ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.61.2014:48
sp. zn. 4 As 61/2014 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: J. K., zast. JUDr.
Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou, se sídlem Rohová 613/12, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové,
za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ing. V. K., II) Statutární město Hradec Králové, se
sídlem Československé armády 408/51, Hradec Králové, III) JUDr. B. K., IV) JUDr. D. K., V)
Mgr. D. H., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 21. 1. 2014, č. j. 30 A 86/2012 - 131,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2012, č. j. MMHK/194366/2011, Magistrát města Hradec
Králové (dále též „stavební úřad“) na základě žádosti Mgr. D. H. (dříve K.) rozhodl o umístění
stavby „Rodinný dům, zpevněné plochy, přípojka elektro, kanalizační přípojka, vodovodní
přípojka, plynovodní přípojka, dešťová kanalizace, akumulační jímka“ na pozemcích parc. č.
205/27, 205/181, 205/182 v katastrálním území Roudnička. Současně stanovil podmínky pro
umístění stavby a projektovou přípravu stavby a rozhodl o námitkách žalobkyně.
Rozhodnutím ze dne 20. 6. 2012, č. j. 6718/UP/2012/Kd, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí o umístění stavby. Současně zamítl jako nepřípustné odvolání
Ing. V. K.. V odůvodnění žalovaný uvedl, že stavební úřad posoudil záměr žadatelky v celém
rozsahu a shledal jej souladným s požadavky uvedenými v §90 zákona č. 183/2006 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tento
závěr žalovaný akceptoval. K odvolací námitce žalobkyně, že pozemek parc. č. 205/181 v
katastrálním území Roudnička nelze oplotit a umístit na něj rodinný dům, žalovaný poznamenal,
že se nelze domnívat, že na všech ve výroku označených pozemcích bude umístěn rodinný dům.
Do výroku rozhodnutí o umístění stavby se uvádějí i pozemky, na kterých se umísťují
doprovodné stavby. Z koordinační situace (příloha územního rozhodnutí) lze zjistit, že rodinný
dům byl umístěn pouze na pozemku parc. č. 205/182, na zbylých dvou pozemcích byly umístěny
pouze sítě technického vybavení. Žalobkyní namítané oplocení pozemků nebylo předmětem
tohoto řízení. Žalovaný dodal, že druh a využití pozemku uvedené v katastru nemovitostí nejsou
závazné; pozemek parc. č. 205/181 náleží podle územního plánu k plochám určeným pro
motorovou dopravu, přičemž podle regulativů této plochy je umístění staveb pro technickou
vybavenost v této ploše přípustné. Rozhodnutím Magistrátu města Hradec Králové ze dne 30. 8.
2010, č. j. MMHK/152882/2010, bylo povoleno zvláštní užívání komunikace za účelem umístění
vodovodní, plynovodní a kanalizační přípojky v silničním pozemku. K námitce odstupu
rodinného domu od komunikace žalovaný poukázal na výkres nazvaný Odstupové vzdálenosti,
podle kterého odstup žádného z průčelí rodinného domu nečiní méně než 3 metry od okraje
vozovky. Požadavkům ustanovení §25 odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb. bylo vyhověno.
Žalovaný se dále zabýval namítaným zastíněním rodinného domu na pozemku
parc. č. 205/117 a tvrzením žalobkyně o schválených přípojkách elektro a plynu vedených přes
pozemek parc. č. 205/181. Konstatoval, že stavební úřad rozhodnutím ze dne 31. 5. 1996,
č. j. OV/39/96/Pk, povolil žalobkyni stavbu rodinného domu včetně přípojek vody, plynu,
elektro, zpevněných ploch a žumpy na parcele č. 205/117, 208/6 a 205/118 v katastrálním území
Roudnička. Dne 21. 7. 2010 stavební úřad při místním šetření zjistil, že se v místě nachází
přípojka elektrické energie, která byla zhotovena v rozporu s ověřenou projektovou dokumentací;
rozpor spočívá v odlišné poloze na pozemcích parc. č. 205/182 a 205/118. Žalobkyně tedy
v době platnosti stavebního povolení realizovala zcela jinou stavbu přípojky. Žalovaný proto
shledal, že povolení přípojek pro rodinný dům na pozemku parc. č. 205/117 se v tomto řízení
nelze dovolávat. Stavební povolení žalobkyně pozbylo platnosti, neboť stavba v něm povolená
byla realizována v rozporu s ním; vlastnická práva spojená s takovou stavbou (včetně tvrzeného
snížení hodnoty) lze hájit teprve v případě jejího dodatečného povolení. K namítanému zastínění
žalovaný uvedl, že vzdálenost mezi domem žalobkyně a umísťovanou stavbou rodinného domu
je cca 27 metrů a v tomto úseku se nachází vzrostlá zeleň, která sama tvoří stínící prvek.
Umísťovaná stavba rodinného domu svou výškou nevybočuje z parametrů standardních
rodinných domů s obytným podkrovím.
Vzhledem k nesouhlasu žalobkyně se závazným stanoviskem Magistrátu města Hradec
Králové ze dne 12. 7. 2010, č. j. MMHK/122314/2010/ŽP/Hlav, kterým byl vysloven souhlas
s umístěním stavby do 50 metrů od okraje lesa, žalovaný požádal Krajský úřad
Královéhradeckého kraje o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Krajský úřad
toto stanovisko potvrdil, neboť bylo vydáno v souladu s lesním zákonem a správním řádem.
Žalovaný doplnil, že ochrana lesa náleží orgánům k tomu povolaným, nikoliv účastníkům řízení.
Dále konstatoval, že správním orgánům v rámci tohoto řízení nepřísluší hodnotit plnění kupních
smluv, byť jejich předmětem byl pozemek určený pro umístění stavby. Bylo prokázáno vlastnické
právo Mgr. D. K. a dán souhlas Statutárního města Hradec Králové s umístěním sítí technického
vybavení na jeho pozemku parc. č. 205/27. Žalovaný neshledal vady řízení, které by mohly mít
vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, a uzavřel, že odvolací námitky nejsou
důvodem pro změnu nebo zrušení územního rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 30 A 86/2012 - 131,
žalobu proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění krajský soud předeslal,
že z obsahu žaloby není zřejmé, jak se tvrzený rozpor umístění stavby s územně plánovací
dokumentací a se stavebním zákonem dotýká veřejných subjektivních práv žalobkyně;
s příslušnou námitkou žalobkyně se velmi podrobně vypořádal žalovaný. O využití pozemku
parc. č. 205/181 v katastrálním území Roudnička, ve vlastnictví Mgr. D. H., jako komunikace či
chodníku se evidentně po realizaci místní komunikace přestalo uvažovat; provoz včetně pěší
chůze je zajištěn dostatečně širokou místní komunikací se živičným povrchem. Podle
fotodokumentace na předmětném pozemku nikdy nebyl chodník v takovém provedení, jak
by měl běžně vypadat. Z žádného právního předpisu neplyne žalobkyni právo nárokovat
si zřízení chodníku, nehledě na to, že chodníky se nenacházejí ani na mnohem exponovanějších
místech Hradce Králové, než je slepá cesta u lesa. Ostatně uvedená parcela se v části podél
parcely č. 205/118 zužuje natolik, že by se na ni chodník nevešel. Obavu žalobkyně o bezpečnost
při chůzi v daném místě soud odmítl s poukazem na povinnost účastníků provozu na pozemních
komunikacích dodržovat příslušná pravidla chování stanovená zákonem č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích, a skutečnost, že jde o území na konci zástavby a slepé
cesty. Základním předpokladem tvrzeného práva obecného užívání pozemních komunikací
je existence komunikačního spojení, které na parcele č. 205/181 není. Tato parcela vznikla
oddělením z parcely č. 205/27 patřící do funkční plochy pro motorovou dopravu - komunikační
síť; dělení pozemků spojené se změnou vlastnických práv nemůže na jejich účelovém určení
stanoveném územním plánem nic změnit. Územní plán stanoví obecně využití určité plochy
k určitému účelu, ale ne každá její část takto využita nakonec bude. Soud považoval za absurdní,
že by na každém kousíčku plochy určené pro motorovou dopravu musela být jen pozemní
komunikace a to, co k ní patří. Teprve po realizaci komunikační cesty v rozsahu zamýšleném
investorem se ukáže skutečná potřeba dotčených pozemků rezervovaných územním plánem.
Po vybudování místní živičné komunikace již byly zbytky pozemku parc. č. 205/27 v podobě
parcely č. 205/181 pro motorovou dopravu - komunikační síť nepotřebné. Byť si formálně
zachovala uvedený status, materiálně již toto určení pozbylo významu. Soud dále konstatoval,
že přípojky staveb nemění nic na účelovém určení pozemků, po nichž jsou vedeny. Takovéto
pozemky proto ani nejsou zahrnovány do stavebního pozemku nově umísťované stavby, jak
plyne z §23 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle kterého mimo stavební pozemek lze umístit
jen stavby zařízení staveniště a připojení staveb na sítě technické infrastruktury a pozemní
komunikace. Soud podotkl, že napojení na sítě vedené po cizích pozemcích s různým účelovým
určením je zcela běžnou záležitostí a také žalobkyně má rodinný dům na parcele č. 205/117
napojen na elektrickou energii přípojkou přes parcelu č. 205/27 určenou v územním plánu jako
plocha pro motorovou dopravu - komunikační síť. Namítané nedodržení odstupových
vzdáleností rodinného domu od okrajů místních komunikací se podle názoru soudu nijak
nedotýká veřejných subjektivních práv žalobkyně. Soud doplnil, že ve výroku územního
rozhodnutí je uvedeno, že vzdálenost východního i jižního průčelí rodinného domu od okraje
místní komunikace bude 3,0 m a tyto podmínky odstupových vzdáleností nejsou v rozporu s §25
odst. 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
Krajský soud k námitce žalobkyně poukazující na vedení před mnoha lety schválených
přípojek elektro a plynu pro její rodinný dům připomněl, že žalobkyni byla povolena stavba
rodinného domu stavebním povolením ze dne 31. 5. 1996, č. j. OV/39/96/Pk, podle kterého
se toliko uvažovalo o jeho připojení na technickou infrastrukturu přes pozemek parc. č. 205/182.
Žalobkyně v rozporu s podmínkou č. 5 stavebního povolení stavbu rodinného domu
nedokončila do 31. 12. 1997 (dosud) a právě tato liknavost byla zřejmě příčinou jejích „potíží“
s elektropřípojkou. V době, kdy bylo požádáno o vydání rozhodnutí o umístění rodinného domu
na parcele č. 205/182, žalobkyně neměla k této parcele žádné hmotné právo a nevedla
po ní ani žádná její funkční elektropřípojka; žalobkyně má zajištěno zásobování svého
rozestavěného rodinného domu elektrickou energií jiným způsobem. K poznámce žalobkyně,
že parcela č. 205/182 byla prodána bez věcných břemen ve prospěch předmětných přípojek,
soud odkázal na výzvu stavebního úřadu ze dne 1. 3. 1996, č. j. OV/39/96/Pk, v níž byli V. K.
a A. K. (žadatelé o vydání stavebního povolení pro rodinný dům na parcele č. 205/117) vyzýváni
k tomu, aby zřídili věcné břemeno. Soud dodal, že žalobkyně nemůže počítat s realizací přípojek
podle stavebního povolení ze dne 31. 5. 1996, č. j. OV/39/96/Pk, ani v případě, že bude
shledáno na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2014, č. j. 30 A
27/2012 - 127, v dalším řízení nadále platným. Při vydání závazného stanoviska orgánu státní
správy lesů a přezkumu jeho správnosti bylo postupováno v souladu se správním řádem a není
patrno, že by umístěním a realizací stavby rodinného domu byly dotčeny zájmy chráněné lesním
zákonem. To ostatně žalobkyně netvrdila; rovněž neuvedla, jak se namítaná nezákonnost dotkla
jejích veřejných subjektivních práv. Soud doplnil, že zákonodárce při stanovení vzdálenosti 50 m
od okraje lesa věděl, že ji nelze mít za neměnnou a definitivní, nýbrž je třeba ji regulovat v
závislosti na konkrétní situaci.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) namítala,
že krajský soud nesprávně posoudil otázku umístění stavby rodinného domu na pozemku, který
je podle platného územního plánu města Hradce Králové funkčně určen jako plocha
pro motorovou dopravu - komunikační síť MD1. Umístění rodinných domů nebo přípojek
inženýrských sítí k nim patřících není podle charakteristiky této plochy přípustné. Stěžovatelka
konstatovala, že část pozemku parc. č. 205/181 mezující s vozovkou byla do roku 2008
chodníkem pro pěší; jiný chodník v dané lokalitě není. Zdůraznila, že po komunikaci denně
projíždí cca 250 obyvatel bydlících v ulici K Rybníku a také návštěvníci přilehlého lesa. V místě,
kde se nachází předmětný chodník, je konec ulice sloužící jako obratiště vozidel. Stěžovatelka
označila chůzi po vozovce za nebezpečnou; zábor celého pozemku parc. č. 205/181 pro účely
stavby rodinného domu zasáhl podle stěžovatelky do práv veřejnosti na užívání veřejné
komunikace v zájmu bezpečné chůze. Oddělením tohoto pozemku z parc. č. 205/27 nedošlo
k jeho funkční změně; krajský soud si v příslušných závěrech sám odporuje. Stavebník a správní
orgány měli povinnost respektovat funkční zařazení pozemku jako místní komunikace.
Stěžovatelka uvedla, že správní orgány měly rozhodovat na základě platného územního
plánu, přičemž charakter povrchu komunikace není pro funkční zařazení rozhodující. Doplnila,
že ze skutečnosti, že přilehlá vozovka parc. č. 205/27 je slepou komunikací, nelze automaticky
vyvozovat, že po této vozovce lze bezpečně chodit. Stěžovatelka dále namítala, že již došlo
k omezení jejího přístupu k pozemkům v jejím vlastnictví, neboť Mgr. H. si pozemek
bez potřebného povolení oplotila. Stěžovatelka podotkla, že Magistrát města Hradce Králové
jí v roce 2005 odmítl prodat pozemek parc. č. 205/44 s odůvodněním, že jde o místní
komunikaci; při prodeji pozemku parc. č. 205/181 to však nevadilo. Odpovědnost za prodej
místního chodníku soukromým osobám nese Magistrát města Hradce Králové; oddělení
pozemku parc. č. 205/181 z parc. č. 205/27 bylo v rozporu s veřejným zájmem, stejně jako
umístění stavby rodinného domu na tomto pozemku.
Stěžovatelka rovněž poukázala na schválené přípojky elektro a plynu pro její rodinný dům
na pozemku parc. č. 205/117, které vedou přes pozemky, na nichž byla umístěna stavba.
Zdůraznila, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ve věci sp. zn. 30 A 27/2012 zrušil
rozhodnutí žalovaného, které vycházelo z toho, že stavba jejího rodinného domu nebyla zahájena
v souladu se schválenou projektovou dokumentací a stavební povolení pozbylo platnosti.
Podle stěžovatelky proto nemůže obstát závěr, že stavbu rodinného domu měla dokončit
do 31. 12. 2007. Stěžovatelka podotkla, že se soud omezil na problematiku elektropřípojky
a nezabýval se přípojkou plynu. Vyslovila názor, že pokud správní orgán shledá její stavební
povolení platným, bude povinna provádět stavební práce v souladu s ním. Umístění stavby
Mgr. H. by tak bylo překážkou a zásahem do práv stěžovatelky.
Dále stěžovatelka rozporovala výroky rozsudku krajského soudu o nákladech řízení.
Zamítnutí žaloby označila za chybné rozhodnutí a konstatovala, že trvá na náhradě nákladů
řízení, které vyčíslila podáním ze dne 20. 1. 2014. Náklady vznikly také osobě zúčastněné
na řízení Ing. V. K., soud se však nevypořádal s jeho návrhem ve smyslu §60 odst. 5 věta druhá
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem a dodal,
že argumenty stěžovatelky jsou nedůvodné. Podobně se vyjádřily též osoby zúčastněné na řízení
JUDr. B. K., JUDr. D. K. a Mgr. D. H..
Usnesením ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 As 61/2014 - 40, Nejvyšší správní soud zamítl návrh
stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka podala
kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzeným rozporem umístění stavby s platným
územním plánem města Hradce Králové. Tento rozpor spatřovala stěžovatelka v tom, že stavba
má být umístěna mimo jiné na pozemku parc. č. 205/181 v katastrálním území Roudnička, který
je podle územního plánu funkčně určen jako plocha pro motorovou dopravu - komunikační
síť MD1.
Z obsahu správního spisu, zejména z ověřené projektové dokumentace, Nejvyšší správní
soud zjistil, že na předmětném pozemku parc. č. 205/181 nemá být umístěna vlastní stavba
rodinného domu, ale toliko zpevněné plochy, přípojka elektro, kanalizační přípojka, vodovodní
přípojka, plynovodní přípojka, dešťová kanalizace a akumulační jímka. Umístění jednotlivých
přípojek na předmětném pozemku přitom logicky vyplývá z toho, že pozemek parc. č. 205/182,
na který byla umístěna stavba rodinného domu, nemá přímý přístup k pozemku parc. č. 205/27,
jímž jsou vedeny vodovod, kanalizace a rozvody plynu i elektřiny. Aby mohla být stavba
rodinného domu připojena k těmto sítím, musí být přípojky vedeny přes pozemek
parc. č. 205/181.
Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že pozemek parc. č. 205/181 je podle platného
územního plánu funkčně určen jako plocha pro motorovou dopravu - komunikační síť MD1.
Hlavní využití těchto ploch spočívá v umístění dálnic, silnic, místních a účelových komunikací,
pěších zón, staveb pro hromadnou dopravu, náměstí a významných veřejných prostranství
[srov. závaznou část územního plánu města Hradce Králové - kapitolu A.11.3. Limity využití území
vyjádřené v regulativech, oddíl 14) Plochy pro motorovou dopravu]. Stěžovatelka však opomněla, že kromě
hlavního přípustného využití uvádí územní plán také přípustné využití doplňkové, které v případě
tohoto typu ploch zahrnuje stavby pro technickou vybavenost. Technická vybavenost
je v územním plánu v kapitole A.11.1. Vymezení pojmů pod písmenem p) definována jako stavby
inženýrských sítí včetně souvisejících objektů. Přípustným doplňkovým využitím se přitom
podlepísmene c) téže kapitoly územního plánu rozumí takové využití území, které v dané funkční
ploše umožňuje umísťovat a povolovat stavby, které nejsou plošně a významově rozhodující,
ale slouží k doplnění hlavní funkce a k dosažení optimálního funkčního využití území.
Vycházeje z definice přípustného doplňkového využití má Nejvyšší správní soud
za to, že územní plán města Hradce Králové nebrání tomu, aby na pozemku parc. č. 205/181
v katastrálním území Roudnička byly umístěny stavby pro technickou vybavenost, tj. přípojka
elektro, kanalizační přípojka, vodovodní přípojka, plynovodní přípojka, dešťová kanalizace
a akumulační jímka. Tyto stavby totiž nejsou plošně ani významově rozhodující a slouží
k doplnění optimálního využití území, neboť umožňují napojení rodinného domu, umístěného
na pozemku parc. č. 205/182, na technické sítě procházející pozemkem č. 205/27. Současné
umístění stavby „zpevněné plochy“ na pozemku parc. č. 205/182 je rovněž plně v souladu
s přípustným využitím této plochy.
Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že doplňkové využití musí mít přímou návaznost
na využití hlavní. Stavby pro technickou vybavenost umísťované v ploše pro motorovou dopravu
nemusí mít spojitost s přípustným hlavním využitím, tedy nemusí nutně představovat
příslušenství nebo doplněk k dálnici, silnici, místní nebo účelové komunikaci, k pěší zóně, stavbě
pro hromadnou dopravu nebo k náměstí či veřejnému prostranství. Ostatně vedení staveb
technické vybavenosti v pozemcích patřících do ploch pro motorovou dopravu je zcela běžnou
záležitostí, kterou lze zaznamenat i na opakovaně zmiňovaném pozemku parc. č. 205/27,
jímž prochází vodovod, kanalizace i vedení elektřiny a plynu, na které jsou napojeny všechny
domy v dané lokalitě. O přípustnosti umístění těchto staveb technické vybavenosti v rámci
plochy pro motorovou dopravu (pozemek parc. č. 205/27) pochybnosti nevznikají, není proto
ani důvod zpochybňovat umístění přípojek a akumulační jímky na pozemku parc. č. 205/181.
Nejvyšší správní soud dodává, že využití pozemků k umístění staveb technického
vybavení nikterak nepřekáží hlavnímu účelu dané plochy, kterým je v případě pozemku
parc. č. 205/27 místní komunikace (silnice) a kterým by v případě pozemku parc. č. 205/181
mohl být stěžovatelkou požadovaný chodník. Z obsahu spisové dokumentace však Nejvyšší
správní soud nezjistil, že by na předmětném pozemku v minulosti byl chodník vybudován.
Existenci chodníku nenasvědčují žádné dokumenty, ani fotografie, a to včetně fotografií z roku
2005 tvořících přílohu ke zveřejnění podmínek výběrového řízení č. VŘ 1/OM1/2005 na prodej
pozemku parc. č. 205/118 (tehdy zahrnujícího i později oddělený pozemek parc. č. 205/182).
Tvrzení stěžovatelky, že část pozemku parc. č. 205/181 mezující s vozovkou byla do roku 2008
chodníkem pro pěší, proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
K dalším tvrzením souvisejícím s údajným chodníkem na pozemku parc. č. 205/181
Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelka si protiřečí, pokud označuje komunikaci
v daném místě za frekventovanou a současně konstatuje, že se jedná o slepou ulici, případně
konec ulice. Krajský soud v této souvislosti velmi přiléhavě poznamenal, že chodníky nejsou
mnohdy vybudovány ani podél významně frekventovanějších komunikací. Stěžovatelce
nic nebrání v tom, aby pro chůzi v dané oblasti využívala vozovku, která je - jak sama
stěžovatelka uvádí - slepou komunikací, což ze své podstaty vylučuje zvýšenou frekvenci dopravy
v tomto místě.
Namítá-li stěžovatelka, že došlo k omezení přístupu k pozemkům v jejím vlastnictví,
neboť Mgr. H. si pozemek bez potřebného povolení oplotila, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že otázka oplocení pozemků nebyla předmětem správního řízení, tudíž nemůže být ani
předmětem soudního přezkumu. Ve správním řízení, jež bylo ukončeno žalobou napadeným
rozhodnutím, totiž stavební úřad rozhodoval o umístění stavby „Rodinný dům, zpevněné plochy,
přípojka elektro, kanalizační přípojka, vodovodní přípojka, plynovodní přípojka, dešťová kanalizace,
akumulační jímka“, nikoliv o umístění plotu či oplocení pozemku. Tvrzení stěžovatelky je proto
z hlediska správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí zcela irelevantní.
Pro projednávanou věc nemají rovněž žádný význam okolnosti prodeje pozemku
parc.č. 205/181 v katastrálním území Roudnička, které jsou ryze soukromoprávní záležitostí
vztahu mezi prodávajícím a kupujícím. Stejně tak se Nejvyšší správní soud nemůže zabývat
ani otázkou oddělení pozemku parc. č. 205/181 z pozemku parc. č. 205/27, neboť tato otázka
nebyla předmětem správního řízení, jež vyústilo ve vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se dále věnoval problematice přípojek elektro a plynu pro rodinný
dům stěžovatelky na pozemku parc. č. 205/117 v katastrálním území Roudnička. Nejvyšší správní
soud především ve shodě s krajským soudem připomíná, že v souvislosti s realizací stavby je třeba
rozlišovat veřejnoprávní a soukromoprávní aspekty. Veřejnoprávní rovinu představuje stavební
povolení, které zakládá veřejné subjektivní právo stavebníka provést (realizovat) stavbu, tudíž
je veřejnoprávním souhlasem s danou stavbou. Soukromoprávní rovina spočívá v tom, z jakého
právního základu vychází oprávnění stavebníka k pozemku, na kterém má být stavba realizována.
Tímto právním základem může být vlastnické právo stavebníka, věcné břemeno nebo smluvní
vztah s vlastníkem pozemku (např. nájemní smlouva) a podobně.
Existence oprávnění k realizaci stavby na zvoleném pozemku se zjišťuje ještě
před vydáním stavebního povolení [srov. §110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona a §58
odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který byl účinný v době
vydání stavebního povolení pro rodinný dům stěžovatelky]. Pokud se stavebník rozhodne
realizovat stavbu nebo její část na cizím pozemku, záleží pouze na něm, jak se dohodne
s vlastníkem pozemku a jaký k tomu využije právní institut. Stavebník potom také musí
být připraven nést následky svého rozhodnutí. Spokojí-li se s pouhým prohlášením vlastníka
pozemku, že souhlasí s provedením stavby, musí počítat s variantou, že vlastník pozemku později
tento souhlas odvolá. V případě smluvního vztahu hrozí stavebníkovi výpověď smlouvy nebo
odstoupení od smlouvy, za nejvhodnější způsob zabezpečení oprávnění provést stavbu na cizím
pozemku lze proto považovat zřízení věcného břemene.
Stěžovatelka, resp. její právní předchůdci, navzdory výzvě stavebního úřadu ze dne
1. 3. 1996, č. j. OV/39/96/Pk, nezřídili věcné břemeno, které by je opravňovalo k realizaci
přípojek elektro a plynu na pozemku parc. č. 205/118 (později též 205/182), jenž
nebyl v jejich vlastnictví. Oprávnění vybudovat zmíněné přípojky neošetřili ani smlouvou
s vlastníkem pozemku a spoléhali na udělený souhlas tehdejšího vlastníka. Takový souhlas však
ze své podstaty nemusí být trvalý ani dlouhodobý, pokud nevychází ze smlouvy nebo není
potvrzen zřízením věcného břemene.
Souhlas vlastníka pozemku parc. č. 205/118 (statutárního města Hradec Králové)
s vybudováním zmíněných přípojek byl udělen již v roce 1995 nebo 1996 a tyto přípojky nebyly
ještě v roce 2005 realizovány, resp. právně ošetřeny zřízením věcného břemene. Vlastník
pozemku parc. č. 205/118 tak mohl vzhledem k časovému odstupu předpokládat,
že stěžovatelka, resp. její právní předchůdci od daného záměru ustoupili. Za této situace
statutární město Hradec Králové předmětný pozemek prodalo za účelem výstavby rodinného
domu, přičemž podle příloh ke zveřejnění podmínek výběrového řízení č. VŘ 1/OM1/2005
na prodej pozemku parc. č. 205/118 (tehdy zahrnujícího i později oddělený pozemek
parc. č. 205/182) nebyly v době prodeje přes pozemek vedeny žádné přípojky elektro ani plynu.
Nový vlastník koupil tento pozemek s tím, že pokud na něm do dvou let nezahájí stavbu
rodinného domu, je statutární město Hradec Králové oprávněno od kupní smlouvy odstoupit.
Nový vlastník tudíž mohl legitimně očekávat, že předmětné smluvní ujednání lze naplnit
a že umístění stavby na tomto pozemku (parc. č. 205/118, resp. 205/182) nebrání žádná
překážka.
Nejvyšší správní soud shledal, že plnou odpovědnost za to, že nebylo zřízeno věcné
břemeno opravňující k vybudování a následnému provozování přípojek elektro a plynu
pro rodinný dům na pozemku parc. č. 205/117 vedených přes pozemky parc. č. 205/118
a 205/182, nese stěžovatelka, resp. její právní předchůdci, kteří dostatečně nestřežili svá práva.
Původní souhlas vlastníka pozemku parc. č. 205/118 s realizací přípojek elektro a plynu vlivem
času, který uplynul od jeho udělení, pominul a stěžovatelku v současné době nic neopravňuje
k tomu, aby cokoliv na pozemku parc. č. 205/118 a 205/182 budovala. Bez ohledu na to,
zda je stavební povolení ze dne 31. 5. 1996, č. j. OV/39/96/Pk, kterým byla povolena stavba
rodinného domu na pozemku parc. č. 205/117 včetně přípojek elektro a plynu, dosud platné,
či nikoliv, stěžovatelka nemá žádné právo k pozemku parc. č. 205/182 a zmíněného stavebního
povolení se v tomto řízení nemůže dovolávat.
Vydání rozhodnutí o umístění stavby Mgr. D. H. na pozemku parc. č. 205/182 v
katastrálním území Roudnička nebránila ani žádná ochranná pásma zařízení pro rozvod elektřiny
a plynárenských zařízení. Podle §98 odst. 2 věty první zákona č. 458/2000 Sb., o energetice, platí,
že ochranná pásma stanovená podle dosavadních předpisů se po účinnosti tohoto zákona
nemění. V době vydání stavebního povolení ze dne 31. 5. 1996, č. j. OV/39/96/Pk, upravoval
ochranná pásma zákon č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v
energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, který vznik těchto pásem nespojoval s
vydáním rozhodnutí o umístění stavby nebo s vydáním stavebního povolení, nýbrž zřizoval
ochranná pásma jen v okolí existujících rozvodných zařízení pro elektřinu (§19) a plynárenských
zařízení (§26). V souladu s uvedeným zákonem tak mohlo ochranné pásmo elektrického vedení
na pozemku parc. č. 205/182 existovat jen po dobu existence tohoto vedení a ochranné pásmo
plynárenského zařízení vůbec nemohlo vzniknout, neboť stěžovatelka stavbu plynovodní
přípojky nikdy nerealizovala. Odstraněním elektrického vedení z pozemku parc. č. 205/182
ochranné pásmo zaniklo. Z vyjádření společností ČEZ Distribuce, a. s. a RWE Distribuční
služby, s. r. o., založených ve správním spisu, přitom vyplývá, že v době bezprostředně
předcházející vydání územního rozhodnutí o umístění stavby Mgr. D. H. nevedla přes pozemek
parc. č. 205/182 žádná přípojka elektřiny nebo plynu, kolem které by existovalo ochranné pásmo.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatelka
má připojení rodinného domu na pozemku parc. č. 205/117 k elektrickému vedení zajištěno
jinak, a to z přípojky na svém pozemku parc. č. 205/119, který s pozemkem parc. č. 205/117
sousedí. Kabelové vedení k pozemku parc. č. 205/119 je vedeno přes pozemky ve vlastnictví
statutárního města Hradec Králové parc. č. 205/27 a 205/44. Obdobně může stěžovatelka vyřešit
rovněž problém s přípojkou plynu.
K námitce stěžovatelky, že se krajský soud omezil na problematiku elektropřípojky
a nezabýval se přípojkou plynu, Nejvyšší správní soud podotýká, že argumentace krajského soudu
upozorňující na absenci jakéhokoliv práva stěžovatelky k pozemku parc. č. 205/182 se zcela
nepochybně vztahuje jak k přípojce elektro, tak k přípojce plynu. Totéž platí pro poznámku
o nezřízení věcného břemene.
Stěžovatelka dále rozporovala výroky rozsudku krajského soudu o nákladech řízení,
Nejvyšší správní soud však ani v tomto směru žádné pochybení nezjistil. Výrok II., podle kterého
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. vychází
z toho, že žalobkyně neměla v řízení před krajským soudem úspěch a na straně žalovaného
krajský soud žádné náklady neshledal. Pokud jde o náklady osob zúčastněných na řízení, Nejvyšší
správní soud připomíná, že osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu vynaložených
nákladů pouze ve dvou případech: 1. uložil-li jí soud nějakou povinnost, nebo 2. z důvodů
zvláštního zřetele hodných na základě výslovného návrhu (srov. §60 odst. 5 s. ř. s.).
V projednávané věci neuložil krajský soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost
a žádná z těchto osob ani nepodala návrh na vydání rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení
z důvodů zvláštního zřetele hodných. Otec stěžovatelky Ing. V. K. sice vyčíslil své náklady,
nicméně nenavrhl postup podle §60 odst. 5 věta druhá s. ř. s., ani neuvedl jakýkoliv důvod hodný
zvláštního zřetele. Krajský soud proto rozhodl správně, pokud vyslovil, že osoby zúčastněné na
řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že důvodnost kasačních námitek nebyla prokázána,
a proto kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
21. 1. 2014, č. j. 30 A 86/2012 - 131, zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty první a §120
s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v tomto řízení procesně úspěšná a žalovaný náhradu nákladů řízení
nepožadoval, proto Nejvyšší správní soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů tohoto řízení. Osoby zúčastněné na řízení nemají podle §60 odst. 5 a §120 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť jim Nejvyšší správní soud v tomto řízení
neuložil žádnou povinnost a tyto osoby ani nepožadovaly přiznání náhrady nákladů řízení
z důvodů hodných zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu