ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.32.2014:49
sp. zn. 4 As 32/2014 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) P. M., b)
A. M., oba zast. Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem, se sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2014, č.
j. 78 Ad 14/2011 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Jaroslavu Mackovi, advokátovi, se sídlem
nám. Svobody 829/17, Jeseník, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 5.560 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního zastoupení žalobců nese
stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] V projednávané věci pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné pro větší přehlednost
nejprve zrekapitulovat průběh řízení před žalovanou a správními soudy do doby vydání
přezkoumávaných rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2011.
[2] Rozhodnutími ze dne 20. 10. 2011 č. j. X a č. j. X(dále též „napadená rozhodnutí“)
žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení přiznala každému z žalobců jednorázovou peněžní
částku ve výši 6.000, - Kč za dobu odvlečení A. M. od 18. 11. 1954 do 24. 12. 1954 podle §5 odst.
2 zákona č. 172/2002 Sb. a zároveň zamítla žádost žalobců o p oskytnutí jednorázové částky
za dobu od 25. 12. 1954 do 31. 12. 1977. V odůvodnění těchto rozhodnutí žalovaná popsala,
že žalobci dne 5. 12. 2002 uplatnili nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona
č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil
v jiných státech (dále jen „zákon o odškodnění odvlečených osob“), za odvlečení A. M., nar. X
(dále též „odvlečené osoba“) do Svazu sovětských socialistických republik, přičemž žalobce a) je
jeho syn a žalobkyně b) jeho manželka. Žalobci stanovili ve své žádosti počátek odvlečení osoby
odvlečené do SSSR dnem 26. 7. 1949, konec odvlečení nestanovili, pouz e uvedli, že toto datum
jim dodnes není známo. Poté, kdy u Okresního soudu v Jeseníku proběhlo řízení o prohlášení A.
M. za mrtvého, byl žalované doručen úmrtní list vystavený dne 19. 11. 2004, podle něhož A. M.
zemřel dne 1. 1. 1978. Žal obci z tohoto důvodu požádali o poskytnutí jednorázové částky až do
dne 31. 12. 1977. Žalovaná po provedeném řízení vydala dne 22. 2. 2005 rozhodnutí, kterým
každému z žalobců přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 312.000,- Kč za odvlečení A. M.
v době od 2. 8. 1949 do 17. 11. 1953 a zároveň zamítla jejich žádost za dobu od 26. 7. 1949 do 1.
8. 1949 a od 18. 11. 1953 do 31. 12. 1977. K žalobě obou žalobců Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 22 Ca 418/2005 zrušil výrok rozhodnutí žalované
v zamítavé části pro vady řízení a věci žalované vrátil k dalšímu řízení.
[3] V průběhu dalšího řízení žalovaná vydala rozhodnutí ze dne 22. 6. 2006, kterým
žalobcům přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 72.000, - Kč každému z nich, a to za další
prokázanou dobu odvlečení A. M. od 18. 11. 1953 do 17. 11. 1954 a žádosti žalobců o poskytnutí
jednorázové peněžní částky za dobu od 26. 7. 1949 do 1. 8. 1949 a za dobu od 18. 11. 1954 do
31. 12. 1977 zamítla. Žalovaná v odůvodnění svých rozhodnutí odkázala na doklady dohledané
na Generální prokuratuře Ruské federace a předložené v průběhu správního řízení Úřadem
dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování, z nichž
bylo zjištěno, že A. M. byl Vojenským tribunálem vojenské části 28990 dne 6. 5. 1950 na základě
§58-1b trestního zákona RSFSR odsouzen k trestu odnětí svobody k trvání 25 let v nápravném
pracovním táboře a ke ztrátě občanských práv na 5 let, propadnutí majetku a ke ztrátě vojenské
hodnosti poručík. Usnesením Vojenského kolegia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 17. 11. 1954
byl rozsudek Vojenského tribunálu změněn, jednání bylo překvalifikováno z trestného činu
vlastizrady na trestný čin nenastoupení do služby bez vážných důvodů při převedení na území
SSSR; byl mu zmírněn trest odnětí svobody na 10 let bez ztráty občanských práv a v další části
byl rozsudek ponechán beze změn. Současně bylo tímtéž usnesením Vojenského kolegia
vysloveno, že se na A. M. vztahuje amnestie ze dne 27. 3. 1953. Na základě uvedeného usnesení
Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR ze dne 17. 11. 1954, kterým bylo rozhodnuto o
amnestii a propuštění A. M. z tábora nucených prací, přiznala žalovaná žalobcům jednorázovou
peněžní částku vztahující se k období do dne 17. 11. 1954. Pokud žalobcům zamítla jejich žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 18. 11. 1954 do 31. 12. 1977, vycházela
z toho, že nebyly zjištěny skutečnosti svědčící tomu, že by se po propuštění z tábora A. M.
zdržoval na území SSSR nuceně. K podané žalobě obou žalobců Krajský soud v Ostravě
rozsudkem ze dne 25. 10. 2007, č. j. 22 Ca 471/2006 - 40 výroky napadených rozhodnutí
žalované, pokud jimi byly zamítnuty žádosti žalobců o poskytnutí jednorázové peněžní částky za
dobu od 18. 11. 1954 do 31. 12. 1977, pro vady řízení zrušil a věci vrátil žalované k dalšímu
řízení. V uvedeném rozsudku krajský soud zavázal žalovanou, aby zajistila, resp. alespoň se
pokusila zajistit úřední překlad rozhodnutí Nejvyššího soudu SSSR ze dne 17. 11. 1954 včetně
toho, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci a kdy došlo k jeho výkonu, tedy kdy byl A. M.
fakticky z pracovního tábora propuštěn. Za účelem zajištění úředního překladu uvedených
dokumentů se žalovaná obrátila na konzulární oddělení Velvyslanectví ČR v Moskvě, požádala
o přezkoumání a přešetření u Generální prokuratury Ruské federace a Hlavní vojenské
prokuratury a současně požádala o prověření příslušných archívů Vojenského kolegia Nejvyššího
soudu Ruské federace. Velvyslanectví ČR v Moskvě jí sdělilo, že podle Ministerstva zahranič ních
věcí Ruské federace byl rozsudek nad A . M. Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR dne 17.
11. 1954 změněn a jeho činnost překvalifikována z článku 58-1b trestního zákona RSFSR na bod
d) článku 193-7 trestního zákona RSFSR, přičemž doba trestu odnětí svobody mu byla snížena na
10 let a v souladu s tímto usnesením byl A. M. osvobozen od dalšího výkonu trestu na základě
výnosu Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR o amnestii ze dne 27. 3. 1953 a podle informací
obdržených od vedení nápravně pracovního tábora AB-261 byl dne 24. 12. 1954 propuštěn na
svobodu. Protože se žalované žádné další důkazy kromě uvedeného nepodařilo zajistit, došla
k závěru, že dobu po 24. 12. 1954 již nemůže považovat za dobu odvlečení ve smyslu zákona o
odškodnění osob. Neakceptovala proto výhrady žalobců vůči vyjádření Ministerstva zahraničních
věcí Ruské federace. Žalovaná proto napadenými rozhodnutími každému z žalobců přiznala další
částku ve výši 6.000 Kč za dobu odvlečení A. M. od 18. 11. 1954 do 24. 12. 1954.
[4] Proti napadeným rozhodnutí brojili žalobci samostatnými žalobami doručenými
krajskému soudu dne 15. 11. 2011. V ní žalované vytýkaly, že odmítá uznat, že to byl český stát,
kdo se nezastal svých občanů a kdo je naháněl do spárů NKVD. Nadto se ani nepostaral o matku
se třemi dětmi, která s nimi tak zůstala bez svého zavinění sama. Pokud žalobkyně požádala stát
o pomoc, reagovalo Ministerstvo vnitra zcela bezcitně sdělením, že sovětské úřady jsou ochotny
děti převzít do své výchovy. Česká republika podle žalobců selhala v plnění svých funkcí.
Poukazovali na to, že o A. M. nic nevědí a pokud se sami nepřesvědčí, nemohou věřit žádnému
prohlášení Ruské federace. Trvali na tom, aby byla zrušena napadené rozhodnutí v části týkající se
doby od 25. 12. 1954 do 31. 12. 1977.
[5] Žalobce a) v podání ze dne 12. 12. 2011 podrobně popsal průběh správního řízení
a navazujících soudních řízení a tvrdil, že podle jeho vědomostí, jichž se mu dostalo od ruského
právníka, ruské soudy nemohly překvalifikovat trestný čin „kontrarevoluce“ na trestný čin „útěk“.
Z téhož důvodu žalobce rovněž zpochybnil, že by A. M. byl amnestován, neboť je obecně
známou skutečností, že fakticky se tak retušovaly „vraždy“ spáchané na vězních. Žalobce přitom
požadoval, aby okolnosti údajné amnestie byly žalovanou prošetřeny, což se nestalo. Žalovanou
upozorňoval na to, že vyjádření zastupitelského úřadu, k jehož vyžádání byl vyzván, nemusí
být dostatečným důkazem o sporných skutečnostech a že mu navíc nemusí být ani poskytnuto.
Žalobce se rovněž vyjádřil k předchozímu návrhu žalované, aby zajistil informace v režimu
Dohody o právní pomoci, uzavřené mezi oběma státy, a s odkazem na čl. 2 této dohody, podle
něhož si takovou pomoc poskytují na žádost především či instituce, vyzval žalovanou, aby
požádala Nejvyšší státní zastupitelství o zajištění posudku. Žalobce byl proto přesvědčen, že
žalovaná tyto skutečnosti neprověřovala. Tvrzení o propuštění A. M. z tábora dne 17. 11. 1954
žalovaná neprokázala, proto je žalobce přesvědčen, že mu peněžité plnění náleží v souladu se
zákonem bez jakéhokoli omezení. Žalobci proto shodně navrhovali, aby soud napadená
rozhodnutí v části týkající se období od 25. 12. 1954 do 31. 12. 1977 zrušil.
[6] Žalovaná se k věci vyjádřila podáním ze dne 1. 2. 2012, v němž rekapitulovala
průběh správního řízení. Ve vztahu k období od 18. 11. 1954 do 24. 12. 1954 byla vázána
předchozím zrušujícím rozsudkem krajského soudu, tudíž zajistila úřední překlad poažadovaných
dokumentů do českého jazyka a prostřednictvím Velvyslanectví ČR v Moskvě získala oficiální
vyjádření Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace, podle kterého byl A . M. z nápravně-
pracovního tábora propuštěn dne 24. 12. 1954. Tyto informace byly žalobcům sděleny a na jejich
základě jim byla přiznána další částka 6 .000 Kč. Není proto pravdivé tvrzení žalobců, že si
neopatřila nové důkazy a že nerespektovala závěry krajského soudu obsažené v předchozím
rozsudku. Žalobci v průběhu řízení pouze opakovaně vyslovovali pochybnosti o tom, zda
tehdejší právní úprava v SSSR umožňovala výše popsané překvalifikování trestného činu, ovšem
ničeho bližšího a konkrétnějšího k tomuto neuvedli. Žalovaná se k této otázce snažila získat
oficiální vyjádření orgánu Ruské federace, což se však nepodařilo. Z relevantních ustanovení
trestního zákona RSFR dospěla žalovaná k závěru, že tvrzení žalobců o nemožnosti
překvalifikování trestného činu nelze dovodit. Žalovaná poukazovala na rozpor v tvrzení žalobce,
který na jedné straně uvádí, že amnestie měla zakrýt vraždu pana M ., na druhé straně žádá o
přiznání částky za následné období po údajné smrti odvlečené osoby; toto tvrzení proto pokládá
žalovaná za bezpředmětné. Důkazem o propuštění odvlečené osoby z vězení je vyjádření
Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace, což je oficiálním vyjádřením příslušného orgánu
cizího státu, o jehož pravdivosti nemá žalovaná důvod pochybovat. Nepodložené pochybnosti
žalobců ohledně data propuštění jsou v tomto směru nepodstatné. Žalovaná poukázala
na to, že pokud žalobci zajistí nové důkazy, je možné po splnění příslušných podmínek provést
obnovu řízení. Žalovaná proto navrhla, aby soud žaloby zamítl jako nedůvodné.
[7] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 1. 2014 obě řízení vedená u tamního soudu
pod sp. zn. 78 Ad 14/2012 a 78 Ad 12/2011 proti napadeným rozhodnutím spojil ke společnému
projednání a rozhodnutí; věc byla nadále vedena pod sp. zn. 78 Ad 14/2011.
[8] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 1. 2014, č. j. 78 Ad 14/2011 - 22, žalobu
jako nedůvodnou zamítl. S žalobní argumentací ohledně nedostatečně zjištěného skutkového
stavu a nerespektování předchozího rozsudku krajského soudu se neztotožnil, neboť z obsahu
správního spisu zjistil, že žalovaná opatřila úřední překlad rozhodnutí Vojenského senátu
Vrhního soudu SSSR ze dne 17. 11. 1954, z něhož vyplývá překvalifikace trestné činnosti A. M.
Z překladu relevantních ustanovení trestního zákona RSFSR z roku 1926 soudu neplyne, že by
takové „překvalifikování“ nebylo možné. Žalobci sice svůj názor o nemožnosti takového postupu
dokládají informací získanou od občana Ruské federace – právníka, která však žalobci nikdy
nebyla žalované předložena. Z obsahu správního spisu soudu vyplývá, že se žalovaná opakovaně
dotazovala na Velvyslanectví ČR v Rusku, tak i na Velvyslanectví Ruské federace v Praze,
přičemž byla vždy odkázána na vyjádře ní Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace, podle
něhož byl A. M. propuštěn z vězení dne 24. 12. 1954. Jestliže žalovaná s těchto údajů vycházela,
postupovala v souladu s výsledky provedeného dokazování, které nemohou změnit ani
subjektivní pochybnosti žalobců o nemožnosti překvalifikování trestné činnosti odvlečené osoby,
včetně nepřípustnosti amnestie. Pokud tedy žalovaná přiznala žalobcům dodatečně jednorázovou
peněžní částku do data propuštění A. M. na svobodu (24. 12. 1954) a za dobu po tomto dat u až
do 31. 12. 1977 žádost o poskytnutí odškodnění zamítla, postupovala v souladu se zákonem.
[9] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2014,
č. j. 78 Ad 14/2011 - 22, podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost
ze dne 14. 2. 2014, v níž uvedli, že napadají rozsudek z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Stěžovatelé obsáhle citovali důvodovou zprávu k zákonu o odškodnění
odvlečených osob s tím, že ve smyslu tohoto zákona požadovali napravení spáchané křivdy.
Informace obsažené v této důvodové zprávy nebyly žalovanou nikdy zohledněny při jejích
skutkových zjištěních. Byli tudíž přesvědčeni, že stav odvlečených osob m usí být žalované
s ohledem na tuto důvodovou zprávu dostatečně znám. Vzdor tomu však žalovaná postupovala
nezákonně, pokud po stěžovatelích požadovala prokazovat negativní skutečnosti, zejm. že A. M.
nebyl propuštěn na svobodu dne 24. 12. 1954. Veškeré dokumenty, které žalovaná získala, nejsou
originální, ale pouze zprostředkované a mají nízkou hodnověrnost. Administrativní
překvalifikování trestu umučeným vězňům v roce 1954 může být zdařilým manévrem, jak se
sovětský stát snažil zbavit odpovědnosti za smrt nevinných lidí. Různé nezákonné praktiky jsou
přitom popsány jak v důvodové zprávě, tak ve filmu „Chladné léto roku 1953“. Stěžovatelé
upozorňovali, že překvalifikování trestného činu podle tehdejších předpisů nebylo možné.
Žalovaná se v tomto směru nesprávně spolehla na vyjádření Ministerstva zahraničních věcí Ruské
federace ze dne 21. 11. 2008, podle něhož je taková informace „bezpředmětná“ vzhledem
k tomu, že bylo zjištěno, že pan M. byl propuštěn na svobodu 24. 12. 1954. Žalovaná proto
nedostatečně zjistila skutkový stav věci. Stěžovatelé zdůrazňovali dále ten fakt, že i kdyby
skutečně došlo k propuštění A. M. na svobodu, Česká republika mu v minulosti jakkoli
nepomohla a následné křivdy neodstranila. Závěry žalované, že po svém propuštění nebyl na
území SSSR nuceně, nejsou správné, neboť neexistuje doklad o propuštění jmenovaného na
svobodu. Postup žalované stěžovatelé shledávají za rozporný s §4 správního řádu. Tyto
okolnosti byl povinen rovněž zohlednit krajský soud ve svém rozhodnutí, který rovněž nesprávně
vycházel pouze z vyjádření ruských orgánů. Křivdu ve smyslu zákona o odškodnění odvlečených
osob stěžovatelé spatřují rovněž v tom, že Československý stát byl po roce 1954 a po údajném
propuštění A. M. v dané věci naprosto nečinný. Stěžovatelé v neposlední řadě vytýkali krajskému
soudu, že nedostál své povinnosti kontrolovat splnění povinností správním orgánem, zvláště
když nebylo vysvětleno, proč se považuje vyjádření Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace
ze dne 21. 11. 2008 za a priori sp rávné. Stěžovatelé proto navrhovali, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 24. 3. 2014, v němž vyslovila
přesvědčení, že provedla dokazování vyčerpávajícím způsobem a rozhodla v souladu s jeho
výsledky a v souladu se zásadami správního řízení. Ve správním řízení, jehož předmětem
je přiznání určitého nároku, správní orgán není povinen, ale ani oprávněn přiznat uplatněný
nárok na základě důkazně nepodloženého tvrzení stěžovatele, nýbrž pouze tehdy, je -li tento
prokázán. Požadavek stěžovatelů na odškodnění křivdy v tom směru, že se Československý stát
měl postarat o občana v době po jeho údajném propuštění, nemá podle žalované oporu v zákoně.
Odškodnění totiž náleží pouze za dobu nuceného pobytu na území SSSR, což v dané věci bylo
splněno, přičemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící pro to, že po 24. 12. 1954 se A. M.
zdržoval na území SSSR nuceně či nedobrovolně. Žalova ná proto navrhovala zamítnutí kasační
stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 4 As 32/2014 – 44,
stěžovatelům ustanovil jako zástupce Mgr. Jaroslava Macka, advokáta.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[12] Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k podání kasační stížnosti, neboť byli účastníky
řízení, z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody nepřípustnosti podle ustanovení §104 s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelé podali z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
„vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správníh o orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“. Podle písm. d) téhož
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě ř ízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[15] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[16] K otázce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu z hlediska nesrozumitelnosti
či nedostatku důvodů (kterou byl povinen se Nejvyšší správní soud zabývat na prvém
místě, neboť pokud by byl rozsudek nepřezkoumatelný ať již pro nesrozumitelnost
nebo pro nedostatek důvodů, nemohl by přistoupit k posouzení dalších kasačních námitek)
rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz),
takto:
[17] „Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný,
kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem dů vodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[18] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotní stěžovatelé jeho
obsahu porozuměli, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho nesrozumitelnost.
[19] Napadený rozsudek dle názoru Nejvyššího správního soudu netrpí ani nedostatkem
důvodů, neboť Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vyjádřil řádně
ke všem žalobním bodům a správně zjistil skutkový stav věci, přičemž jasně a stručně vyložil,
proč napadená rozhodnutí považoval za zákonná. Krajský soud pouze vyjádřil svůj právní názor
ohledně (ne)důvodnosti žaloby. Nejvyšší správní soud z obsahu předmětných žalob nezjistil,
že by stěžovatelé uplatnili žalobní bod, v němž by namítali, že žalovaná postupovala v rozporu
se svými zákonnými povinnostmi správního orgánu, tudíž krajský soud nebyl povinen se tímto
zabývat; nemohl proto rozsudek zatížit nepřezkoumatelnosti z důvodu nevypořádání se s touto
žalobní argumentací.
[20] K věci samé pak Nejvyšší správní soud uvádí:
Podle ustanovení §2 zákona o odškodnění odvlečených osob „oprávněnou osobou je fyzická osoba,
která splňuje následující podmínky: a) byla odvlečena do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů,
které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech, b) v době odvlečení byla občanem
Československa, c) je občanem České republiky, d) nebyla příjemcem nároků podle zákona Slovenské národní
rady č. 319/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, e) nebyla pravomocně odsouzena pro zločiny směřující proti
demokratickému Československu1) a nebyla osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb.,
o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných
zásahů do majetku vzcházejících.“
[21] Výkladem pojmu „odvlečení“ se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
27. 9. 2005, č. j. 3 Ads 19/2005 – 43, v němž uvedl, že „mimo pochybnost je, že žalobce byl dne
20. 9. 1949 eskortován z Liberce do sběrného střediska sovětských státních příslušníků a ocitl se v SSSR
v táboře nucených prací č. 7 v Irkutské oblasti. Úvaha o tom, že by snad žalobce v roce 1949, v období vrcholícího
stalinizmu, dobrovolně odešel do Irkutské oblasti v SSSR a těžil zde dřevo, je zcela absurdní. Nejvyšší správní
soud považuje za prokázané, že žalobce byl odvlečen do SSSR tak, jak to má na mysli zákon č. 172/2002 Sb.
Druhou otázkou však je, za jaké časové období má být žalobci přiznáno odškodnění. Žalobce požaduje
toto odškodnění za období od svého odvlečení do roku 1970. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce
od 15. 5. 1953 pracoval jako kuchař v jídelně a nadále až do konce období, za které požaduje odškodnění,
pracoval v obdobném pracovním zařazení v sovětských podnicích. Žalobce v roce 1955 uzavřel manželství
s občankou SSSR, z manželství se narodilo dítě, žalobce s rodinou žil v bytě v A. Po určitou dobu se ještě musel
pravidelně hlásit u příslušného orgánu jako cizí státní příslušník, mohl se pouze v omezeném okruhu vzdalovat
z místa bydliště. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z těchto skutečností třeba dovodit závěr,
že od 15. 5. 1953 žalobce získal určitou „svobodu“, a to prakticky ve stejném rozsahu jako občané SSSR
v 50. letech; ostatně ani oni se po celou dobu existence SSSR nesměli bez povolení vzdálit z okruhu svého bydliště.
Žalobce pracoval mimo tábor nucených prací, mohl uzavřít manželství a bydlel v běžném bytě. Vše nasvědčuje
tomu, že žalobce v té době žil běžným životem průměrného občana SSSR, protože povinnost hlásit se jako cizinec
u úřadů nelze považovat za podstatné omezení, i když takto žil ve státě, který si jako své bydliště nevybral,
byl do tohoto státu odvlečen. Nejvyšší správní soud vyslovuje právní názor, že žalobci je nutno přiznat jednorázové
peněžní odškodnění za dobu od jeho odvlečení do SSSR do 14. 5. 1953, tedy po dobu jeho pobytu
v táboře nucených prací, a to z důvodů, které jsou shora uvedeny. Pobyt žalobce v SSSR po tomto datu již podle
názoru Nejvyššího správního soudu nezakládá podmínky pro poskytnutí odškodnění ve smyslu zákona
č. 172/2002 Sb.“
[22] Obdobně se k této otázce vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 A 565/2002 – 30, v němž uvedl, že „z jazykového hlediska je odvlečením nutno rozumět dopravení
jinam, násilím dovést jinam. Není tedy odvlečením zabránění vrátit se zpět na určité místo. Místo, kam měla
být oprávněná osoba dopravena je v zákoně výslovně určeno jako Svaz sovětských socialistických republik nebo
tábor, který měl Svaz sovětských socialistických republik zřízen v jiných státech.“
[23] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že pan A. A. M. nar. dne X
v Kirovogradě (SSSR), bývalý poručík Sovětské armády účastnící se osvobozovacích bojů
v průběhu druhé světové války, se poté, co utekl z německého zajetí, stal československým
partyzánem v době 3. 3. 1943 do 9. 5. 1945 a podle potvrzení Ministerstva Národní obrany ze
dne 25. 3. 1947 byl účastníkem národního boje za osvobození ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb.
Po skončení druhé světové války zůstal na území Československa, kde získal dne 19. 5. 1947
československé státní občanství. Dne 30. 4. 1946 uzavřel manželství s A. H., nyní M., nar. X,
přičemž z tohoto manželství se narodily 3 děti – O. v roce X, A. v roce X, P: v roce X. Dne
26. 7. 1949 byl A. M. zatčen ve svém bydlišti v M. orgány tehdejší Národní bezpečnosti a poté
dne 2. 8. 1949 deportován do SSSR, tam souzen a uvězněn. Podle dokladů dohledaných
na Generální prokuratuře Ruské federace a předložených v průběhu správního řízení Úřadem
dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu služby kri minální policie a vyšetřování bylo
zjištěno, že pan A. M. byl Vojenským tribunálem vojenské části 28990 dne 6. 5. 1950 n a základě §
58 - lb trestního zákona RSFSR odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 25 let v nápravném
pracovním táboře a ke ztrátě občanských práv na pět let, propadnutí majetku a ke ztrátě vojenské
hodnosti "poručík". Usnesením Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR ze dne 17. 11. 19 54
byl rozsudek vojenského tribunálu změněn, jednání bylo překvalifikováno z trestného činu
vlastizrady na trestný čin nenastoupení do služby bez vážných důvodů při převedení na území
SSSR; byl mu zmírněn trest odnětí svobody na 10 let bez ztráty občanských práv a v další části
byl rozsudek ponechán bez změn. Současně bylo tímt o usnesením Vojenského kolegia vysloveno,
že se na pana A. M. vztahuje amnestie ze dne 27. 3. 1953. Z obsahu sdělení Ministerstva
zahraničních věcí Ruské federace ze dne 21. 11. 2008, které vycházelo z informací poskytnutých
vedením nápravně-pracovního tábora AB-261, byl A. M. propuštěn na svobodu dne 24. 12. 1954.
[24] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry a znění §2 zákona
o odškodnění odvlečených osob nemůže přisvědčit požadavku stěžovatelů, aby byli odškodněni
i za období od 25. 12. 1954 do 31. 12. 1977, neboť v této době byl pan A. M. dle obsahu dokladů
zajištěných žalovanou „na svobodě na území tehdejšího SSSR“. V průběhu dlouholetého řízení
jak před správním orgánem, tak i Krajským soudem v Ostravě bylo zjištěno, že se žalovaná
opakovaně za účelem úplného zjištění skutkového stavu věci obracela na všechny v úvahu
přicházející orgány a vyhověla tak požadavkům na doplnění dokazování, vyslovených v rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2007, č. j. 22 Ca 471/2006 – 40. Žalovaná opatřila
úřední překlad rozhodnutí Vojenského senátu Vrchního soudu SSSR ze dne 17. 11. 1954,
z něhož vyplývá, že původní rozsudek nad A. M. byl změněn a jeho trestná činnost
překvalifikována z čl. 58 – 1b trestního zákona RSFSR na bod d) čl. 193 – 7 téhož zákona,
přičemž trest odnětí svobody mu byl snížen z 25 let na 10 roků. Možnost takovéto překvalifikace
stěžovatel P. M. zpochybňoval, avšak na důkaz svého tvrzení předložil jen výňatek trestního
zákona RSFSR z roku 1926, z jehož překladu do českého jazyka nelze tvrzení o n emožnosti
překvalifikace dovodit. Na základě tohoto rozhodnutí byl pak A. M. propuštěn na svobodu dne
24. 12. 1954, jak vyplynulo ze zpráv Velvyslanectví ČR v Rusku, Velvyslanectví Ruské federace v
ČR a Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace. Skuteč nost, že se po svém propuštění
z pracovního tábora pan A. M. nevrátil na území Československé republiky a že svou rodinu
nekontaktoval, nespadá s ohledem na výše uvedené do věcné působnosti zákona o odškodnění
odvlečených osob. Nejvyšší správní soud v tomto směru nezpochybňuje a nezmenšuje útrapy a
nezměrné obtíže, které stěžovatelé v důsledku odvlečení pana M., stěžovatelčina manžela a
stěžovatelova otce, a nemožnosti jej kontaktovat zažili, tato skutečnost však nemůž e zakládat
nárok stěžovatelů na další jednorázovou peněžní částku, neboť citovaný zákon dopadá pouze na
dobu nuceného odvlečení československého občana, nikoli na dobu, kdy tento občan na území
SSSR pobýval dobrovolně. Z obsahu správního spisu a získaných listin se přitom nepodařilo
zjistit, že by tomu mělo být jinak.
[25] Nejvyšší správní soud se tudíž ztotožňuje se závěry krajského soudu i žalované,
že v řízení bylo na základě vyjádření Ministerstva zahraničních vě cí Ruské federace prokázáno,
že pan A. M. byl propuštěn na svobodu dne 24. 12. 1954. Tomu, že byl propuštěn na svobodu,
rovněž odpovídá i výsledek pátrání dcery stěžovatelky provedené v roce 1967, kdy jí mělo
být následně sděleno, že pan A. M. žije ve L., městě G., P. 95-RSU-9, stejně jako obsah rozsudků
zajištěných žalovanou v průběhu správního řízení. Nejvyšší správní soud souhlasí s postupem
žalované, která opakovaně zjišťovala relevantní skutečnosti u ruských orgánů. Za situace, kdy
žádné jiné dokumenty nebyly k dispozici a kdy je ani stěžovatelé v průběhu předmětného
správního řízení nepředložili, nemohla žalovaná postupovat jinak. Ze skutečnosti, že s tam
uvedenými závěry stěžovatelé nesouhlasí a že vyjadřují obecnou nedůvěru k ruským státním
orgánům, nelze dovodit, že by žalovaná postupovala v rozporu s §3 správního řádu, tedy že by
postupovala tak, že by nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V průběhu
řízení totiž nevyšly najevo žádné konkrétní a objektivní skutečnosti, které by správnost a
věrohodnost informací poskytnutých ruskými orgány zpochybnily. Pokud by Nejvyšší správní
soud přijal tezi stěžovatelů o apriorní nedůvěryhodnosti ruských orgánů , bylo by velmi
problematické a komplikované prokázat jakýkoli nárok stěžovatelů na jednorázovou peněžní
částku podle zákona o odškodnění odvlečených osob, neboť převážná část informací o situaci
pana A. M. pochází právě od orgánů Ruské federace, resp. bývalého SSSR.
[26] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelů, kteří oprávněnost
svého nároku dokládají důvodovou zprávou k zákonu o odškodnění osob, neboť tato důvodová
zpráva pouze obecně popisuje jednání, ke kterému docházelo po 2. světové válce, kdy byli
českoslovenští občané proti své vůli deportování do SSSR za účelem jejich odsouzení za činnost
namířenou proti zájmům SSSR. Z této důvodové zprávy nelze použít žádné konkrétní skutkové
okolnosti k danému případu, neboť je z povahy věci neobsahuje. Důvodová zpráva se dá použít
pouze jako jeden z pomocných prostředků při výkladu příslušného právního předpisu, nelze
na základě ní dovozovat, že všechny osoby, jejichž příběh alespoň zčásti spadá pod tam
popsanou situaci, mají absolutní nárok na plnění zakotvená příslušným předpisem. Vždy je totiž
nutné zhodnotit jednotlivé skutkové okolnosti případu, což se podle názoru Nejvyššího
správního soudu v projednávané věci stalo. Pouze na základě důvodové zprávy nelze zpochybnit
skutková zjištění učiněná správním orgánem a dovozovat zcela jiná. Požadavek stěžovatelů
na výslech ředitele žalované neshledá Nejvyšší správní soud důvodným, neboť je zjevné,
že ten nemůže disponovat jinými konkrétními informacemi, než těmi, které zajistila žalovaná
v průběhu řízení, protože mu případ stěžovatelů osobně není znám, resp. nemá o něm jiné
poznatky než ty, které by mohl získat ze spisu.
[27] Pochybnosti stěžovatelů ohledně toho, že z právního hlediska nemohlo dojít
k překvalifikování trestného činu v roce 1954, považuje Nejvyšší správní soud s ohledem
na předmět věci za irelevantní, neboť podstatné je, zda byl pan A . M. na základě tohoto nálezu
z roku 1954 propuštěn či nikoli. Nejvyšší správní soud v tomto směru nezpochybňuje, že
odvlečení, zadržení a odsouzení pana A. M. bylo z dnešního pohledu nesmyslné, absurdní,
protiprávní a zjevně porušující základní principy materiálního právního státu; tyto skutečnosti
ostatně byly důvodem pro přijetí zákona o odškodnění odvlečených osob. Podstatné pro
posouzení věci však podle názoru Nejvyššího správního soudu je, pro jak dlouhou dobu
z hlediska nároku na poskytnutí odškodnění lze vzít za prokázané, že trvalo výše definované
nucené odvlečení pana A. M., nikoli to, jestli byl propuštěn na svobodu na základě rozhodnutí
soudu vydaného v souladu s tehdejším zákonem či nikoli. To se podařilo prokázat jen do data 24.
12. 1954, za níž již stěžovatelé odškodněni byli.
[28] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit argumentaci stěžovatelů, že neexistuje žádný
rozsudek týkající se osoby pana A. M., neboť obsahem správního spisu je právě kopie takového
rozsudku a jeho úředně ověřený překlad do českého jazyka, z nějž vyplývají závěry, ke kterým
žalovaná dospěla v napadených rozhodnutích. Stěžovatelé sice tvrdí, že skutečný stav věci mohl
být jiný, ale kromě svého tvrzení nepře dkládají ničeho konkrétního, co by závěry žalované
učiněné v tak skutkově a důkazně složité věci týkající se události proběhnuvší v 50. letech
minulého století vyvrátilo. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že s ohledem na obsah správního
spisu a tam uvedených informací žalovaná rozhodla správně ohledně nároku stěžovatelů na
přiznání jednorázové částky pouze za období do 24. 12. 1954, neboť po tomto datu nebylo,
vzdor úsilí žalované o řádné zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
zjištěno nic, co by nasvědčovalo závěru, že odvlečení pana A. M. nadále trvalo.
[29] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že nemá v úmyslu zpochybňovat záměr
zákonodárce vyjádřit přijetím zákona č. 172/2002 Sb. vůli i povinnost České republiky zmírnit
bezpráví, jehož se na svých občanech dopustila tehdejší ČSR (jak o právní předchůdce ČR) tím,
že jim neposkytla dostatečnou ochranu před zvůlí pác hanou orgány cizího státu (SSSR). Bylo
pak věcí suverénního státu po listopadu 1989, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém
rozsahu budou křivdy, k nimž došlo v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu,
odškodněny. Československá republika (později Česká republika) se rozhodla vyjít z principu
alespoň částečného zmírnění křivd, vědoma si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné
materiální odškodnění těch, kteří byli takto v minulosti poškozeni, je prakticky nemožné.
Na tomto principu je postaven i zákon č. 172/2002 Sb., který osobám přímo poškozeným,
popřípadě jejich potomkům, se snaží poskytnout částečné materiální odškodnění za splnění
zákonem stanovených podmínek, konkrétně za dobu nuceného odvlečení osoby takto postižené,
což se u A. M. , jak již bylo výše opakovaně zdůraz něno, podařilo prokázat jen pro dobu, za
kterou již jeho potomci, respektive manželka, odškodněni byli.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[31] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli ve vě ci procesně úspěšní,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemají; žalované pak žádné náklady nad rámec její běžné
úřední činnosti nevznikly, proto jí Nejvyšší správní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení.
[32] Protože stěžovatelům byl usnesením zdejšího soudu ustanoven zástupce, Mgr. Jaroslav
Macek, advokát, se sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, Nejvyšší správní soud mu podle
ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. přiznal odměnu za zastupování za dva úkony právní služby
ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů – první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo
obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem. Tato odměna je podle
ustanovení §9 odst. 4 písm. d) cit. vyhlášky ve spojení s ustanovením §7 cit. vyhlášky stanovena
ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby. Tato odměna byla dále v souladu s §12 odst. 4
advokátního tarifu ponížena o 20 % na částku 2.480 Kč. Dále Nejvyšší správní so ud přiznal
na náhradě hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 600 Kč paušální
náhrady hotových výdajů (jeden úkon právní služby po 300 Kč). Celkem tedy Nejvyšší správní
soud přiznal částku 5.560 Kč jako odměnu za zastupování a náhr adu hotových výdajů. K výplatě
této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu