínky pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 2 s. ř. s., a proto žalobce nelze
osvobodit od soudních poplatků a ustanovit mu zástupce.
Proti tomuto usnesení a společně také proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
30. 7. 2014, č. j. 9 A 11/2014 - 42, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2014,
č. j. 31 A 13/2014 - 49, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 8. 2014, č. j. 31 A 18/2014 – 47, podal
žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. V ní namítl, že mu „nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání
konkrétních usnesení či jiných rozhodnutí před jejich vydáním, ačkoliv o to žádal , nebo byla zcela
popřena jeho základní práva na zproštění od soudních poplatků či ustanovení zástupce v situaci,
ve které se nachází“. Konstatoval, že napadená usnesení porušují „právní řád České republiky,
především ústavní pořádek a ostatní části právního řádu, základní lidská práva nebo mezinárodní
dohody a obecné mezinárodní nebo národní právní zvyklosti“. Dále také konstatoval, že byly
porušeny základní zásady činnosti správních orgánů a také jiné procesní zásady. Z těchto důvodů
navrhl, aby Nejvyšší správní soud „zrušil nezákonné zásahy správních či státních orgánů“
a vyslovil, či nařídil vyslovit „nezákonnost a nicotnost těchto aktů.“ Stěžovatel rovněž uvedl,
že požaduje „nové projednání všech věcí a vydání odpovídajících aktů správních či státních
orgánů, popřípadě rekonstrukci všech řízení, všech souvisejících šetření, jednání či jiných postupů
všech správních či státních orgánů.“ Sdělil, že petit své kasační stížnosti doplní „podle průběhu
soudního řízení, například požadavkem na úhradu nákladů, ušlého zisku apod.“ Společně
s kasační stížností požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27 . 8. 2014, č. j. 4 As 173/2014 - 8, vyloučil
kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014, č. j. 9 A 11/2014 - 42,
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2014, č. j. 31 A 13/2014 - 49, a usnesení téhož
soudu ze dne 4. 8. 2014, č. j. 31 A 18/2014 - 47, do dvou samostatných řízení
a pod sp. zn. 4 As 173/2014 ponechal pouze kasační stížnost směřující proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 24 . 7. 2014, č . j. 3 Na 132/2014 - 5. Usnesením ze dne 28. 8. 2014,
č. j. 4 As 173/2014 - 12, Nejvyšší správní soud zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce
a vyzval jej, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení doplnil svou kasační
stížnost tak, že uvede, z jakých konkrétních důvodů napadá usnesení Městského soudu v Praze.
O opakovaných návrzích na ustanovení zástupce Nejvyšší správní soud nerozhodoval.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2008, č. j. 3 Ads 43/2007 - 150,
„[j]estliže navrhovatel znovu požádá o ustanovení zástupce poté, co již bylo o jeho předchozí žádosti pravomocně
rozhodnuto, je správní soud povinen rozhodnout o této opakované žádosti pouze tehdy, pokud navrhovatel doloží,
že od doby rozhodování o j eho předchozí žádosti došlo k podstatné změně skutečností, jež byly pro posouzení jeho
předchozí žádosti ve smyslu §35 odst. 8 a §36 odst. 3 s. ř. s. rozhodující.“ Nejvyšší správní soud zamítl
předchozí návrh na ustanovení zástupce usnesením ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 173/2014 - 12,
přičemž stěžovatel v následujících návrzích nedoložil, že by došlo k podstatné změně skutečností
rozhodných pro posouzení návrhu.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel přímými citacemi zopakoval argumenty, které
již uvedl v kasační stížnosti.
Podle §106 odst. 1 s. ř. s. „[k]romě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat
označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj
o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Ustanovení §37 platí obdobně.“ Podle §37 odst. 5 s. ř. s.
„[p]ředseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu.
Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno p ro tento nedostatek pokračovat,
soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě
poučen.“
Podaná kasační stížnost je nadmíru obecná, neurčitá a nekonkrétní, v jejím textu
stěžovatel neuvedl žádný konkrétní důvod, pro který usnesení městského soudu napadá. Z textu
kasační stížnosti tak není seznatelné, v čem stěžovatel spatřuje nesprávnost tohoto usnesení,
resp. jaká konkrétní pochybení městskému soudu vytýká.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel je v souladu s §103 odst. 1 s. ř. s. povinen
uvést, pod jaké ustanovení podřazuje důvod kasační stížnosti, který namítá, a současně tento
důvod obsahově popsat, tedy uvést konkrétní skutečnosti, které k naplnění označeného důvodu
kasační stížnosti v dosavadním řízení vedly. To však stěžovatel v posuzované věci neučinil. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu není přípustné, aby za stěžovatele domýšlel, které skutečnosti
a z jakých konkrétních pohnutek měl pro potřeby kasační stížnosti na mysli. Pro podporu tohoto
závěru Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993,
č. j. 6 A 85/92 - 5, podle kterého „[s]oud není povinen ani oprávněn sám vyhledá vat možné nezákonnosti
správního aktu. Nepostačí proto, vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen, anebo to, že řízení bylo vadné,
aniž by poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno.“
Stěžovatel byl řádně vyzván k odstra nění vytýkaných vad kasační stížnosti a současně
byl poučen o následcích nerespektování takového požadavku. Přestože ve stanovené lhůtě
doplnil kasační stížnost, vytýkané vady neodstranil, neboť přímými citacemi pouze zopakoval
svá dřívější, nadmíru obecná, neurčitá a nekonkrétní tvrzení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
nedoplnil důvody napadení usnesení městského soudu, nebyly splněny podmínky ustanovení
§106 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona, neboť nebyla ve stanovené lhůtě doplněna a v řízení pro tento
nedostatek není možno pokračovat.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s §1 20 téhož zákona tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu