ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.80.2014:28
sp. zn. 4 As 80/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: D. K.,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v
řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3.
2014, č. j. 58 A 23/2013 – 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2014, č. j. 58 A 23/2013 – 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 3. 2013, č. j. MSK 33396/2013,
sp. zn. DSH/7438/2013/Blá 067.1 V10, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Třinec (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 2. 1. 2013,
č. j. MěÚT/00267/2013, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Přestupku se žalobce dle správního
orgánu prvního stupně dopustil tím, že dne 24. 6. 2012 v 10:25 hodin, v obci Třinec, místní části
Konská, na silnici II/468, poblíž nádraží ČD, v provozu na pozemních komunikacích při řízení
motorového vozidla Mercedes Benz Vito, registrační značky X, ve směru jízdy od obce Český
Těšín na obec Třinec, překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním
předpisem v obci na 50 km/h o 20 km/h a více, když mu policista silničním radarovým
rychloměrem MicroDigiCam LTI naměřil rychlost 76 km/h, která po odečtení přípustné
odchylky předmětného měřícího zařízení (do 100 km/h ±3 km/h) činila 73 km/h. Správní orgán
prvního stupně za tento přestupek žalobci podle §11 odst. 1 písm. b), c), §12 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích a §125c odst. 4 písm. e) a §125c odst. 5 zákona o silničním
provozu uložil pokutu ve výši 2.500 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na jeden měsíc, s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a dále mu
podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a §1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb. uložil povinnost
nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce.
Správní orgán prvního stupně podle žalovaného postupoval v řízení v souladu se zákonem,
když věc bez přítomnosti žalobce projednal u ústního jednání dne 2. 1. 2013 a následně téhož
dne vydal rozhodnutí. I v případě, kdy by správní orgán prvního stupně shledal e-mailové
omluvy žalobce ze dne 4. 1. 2013 a 7. 1. 2013 (písemně doložené až dne 8. 1. 2013), týkající
se jeho neúčasti na jednání dne 2. 1. 2013 řádné, nemohl již své rozhodnutí zrušit. Žalovaný navíc
uvedené omluvy vyhodnotil jako nedůvodné a nepodané bezodkladně. Žalobcem doložený
výměnný list – poukaz ze dne 4. 1. 2013 totiž podle žalovaného neprokazuje, že se žalobce
nemohl omluvit již dříve. Žalovaný vycházel z toho, že lékař vystavující poukaz mohl přihlížet
pouze ke zdravotnímu stavu žalobce v okamžiku, kdy ho žalobce navštívil, tj. dne, kdy vystavil
poukaz. Žádný doklad, že se nemohl omluvit nejpozději k termínu ústního jednání,
však žalobcem předložen nebyl. Horečky, jako důvod zmeškání omluvy plynou pouze z vyjádření
žalobce v omluvě ze dne 4. 1. 2013. Tvrzení žalobce, že od 28. 12. 2012 měl horečnaté stavy
a zánět průdušek zůstává bez lékařského potvrzení pouze tvrzením. Překážka pro neomluvení
se bezodkladně z ústního jednání nevyplývá ani ze zprávy neurologa ze dne 4. 1. 2013, v níž není
ani zmínka o horečkách, které by bránily žalobci se omluvit.
[3] K námitce žalobce, že předvolání k ústnímu jednání pro něj bylo kvůli uvedení
více termínů hůře pochopitelné a správní orgán prvního stupně využil jeho nepozornosti,
žalovaný uvedl, že stejné předvolání jen s jinými termíny ústních jednání žalobce již předtím
jednou obdržel a řádnými omluvami reagoval na každý termín nařízeného ústního jednání.
Žalovaný tak tomuto tvrzení žalobce neuvěřil. V této souvislosti žalovaný poukázal
na skutečnost, že ve všech předvoláních byl žalobce řádně poučen, že nedostaví-li se k ústnímu
jednání bez řádné omluvy, může být přestupek projednán v jeho nepřítomnosti. Práva seznámit
se s důkazy a vyjádřit se k nim se žalobce vzdal svou neúčastí při ústním jednání, z něhož
se neomluvil. Žalovaný byl rovněž poučen o možnosti zvolit si k zastupování zmocněnce.
Správní orgán prvního stupně tak po projednání přestupku dne 2. 1. 2013 mohl rozhodnutí
vydat, aniž by činil další kroky vůči žalobci.
[4] K žádosti žalobce o prominutí zmeškání úkonu podle §41 odst. 4 správního řádu,
která byla součástí textu podaného odvolání, žalovaný uvedl, že žalobce neoznačil konkrétně,
jaký zmeškaný úkon mu má být prominut, přičemž s podáním žádosti nebyl spojen žádný úkon.
Žalovaný poté, co přezkoumal zákonnost průběhu celého řízení před vydáním rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, neshledal žádný zmeškaný úkon, který by nebyl zaviněn
samotným žalobcem. Žalovaný dále dospěl k závěru, že neexistují žádné důvodné pochybnosti,
že se žalobce přestupku dopustil
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že správní orgán
prvního stupně věc projednal v jeho nepřítomnosti podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích.
V této souvislosti žalobce poukázal na skutečnost, že ústní jednání bylo stanoveno na den
2. 1. 2013 a jeho náhradní termíny byly stanoveny na dny 4. 1 ., 7. 1. a 9. 1. 2013. Žalobce
dle svého tvrzení tyto termíny pochopil tak, že se může jednání zúčastnit v kterémkoliv z nich.
Vzhledem k tomu, že žalobce datum 2. 1. 2013 přehlédl, požádal správní orgán prvního stupně,
aby mu s ohledem na jeho zdravotní stav prominul zmeškání úkonu. V této souvislosti žalobce
uvedl, že pokaždé správnímu orgánu zaslal před nařízeným termínem jednání omluvu z důvodu
své pracovní neschopnosti. Ve svém odvolání vysvětlil, proč tak neučinil před jednáním
nařízeným na den 2. 1. 2013. Za důležité žalobce označil, že již od počátku řízení byl dlouhodobě
nemocen a nebyl schopen se ústního jednání zúčastnit, tudíž předpokládal, že když správnímu
orgánu prvního stupně dne 4. 1. 2013 zaslal neukončené rozhodnutí o dočasné pracovní
neschopnosti, tak měl dovodit, že jeho pracovní neschopnost nadále trvá a trvala i před
2. 1. 2013. Žalobce vyjádřil nesouhlas se závěrem žalovaného, že neuvedl konkrétně,
jaký zmeškaný úkon mu má být prominut, neboť v odvolání uvedl, že žádá o prominutí neúčasti
u jednání konaného dne 2. 1. 2013, ke kterému se nedostavil, ani se z něj řádně předem
neomluvil. Žalobce dále argumentoval tím, že v žádném případě se neodmítl ústního jednání
zúčastnit a vždy se správnímu orgánu předem omluvil, kromě jednání, které bylo nařízené na den
2. 1. 2013. Přesto správní orgán prvního stupně rozhodl v jeho nepřítomnosti, v důsledku čehož
bylo žalobci odepřeno právo zúčastnit se řízení a obhajovat se. S ohledem na výše uvedené
žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a uložil žalovanému nahradit
žalobci náklady řízení.
[6] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 58 A 23/2013 – 26,
rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil mu zaplatit žalobci náklady
řízení ve výši 3.000 Kč do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku. K námitce žalobce
týkající se projednání věci v jeho nepřítomnosti, krajský soud uvedl, že žalobce byl opakovaně
předvoláván k ústnímu jednání a opakovaně se omlouval vždy z důvodu pracovní neschopnosti,
kterou dokládal II. dílem rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené neurologem
MUDr. S. dne 22. 8. 2012. Správní orgán prvního stupně tyto omluvy nejdříve akceptoval, aniž
by na výše uvedeném opakovaně předkládaném rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti byl
stanoven jakýkoli termín kontroly. Podle krajského soudu tak uvedené rozhodnutí o pracovní
neschopnosti po 22. 8. 2012 vůbec nepotvrzovalo neschopnost žalobce dostavit se k jednání.
Teprve dne 10. 12. 2012 vznesl správní orgán prvního stupně sám dotaz na uvedeného lékaře
ohledně platnosti rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, přičemž z odpovědi je zřejmé, že
žalobce u něj nebyl od 10. 9. 2012. Žalobce tedy podle krajského soudu důvěryhodným
způsobem neprokázal omluvu již k jednání konanému dne 21. 9. 2012 a správní orgán se k němu
choval velkoryse, jestliže jeho omluvy po tomto datu akceptoval. Posledním předvoláním
k ústnímu jednání ze dne 10. 12. 2012, doručeným žalobci dne 27. 12. 2012, byl stanoven termín
na 2. 1. 2013 a pro případ řádné a včasné omluvy žalobce pak byly stanoveny další termíny
ústního jednání na dny 4. 1., 7. 1. a 9. 1. 2013. Do dne 2. 1. 2013 se žalobce z jednání neomluvil.
Teprve dne 4. 1. 2013 žalobce zaslal správnímu orgánu e-mailem omluvenku včetně lékařských
nálezů neurologa MUDr. S. ze dne 19. 12. 2012, podle kterého byla ukončena rehabilitace, bolesti
přetrvávají s doporučením individuální rehabilitace a analgetika podle potřeby a ze dne 4. 1. 2013,
podle kterého od 3. 1. 2013 došlo k zvýraznění bolestí bederní páteře s doporučením suchého
tepla a klidového režimu. Žalobce dále správnímu orgánu zaslal nález praktického lékaře MUDr.
P. ze dne 4. 1. 2013 o léčení zánětu průdušek s teplotami od 2. 1. 2013. S ohledem na výše
uvedené dospěl krajský soud k závěru, že správní orgán prvního stupně nepochybil, jestliže dne 2.
1. 2013 věc projednal a rozhodl bez přítomnosti žalobce. Žalobce se totiž k tomuto jednání
nedostavil, ač byl řádně předvolán a před jednáním se neomluvil.
[11] K námitce žalobce týkající se jeho návrhu na navrácení v předešlý stav, krajský soud
uvedl, že žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal odvolání, jehož
součástí je i žádost o prominutí zmeškání úkonu podle §41 odst. 4 správního řádu. Dne
27. 2. 2013 správní orgán prvního stupně předložil odvolání žalovanému, aniž by se touto žádostí
zabýval. S ohledem na §41 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, však byl podle krajského
soudu správní orgán prvního stupně povinen o žádosti rozhodnout. Krajský soud dospěl
k závěru, že přestože žádost o prominutí zmeškání úkonu byla součástí odvolání, pak s ohledem
na to, že byla podána u správního orgánu prvního stupně, tedy v době před předložením spisu
žalovaného, byl správní orgán prvního stupně povinen o této žádosti rozhodnout. Proti usnesení
o prominutí zmeškání úkonu lze podat odvolání. Postupem správních orgánů, kdy žalovaný
se s návrhem žalobce vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, byl žalobce podle
krajského soudu zkrácen na právu podat odvolání proti rozhodnutí v případě nevyhovění jeho
návrhu na prominutí zmeškání úkonu.
[7] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný (dále též „stěžovatel”)
včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že z kontextu odvolání
žalobce plyne, že neobsahuje žádost o navrácení v předešlý stav, a to i přesto, že je v něm
výslovně odkázáno na §41 odst. 4 správního řádu. Z pouhého odkazu na příslušné zákonné
ustanovení či jeho citaci totiž nelze dovozovat, že jde o žádost podle tohoto ustanovení, když
obsah podání tomu neodpovídá. Žalobce totiž brojil proti tomu, že jeho omluva z účasti
na jednání nebyla uznána jako náležitá ve smyslu §74 odst. 1 zákona o přestupcích a přestupek
byl dne 2. 1. 2013 projednán v jeho nepřítomnosti. Žádal tedy žalovaného, aby jeho omluvu
vyhodnotil jako náležitou a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně z tohoto důvodu zrušil.
Žalobce sice v této větě, kterou krajský soud posoudil jako žádost o navrácení v předešlý stav
uvedl, že překážkou byly jeho závažné zdravotní důvody, avšak ve stejném podání předtím uvedl,
že tyto zdravotní důvody nastaly dne 4. 1. 2013, tedy až po dni 2. 1. 2013, kdy proběhlo ústní
jednání. Tvrzené zdravotní důvody tedy evidentně nemohly být překážkou pro dostavení
se k ústnímu jednání, jelikož nastaly až po jeho skončení. Současně nemohly být ani překážkou
pro učinění dodatečné omluvy, neboť žalobce byl dne 4. 1. 2013 schopen učinit alespoň
neformální omluvu, a předtím sám uvedl, že termín 2. 1. 2013 v předvolání přehlédl.
[8] Stejně jako již v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatel uvedl, že žalobce vůbec
neoznačil úkon, který by mu měl být prominut. Správní orgán přitom není povinen za účastníka
řízení domýšlet, o jaký úkon mu šlo. Vzhledem k tomu, že v řízení o přestupku se neuplatní
koncentrace řízení, nedovede si stěžovatel představit takový úkon, který by účastník musel učinit
nejpozději při ústním jednání a nemohl jej provést v odvolacím řízení. Krajský soud ostatně
ani neuvádí, o zmeškání jakého úkonu žalobce žádal. Samo ústní jednání přitom není „úkonem“,
jehož zmeškání lze prominout. Pokud snad tímto úkonem měla být omluva z ústního jednání,
pak ta není vázána na určitou lhůtu, nýbrž na lhůtu neurčitou, která se odvíjí od okolností
konkrétní situace, přičemž posouzení včasnosti omluvy provádí správní orgán z úřední
povinnosti s přihlédnutím k důvodům omluvy, aniž by o to účastník musel výslovně žádat.
Projednání přestupku v nepřítomnosti obviněného je vadou řízení, k níž odvolací správní orgán
přihlíží z úřední povinnosti. Žalobce však s požádáním o prominutí úkonu žádný úkon nespojil.
Podle §41 odst. 2 správního řádu je však třeba s požádáním o prominutí úkonu spojit zmeškaný
úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá. Podle stěžovatele tak správní orgán neměl
zákonnou povinnost se žádostí stěžovatele zabývat, i kdyby ji takto posoudil. Stěžovatel
tak má za to, že žalobce nemohl být jeho postupem zkrácen na svých právech a že postupoval
správně, když předmětnou větu obsaženou v odvolání posoudil jako prostou odvolací námitku
a jako s takovou se s ní vypořádal.
[9] Závěrem stěžovatel zmínil, že pokud by se Nejvyšší správní soud ztotožnil s krajským
soudem v tom, že žalobce skutečně požádal o navrácení v předešlý stav, pak tím, že o žádosti
nebylo formálně rozhodnuto usnesením, nebyl žalobce ještě zkrácen na svých právech, neboť
jeho námitka byla věcně posouzena, přičemž je zcela zjevné, že žádost je bezpředmětná,
resp. nesplňuje zákonné podmínky a nemohlo by jí být vyhověno.
[10] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 31. 3. 2014, č. j. 58 A 23/2013 – 26, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním, které
je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
[14] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Podle §37 správního řádu, podání je úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu. Podání se posuzuje
podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno.
[17] Podle §41 odst. 1 správního řádu, navrácením v předešlý stav se rozumí prominutí zmeškání
úkonu, který je třeba provést nejpozději při ústním jednání nebo v určité lhůtě, nebo povolení zpětvzetí nebo změny
obsahu podání, kterou by jinak nebylo možno učinit.
[18] Podle odst. 2 téhož ustanovení, požádat o prominutí zmeškání úkonu účastník může
do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit. S požádáním je třeba spojit
zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá. Zmeškání úkonu nelze prominout, jestliže ode dne,
kdy měl být úkon učiněn, uplynul jeden rok.
[19] Podle odst. 4 správní orgán promine zmeškání úkonu, prokáže-li podatel, že překážkou byly závažné
důvody, které nastaly bez jeho zavinění.
[20] Podle §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, o přestupku koná správní orgán
v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže
odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého
důvodu.
[21] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení otázky, zda odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
obsahovalo žádost o navrácení v předešlý stav, konkrétně pak žádost o prominutí zmeškání
úkonu ve smyslu §41 správního řádu. Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti v prvé řadě namítal,
že z kontextu odvolání žalobce plyne, že neobsahuje žádost o prominutí zmeškání úkonu,
a to i přesto, že je v něm výslovně odkázáno na §41 odst. 4 správního řádu.
[22] Žalobce své odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odůvodnil
takto:
„správní orgán využil mé nepozornosti, kterou jsem si způsobil zejména tím, že na přelomu roku jsem byl
na tom zdravotně špatně, což mělo za následek, že jsem se k jednání, které bylo stanoveno na den 2. 1. 2013
ve 14:30 nedostavil a ani řádně jsem se předem neomluvil. Za žádoucí považuji sdělit, že předvolání obsahovalo
další tři náhradní termíny, a to 4. 1., 7. 1 a 9. 1. 2013. Obsah předvolání jsem prvotně pochopil tak, že se mohu
jednání zúčastnit v kterémkoliv stanoveném datu. Nevšiml jsem si v pozvánce, že jednání ve věci bylo stanoveno
již na 2. 1. 2013 ve 14:30 hodin, protože toto datum bylo v předvolání uvedeno v textu předvolání
a já si jej nepovšiml. Poté se mi můj zdravotní stav zhoršil a musel jsem navštívit lékaře, který mi nasadil
antibiotika a doporučil mi klid na lůžku. Tuto skutečnost jsem Vám okamžitě dne 4. 1. sdělil mailem
a dodatečně Vám to bylo mými rodiči později odesláno i s potvrzením od lékaře. Následně poté správní orgán
dne 2. 1. 2013, když jsem se ve stanovenou dobu k ústnímu jednání nedostavil, aniž bych se řádně předem
omluvil, vydal neprodleně rozhodnutí, kterým jsem byl uznán vinným a zároveň sankcionován. Na jedné straně
uznávám své pochybení, ale na straně druhé nemohu se správním orgánem plně souhlasit, neboť v předmětném
předvolání k ústnímu jednání nebylo uvedeno, kdy správní orgán stanoví termín k seznámení se s důkazními
prostředky, což považuji za důležité, neboť i v případě mé nemoci bych na základě plné moci ve smyslu
ust. §33 správního řádu pověřil zmocněnce, aby se tohoto úkonu zúčastnil za mne. Na základě uvedeného proto
požaduji správní orgán, aby mi ve smyslu ustanovení §41 odst. 4 správního řádu prominul zmeškání úkonu,
neboť se domnívám, že překážkou byly mé závažné zdravotní důvody, se kterými jsem se potýkal.
Taky chci poukázat na skutečnost, že jako obviněný mám ve smyslu §73 odst. 2 přestupkového zákona právo
vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mi kladou za vinu a k důkazům o nich, na základě čehož správní
orgán rozhodl. Sám mám totiž zájem, aby mi byl přestupek náležitě a objektivně prokázán.“
[23] Z obsahu odvolání žalobce je zřejmé, že se týká neúčasti žalobce u ústního
jednání konaného dne 2. 1. 2013 v rámci řízení před správním orgánem prvního stupně. Žalobce
svou neúčast u tohoto jednání omlouval zdravotními důvody, na které posléze poukázal
také v souvislosti se svou žádostí o prominutí zmeškání úkonu ve smyslu ustanovení §41 odst. 4
správního řádu. Dále je třeba uvést, že žalobce konkrétně neuvedl, prominutí zmeškání jakého
úkonu se vlastně domáhá, ani neučinil nic, z čeho by bylo možné toto dovodit (k odvolání
žalobce žádné další podání/úkon přiloženo nebylo). S ohledem na výše uvedený obsah odvolání,
které je v souladu s §37 správního řádu třeba posuzovat podle jeho skutečného obsahu,
tak má Nejvyšší správní soud za to, že byť žalobce v odvolání poukázal na ustanovení
§41 odst. 4 správního řádu a uvedl, že žádá o prominutí zmeškání úkonu, ve skutečnosti
se nejednalo o žádost o prominutí zmeškání úkonu ve smyslu tohoto ustanovení správního řádu,
ale pouze o argumentaci spadající pod odvolací námitku týkající se ústního jednání konaného
v nepřítomnosti žalobce zapříčiněné jeho údajnými zdravotními potížemi. Žalobce tedy věcně
žádal stěžovatele, aby zrušil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, neboť podle názoru
žalobce nebyly dány důvody pro projednání přestupku v jeho nepřítomnosti, a byl tak porušen
§74 odst. 1 zákona o přestupcích.
[24] Nejvyšší správní soud v této souvislosti dodává, že i kdyby správní orgán dospěl k závěru,
že odvolání žalobce obsahuje žádost o prominutí zmeškání úkonu, nemohl by se s ohledem
na již zmíněnou skutečnost, že žalobce neuvedl, prominutí jakého konkrétního úkonu se jeho
„žádost“ týká, ani žádný zmeškaný úkon s „žádostí“ nespojil, takovou žádostí zabývat s ohledem
na §41 odst. 2 správního řádu, podle kterého je třeba s požádáním o prominutí zmeškání úkonu
spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá.
[25] Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje se stěžovatelem, že z pouhého odkazu
na příslušné zákonné ustanovení či jeho citaci nelze dovozovat, že jde o žádost podle tohoto
ustanovení, když obsah podání tomu neodpovídá. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl
v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013-28: „Povinnost správního orgánu hodnotit podání
podle jeho obsahu však rozhodně neznamená, že by správní orgán měl oprávnění nebo dokonce povinnost
bez dalšího podsouvat účastníkovi řízení tvrzení, námitky, návrhy nebo argumenty, které jeho podání vůbec
neobsahuje. Správní orgán není oprávněn domýšlet, co účastník asi chtěl nebo mohl chtít učinit.“ Námitce
stěžovatele, podle které z obsahu odvolání žalobce nevyplývá, že by obsahovalo žádost
o prominutí zmeškání lhůty, je proto třeba přisvědčit, stejně jako jeho závěru, že žalobce nemohl
být jeho postupem zkrácen na svých právech a že stěžovatel postupoval správně, když
se s poukazem žalobce na §41 odst. 4 správního řádu vypořádal jako s odvolací námitkou.
[26] Ke zdravotním důvodům, jimiž žalobce omlouval svou neúčast u ústního jednání dne
2. 1. 2013, Nejvyšší správní soud (již nad rámec posouzení stížnostních námitek) uvádí,
že žalobce dne 4. 1. 2013 zaslal správnímu orgánu prvního stupně e-mailem scan lékařské zprávy
ze dne 4. 1. 2013 vystavené MUDr. J. S., neurologem, v níž je uvedeno, že v posledních dnech
prochladl a došlo ke zvýraznění bolestí bederní páteře a scan výměnného listu - poukazu z téhož
dne, vystaveného MUDr. R. P., praktickým lékařem, v němž je uvedeno, že od 2. 1. 2013 je léčen
pro zánět průdušek s teplotami a je nutný klid na lůžku. Skutečnosti uvedené v těchto
dokumentech se však liší do té míry, že nepůsobí příliš důvěryhodně. V této souvislosti je dále
třeba uvést, že žalobce v odvolání uvedl, že termín
2. 1. 2013 v předvolání přehlédl. Nepozornost žalobce však není důležitý důvod ve smyslu
§74 odst. 1 zákona o přestupcích, pro který by bylo možné jeho neúčast u jednání omluvit.
Své tvrzení uvedené v omluvě ze dne 7. 1. 2013, že od 28. 12. 2012 trpěl horečnatými stavy
a zánětem průdušek a dne 2. 1. 2013 byl nucen vyhledat lékařskou pomoc, žalobce nijak nedoložil
(ve správním spise se nenachází žádná lékařská zpráva z tohoto dne, pouze již výše uvedené
scany lékařské zprávy a výměnného listu – poukazu ze dne 4. 1. 2013). Nejvyšší správní soud
proto s ohledem na nesrovnalosti v tvrzeních žalobce týkajících se jeho zdravotního stavu
a s přihlédnutím k níže uvedenému způsobu, jakým opakovaně omlouval svou neúčast u jednání
v období od září do listopadu 2012, považuje omluvy žalobce za nedůvěryhodné a účelové.
Nejvyšší správní soud tak má za to, že správní orgán prvního stupně postupoval v souladu
s §74 odst. 1 zákona o přestupcích, když věc projednal v nepřítomnosti žalobce, neboť žalobce
se k předmětnému jednání nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
[27] Lze jen dodat, že z obsahu správního spisu je patrné, že správní orgán prvního stupně
se k žalobci choval velice vstřícně a velkoryse, když v období od září do listopadu 2012
akceptoval pouze na základě II. dílu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystaveného
dne 22. 8. 2012 pět omluv žalobce z ústních jednání (termíny těchto jednání byly stanoveny
na den 22. 8., 21. 9., 18. 10., 31. 10., 7. 11., 14. 11. a 28. 11. 2012). To platí tím spíše s ohledem
na skutečnosti, které správnímu orgánu prvního stupně v odpovědi na jeho dotaz ze dne 10. 12.
2012 sdělil lékař (MUDr. J.S.), který uvedené rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti
vystavil. Tento lékař v přípise ze dne 12. 12. 2012 uvedl, že vystavená pracovní neschopnost byla
ukončena na základě sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná ze dne 30. 10. 2012,
č. j. 48004/130/6323/2012. Dále uvedl, že žalobce se dostavil ke kontrole dne 30. 8. 2012 a 10. 9.
2012, od té doby o něm nemá žádnou zprávu a předpokládá tedy, že jeho zdravotní stav je již
podstatně lepší a pominuly i důvody k vystavení pracovní neschopnosti. Zdravotní důvody
omlouvající žalobce z účasti na jednání tedy nebyly prokázány již v případě jednání nařízeného na
den 21. 9. 2012, jak na to případně poukázal krajský soud.
[28] Do značné míry podobnou věc posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005-71. V tomto rozsudku uvedl, že správní orgán, který projednal
přestupek žalobce v jeho nepřítomnosti, protože se žalobce bez řádné omluvy k ústnímu jednání
nedostavil, neporušil ani právo žalobce vyjádřit se k podkladům rozhodnutí: „Sám žalobce
se tak svojí neúčastí na ústním jednání, zbavil svého práva na veřejné projednání věci, ještě před vydáním
rozhodnutí, kde mohl navrhovat důkazy, podávat další návrhy a vyjadřovat se ke všem okolnostem, které
se mu kladly za vinu. Ze správního spisu se podává, že skutková zjištění byla provedena tak, že nebylo
pochybnosti o průběhu přestupku, z podkladů shromážděných ve správním spise tak mohl správní orgán vycházet,
neboť tyto nebudily pochybnosti, ani se nejevily rozpornými. V daném případě správní orgán postupoval v souladu
s ustanovením §74 přestupkového zákona, dal stěžovateli reálnou možnost vyjádřit se ke skutečnostem, na nichž
následně postavil svoje rozhodnutí. Poskytnutí reálné možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům
rozhodnutí při ústním jednání je třeba přitom chápat jako možnost, která je dána účastníkovi správního řízení
v jeho závěrečné fázi před vydáním rozhodnutí, poté, co jsou shromážděny podklady pro rozhodnutí. Jak Nejvyšší
správní soud již shora uvedl, smyslem citovaného ustanovení je totiž umožnit účastníkovi řízení, aby mohl uplatnit
své výhrady, příp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.“
[29] Z výše uvedeného vyplývá, že závěr krajského soudu, že součástí odvolání žalobce
je žádost o prominutí zmeškání lhůty podle §41 odst. 4 správního řádu, o níž správní orgány
opomenuly rozhodnout, není správný.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení
krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť zde
je dán důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. – nesprávné právní posouzení věci.
[31] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.). Na krajském soudu tak bude, aby se věcí znovu meritorně
zabýval a vycházel přitom z toho, že v odvolání žalobce není obsažena žádost o prominutí
zmeškání lhůty podle §41 odst. 4 správního řádu.
[32] V novém rozhodnutí ve věci městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu