ECLI:CZ:NSS:2014:4.AZS.146.2014:29
sp. zn. 4 Azs 146/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: T. L.
D., zast. JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, se sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. 6. 2014, č. j. 4 A 15/2014 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 4. 2014, č. j. CPR-2438-3/ČJ-2014-930310-V231, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále
též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 13. 12. 2013, č. j. KRPA-491291-20/ČJ-2013-000022,
kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu
cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie v délce 2 roky. Počátek doby, po kterou nelze žalobci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla v souladu s §118 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců stanovena od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území
České republiky. Současně byla žalobci podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena
doba k vycestování z území České republiky do 40 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Dne 8. 4. 2014 žalovaný vydal opravné rozhodnutí č. j. CPR-2438-5/ČJ-2014-930310-
V231, kterým ve výroku svého shora uvedeného rozhodnutí opravil datum vydání rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně z 18. 2. 2013 na 13. 12. 2013.
[3] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce.
K tvrzení žalobce, že se v roce 2008 snažil svůj pobyt na území České republiky legalizovat
na základě žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka EU podané
prostřednictvím zástupce, který jej však o výsledku neinformoval a žalobce se proto domníval,
že řízení dosud neskončilo, žalovaný uvedl, že je pouze věcí účastníka řízení a jeho zástupce,
jak se budou o průběhu vedeného řízení vzájemně informovat a pokud byla jejich vzájemná
komunikace přerušena, bylo v zájmu žalobce, aby si aktuální informace o vedeném řízení
sám zjistil a ověřil. Ohledně poukazu žalobce na skutečnosti, že na území České republiky
žil řádným životem, v zemi původu se již dlouho nezdržuje, vazby, přátele, sociální a kulturní
zázemí má v České republice, kterou považuje za svůj domov, zajímá se o zdejší kulturní
a politické dění, na území Vietnamu nemá žádný majetek a neví, zda se má kam po tak dlouho
době vrátit, žalovaný uvedl, že nemá za to, že by žalobce žil na území ČR řádným životem, neboť
pod pojmem řádný život spadá také dodržování právních předpisů a morálních hodnot dané
společnosti. V případě žalobce by se jednalo o pobyt na území České republiky na základě
platného oprávnění, provádění zaměstnání nebo výdělečné činnost výhradně na základě
příslušného povolení nebo oprávnění, hrazení sociálního pojištění, daní a v neposlední řadě
povinnost chovat se při jednání s úředními osobami v souladu se zásadami slušného chování
a etiky. Žalobce však nabízel úplatek policistům, kteří jej chtěli zkontrolovat. Žalovaný dále
zmínil, že vazby žalobce se vztahují pouze na prostředí uzavřené komunity jeho spoluobčanů
a žalobce si za dobu svého pobytu na území ČR neosvojil základní znalosti českého jazyka.
Důvodnou žalovaný neshledal ani námitku žalobce, že uskutečněním správního vyhoštění na dva
roky mu vznikne újma na jeho právech. Na území domovského státu žalobce totiž žije jeho
matka a 9 sourozenců a žalobce tak má ve Vietnamu dostatečně široké rodinné zázemí, které mu
může pomoci při jeho návratu a nedojde tak k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého nebo
rodinného života.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že správní orgán
porušil svou povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2
odst. 1 a §3 ve spojení s §50 odst. 3 větou druhou zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Rozhodnutí žalovaného žalobce označil za nezákonné ve smyslu §119a odst. 2 a §174a
zákona o pobytu cizinců pro nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života
a pro porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Namítal, že správní orgán neprovedl žádné šetření, na základě kterého
by bylo podloženo, kde se vyskytuje a s kým se stýká. Závěr žalovaného, že neovládá alespoň
základy českého jazyka, žalobce označil za nepravdivý s tím, že je schopen se na základní úrovni
domluvit a je již ve věku, ve kterém se hůře učí a český jazyk je velmi složitý. Se svou rodinou
v zemi původu se od doby, co je v České republice, žalobce neviděl a ani o ní nemá žádné zprávy.
Odkaz správního orgánu na to, že žalobce je rozvedený, bezdětný a nemá vazby k občanovi EU
je podle žalobce z hlediska toho, zda je zásah do jeho rodinných práv přiměřený, pouze formální,
neboť žádné bližší šetření v tomto směru nebylo provedeno. S ohledem na výše uvedené žalobce
navrhl, aby městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, vrátil mu věc k dalšímu řízení a uložil mu
povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2014, č. j. 4 A 15/2014 – 24, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K námitce žalobce,
že nebylo provedeno šetření ohledně jeho vazeb na území České republiky, městský soud uvedl,
že s ohledem na žalobcovo tvrzení, že zde žádné vztahy a závazky nemá, nebylo třeba toto šetření
provádět. S ohledem na zjištěné skutečnosti městský soud dospěl k závěru, že není možno
přisvědčit ani námitce žalobce, že správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Stav věci tak, jak byl v napadeném rozhodnutí zhodnocen, totiž má oporu v obsahu
správního spisu, přičemž žalobce zjištěné skutečnosti nezpochybňoval. Městský soud
po seznámení se s obsahem správního spisu dospěl k závěru, že správní orgán vycházel
z dostatečně zjištěného stavu věci a vyhodnotil tyto skutečnosti v souladu se zákonem. Městský
soud se ztotožnil se závěry žalovaného ohledně posouzení dopadu správního vyhoštění
do žalobcova soukromého a rodinného života. Stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že v případě
žalobce uložení správního vyhoštění není nepřiměřeným zásahem tak, jak má na mysli §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Městský soud shledal, že žalovaný se zabýval i posouzením
přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle §174a zákona o pobytu cizinců a správně vyhodnotil
zjištěné skutečnosti. Námitkou žalobce, že postupem správních orgánů došlo k porušení čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod se městský soud nezabýval, neboť žalobce neuvedl, v čem toto porušení spatřuje.
[6] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že správní orgán nezjistil náležitě skutečnosti, ze kterých
vycházel, neboť je dostatečně neověřoval a postupoval v řízení velmi formalisticky. Stěžovatel
správním orgánům vytknul, že se vůbec nezabývaly tím, že proti stěžovateli je vedeno trestní
stíhání u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 56/2014 a pokud by bylo realizováno
jeho vyhoštění, nemohl by v něm uplatňovat své základní právo na obhajobu zaručené Listinou
základních práv a svobod a trestním řádem. K závěru žalovaného, že na území České republiky
pobýval nelegálně, žalobce uvedl, že se snažil svůj pobyt na území České republiky legalizovat
a v roce 2008 prostřednictvím svého právního zástupce podal žádost o povolení k přechodnému
pobytu rodinného příslušníka, o jehož výsledku však nebyl informován a proto se domníval,
že toto řízení stále pokračuje. K argumentaci žalovaného, v níž poukázal na existenci rodiny
stěžovatele ve Vietnamu, stěžovatel uvedl, že se svou rodinou ve Vietnamu není v kontaktu,
nestýká se s ní, ve Vietnamu několik let nebyl a neví, zda by se měl kam vrátit. V této souvislosti
stěžovatel zmínil, že v České republice má přátele, ekonomické, sociální a kulturní zázemí.
Vyhoštění by pro něj s ohledem na jeho věk a neexistující úzké vazby a kontakty v zemi původu
znamenalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého života.
[7] Stěžovatel dále požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tento svůj
návrh odůvodnil tím, že ve Vietnamu nemá žádný majetek, a tak neví, kam by se mohl vrátit
a zda by mohl žít normálním životem. Nucený odjezd z území ČR by pro něj znamenal vážný
zásah do jeho základních práv a svobod. Pokud by mu nebyl přiznán odkladný účinek kasační
stížnosti, nemohl by se aktivně hájit a brojit proti rozhodnutí žalovaného a nemohl by se rovněž
řádně hájit v trestním řízení, které je proti němu vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že přiznání odkladného účinku se nedotkne žádných práv
třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem. S ohledem na výše uvedené důvody
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
13. 6. 2014, č. j. 4 A 50/2014 – 24, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu
s platnou právní úpravou a navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti s tím, že nesouhlasí
s přiznáním odkladného účinku.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[10] Stěžovatel kasační stížnost podal výslovně z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení,
zda byly dány podmínky pro uložení správního vyhoštění stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. c)
bodu 1, 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí žalovaného,
podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního
systému smluvních států, až na 3 roky, 1. pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není
oprávněn, 2. pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění
k pobytu.
[13] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel byl dne
12. 12. 2013 v 10:50 hod. kontrolován hlídkou Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie hl. m Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort
Praha 8 – Karlín, Křižíkova 12, na Obvodním soudu pro Prahu 4, kde s ním bylo vedeno trestní
řízení. Při kontrole bylo zjištěno, že stěžovatel nemá platné oprávnění k pobytu a pobývá
tak na území České republiky nelegálně. Dále bylo zjištěno, že nemá ani žádný doklad, jímž
by mohl prokázat svoji totožnost. Lustrací bylo zjištěno, že stěžovateli bylo uloženo správní
vyhoštění od 21. 3. 1996 do 21. 3. 1999. Také bylo zjištěno, že stěžovatel žádal o azyl, který
mu však nebyl udělen. Poslední výjezdní příkaz č. GA0144858 k vycestování z území České
republiky byl stěžovateli vydán s platností od 10. 4. 2008 do 16. 4. 2008. Dále bylo zjištěno,
že stěžovatel dne 10. 4. 2008 podal žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU,
o níž bylo řízení pravomocně zastaveno dne 21. 12. 2011 podle §66 odst. 1 písm. c) správního
řádu. Žádné jiné řízení opravňující stěžovatele k pobytu na území ČR zjištěno nebylo.
V protokolu o podání vysvětlení žalobce uvedl, že cestovní doklad ztratil, jeho ztrátu nikde
nehlásil a o nový cestovní doklad nepožádal. Na základě výše uvedeného správní orgán prvního
stupně dospěl k závěru, že od 17. 4. 2008, kdy skončila platnost posledního překlenovacího
štítku, do 12. 12. 2013, kdy byl zajištěn, pobýval stěžovatel na území České republiky
bez platného oprávnění k pobytu a nejméně od 1. 10. 2009 do 12. 12. 2013 také bez cestovního
dokladu, ač k tomu nebyl oprávněn.
[14] Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel skutečně pobýval na území ČR bez cestovního
dokladu, ač k tomu nebyl oprávněn a bez platného oprávnění k pobytu. Stěžovatel tak svým
jednáním naplnil skutkové podstaty uvedené v §119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu
cizinců a správní orgány postupovaly správně, pokud podle citovaných ustanovení rozhodly
o správním vyhoštění stěžovatele.
[15] Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele na skutečnost, že se snažil
svůj pobyt na území ČR legalizovat a v roce 2008 prostřednictvím svého právního zástupce podal
žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka, o jehož výsledku však nebyl
informován a proto se domníval, že toto řízení stále pokračuje. Řízení o této žádosti totiž
bylo pravomocně skončeno (jak vyplývá z rozhodnutí žalovaného) již dne 21. 12. 2011
a to, že stěžovatel o této skutečnosti nevěděl, nepředstavuje okolnost, která by měla vliv
na naplnění shora uvedených skutkových podstat vymezených v naposledy uvedených
ustanoveních zákona o pobytu cizinců.
[16] K námitce stěžovatele, dle které by pro něj správní vyhoštění s ohledem na jeho věk
a neexistující úzké vazby a kontakty v zemi původu znamenalo nepřiměřený zásah do jeho
soukromého života, Nejvyšší správní soud předesílá, že podle §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 téhož zákona, jestliže by jeho
důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán podle §174a zákona o pobytu cizinců zohlední
zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho
věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské
a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 26. 2. 2014,
č. j. 8 As 109/2013 – 34, publ. na www.nssoud.cz, v němž zdejší soud mimo jiné vyslovil,
že „ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování
o možnosti správního vyhoštění cizince. Správní orgán musí vedle jednotlivých aspektů obsažených v §174a
zákona o pobytu cizinců zohlednit i další obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán
nemusí všech jedenáct kritérií v rozhodnutí výslovně vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku,
aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu
neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec může
být např. ve věku, který sám o sobě nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí právě proto
za specifické.“
[17] Nejvyšší správní soud shledal, že správní orgány obou stupňů shora uvedená kritéria
náležitě zvažovaly a vypořádaly se s nimi i v odůvodnění svých rozhodnutí. Vycházely především
z výpovědi samotného stěžovatele, který do protokolu dne 13. 12. 2013 uvedl, že na území České
republiky nesdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie ani s občanem České republiky,
ani se o takovou osobu nemusí starat. V roce 2008, kdy žádal o přechodný pobyt rodinného
příslušníka Evropské unie, měl krátkodobou známost s občankou České republiky. V současné
době s touto osobou nežije ani nijak nekomunikuje a nic o ní neví. Na území České republiky ani
v EU nemá stěžovatel žádnou osobu, kvůli které by ukončení pobytu stěžovatele bylo
nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života. Stěžovatel je rozvedený,
děti nemá, bývalá manželka žije ve Vietnamu. Na území České republiky nemá žádné rodinné
příslušníky, ani se zde nenachází žádná osoba, vůči které by měl vyživovací povinnost. Stěžovatel
výslovně uvedl, že pokud se bude muset vrátit do Vietnamu, tak bude bydlet s matkou,
má se kam vrátit. Ve Vietnamu krom matky žije ještě 9 sourozenců, takže tam má početnou
rodinu. Svého protiprávního jednání si je stěžovatel plně vědom, a pokud bude muset, chce
vycestovat dobrovolně a ve vycestování mu nebrání žádná překážka.
[18] Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí zohlednil závažnost stěžovatelova
protiprávního jednání a zhodnotil jeho ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby
navázané na území ČR a intenzitu vazeb ke státu, jehož je státním občanem. Přihlédl také k tomu,
že stěžovatel si byl vědom toho, že na území ČR pobývá neoprávněně a ve vycestování
mu nebrání žádná překážka, chce vycestovat dobrovolně a peníze na vycestování má. Poté dospěl
k závěru, že dopad rozhodnutí o vyhoštění na stěžovatele je přiměřený.
[19] Rovněž žalovaný se otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění
do soukromého nebo rodinného života stěžovatel zabýval, když poukázal na skutečnost, že vazby
stěžovatele na území ČR se týkají pouze prostředí uzavřené komunity jeho krajanů
a argumentoval tím, že stěžovatel má ve Vietnamu dostatečně široké rodinné zázemí.
[20] Z výše uvedeného tak je zřejmé, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích
popsaly okolnosti, pro něž nepovažují vyhoštění stěžovatele za nepřiměřený zásah do jeho
soukromého a rodinného života. Městský soud se s tímto hodnocením ztotožnil a stejného
názoru je také Nejvyšší správní soud. Námitka stěžovatele že správní orgán nezjistil náležitě
skutečnosti, ze kterých vycházel, neboť je dostatečně neověřoval a postupoval v řízení velmi
formalisticky, tedy není důvodná.
[21] V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že argumentaci stěžovatele, že v ČR
má přátele, ekonomické, sociální a kulturní zázemí, se svou rodinou ve Vietnamu není
v kontaktu, nestýká se s ní, ve Vietnamu několik let nebyl a neví, zda by se měl kam vrátit,
považuje za nedůvěryhodnou a účelovou, neboť sám stěžovatel v průběhu správního řízení
před správním orgánem prvního stupně uvedl, že v České republice nemá žádné vazby,
pohledávky ani závazky, a pokud se bude muset vrátit do Vietnamu, tak bude bydlet s matkou,
má se tedy kam vrátit. Věk stěžovatele (47 let) přitom není natolik vysoký, aby představoval
překážku pro jeho návrat do země původu. Takovouto překážku nepředstavuje ani zdravotní stav
stěžovatele – sám stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý.
Nejvyšší správní soud tak má za to, že pouze obecně zmíněné vazby, jež si zde stěžovatel podle
svých tvrzení údajně vytvořil, nemohou převážit důvody k postupu podle §119 zákona o pobytu
cizinců a správní orgány obou stupňů a městský soud posoudily stěžovatelovu situaci správně,
když neshledaly uložené správní vyhoštění nepřiměřeným. Nejvyšší správní soud považuje
rozhodnutí o správním vyhoštění za odpovídající zjištěným okolnostem zachyceným ve správním
spisu, které stěžovatel ostatně v žalobě ani v kasační stížnosti nezpochybnil. Je tedy zjevné,
že nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že správní vyhoštění by pro něj s ohledem na jeho věk
a neexistující úzké vazby a kontakty v zemi původu znamenalo nepřiměřený zásah do jeho
soukromého života.
[22] Námitkou, v níž stěžovatel správním orgánům vytýkal, že se nezabývaly trestním řízením
vedeným proti němu u Obvodního soudu pro Prahu 4, kdy v případě realizace jeho vyhoštění
by v tomto řízení nemohl uplatňovat své základní právo na obhajobu zaručené Listinou
základních práv a svobod a trestním řádem se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. Tato
námitka byla totiž uplatněna až v kasační stížnosti, stěžovatel ji nevznesl v řízení před krajským
soudem, ačkoliv mu v tom nic nebránilo a jedná se proto o námitku nepřípustnou ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s.
[23] Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Dospěl totiž k závěru, že o ní není třeba rozhodovat, jelikož
při rozhodnutí o samotné kasační stížnosti v běhu lhůty pro rozhodnutí o odkladném účinku
je o této žádosti již nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu